pajaroh komentáře u knih

Knihy od N. Gordona se čtou dobře, popisují lidské osudy ze zajímavých míst, styl psaní je jasný a nenáročný, prostě příjemné čtení, na které se brzy zapomene.
Katalánec není výjimkou, pěkné popisy vinice, těžké práce a spojení s rodnou půdou se střídá s jednoduchou, odhadnutelnou zápletkou a je to fajn čtení na letní upršenou neděli se sklenkou vína (nikoliv vinného octa ze Santa Eulálie) - hlava si odpočine, nefilozofuje a nehledá v textu a příběhu skrytosti a záludnosti, protože tam nejsou.

8 21.06.2020

Na Kalevalu jsem důkladněji narazila při mém toulání se Karélií, kdy jsem po se po několikadenním chození a spaní v dešti ohřívala o hrnek silné (výýýborné) kávy v kavárně v Kuhmo (což je mimochodem jedno z center Lönnrotova putování) a od vedlejšího stolu mě podrobily křížovému výslechu "Odkud? Kudy? Kam? A sama?!" postarší finské dámy ze spolku Kalevaly. Do té doby to byl zapomenutý pojem z přednášek, až tehdy jsem si (se studem) uvědomila, že se zrovna nacházím u kořenů finské literatury.

Kalevala se nečte, Kalevala se studuje a sama dále vytváří nové a nové příběhy. Já už ji s přestávkami studuji několik let a znamená pro mě shrnutí finské mytologie, starých příběhů a také základ pro pochopení této (především starší) kultury, kterou osobně upřednostňuji před tou současnou (kupodivu hůře uchopitelnou).

Výborné vydání Academia 2014 obsahuje mnoho poznámek J.Čermáka, které pro mě byly často zajímavější než samotný text Kalevaly. Osvětlují nejen odchylky v překladu (verš "zdravější se stala spodem" = rozlišení mezi krásou vnější a vnitřním zdravím stromu, "a jež bude chlapce chovat" = v doslovném překladu: vrazím synka každé do klína), uvádějí originál, který mi zní často mnohem lépe než čeština (kylän koirien kuluiksi...) a vůbec se nedivím, že se J. R. R. Tolkien finštinou Kalevaly inspiroval při psaní jazyků bytostí jeho knih. A také vysvětlují místopis, užité názvosloví a reálie finského života (např. Kounoinen se užívá o bytostech, jež je třeba si hýčkat - manželkách, skotu a medvědech).

"Cesta povede do hloubi věků na daleká severní vřesoviště za bájnými hrdiny a obyvateli temné říše Pohjoly, ale i do současnosti, neboť oněch 50 run ovlivňuje finskou kulturu stále". (Vltava, 28.4.2016)

17 16.06.2020

Originálně upřimná a tak zpola sympatická postava propojující vypsané příběhy lidí. Za matku bych ji nechtěla, ale jako literární postavu mám prostě tvrdou(?) Olive ráda. Do toho výborné vypravěčské umění, slovenské vydání (slovenština mi poslední dobou tak nějak pasuje jako literární jazyk), jemný tlak na city (bez patosu) a dobře vykreslené propojení a atmosféra maloměsta v Maine s jeho krásami i neduhy. Dobré čtení. (A za prezidenta hvězdičku navíc).

15 12.06.2020

Indie jako země je mi dosti vzdálená, asi proto jsem si Píseň o cestě - tedy knihu o touze po cestě - tolik neužila a nedokázala si přes skvělý popis přírody představit konkrétní stromy, rostliny, plody (googlovat mi při čtení knihy nejde).
Vadilo mi mezilidské haštěření a nadávání, které je v knize dopodrobna vylíčeno, na druhou stranu je krásně nastíněn sourozenecký vztah i občasná lidskosti.
Od chvíle, co jsem se dozvěděla, že kniha je autobiografická, jsem ji začala úplně jinak chápat. Obraz chudoby a kastování v kontrastu se sněním, nadějí, dětským světem, který dokáže nalézt radost ve slupce z ovoce, touhou po změně i strachu z nového dodává vyprávění sílu.

6 08.06.2020

Pěkné fotografie (na můj vkus občas až moc tmavé) a příjemné krátké texty k zamyšlení. Až příliš krátké, klidně bych četla dál. Škoda, že se tyto hodnotné osobnosti a životy pomalu ale jistě z hor vytrácí.

3 08.06.2020

Knihy Henriho Bosca se vyznačují otřesnými názvy v českém vydání (v originále je to mnohem lepší), rozháranými hrdiny, za které by se nemusel Mácha stydět - v tomto případě je to okořeněno cholerikem s jemnou psychickou poruchou, a skvělým popisem přírody, okolí, sídla, zakořenění, tradic a tajemna.
Nemohu posoudit, zda je to překladem nebo prostě stylem psaní, ale především na začátku jsou opravdu nadmíru používána slova "mučivý", "rozbouřený" a "vášeň". Což je občas až vtipné.
Samotný příběh a vyústění je originální a největší důraz je kladen právě na atmosféru staré zemědělské Provence, usedlosti pod Provensálskými Alpami, vztahy mezi starousedlíky - a to je na knize nejlepší.

7 08.06.2020

Nerada srovnávám spisovatele a raději jim ponechávám jejich jedinečnost, ale autorčin styl mi v tom všem dobrém připomíná mého oblíbeného islandského autora Stefánssona - osudy obyčejně neobyčejných lidí, pohledy do duše, filozofické myšlenky a "mudrování"... - jen namísto severského rozbouřeného ostrova je příběh (příběhy) zasazen do mlhavé pohraniční vesnice. A samozřejmě si zachovává svou příjemnou originalitu. Šeptuchy zde vystupují jako jedny z postav, ale nedivím se, že jejich označení autorka vybrala pro název své knihy - působí tak tiše a tajemně.
Krásné čtení s pomalejším rozjezdem a koncem, který nepustí ani po dočtení.

"Neviem, prečo si všetci myslia, že nájdu po smrti pokoj. Keď ho nenašli pred ňou."

"Predstav si, že by sme všetci dostali, čo by sme chceli. Vieš si predstavit to peklo?"

"Vždy stála tak trochu medzi dvoma svetmi, tak sa jej to dialo, nemala na výber. Za ňou sa kýval les, odkial sa obas ludia nevracali, a pred ňou začínala cesta vedúca medzi ludi, s ktorými sa jej nechcelo žiť. Ktorým nerozumela a oni nerozumeli jej."

18 07.06.2020

Vůbec si nemohu vzpomenout, kde jsem na tuto knihu narazila a v jaké souvislosti jsem si ji pořídila. Ale je to velmi pěkné "pořízení". Jednoduchý příběh o opuštění, hledání a samotě, návratu bez sentimentu, který příjemně plyne a navzdory smutnému tématu nepůsobí depresivně. Sama nevím, co se mi na knize tak líbilo, možná to nekomplikované vyprávění složitostí života, popis osob mihnoucí se cestou...

5 07.06.2020

Knihu jsem objevila právě v knihobudce v Novém Hrozenkově při svém pobytu v Beskydech na dohled od míst, kde se starý příběh odehrává. A procházela jsem je - Miloňovou, Javorový, kostel v Karlovicích, Člověčí - a přemýšlela, jak je možné, že v takovém krásně drsném a upřimném prostředí se mohou tak pokroutit a znetvořit lidské povahy. Mohou. Tenkrát i dnes.
Kniha je psána starším poetickým stylem a jejím přínosem je zachycení tehdejších míst, povah, nářečí a způsobu života.

13 07.06.2020

Velmi příjemný cestopis či spíše osobopis, který mi rozšířil obzory a informace z historie i současné doby. Některé hrdinky, po jejichž stopách se autorka vydala, pro mě byly úplně nové (obdivuhodné cestovatelky, o kterých bych si klidně početla detailněji), jiné - staré známé, např. Karin Blixen - jsem díky knize uviděla v novém světle (ne vždy tom dobrém). Stejně tak místa pro mě byla některá známá a jiná naprosto cizí, nová a nebo v případě Karin tolik změněná a polidštěná od "Vzpomínek na Afriku". Je mi sympatický autorčin pohled na svět i cestování, přiznání vlastních slabostí, deziluze ze svých hrdinek i negativních stránek cestování. Takové osvěžující vyprávění o cestách a zajímavých lidech, rozdílných kulturách i o strachu a odvaze být jiný.

A v neposlední řadě je zajímavé číst, z jakých důvodů naprosto "nefinská" Finka (nepije kafe, celou zimu je zalezlá v garsonce, miluje jižní země a očividně i povahy a i když si o sobě myslí, že je introvertka, tak si libuje ve vybrané společnosti), která žije v pro mě tak krásné zemi, utíká do přelidněné Afriky, přetechnizovaného Japonska apod. Asi je v lidské povaze nevšímat si krás na dosah ruky, ale toužit po tom exotickém, vzdáleném...

"Vím, jak snadno se život i po zásadní cestě vrátí zpátky do zajetých kolejí. Jak těžké je udržet si prodělanou změnu, své nové já, ono radikální, zapálené nadšení, když je doma všechno při starém. Jak obtížné je nepřipadat si jako vyvrhel, když jste přehodnotili názor na to, které věci jsou v životě důležité. I kdybyste usoudili, že společnost je plná přetvářky, konvenčnost považovali za zločin a ideál o vlastní rodině, bytu a práci vedoucí k vyhoření za naprosto chorobnou normu, je těžké žít jinak. Je těžké si ten pocit udržet."

13 07.06.2020

Velká poklona překladateli a také autorovi za irsky originální vyprávění, neotřelé zpracování a... upřimně, literární kvality uznávám, ale knihu v polovině odkládám, protože se mi nečte dobře. Všechny hádavé dialogy, hašteření, pomlouvání jsou skvělým obrazem života a společnosti pod zemí i nad zemí, ale mně to tak nedělá dobře. A život je příliš krátký na to, aby člověk četl knihy, které mu nesednou.

Začátek knihy byl tak thrillerově tuctový, že jsem se jen s těžkostí soukala dál a čekala na onu slibovanou mrazivou izolovanou Aljašku. Naštěstí přišla. Ve chvíli, kdy se snaha o přizpůsobení a přežití dostává do hlavní linie. Dobře je vykreslena síla osobnosti i její změna v drsných podmínkách, stejně tak možná zrůdná stránka lidí, kteří se do této izolace dobrovolně pouští (a jak romaticky to trapperství zní).
Obraz vlčice a přítomnost veršů Zpopelnění Sama McGee jsou výborné prvky, nicméně má kniha slabá místa - kromě zmiňovaného začátku je to i závěr, který je natahovaný a překombinovaný.

15 15.05.2020

Jako ano, je to naivní, dětská, pohádková, romantická knížka (každá zaručeně šťastná žena musí mít manžela, jak se na rok 1909 sluší a patří), ale když mně bylo v malebné vesničce Avonlea na kanadském ostrově prince Edwarda obklopené jedlovými lesy a rozkvetlými sady tááák dobře.
Někdy je prostě moc fajn se začíst do optimismu a fantazie.

9 13.05.2020

Tato antologie se povedla. Ze současné do češtiny přeložené finské literatury jsem na rozpacích (něco se mi líbí, většina bohužel ne), ale povídky v této sbírce mě zaujaly téměř všechny, protože ona fantazie a tajemná mystika je použita jemně a tak akorát. Jaká škoda, že se překlad skandinávské literatury tolik zaměřuje na krimi.

16 11.05.2020

Po prvním díle jsem věděla, do čeho jdu, jenže pan spisovatel přitvrdil, akce stíhá akci už od začátku, vyžívá se v bizarních až nechutných popisech na úkor tajemné atmosféry z první knihy, popisy okolí shrnul do několika málo vět a z mytologických tvorů se stali už jen opelichaní vraždící šílenci. Škoda, zajímavé nápady tam skryté jsou a postavy Grete či Stavy mohly mít dobrou dějovou linii. Jakoby se z dobré staré legendy snažil udělat akční trhák za každou cenu.

4 09.05.2020

Tato kniha o lagom je tak trochu lagom - ani málo, ani moc. Asi jsem po ní sáhla, protože mám ráda skandinávský styl života (a teď nemyslím ten přeplácaný vyleštěný svět, který nám nabízí katalogy a e-shopy) a jejich přístup k ekologii a KÁVĚ :-). Osobně jsem se nedozvěděla nic nového, ale je příjemné si o tom jen tak namátkou počíst. Autorka pěkně apeluje na ekologii a potřebu šetřit (peněženky a hlavně přírodu), občas si protiřečí a v něčem s ní souhlasit nemůžu (zobecňování se zde vyhnout nelze, Švédové dokážou být stejně tak tiší a zadumaní jako se halasně bavit, bezohledně řvát a chlastat celé noci).
Určitě znám několik těžkých materialistů a megalomanů, kteří by si knihu měli přečíst a poučit se z ní. Ale já už asi jsem jinde.

9 07.05.2020

Stejně jako mnoho jiných autobiografií je i Vzdělaná psána střídmým stylem, ale oproti jiným se opírá o silný, až neskutečně dramatický příběh.
Jistá odtažitost je v tomto případě naprosto pochopitelná, samozřejmě je dána osobními pocity a podle mě také tím, že to autorka ještě nemá v sobě úplně vyřešené, ale to možná nebude mít nikdy. O tom svědčí i občasné nesrovnalosti, snaha urychlit vývoj nepříjemných situací či nevyjasněné věci a praktické otázky, které logicky čtenáře napadají.
A kdo se nikdy nesetkal s podobným člověkem, jako byl autorčin otec, těžko uvěří nehodám, zvrácené výchově a genetickým dispozicím. Kéž by to byla fikce. Bohužel není.

"Všichni jsme složitější než role, které nám ostatní připisují."

22 02.05.2020

Kdyby se mi tato kniha dostala v dětství do rukou, přidala by se ke 100x čteným, ohmataným, otrhaným, milovaným (Heidi, děvčátko z hor, Děti z Bullerbynu, Danny, mistr světa, Gabra a Málinka)... A možná je dobře, že jsem ji četla až v této době, protože i když je to dětská literatura, optimismus, lidskost a nadhled si z ní může odnést kdokoliv.
Krásné neosekané vydání od Albatros s ilustracemi Ivony Knechtlové.

23 26.04.2020

Očekávání je problém ve vztahu i v literatuře.
J. K. Stefánsson je pro mě pojem, PAN spisovatel, který dosud dokázal popsat vztahy, lásku a Island osobitě, nepateticky a nemá zapotřebí laciných detailních sexuálních scén, kterých je v této knize požehnaně... Škoda, že se více nevěnoval lince ze Západních fjordů, protože jak začne popisovat cestu autem po kamenech a výmolech na starou farmu, izolované životy a naznačené osudy lidí - to je přesně to, co na jeho knihách miluji.

Bohužel těchto kapitol je v knize méně na úkor skákání z jedné postavy/vypravěče na druhou (listy 65leté Ásty prohlížející si povislý zadek a áchající po milenci pro mě byly spíš otravné), až mám pocit, že sám autor zabloudil. A i když se na konci onen propletenec rozmotá a vysvětlí, bohatě by stačila polovina nebo jen třetina odboček a síla příběhu by vynikla.

Slabších, těžkopádných a překombinovaných míst je v knize dosti, nicméně ty světlé části úvah nad životem, Islandem, lidstvem a odkazy na hudbu a literaturu (Svobodný lid mám v angličtině právě z Islandu a Advent od Gunnarssona je srdcovka) takto krásně umí vypovědět jen Stefánsson a kvůli nim stojí kniha za přečtení.

8 22.04.2020

Úplně moc mi chybí toulání po severu, ale tyto krátké črty vhodné do časopisu mě tam nepřenesly. Přestože za pochod Grónskem o berlích má autor můj bezmezný obdiv, preferuji delší povídání, více o přírodě a okolí, méně o lidech a jejich touhách po sportovním výkonu. Příběhy průměrné a počet překlepů ve vydání nadprůměrný.

6 19.04.2020