pajaroh komentáře u knih

R. Holdstock je dobrý v popisu temné atmosféry (slovo zlověstný je v textu použito až příliš často) - starý anglický dům, tajemný dubový les..., příběh je zajímavě koncipovaný a opírá se o mytologický základ, ale nepodařilo se mi překročit onu hranici fantasy a vejít do středu Lesa Mytág. Ještě ta záhadnost a atmosféra první poloviny knihy se mi líbila, ale pak jsem spíše jen tak pobíhala po okraji a koukala, co zase na mě vyskočí za divnost. Nejsem čtenář fantasy literatury a je načase se s tím smířit.

4 03.07.2018

Drsné psychologické drama plné bezútěšných vztahů a situací. J. Robbenovi se podařilo stylem i tématem izolovat na malém ostrově postavy i čtenáře, málokdy se při čtení cítím tam stísněne, což ovšem neubírá na kvalitě. "Znepokojující" - to je to správné slovo, použité v komentáři níže.

3 27.06.2018

Citlivé líčení života v severní části Aljašky, kde vlci dávají dobrou noc. Autorka s manželem žila v hodně drsných podmínkách, které zvládne jen silný člověk milující přírodu.

Ano, výchova divokých vlků v zajetí je kontroverzní téma na x hodin, sama L. Crislerová uvádí: "co bylo správné udělat v situaci, která byla nesprávná už ve svém počátku...přesmutné dilema... odvážíme divoká zvířata ze svobody do zajetí. Byl to galimatyáš, protože jsme věděli, co je divočina, ale přesto jsme potřebovali civilizaci."
Nemusím souhlasit s jejich jednáním a rozhodnutím, co se vlků týče, ale musím uznat, že kniha je dobře napsaná, popisy krajiny, ledových plání, zimy, táhnutí sobů i života v sobě mají hlubokou pokoru a lásku k přírodě, samotě i životu jako takovému.

"jsou lidé, kteří žijí pod širým nebem, a lidé, kteří žijí pod střechou. Pod širým nebem může člověk žít buď celým svým já, anebo může sice žít v divočině, ale přitom "pod střechou" obklopen veškerým komfortem civilizace. "

"V takové chvíli se člověk nevyhne tomu, aby nemyslel ne na divočinu, ale na to, co ji zničí - na civilizaci. Každému, kdo dnes vstoupí do divočiny s otevřenýma očima, se v duši sváří láska a zoufalství. Za dnešních dnů už není možné milovat tuhle planetu a nepocítit přitom úzkost."

4 25.06.2018

Velmi pěkný příběh spletený ze 3 obrazů a psaný příjemným stylem, který mi nedovolil knihu odložit. A přestože jsem knihu přečetla rychle, bude ve mně chvíli doznívat.

12 25.06.2018

Občas mi vadí plochý styl autorky, který se dá v lepším případě chápat jako způsob, jak s pohádkovým nádechem popsat tragické události. Vyprávění je chvílemi naivně dětské, jindy z pohledu dospělého, což působí nesourodě. První polovina se mi velmi líbila, konec knihy už byl překombinovaný - kdyby autorka použila polovinu osob a událostí, bylo by to lepší. Nicméně přes všechny tyto "mouchy" se kniha četla dobře.

8 21.06.2018

Kniha, která má všechny předpoklady k tomu, aby se mi líbila - řešení samoty, hory, příroda... Přesto mi na ni něco vadilo - možná pro mě nepochopitelná záliba milovníka přírody v lovu zvěře, možná idealizované vzpomínky na manželství či sama hlavní postava. Závěr knihy je pěkný, stejně jako vyjádření kontrastu doktora-hrdiny a chátrající lidské osoby. Jen je do příběhu zahrnuto hodně myšlenek a náznaků filozofie života a smrti, které se mi nepodařilo při čtení rozpracovat, stejně jako se mi nepodařilo vychutnat si jednotlivé osoby míhající se příběhem.

3 18.06.2018

Drsnější pokračování Ostrova, ze kterého se vytratil dětský pohled a vstoupil do něj pach války. Události i příroda jsou opět popsané stručnějším stylem, který skvěle nese severský nádech, a jediná věta je výstižnější než půl stránky popisů. Připomíná mi to starou černobílou fotografii, která má svou "duši" a ve které naleznete mnohem více osobitosti a příběhů než na přeplácané barevné fotce.

10 14.06.2018

Netradiční příběh plný iluzí, který pro mě nepřekročí štítek oddychové literatury. Autorka vtáhne do děje, nechá čtenáře zasnít a vcítit se do magie postav, opírá se o zajímavé obrazotvorné popisy a dobře střídá různé časové linie, ale románek hlavních kouzelníků působí dosti lacině.

2 09.06.2018

Kniha začíná přehnaně nadšeným úvodem E. Handové, který doporučuji přeskočit, udělat si vlastní názor a případně dočíst na konci.
Většina povídek je na můj vkus až příliš non-sence a bohužel chvílemi zbytečně nechutná, což zavání snahou šokovat, ale beze smyslu či vyústění v závěr. To avízované "podivno" je do nich vložené příliš násilně, především v první povídce a v poslední části.

Naproti tomu povídka Sobí hora je pěkná, propojení mystiky s příběhem je přirozenější a i další povídky opírající se o severskou mytologii a přírodní úkazy jsou zajímavé.
Originální kniha určitě je, ale chybí mi propracovanost a jakási vyzrálost textu. Je mi líto, nerada dávám takové švédské "nekrimi" knize špatné hodnocení, zvláště když čerpá z mé oblíbené severské mytologie i magického realismu, ale za mě se jedná o nepodařený pokus.

4 02.06.2018

Kniha o zapadlých čundráckých koutech našich a slovenských hor a krasů, o kterých se dá už jen číst nebo o nich snít. Názvy zůstaly, ale ta atmosféra a duše míst, které Nevrlý popisuje, už nejsou... Je to příjemné čtení, jen je na mě občas té vzletnosti a poetičnosti příliš.

2 30.05.2018

Psychologicky propracovaný pohled na vztahy v jedné zapadné norské vesnici, na povahy a traumata několika osob, jejich vnitřní svět i jejich působení na vnější okolí v důsledku nedostatečné komunikace, mlčení, nepochopení. V knize je dobře vystižena atmosféra norské vsi i rozvážnost (často nesprávně chápána jako odtažitost) jejich obyvatel. Jednotlivé výpovědi by mohly být delší, rozvedenější.
Název knihy je dle mého nešťastný - i když v norštině zní krásně - (málo lidí si jej spojí s básní Ch. Baudelairea). Anotace knihy je zavádějící, na misi v Afghánistánu se odehrává pár odstavců a osobně bych knihu přehlédla, kdyby nebylo hodnocení oblíbených uživatelů. A to by byla škoda.

15 30.05.2018

Nedávno jsem četla "memoáromán" Pavla Kohouta Kde je zakopán pes a je velmi zajímavé získat jiný pohled na ty stejné osoby a události. Jak to všechno může být zavádějící a jednostranné... Kniha Terezy Boučkové se mi líbí, jednotlivé novely sice opakují stejné události, ale pokaždé originálním způsobem. Úsporný styl je v tomto případě výmluvný a bolest navzdory snaze o ironii a nadhled je ve všech částech knihy dobře patrná.

8 28.05.2018

Indiánskou tématiku mám ráda - životopisnou i duchovní, Nekonečný kruh je pro mne téměř modlou, ale Černý Jelen mě nepřesvědčil, vyprávění indiánského "šamana" i přepis J.G. Neihardta je zkratkovitý, povrchní, a přestože se příběh opírá o historické události, není pro mě díky stylu vyprávění uvěřitelný.

Taková milá humorná knížka, kterou jsem četla v časovém presu a asi jsem si ji nevychutnala tak, jak by si zasloužila.

1 20.05.2018

Typický Hájíček - výborné téma, špatné zpracování. Tentokráte k tomu ještě přidal nemístně sladký závěr, stejně tak nevysvětlené odbočky např. k jihočeským Lakotům - už jen s tímto nápadem by se tak krásně dalo dál pracovat a rozvíjet jej (a zůstalo u rozpačitého výkřiku). Ten nevyužitý potenciál témat mě u Hájíčka vždy rozčílí, ale objektivním pohledem musím uznat, že je to minimálně průměrná kniha, a kdyby se autor trochu snažil nebo své dobré nápady převyprávěl někomu spisovatelsky zručnějšímu, z Dešťové holi, Selského baroka i Rybí krve by byly poklady naší literatury.

8 20.05.2018

Takhle má vypadat dobrý cestopis - obsahuje zajímavé postřehy, historii míst i info o politické situaci (komentované většinou s jízlivou ironií), je obohacený osobními příběhy a pocity a zaujme i čtenáře, pro které není Hedvábná stezka a země jako Afghanistán, Kazachstán apod. až tak atraktivní. Lucie Drbohlavová umí cest užívat se všemi krásami i nepříjemnostmi (ke kterým přistupuje s obdivuhodným nadhledem nezbytným pro pobyt v těchto zemích) a především je dobrá vypravěčka a její styl psaní mi sedí. A dobře napsaný a zpracovaný cestopis je v tomto žánru zaměřujícím se na informační stránku spíše výjimkou.

7 20.05.2018

Houbařka mi byla bližší prostředím Šumavy, Anežka mi však přijde psychologicky propracovanější. Všechny ty vcelku jednoduše popsané situace a konfikty jsou tak výstižné a niterní a dodávají obraz základních problémů současné společnosti jako celku, nejen rodiny či adopce. Jen konec mi přijde rozpačitý, ale i tak se jedná o velmi, velmi dobré dílo.

7 20.05.2018

Příběh se odehrává v Kiruně, v severním Švédsku, což je jediný důvod, proč jsem knihu četla a taky jediná věc, která mě na ni bavila - popisy zimy, sněhu a lokality. Jinak se jedná o vcelku neoriginální zápletku s překombinovaným koncem. Jaká škoda, že severské detektivky jsou.... detektivky.

2 29.04.2018

Stejně jako původní step Vnitřního Mongolska je i tato kniha mrazivá, často krutá a především krásná. Neustálý boj s drsnými podmínkami, s vlky i proti vlkům, devastace stepi a konflikt tradičního pasteveckého života s novou kulturou a civilizací je vysilující a stejně tak je čtení díky autobiografickému nádechu a dobrému stylu psaní smutně krásné a hluboké. Jak autor napsal: "Moje kniha je lekcí světu" - já tu lekci dostala.

7 26.04.2018

Rozšířená diplomová práce na tolik diskutované téma, jejíž podstatná část však vznikla v terénu ještě před "žítkovským rozmachem". Zajímavé čtení i pro laiky v oblasti etnologie, a i když mi přišly návštěvy bohyní a jejich nahrávání a zkoumání nefér, oceňuji zaujetí a cit autorky pro mizející způsob života i krajinu. Takto nám zůstal alespoň malý, autenticky zlomek.

7 25.04.2018