Padfoot komentáře u knih
Isabella je květinářka posedlá nudlovou polívkou od Vietnamce přes ulici. Když na jeho místě otevřou novou a patrně mnohem lepší restauraci, dělá v ní scény tak dlouho, dokud z kuchyně nevyleze kuchař Jens, aby se na tu nudlovou nánu podíval. Krátce po tomhle úvodu už to naštěstí přestává být úplně stupidní a dál už je to jen velmi průměrná romantická komedie. Kuchař a květinářka se spřátelí, po práci pijou víno a debatují o životě. A o vztazích. Isa je naivka, která čeká na svého pravého, kterého pozná na první pohled. Jens je po špatné zkušenosti trochu cynik. Jak to dopadne, je samozřejmě obrovská záhada.
Napsáno jak podle příručky „Román pro ženy ve čtyřech krocích“. Isabella je místy otravná a je tam pár vysloveně kýčovitých pitomin – rande s fitkařem hrobařem, scéna na letišti (proboha!), ale vyrovnává to pár ohraně roztomilých situací a happyendů na světě není nikdy dost.
Vlastně neumím říct, čím mě kniha tak vtáhla, ale vím, že se jí to podařilo a já si její čtení užila tak jako dlouho nic. A to je vlastně to hlavní a podstatné. Díky tomu odpustím Dominičinu podivnou „superschopnost“, bez které bych se obešla. Přivřu oko i nad tím, jak je Amerika vykreslená jako jediná možná správná strana a Rusko naopak jako bezpodmínečné zlo. Autor ale prostě kope za domácí tým a já mu to nemám za zlé. A nakonec mi ani nevadí, že recepty nakonec neskrývaly žádný hlubší význam. Konec konců, kolikrát za život se mi ještě stane, že podle špiónské knížky uvařím nedělní oběd…
Pro mě osobně to byla kniha plná věcí, o kterých si nechceš číst. Chceš je prožít. Nechceš sedět doma a číst si o stopaři, co jede přes Amér kamsi za svobodou a dobrodružstvím. Na druhou stranu, já to četla v autě během cestování po Itálii. Myslela jsem, že to bude na road trip skvělá volba, ale nebyla. V kontrastu s naší cestou mi byl popis jízdy za holkama celkem málo. Bavilo mě to, jen bych řekla, že ne dost. Jediná věc, kterou jsem si z toho odnesla je, že cestování je fajn. Což ale není nic nového.
Svět, ve kterém nikdy není noc. Na obloze totiž stále svítí minimálně jedno ze tří sluncí, tří očí boha Aa, kterému nic neunikne. Přesto je daleko v poušti místo, kde se oslavuje temná bohyně, Tlama, které její stoupenci přinášejí oběti. Za peníze. Celé to má atmosféru Cechu vrahů a to mě baví. Lekce kapes, vzájemná rivalita a spojenectví jak ze střední školy, jenom s kudlou v ruce. I když mě občas vytáčí, jak se Kristoff „až moc snaží“. Obhroublý vyjadřování je občas křečovitý a ve stylu „jak si čtyřicetiletej chlap myslí, že mluví hustý mladý holky“. O poznámkách pod čarou nemluvě, těch je lepší si vůbec nevšímat. Ale nakonec mu to musím odpustit, protože se mi ten svět prostě líbí. Postavy jsem si oblíbila, děj mě vtáhl a teď chci domů stínový zvířátko. Třeba králíčka. Jmenoval by se Gilbert...
Veršovaná klasika s geniálně jednoduchými ilustracemi, které si chci pověsit úplně všude.
Elánius je násilím poslán na dovolenou na venkov. Jenže kde je policajt, tam je i zločin. Brzy už vyšetřuje vraždu skřetí dívky, která nikoho jiného nevyvádí z míry. Proč taky, když skřeti jsou nízké bytosti a v podstatě škodná...
Hlídkovská knížka bez Hlídky… kromě pár kapitol s Tračníkem a Řiťkou. Všechno se děje daleko od Ankh-Morporku. Elánius si musí poradit s místními postavami, ze kterých nakonec skládá improvizovaný policejní sbor. Klasický nádherňajs s trochou lidských práv a spoustou zvratů. Velká sranda je tu Jeefes se svými neobvyklými způsoby a nablýskaným hřebínkem.
"Víte, Jeefesi, ale to už jsem říkal, že by z vás byl úžasný policajt, kdyby nebylo toho, že byste byl ještě mnohem lepší vrah."
Vzpurná dívka s očima dokořán, zvyklá nahlížet klíčovými dírkami a poslouchat za dveřmi. Má velké nadání vypravovat příběhy, což je schopnost, která jí hodně krát pomůže z nouze a ze života na ulici. Druhá dějová linie sleduje život Rolfa, který se dostal z nenáviděného domova a stal se reportérem. Jediným člověkem, který směl natáčet i v partyzánských táborech, a který se snažil ukázat světu pravou tvář revoluce.
Klasická Allende s milionem postav a životních příběhů. Krásní revolucionáři a snílci se spoustou vizí a cílů. Allende se pro mě stává jistotou dobré četby.
Se spoustou očekávání otvírám druhý díl a schytávám za to jednu facku za druhou. Hned pro začátek bych čekala nějaký dopad událostí prvního dílu. Místo toho je všechno zameteno pod koberec a závažnost odhalení spláchnuta do záchodu. May asi rád začíná knihu s čistým stolem a nejsnadnější způsob, jak toho dosáhnout, je prostě všechno jedním máchnutím ruky shodit na zem. Takže i vztah hlavních hrdinů se vrací zpátky na začátek. Navíc se z nich stávají dva ufňukaní puberťáci. „Proč jsi mi nezavolal?!?“ Bohajeho… Slibně se tváří přidání nové postavy malé Sin-sin. Ta ale bohužel nemá pro děj absolutně žádný význam. A tak se z ní stává jen jakýsi roztomilý uzlíček, kterému je potřeba sehnat hlídání.
Detektivní zápletka je přitom dost povedená. Má několik vrstev a i když je předvídatelná, pořád člověka baví dozvídat se víc a víc detailů příběhu. Dokud tedy nedojde na terakotové panáky. Nerozumím tomu, proč autor vytáhl tu nejvíc profláknutou a okoukanou věc. Příště se asi budou vraždit pandy kamením z Čínské zdi a jejich kůže prodávat na černém trhu… s pytlíkem superrýže zdarma samozřejmě.
Podle spousty lidí je tohle nejslabší Austenka. A může být... Nejslabší Austenka je stále dost vysoká laťka. Je pravda, že jsou tu možná méně výrazné postavy. Fanny sama je občas otravně křehká a bez sebevědomí, ale i tak ji člověk musí mít nakonec rád.
Oproti jiným románům je tu ale víc takového toho "Austenovského humoru". Narážky na společnost, na sňatky kvůli majetku, tetičky Bertramová a Norrisová, které jsou jak z komiksu… a ten krásnej viktoriánskej sarkasmus, kterej u jinýho autora neznám. Víc než z jiných děl tu na mě vystrkuje čupřinu sama autorka, její pohled na svět a na společenské normy, které jí byly mnohdy k smíchu.
Povedený román v dopisech není jednoduchá věc. Tenhle se povedl, adresování různým lidem neruší, naopak jsem se o těch mrtvolkách dozvěděla nové věci. Je to taková pocta osobnostem, které ač skončily neblaze, byly neuvěřitelně silné a inspirativní. Tu sílu si Laurel zkouší půjčit, aby se vyrovnala s tím, v čem se zrovna sama plácá. Ale není jediná, kdo se z životem musí prát, jak umí... S románem pomáhal Chbosky a je to znát. To pomalý, lehký odkrývání těžkých témat.
(SPOILER) Bylo to trošku jiné čtení než první díl, hlavně v tom, že Janu Eyrovou znám nazpaměť a mám tedy jasnou představu, jak by její příběh měl vypadat… Nevypadá :). Ale kupodivu mi to moc nevadilo. Chudinka Jane je spíš vedlejší postavou dobrodružství Charlotty a pana Blackwooda. Psané je to pořád s tím stejným humorem tří autorek, které se u sklenky vína baví tím, „a co kdyby“ a pak vymýšlejí absurdní rozuzlení. Co kdyby nebyla šílená Bertha, ale Rochester? Co kdyby Janina imaginární přítelkyně nebyla tak úplně imaginární? Co kdyby Grace Poolová byla opravdu zlá? Co kdyby duch v červeném pokoji opravdu bydlel? Zase mi to připomíná moje vlastní verze a předělávky některých příběhů, a pořád mě to baví. Na nic si to nehraje a je to prostě sranda. Nic víc, nic míň.
Ne všechny knížky potřebují druhý díl. Potažmo třetí. Prosimvás řekněte to někdo těm autorům. Původně sympaticky prostý příběh je najednou zamotaný a překombinovaný jako prase. Ale chápu: potřebujeme akci a napětí, žejo. Pořádný zvraty. Co na tom, že to nebude mít hlavu ani patu. Sam s Grace mě upřímně nudí. Trochu to zachraňuje nově příchozí Cole, ale to je málo.
(SPOILER) Celkem nepřekvapivé YA o dvou mexických klucích s dost špatným jménem. Skamarádí se a tráví spolu spoustu času. Jeden je nešťastně zamilovaný do druhého, ale jen do doby, kdy si i on uvědomí, že je gay. Jak příhodné.
Do toho je tu nějaká snaha o rodinné drama a vztahy a poznávání sebe sama skrze kořeny a podobně. Nějak to na mě nezapůsobilo. Navíc je těm klukům něco kolem patnácti, ale způsob, jakým spolu mluví je mnohem starší. Oba chrlí moudra, jako by měli život dávno za sebou. Chybí tomu lehkost. To že dám postavě jméno po filosofovi, z ní znalce všehomíra jaksi nedělá.
Druhé čtení. Tentokrát v plném rozsahu. Díky tomu jsem konečně pochopila celý příběh madame Defarge a jejího pletení. Ale stejně jako ve zkrácené verzi, je mým naprostým favoritem Sydney. Trochu mi vadí, jak je tam neustále opakováno, že je to ztracená existence, že nikdy nic dobrého neudělal, a že je neomalený. Jednak to není tak úplně pravda a jednak: no a? Že se neumí chovat ve společnosti, všem nepodlejzá a leje první ligu, okej. Ale to z něj dělá právě nejzajímavějšího člověka široko daleko. Navíc je chytrej, obětavej a pracuje jak drak… achjo, konec obhajoby. Naopak Charles, který má být ztělesněním všech ctností, je naprosto dokonale nemastnej neslanej. Čímž se paradoxně skvěle hodí k Lucii – tvoří takový ten párek dvou milých, krásných a úplně nezajímavých lidí.
Každopádně i přesto, že jsem věděla, co bude dál i jak to dopadne, bavilo mě to moc. Patrně se mi tady rodí nový oblíbenec mezi klasiky.
V takové pokračování jsem snad ani nedoufala. Jestli jsem měla nějaké pochybnosti, zdali Divotvůrce nebyla jen shoda náhod a první vyhrání, teď jsou celkem spolehlivě rozehnány. Laťka se drží, ne-li zvyšuje. Kellen je stále psancem, nomádí a poznává další země. Rozjíždí se plnohodnotná fantasy detektivka, pokračuje rodinné drama a Kellen se dál rozvíjí v neuvěřitelně sympatickou postavu, se kterou bych mileráda zašla na kafe. A třeba si pokecala o tom, jak daleko od stromu že to jablko nakonec padá… A nechybí ani zklamání z platonické lásky, jak už to v dospívání bývá. Další společné téma ke kafi. No nic. Já jsem prostě spokojená. Líbí se mi sledovat, co všechno se Kellen cestou učí, baví mě Argosanská filosofie (přestože mi pořád přijde, že se v ní moc nevyznám), a dost mi sedí de Castellův smysl pro humor. Nehledě na to, že ve mně tahle kniha vzbuzuje neodolatelnou chuť ustlat si pod širákem na karimámě. Za mě je to plná porce a další díl budu otvírat s naprostou důvěrou.
Druhý díl, do kterého jsem nevkládala mnoho nadějí, a přesto je nenaplnil…
Meira hledá klíče a vydává se kvůli nim na okružní jízdu po královstvích. Díky tomu se nám tu odehrává jakýsi fantasy roadtrip po ročních obdobích. Doufala jsem, že celé to ročně obdobní uspořádání začne dávat smysl. Nezačalo. I se vší magií vůkol je tu tolik nesrovnatelností, které ruší… Co pěstují lidé v zemi, kde je věčně sníh? Uživí se všichni jako silničáři? Nikomu z Podzimu nevadí nikdy nekončící hnusný počasí? Tolik otázek, které čtenáře při vší dobré vůli odvádějí od děje. Naštěstí se děj za celou knihu nijak zásadně nehne. Jediným zajímavým prvkem příběhu je Mather a jeho družina odbojářů. Ten se totiž jako jediná postava nějak vyvíjí (a ne k horšímu jako třeba Meira, žejo). Snad dostane příště víc prostoru. Tedy ve třetím díle, který si patrně přečtu jen po dlouhém přemlouvání, jestli vůbec.
Od Jatek, které byly do teď jediným mně známým autorovým dílem, se to liší neuvěřitelným způsobem, přesto je to pořád Vohne-gut… Místy celkem nechutná záležitost, ale skvěle napsaný. Opět se předbíhá v ději a zápletka je vlastně předem známá, i tak mě to ale ve výsledku všechno dost překvapovalo a zaráželo. Hlavní myšlenkou je patrně to, jakým způsobem má všechno vliv na všechno – lidi na jiný lidi; situace, doba, prostředí na celkovej tok dějin. Nemocný voják, který najednou někoho zastřelí; bratři s rizikem Huntingtona; bomba, která může a nemusí trefit správnou loď,… Nikdy nevíš. A všude kolem ty přehnaně velké mozky, žejo.
Taylor s rodinou se na léto vrací do svého letního domu. Tím se vrací na místo jakéhosi tajemného příšerného činu, který je naprosto neodpustitelný a stále ji budí hrůzou ze sna. To je základní premisa celého příběhu. Problém je v tom, že tím neodpustitelným příšerným činem, o kterém všichni vědí a přejí jí za něj upálení, je to, že se ve dvanácti letech chovala jako dítě. (Přitom to působilo, že minimálně někoho utopila.) Velký překvapení, velký odhalení A tak se pořád dokola omílá hrozně velká zrada, která je už ale dávno pryč a tisíckrát promlčená. Nehledě na to, že takhle chození ve dvanácti letech vypadá – nebo jsem snad jediná, kdo začal se svým prvním klukem chodit stylem „Ahoj, chceš se mnou chodit?“ „Tak jo.“ a pak se s ním rozešel psaníčkem během hudebky? Základ, na kterým celá ta romance stojí, mi prostě nedává smysl. A tím pádem i většina knihy. Navíc rakovina v domě u jezera je podle mě hodně laciná karta na vytáhnutí.
Po Lososu v kaluži je laťka hodně vysoko. Nejsem ale zklamaná. Opět se střídají dvě linie, tentokrát časové. Dva příběhy, které se prolínají, někdy tak úzce, že je těžké je rozeznat. Je tu o něco míň zábavných frků, ale nedivím se, že má autorka po Lososu tak trochu vystříleno. Pořád je to ale psané s nadhledem, humorem, který mi je dost sympatický. Názorově a myšlenkově není co vytknout. Až Lukášková napíše (a já doufám, že napíše) další knihu, naprosto beze strachu a bez přemýšlení si ji pořídím.
Fyzicky vlézt do své oblíbené knihy, stát hned vedle postav, tak blízko, že se jich můžete dotknout... Sen každého knihomola. Putování z příběhu do příběhu, k tomu řešení jakési detektivní zápletky, v teorii zní jako hrozně super nápad na krásný román. Ale reálné zpracování je prachbídné.
Prvotní nadšení ze setkání s postavami klasických románů velmi rychle vymizelo. Postavy si totiž uvědomují, že jsou "jen" knižními postavami, čímž je autorka deklasovala z reálných charakterů na jakési divadelní postavičky, které stále dokola odehrávají stejnou roli. Werther si v jednu chvíli dokonce stěžuje(!) na to, že málem zmeškal svou sebevraždu... všechny klasické romány, které jsem se za svůj život naučila milovat a postavy, které považuju za víc než živé, jsou tady jen karikatury sebe sama.
Ostatně i všechny emoce jsou neuvěřitelně povrchní, nebo úplně schází. Amy poprvé v životě poznává svou babičku, potom i svého otce. Nevyvolá to v ní jedinou emoci, nevytváří se mezi nimi žádný vztah, nemá to pro nikoho žádný význam. Bez ohledu na nebezpečí, a celkově občas dost záhadnou až temnou povahu příběhu, nikdo nijak nereaguje. "Právě se tě někdo pokusil probodnout? Nevadí, tady máš palačinku." Všechno je tu tak nějak plytké. Navíc se to neuvěřitelně táhne, detektivní zápletka se vyvíjí tím nejpomalejším možným tempem, aby se v posledních dvou kapitolách rozsekla o překot.
Zklamání.