Padfoot komentáře u knih
Svět, ve kterém nikdy není noc. Na obloze totiž stále svítí minimálně jedno ze tří sluncí, tří očí boha Aa, kterému nic neunikne. Přesto je daleko v poušti místo, kde se oslavuje temná bohyně, Tlama, které její stoupenci přinášejí oběti. Za peníze. Celé to má atmosféru Cechu vrahů a to mě baví. Lekce kapes, vzájemná rivalita a spojenectví jak ze střední školy, jenom s kudlou v ruce. I když mě občas vytáčí, jak se Kristoff „až moc snaží“. Obhroublý vyjadřování je občas křečovitý a ve stylu „jak si čtyřicetiletej chlap myslí, že mluví hustý mladý holky“. O poznámkách pod čarou nemluvě, těch je lepší si vůbec nevšímat. Ale nakonec mu to musím odpustit, protože se mi ten svět prostě líbí. Postavy jsem si oblíbila, děj mě vtáhl a teď chci domů stínový zvířátko. Třeba králíčka. Jmenoval by se Gilbert...
Tak nevim. Jakožto zapálenej malíř mám tendenci fandit ilustrátorům, který se pustili do nějakýho projektu - kterej se tady navíc i komerčně vydařil. Ale čtenář ve mně je podvedenej. Podle recenzí a ohlasů to vypadalo minimálně na Malýho prince říznutýho Medvídkem Pů, ale ve skutečnosti to má literární hodnotu stojanu s motivačníma magnetkama na lednici. Evidentně, když to básnický střevo nemáš, opiš si ho na benzínce... Obrázky krásný a kdyby to otextoval někdo, kdo má třeba i vlastní myšlenky, bylo by to dokonalý.
Děj navazuje přesně tam, kde jsme minule skončili. Vasja utíká z domova převlečená za chlapce. Mrazík jí při tom svým neurvalým způsobem pomáhá. Sourozenci se Vasju pořád snaží „narovnat“, někam uklidit, nejlépe provdat a udělat z ní spořádanou ženu. A ona s paličatostí sobě vlastní bojuje za svou svobodnou vůli a svou osobnost. Kdo by se pak divil, že je z ní Mrazík celej paf.
Strašně mě baví atmosféra týhle série. Ta pomalost a mrazivost a lehký tajemno. Je to jako koukat z okna, když sněží. Na člověka dýchá chlad a přitom je mu příjemně teplo. A je to krásný.
Všechno začíná na jedné lavičce, kde se Berlioz baví s Ivanem Bezdomovcem o jeho protináboženské poémě. Objevuje se Woland, cizinec, který jim začne vypravovat mimo jiné o Pilátovi a jeho setkání s Ješuou, u kterého tehdy osobně byl… Po tom prapodivném setkání Berlioz přichází o hlavu, protože Anička koupila olej...
Je to neuvěřitelný koloběh událostí, které Wolandova partička rozpoutá. Hromada postav, kterým zasáhnou do života. Všechno se velmi složitě zaplétá a nijak zvlášť se nenamáhá rozplést. Hodně otázek zůstává nezodpovězených, ale takovým tím příjemným způsobem, který navádí k domýšlení. Překvapilo mě, jak svižně se to četlo i Bulgakovův humor. Rozhodně to nebylo to, co jsem od ruské klasiky čekala. Ale to je možná jenom tím, že jsem z Ruska naposledy četla Zločin a trest (pro mě spíš jen trest). Kapitoly o Pilátovi potažmo Jošuovi byly geniální a upřímně mě mrzí, že jich nebylo víc. Vlastně tak nějak celkově bych klidně brala víc a docela se těším až si to za nějakou dobu přečtu znova.
Tohle je bohužel knížka, která je prostě jenom tahák na peníze. Ano, je tam krásná myšlenka, spousta milých a povzbudivých slov. Ale vydat dvacetiminutový proslov jako knihu… Zvlášť proslov, který se dá pustit na Youtubu přímo z úst autorky… To nemá s literaturou mnoho společného.
Helenka Součková nám od minule trochu povyrostla. Chodí na gympl, píše básně a s kamarády z Pomedu vede vznešený debaty o životě, vesmíru a vůbec. Stejně jako v prvním díle je tu geniální obraz dospívající holky, která si prostě vede svůj život, tak jako stovky generací holek předtím i potom – řeší kluky, známky, matku, koníčky a poznává svět, jak nejlíp umí. Zároveň tu jsou krásně vidět úskalí doby kádrových posudků a omezené možnosti ve společnosti, kde správný názor je ten úředně schválený.
Celou knihou tak nějak neviditelně prochází můj milovanej Evžen Oněgin. Součková se k němu často nedobrovolně vrací a dává si velkýho majzla, aby nedopadla jako hloupá odmítnutá Taťána, až si nakonec zapomene dát taky pozor, aby nedopadla jako natvrdlej Pozdě Bycha Oněgin… A když mi konečně došlo, že se v názvech kapitol schovává soundtrack, bylo vymalováno. Šest z pěti hvězdiček a nikdy jinak.
V knihkupectví jsem po ní šáhla trochu na blind a doma si potom pogratulovala. Hned na první stránce jsem se zasmála nahlas a bylo mi jasný, že s touhle autorkou si budeme rozumět. Příběh o ztrátě milovaný osoby a strastech všedního života proloženej vtipnýma frkama a sarkastickýma poznámkama na současný trendy. Druhou polovinu knihy tvoří popis babiččina posmrtnýho života, kterej je taky dost svéráznej a vtipnej. Celá kniha je takovým sympaticky přímým způsobem chytrá, bez zbytečný vaty. Tohle mi sedí moc.
(SPOILER) Bylo to trošku jiné čtení než první díl, hlavně v tom, že Janu Eyrovou znám nazpaměť a mám tedy jasnou představu, jak by její příběh měl vypadat… Nevypadá :). Ale kupodivu mi to moc nevadilo. Chudinka Jane je spíš vedlejší postavou dobrodružství Charlotty a pana Blackwooda. Psané je to pořád s tím stejným humorem tří autorek, které se u sklenky vína baví tím, „a co kdyby“ a pak vymýšlejí absurdní rozuzlení. Co kdyby nebyla šílená Bertha, ale Rochester? Co kdyby Janina imaginární přítelkyně nebyla tak úplně imaginární? Co kdyby Grace Poolová byla opravdu zlá? Co kdyby duch v červeném pokoji opravdu bydlel? Zase mi to připomíná moje vlastní verze a předělávky některých příběhů, a pořád mě to baví. Na nic si to nehraje a je to prostě sranda. Nic víc, nic míň.
Klasika, kterou jsem četla několikrát a ještě několikrát si ji určitě přečtu. Baví mě, že to ve mně probouzí takovou rezignovanou depresi nad tím, kam jsme se jako lidstvo dostali… Otroci konzumu poslušně se honící za nedosažitelným. Na druhou stranu ale nakonec vždycky skončím u takového toho činorodého vzteku. Odhodlání něco s tím (se sebou) dělat. Samozřejmě ne agresivně, jen aktivně…. Přestože si pořád živě pamatuju starý dobrý časy brigády za pokladnou, kde mě občas při pohledu na ty fronty nabručených lidí křečovitě svírajících svoje nacpaný košíky napadlo, jaký by to asi bylo, kdyby mezi ně někdo hodil granát…
Ze stejného soudku jako Útok na pekárnu. Tenká knížka se spoustou krásných ilustrací. Nicméně. Oproti Útoku, kterej mi přišel úžasnej, je tohle velká bída. Jednak celá ta povídka nic moc neříká. Je to takovej velmi slabej odvar na „dávej pozor, co si přeješ“, ale zároveň se člověk vlastně nedozví, co si ta holka vlastně přála. Je tu spousta divných věcí a záhad, ale ne toho druhu, že by mě to přimělo přemýšlet a dojít k nějakým závratným teoriím. Je to jen takový to „Meh…“. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle řeknu o Murakamim, ale tahle knížka patří do kategorie vyhozené peníze.
Ne všechny knížky potřebují druhý díl. Potažmo třetí. Prosimvás řekněte to někdo těm autorům. Původně sympaticky prostý příběh je najednou zamotaný a překombinovaný jako prase. Ale chápu: potřebujeme akci a napětí, žejo. Pořádný zvraty. Co na tom, že to nebude mít hlavu ani patu. Sam s Grace mě upřímně nudí. Trochu to zachraňuje nově příchozí Cole, ale to je málo.
Sam vlkodlak a Grace puberťačka zblázněná do vlků. Příběh je prostý až primitivní, ale i tak se mi líbil a je mi celkem sympatický, že si autorka ani na žádnou vysokou literaturu nehraje. Je to tak trochu Malá mořská víla naopak, takže ani moc nejde nedržet té mladé lásce palec. Aspoň jeden.
Příběh nejdřív vypráví Hanina neteř, která přijde o rodinu. Dostává se k podivínské tetě Haně, která prakticky nemluví, nemá ráda lidský dotek, všude schovává chlebové kůrky a obléká se jen do černé. Druhá část knihy vypráví o Haně. Mladé Haně, která kvůli svému chlapci nechce odjet do exilu a nevěří, že se schyluje k válce...
Na jednu stranu je ten příběh neuvěřitelně zoufalej. Člověk může být úplně normální, hodnej, rozumnej, ale narazí na pitomce, kterej se jaksi zapomene zmínit, že vlastně chodí s někým jiným… (A hele! Kde jsem to jenom...) Nebo prostě jenom koupí blbý narozeninový zákusky. Paráda. A pak že ti piáno z nebe na hlavu nespadne… Ale zároveň je tu spousta naděje. Život se svými výkyvy nahoru a dolů. Nebo dolů a ještě níž, na dno, od kterého se člověk může odrazit. Těžko bych popisovala všechny ty pocity. To si to radši přečtu ještě jednou. Nebo padesátkrát.
Stalo se to, před čím vědci už roky varují – došla voda. Nebo spíš zdroje vody jsou omezené a v rámci šetření se prostě stane, že celá jižní Californie je ze dne na den bez vodovodu. Tváří v tvář strachu z žízně se společnost rychle bortí. Hlavní hrdinové Alyssa, její mladší bratr a soused si musí poradit v době, kdy najednou každý hraje sám za sebe a nedá se věřit celkem nikomu. Kromě jejich cesty za vodou je tu vloženo několik dalších příběhů různých lidí, jejich vnímání situace a způsob, jak se s krizí popasovali. Když už tedy přijmeme premisu, že někdo prostě bez varování vypnul kohout půlce státu, můžeme se pustit do celkem důvěryhodného vykreslení toho, jak by taková situace mohla vypadat. Někteří lidé v krizi zachovají chladnou hlavu, někteří objevují svoje silnější a dosud netušené stránky a jiní se naopak snižují až na dno… Asi nejde nepřemýšlet, do které skupiny bych v takové situaci spadala já…
Je to čtivé a překvapivě ani přes vyhrocenost situace to na mě nepůsobilo přehnaně. Jsem docela zvědavá na film.
Dystopie jak víno. Vypravěčka nás provází svým současným životem v Gileádu, ve kterém si díky fungujícímu páru vaječníků vysloužila post chovné klisny. Zároveň vzpomíná na svůj život před nástupem režimu, na svého manžela a dceru, o které přišla. Dílo je to hodně feministické. Ženy jsou rozděleny do skupin, podle toho jakou funkci pro muže vykonávají, tahle jejich funkce jim dává uniformu, určuje jejich identitu. Na nic jiného nemají nárok, nic jiného totiž přeci není potřeba – potřebujeme hospodyni, reprezentativní polovičku, funkční dělohu. Z dnešního pohledu bych skoro řekla, že autorka mužům křivdí. Na druhou stranu vyhnat věci do extrému a poukázat tak na možný problém společnosti, není nic neobvyklého. Taky se mi líbí, že tu autorka „zneužila“ křesťanství a slova z Bible. A ukazuje tak, že celkem jakékoliv náboženství se může stát toxické, pokud budeme jeho principy chtít aplikovat doslova. Za mě strašné povedená věc, kterou mi nezkazil ani rozpačitý konec.
Filuta je Londýnský sirotek a král stokařů. Jednoho deštivého večera zachrání dívku, kterou se pokoušejí dva muži napadnout. Jako správný zachránce se do ní potom zamiluje. Ona ale nechce prozradit svoje jméno, svůj původ ani svůj příběh. Filuta je najat novinářem Charliem Dickensem, aby případ vyšetřoval a dívce tak pomohl.
Filuta samotný je postavou, která mi dost připomíná Morta. Takový ten chlapík, od kterého nikdo moc nečeká a pak je udiven, jak dobře si dokáže poradit v nejrůznějších situacích. Do spousty situací se dostane shodou náhod a k některým titulům přijde jako slepý k houslím – třeba „zneškodnění“ Sweeneyho Todda a hora peněz, která přišla po něm. Taky je s každou kapitolou přitažlivější – ne vzhledem, ale intelektem a schopnostmi, čili zaslouženě. Romantická linka je po Pratchettovsku velmi prostá a spíš vedlejší, přestože je vlastně tím hlavním motivem. Hodně místa zaslouženě zabírají postavičky starého Londýna – Charlie Dickens, židovský opravář Solomon, pes Onan, manželé Mayhewovi a jejich služebnictvo; a postavičky z chudinských čtvrtí jako třeba prodavačka květin, která na kytice rozebírá pohřební věnce.
Je to takový pohlazení. Hodně jinej Pratchett, ale po pár stranách mi Zeměplocha ani nechyběla. On ten Londýn je takovej Ankh-Morporskej i bez trollů. A Filutu nejde nemilovat. Natožpak Onana, žejo.
"V tomto okamžiku se stal Filuta divákem onoho úžasného pouličního divadla, tolikrát prověřovaného a opakovaného kusu, který se s minimem slov odehrává ve třech dějstvích. První je: „Já nic nevím,“ následované druhým: „Já nic neviděl,“ a poslední, nejoblíbenější: „Já nic neudělal,“ k čemuž je obvykle připojen zcela bezplatný přídavek – staré známé číslo: „Já tam nebyl.“
Jednoduchý, ale hluboký; krátký, ale zásadní příběh. Dva přátelé, kteří společně cestují za prací. Společně sní o vlastním bydlení s králíky a ohni v kamnech. George se o slabomyslného Lennieho stará, jak nejlíp dovede. Svět ale prostě nefunguje, jak bychom chtěli, a některé sny se nesplní.
"Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto."
Veršovaná klasika s geniálně jednoduchými ilustracemi, které si chci pověsit úplně všude.
Krásnej příběh o životě a smrti. O ztrátách a vyrovnávání se s nimi. Strýc Finn namaluje obraz svých dvou neteří. Protože se stane žádaným umělcem, holky mají obraz uložený v bezpečnostní schránce a chodí se na něj dívat. Vzpomínat na strýčka a přemýšlet o svém sesterském vztahu, který taky prochází zkouškami. Mladší ze sester se sbližuje se strýčkovým přítelem Tobym, kterého rodina nenávidí, protože ho viní z Finnovi smrti. Rozvíjí se nečekané přátelství dvou lidí, které spojuje láska k někomu, kdo tu už není. Je to krásný, poetický a hrozně smutný.
"Když si dáš bacha, abys byla vždycky tím člověkem, kterým jsi doufala, že budeš, když se ujistíš, že se stýkáš jen s těma nejlepšíma lidma, tak potom je ti vlastně fuk, že máš umřít třeba už zítra.“
Elánius je násilím poslán na dovolenou na venkov. Jenže kde je policajt, tam je i zločin. Brzy už vyšetřuje vraždu skřetí dívky, která nikoho jiného nevyvádí z míry. Proč taky, když skřeti jsou nízké bytosti a v podstatě škodná...
Hlídkovská knížka bez Hlídky… kromě pár kapitol s Tračníkem a Řiťkou. Všechno se děje daleko od Ankh-Morporku. Elánius si musí poradit s místními postavami, ze kterých nakonec skládá improvizovaný policejní sbor. Klasický nádherňajs s trochou lidských práv a spoustou zvratů. Velká sranda je tu Jeefes se svými neobvyklými způsoby a nablýskaným hřebínkem.
"Víte, Jeefesi, ale to už jsem říkal, že by z vás byl úžasný policajt, kdyby nebylo toho, že byste byl ještě mnohem lepší vrah."