pajaroh komentáře u knih

Zvláštní kniha, chtěla bych napsat "oddechovka", ale i přes jednodušší styl téma určitě oddechové není. Krimi nálepka příběhu nesluší, spíš jde o odkrývání dávných tajemství s dávkou melancholie a ponurou atmosférou anglického venkova, která kontrastuje s životem zbohatlíka a jeho trochu nabubřelými popisy vína a holywoodské kultury.
Deníkové střípky z války mi ze začátku přišly trochu moc, ale v závěru najdou své místo a zintenzivní čtenářovo vcítění.
Autor do knihy zařadil hodně žánrů a nápadů (od duchařiny přes romantiku až po válku a spiknutí), a tak žádný nedostane tolik místa, kolik by si zasloužil. Ale určitě je to příjemné čtení (doporučuji tak na listopadové nebo zimní období).
A zajímavé jsou informace o Porton Down, např. https://www.theguardian.com/science/2004/may/06/science.research

4 04.07.2019

Pěkné prostředí a popis stromečků prostě někdy nestačí. Postavy jsou plytké (novinářská kariéristka, která se šťastně hrabe v zahradě a vaří večeři pro zamračeného chlápka, kterého to štve, i když si ji najal), příběh kulhá jak starý pes, je odhadnutelný a onu červenou knihovnu se opravdu nepodařilo zamaskovat do tajemného nádechu a ani závěr tomu nepomůže. Tohle není severské podivno, ale severský brak, který se tváří jako něco, co není.

5 27.06.2019

Tato kniha má tolik vrstev, kolik v sobě obsahuje příběhů. Přemýšlím, čím je styl autorky tak chytlavý - ruským prostředím, jazykem, hloubkou, uvěřitelností, smutkem střídajícím se s nadějí, propojením mnoha postav, nastíněním osudů a popisem celého života v jedné větě...?
Opět výborný čtenářský zážitek.

13 26.06.2019

První kniha V arktických pustinách mě uchvátila popisy přírody, životní filozofií, přístupem autorky i jejím pěkným stylem. Tohle všechno mi z části v pokračování Život s vlky chybí. Je to velmi zajímavá kniha, ale ono jedinečné hloubání a přítup k drsnému životu je podřízen popisům detailů života jednoho vlka, stejně tak jako je mu podřízen život autorky a všech okolních živých tvorů (tedy až na ten závěr). Těžko nesoudit jejich křížení a rozmnožování jen za účelem vytvoření umělé smečky a hraček pro jednoho vlka. A těžko nechápat lásku autorky k tomuto tvorovi.
L. Crislerová má zvláštní dar projevit emoce ve svém stylu psaní - smutek, odevzdání, únava, ale i krásné okamžiky štěstí jsou při čtení hodně intenzivní. Nelze hodnotit její život, jednání a činy (kdo by se v dnešní době dokázal vcítit do její situace nebo ji přímo prožít...), takže hodnotím knihu jako takovou 4*.

5 20.06.2019

Určitě to znáte, čtete knihu z prostředí, které vám je blízké, ale přesto se nedokážete naladit na autora, jako by mluvil jiným jazykem. Takový jsem měla pocit při čtení A zavaž si tkaničky. Záznamy ze života a přírody, popis okamžiků důležitých i zdánlivě všedních. Všudypřítomná zádumčivost. A přesto vnímám odcizení. Možná bych musela prožít něco podobného jako autor, abych plně pochopila.
Ilustrace jsou moc pěkné.

4 18.06.2019

Milé vyprávění z anglického venkova od mého oblíbeného mistra vypravěče. Svérázné anglické postavičky, které sám autor krásně vystihl jako zkostnatělé i tolerantní: "Běda vám, když držíte špatně nůž, ale je vám přáno, pokud nosíte bederní roušku a žijete na stromě."
V povídkách jde hlavně o atmosféru, závěr občas překvapivý a celý nádech takový "reálně idylkový". L. de Berniére je prostě dobrý.

4 18.06.2019

Přepracovaný Pařížan se sebere a na na půl roku odejde do opuštěné chaty na břehu jezera Bajkal, čte, pije vodku a filozofuje.
A povětšinou mi mluví z duše.

"Má chata je daleko a já nic nevím." ruské přísloví

17 11.06.2019

Milé, krátké povídání o starém Valašsku, o povaze jeho obyvatel a celkově o životě v dřevěnicích rozesetých na pasekách. Vyprávění není idealizováno a Langer pěkně vysvětluje tvrdou povahu a nutnost drsného chování. Stejně tak velmi trefně - ale smutně - popsal konec tehdejšího Valašska a jeho proměnu, která je dána zálibou člověka v bačkůrkářství (= pohodlnosti).
Mám moc ráda tento kraj, přestože vím, že dnešní dřevěnice ztrácejí svou podstatu i duši a jsou jen napuštěné atrakce pro turisty. A tak vítám každý knižní návrat do starého světa.

6 10.06.2019

Smutně krásný příběh, který se inspiroval v pohádkách H.Ch. Andersena. Pohádkové náměty se mísí s tíživou realitou a osudy obyvatel anglické vesnice z válečného a poválečného období. Přestože samotný styl autorky nijak nevyniká, její schopnost obrazně propojit svět snů, nočních múr a skutečnost je vytříbená. Psychologie postav je nastíněná, nejde úplně do hloubky, přesto se čtenář dokáže dobře vcítit.
A přiznávám, hodnocení zvyšuje zasazení příběhu do mého oblíbeného Kentu.

10 08.06.2019

Velmi zajímavé zavzpomínání na magická, známá i neznámá místa Islandu.
Povídky jsou sice krátké, ale originální a výborně vystihují Island - jeho moderní, turistickou část i tu tajemnou, magickou, která snad nikdy nezmizí... Příběh přechází mezi realitou a fantazií, hranice je nejasná, což je pro Island tak charakteristické. Pěkné kapesní vydání je doplněno černobílými fotografiemi podtrhující náladu ostrova i povídek. Doporučuji číst pomalu a nejlépe po dlouhodobější návštěvě Islandu...

9 05.06.2019

Příběh se opírá o silné téma a nejednoduchou psychologii postav a rodinných vztahů, samotné pátrání je napínavé, jen styl psaní je jednodušší, takový až příliš korektní a bez nápadu nebo něčeho originálního.
Především ze začátku knihy je děj příliš rychlý, letí bez zamyšlení nad detaily, stejně tak některé postavy a vztahy prostě vyšumějí do prázdna.
I když se jedná o slabší dílo V. Hanišové, stále je to zajímavé a chytlavé čtení, a i přes tyto malicherné výtky jsem se od knihy těžko odtrhávala.

12 03.06.2019

Cesty na Sibiř... či do hlubin autorovy duše. Knihu jsem četla dlouho a dlouho nad ní přemýšlela. Při čtení jsem kolísala mezi nadšením (které se většinou dostavovalo při popisu cesty, konkrétního místa, lidského osudu či ruského naturelu) a nepochopením (vztahy, holky ruské i české, nestálost filmovaného tématu...). Velkým otazníkem zůstává autorův vztah k šamanství. Kniha je tak trochu podobná jako autorovy cesty - hup sem, hup tam, útěk tam, útěk zpět. Martin Ryšavý drží v rukou silné téma, ale proklouzává mu mezi prsty a tak nějak se tříští mezi mnoho nesourodých myšlenek, lidí, vztahů a cest. Škoda, že dává tak velký prostor popisům toho, co řekly jeho přítelkyně a co měly na sobě... tyto odstavce by mohl věnovat převyprávění dalšího osudu člověka nebo mýtu, které mu jde dobře.

A absenci nějaké dějové linie, vysvětlení nebo spojovacího prvku cítím i ve výsledném dokumentu Sibiř - duše v muzeu, o jehož vzniku vypráví podstatná část knihy. (https://www.youtube.com/watch?v=PbjaOEL4WOw)

Nejvíce mě z knihy zaujala úvodní zprostředkovaná báseň lovce z Věrchojanských hor...
"Ty, šťastné ráno, a ty, dobrý západe,
jiskřivé kameny na dětských dlaních,
můj sobe bělostný s černavým parožím,
s radostným srdcem,
kde jste?
S bílými sněhy a vysokým nebem,
s nesmírnou tundrou a smělými lidmi,
kde je má země?
Svědomí, čest, naděje, sny,
nůž, puška, moje doba, kořist?
Kde je ten krutý a dobrý,
strašný a upřimný svět?
Nic, vůbec nic už tu není...
A ani já už tu nejsem."

A asi tento svět se vydal hledat autor, což je úkol naprosto nemožný. Co se mu však nedá upřít je upřimnost a neidealizovaný pohled na sebe, cestování i Sibiř samotnou.

7 01.06.2019

Lesního poutníka doporučuji číst někdě v přírodě, s výhledem na kopce a lesy, pak oceníte popisy krajiny i celkovou náladu této knihy (mezi čtyřmi stěnami jsem se prostě nemohla začíst). Útlá kniha, která v sobě skrývá hloubku a takovou tu starou krásnou moudrost.

5 31.05.2019

Stejně jako u prvního dílu i zde se mi především líbily kapitoly z minulosti, které přibližují život za starých časů, neustálý boj s tvrdými životními podmínkami. Autor prostě dokáže velmi dobře do slov zahrnout všechno to drsné, co člověk na Skotsku miluje. Popisy ostrovní krajiny, cest, lidí - to je přesně to, co se mi na skotské trilogii líbí. A ano, nějaká ta vražda a děj tam musí být taky, aby příběh držel pospolu, ale není tím hlavním pilířem, který Mayovy knihy odlišuje od haldy jiných, zapomenutelných.

22 30.05.2019

Před rokem jsem se toulala skotskou Vysočinou, mokla, stanovala na černých vřesovištích a prolézala opuštěné chátrající kamenné domy... letos jsem se tam vrátila alespoň díky knize P. Maye. Tedy o kousek více na západ...
Přiznám se, že jsem si při čtení vychutnávala především atmosféru ostrovů, samotný příběh byl pro mě ve vedlejší roli a těšila jsem se, až začnou zase ty popisy krajiny, rozbouřeného moře, černých skal a neustále zatažené oblohy. Prostě Skotsko. Krimi zápletka byla ke konci hodně vyhrocená, ale to tomuto žánru asi jen těžko můžu vyčítat.

23 30.05.2019

Silný příběh, drsné téma a zajímavý styl Radky Denemarkové, která jakoby chtěla zbořit všechna pravidla kompoziční výstavby textu. Přitom se jí příběh nerozpadá, skládá dějovou "mozaiku" do kompletního obrazu a odrazu lidské společnosti. Za války, po válce i v dnešní době.

13 30.05.2019

Téma umírání a jeho dopadu na jednotlivce i rodinu z pera Aleše Palána nevyzní tak depresivně, jak by se mohlo zdát. Ale ani mě nezasáhlo tak jako například kniha Ondřeje Nezbedy Průvodce smrtelníka. Možná je to tou formou smyšleného příběhu, kdy je samotné téma smrti i hospicové péče hluboké, ale je doplněno tak trochu prvoplánovými zvraty a vztahovými problémy. Možná té akce bylo v jednom dni příliš, postavy byly jasně vymezené (klaďas Irena, záporák Zuzana), na druhou stranu, ono je to tak trochu i v životě, že...
Aleš Palán není průkopníkem tohoto tématu v české literatuře (jak je mu často přisuzováno), ale je dobře, že se o něm píše čím dál více.

4 30.05.2019

Mrzí mě, když se v komentářích napadají jiné komentáře a odsuzují se za to, že se jim nějaká kniha líbí nebo nelíbí. Podle mého názoru dobré hodnocení knihy neznamená souhlas s jednáním postav. Kniha se mi může líbit kvůli stylu autora nebo kvůli tomu, že měl autor vůbec odvahu toto téma otevřít a že čtenáře donutil přemýšlet, což je přesně tento případ.
Myslím, že je kniha hodně o přežití - nejen přírodních živlů, fyzické bolesti či samoty, ale především o přežití ve společnosti a psychického týrání. Autor nastínil několik zajímavých témat - ať už sociální tabu nebo námět ekologie a vlivu "systému". Velmi dobře je popsána atmosféra rozpadu domu (v souvislosti s rozpadem osobnosti) i okolní "rurální divočina" a potěšily mě odkazy na literaturu (pravda, profláklá díla, ale funguje to na mě). Bohužel závěrečná kovbojská přestřelka knihu potopila - byla dost laciná, a i když k ní děj tak nějak postupoval (všechno to zbrojení a zkoušky), doufala jsem, že to nebude až taková "Amerika", do které se autorovi podařilo vecpat i tolik profláklé téma středoškolského večírku...

9 30.05.2019

Takové pitvání se v nechutnostech bez vyústění nebo závěru, psáno nijak výrazným stylem. Postavy jsou kontroverzní a některé jejich projevy či změny ne moc uvěřitelné. Možná ve své době byla skandální, ale já od literatury čekám více.

7 30.05.2019

Nu ano, zavání to využitím žítkovské fascinace a samotný text Vlastimila Hela dle mého názoru těží z pocitu a domněnek. Podtitul knihy zní: Mýtus, legendy a skutečnost, ale nedovolila bych si tvrdit, že se v současné době skutečnosti dopátráme...

Na druhou stranu nám kniha přináší dílo Josefa Hofera, které je zajímavé a přínosné pro jeho autentičnost, dobový pohled, a přináší trochu jiný pohled na "žítkovskou fascinaci".Tím se nepřikláním na stranu Hofera a netvrdím, že má pravdu, jen zdůrazňuji důležitost pohledu z druhé strany.

8 01.05.2019