pajaroh komentáře u knih
Nevyhledávám postapokalyptickou a podobnou literatury a ani nevím, jestli se k ní tato kniha řadí. Každopádně se mi velmi líbilo vykreslení Islandu, různé povahy a vývoj postav i nastíněné problémy společnosti. Knihu jsem si prostě přečetla s chutí, a o to někdy jde.
Tuto vlčí sérii J.M.Kvasnici bych mohla číst (a čtu) stále dokola. Obohacuje mě a dodává tu správnou tuláckou energii a odvahu vyrazit sama se psem na vandr. Opět se mi nejvíce líbily toulavé kapitoly, především vyprávění o Poloninách, Muráni, Oravě. Autor užívá citace z mnoha mých oblíbených knih a i když se často opakuje a vrací se k tématům napříč knihami, v tomto případě to není nijak na škodu.
Mistrně napsaná novela vyznačující se silnou dávkou deprese, osamělosti a rozkladu. Autor se čtenářem opravdu nemá slitování a mně nezbývá, než všechny ty pochmurné popisy trouchnivějících stěn i duší zasazené do temné, chytlavé atmosféry přečíst, prožít, ocenit. A tak mě napadá, co člověka vede k napsání tak smutného příběhu a co vede jiné k jeho čtení...
Elena Ferrante (ať už je to kdokoliv) má pěkný a čtivý styl, kterým velmi uvěřitelně popisuje atmosféru Neapole, detaily v životech jejích obyvatel i zvláštní vztah obou hrdinek a vtáhne čtenáře do děje způsobem, že snad ani nepotřebuje vlastní fantazii.
Jen to téma, vyprahlé město a jižanská povaha je mi tak cizí... kniha je to pěkná, jen asi nebyla "napsána pro mě".
První příběh mě zaujal, asi to bylo dáno absencí dialogů, protože ty mě v knihách Soukupové vyloženě deptají. Styl autorky je dle mého jednoduchý a nevýrazný, výjimečné (a také vysilující) je její zaměření na vztahy a každodenní konflikty, kdy dokáže přesně vystihnout všechny ty malichernosti, ze kterých se stávají velké problémy.
Zajímavě uchopený námět stárnutí a nemoci, na můj vkus však příliš zasněný, poetický a krátký. Opravdu je to spíš příběh do blogu a i když chápu autorův úctyhodný záměr k vydání knihy, na vyšší literární hodnocení to za mě není.
Nehledejte a nečekejte Ostrov, Bílý oceán ani Dřevaře, pokud jste je četli dříve, a přistupujte k R. Jacobsenovi jako k neznámému autorovi. Mně osobně to dělalo problém - a to nerada srovnávám knihy, pokud se nejedná o sérii. Jestliže se od toho oprostíte (nebo čtete Zázračné dítě jako první autorovu knihu), dostane se vám pěkného příběhu, ve kterém čtenář dospívá společně s Finnem, odkrývá (dochází mu) různá nepěkná tajemství ze života blízkých a také mnoho z nich zůstane nevysvětleno.
Občas mi vadí plochý styl autorky, který se dá v lepším případě chápat jako způsob, jak s pohádkovým nádechem popsat tragické události. Vyprávění je chvílemi naivně dětské, jindy z pohledu dospělého, což působí nesourodě. První polovina se mi velmi líbila, konec knihy už byl překombinovaný - kdyby autorka použila polovinu osob a událostí, bylo by to lepší. Nicméně přes všechny tyto "mouchy" se kniha četla dobře.
Nedávno jsem četla "memoáromán" Pavla Kohouta Kde je zakopán pes a je velmi zajímavé získat jiný pohled na ty stejné osoby a události. Jak to všechno může být zavádějící a jednostranné... Kniha Terezy Boučkové se mi líbí, jednotlivé novely sice opakují stejné události, ale pokaždé originálním způsobem. Úsporný styl je v tomto případě výmluvný a bolest navzdory snaze o ironii a nadhled je ve všech částech knihy dobře patrná.
Typický Hájíček - výborné téma, špatné zpracování. Tentokráte k tomu ještě přidal nemístně sladký závěr, stejně tak nevysvětlené odbočky např. k jihočeským Lakotům - už jen s tímto nápadem by se tak krásně dalo dál pracovat a rozvíjet jej (a zůstalo u rozpačitého výkřiku). Ten nevyužitý potenciál témat mě u Hájíčka vždy rozčílí, ale objektivním pohledem musím uznat, že je to minimálně průměrná kniha, a kdyby se autor trochu snažil nebo své dobré nápady převyprávěl někomu spisovatelsky zručnějšímu, z Dešťové holi, Selského baroka i Rybí krve by byly poklady naší literatury.
Příběh z laponských lesů, vnímání přírody, severského počasí, hluků, pachů, přítomnost ostatních zvířat z pohledu zatoulaného psa dle mého názoru nepatří do literatury pro děti a mládež. Jako dítě bych to brala jako trošku drsný příběh o ztraceném pejskovi, ale všechny ty barvy, zvuky, vůně, pocity strachu, úzkost lovených zvířat i uvolnění slunečních dní - to chce trochu zkušenosti s osamělými dny v severních lesích. Škoda, že se jedná jen o krátký příběh, ale i tak se Kerstin Ekmanová řadí mezi mé oblíbené spisovatele.
Poslední díl trilogie Vlčí kůže je zpočátku o něco slabším článkem, přestože se vine ve stejném melancholickém a nedějovém duchu, ale druhá polovina knihy je opět krásná - příběh nevýrazně "šedé" Inge ve Stockholmu a její ubíjející nespokojené úvahy o náboženství se naštěstí stejně jako ona mění po jejím přesunu do Černé Vody v severním Švédsku a náboženské tápání je vytěsněné životem, popisem podmínek severu a zanikajícími zlomky sámské kultury.
Tato trilogie podle mě nikdy nebude mít spousty čtenářských příznivců, je hodně specifická a psaná především pro "severské" povahy. Prostě se musíte pročíst pod zamrzlý povrch.
Taková bible svobodného člověka, který rád tráví svůj život v přírodě nebo o tom za okny paneláku sní... Zajímavé příběhy chatek, domků, úkrytů a jejich stavitelů (neškodilo by více detailů), velmi inspirativní a rozmanité fotografie. Výborně vše vystihl v komentáři Dejf_ano.
Když jsem před pár lety procházela finským městem Suomussalmi, přiznám se, že jsem příliš z historie tohoto místa neznala. A letos se mi náhodně dostala do ruky tato kniha, krásný a silný příběh jednoho dřevaře, jedné války a mnoha lidských osudů. Styl Roye Jacobsena je velmi přirozený, jeho vyprávění plyne souvisle a obsahuje v sobě velkou pravdu. Kontrast finské zimy, sněhu a černého popela mě ještě chvilku bude studit pod kůží.
Plnohodnotné zakončení Stefánssonovy trilogie o chlapci, životě, smrti a tentokrát také hodně o lásce (puritánské připomínky si odpustím). Autor ve svém vyprávění s minimem děje dokáže přiblížit atmosféru nehostinného Islandu (i v letním období) a povahy lidí jako žádný jiný. Má neuvěřitelný talent na vyjádření pocitů a myšlenek, úvahy jsou hluboké a mě čtení jeho knih tak nějak zklidňuje.
Při čtení mě hodně často napadal výraz: "naivní" a "americký".
Kapitoly o světě rostlin jsou zajímavé a sálá z nich láska k přírodě, kapitoly o životě Hope jsou slabší a škodí jim upjatá snaha se za každou cenu zalíbit čtenáři otevřeností a "okouzlující" naivitou (vědkyně snad nemůže být tak... slepá). Autorka po vzoru Gilbertové popisuje mnoho osobních i pracovních situací ironicky, ale ironie mi přijde v tomto případě dost násilná... Přestože autorka opakovaně zmiňuje svůj skandinávský původ (ale 18 století je dosti daleko), text je nasáklý amerikanismy a celkový přístup k životu je tak nějak vskutku neseverský. Ale tohle všechno není tak podstatné - důležité je ekologické apelování na čtenáře a snaha přiblížit aktuální problém kácení lesů a rozrůstání civilizace co nejvíce lidem. Za tohle autorce odpouštím literární nedostatky a pevně věřím, že se ji tento úmysl podaří (v Americe to dle popularity knihy zabírá).
Po Zlodějce knih je to další dobrá kniha od M. Zusaka (i když samozřejmě nesrovnatelná), ty ostatní mě bohužel zklamaly.
Zajímavý příběh, výtky by nějaké byly, ale pes Portýr je umlčuje a získává 2* navíc.
I když mi téma manželství (stejně jako herectví a "americký život") opravdu není blízké, kniha mě dostala především svou druhou částí Běsy, kdy začne vyplouvat napovrch přesně to, o čem kniha je: nikdy nikoho nevlastníte, nikdy nikoho neznáte, neznáte ani sám sebe, protože často hrajete hru na osobu, kterou jste pro ostatní, tak dokonale, že přehrajete sám sebe. V tomhle jsou všichni sami, i když se snaží své životy zapojit do různých vztahů a vazeb.
Nejsou to jen poskládané historky z manželského života, pohledy obou postav do sebe zapadají a stavějí příběh jako zeď, která je kompletní a pevná až na konci knihy.
Chápu, že ne každý objeví to, co je v příběhu nejsilnější (také se mi to ne pokaždé podaří), ale... čtěte pozorně, je to dobrá kniha.
Originální jako Zibura sám. Vkusně humorný, laskavě sarkastický. Tento cesto-lido-pis mě bavil a pobavil stejně jako jeho první kniha. I když je zde znát přirozený posun a větší spisovatelské sebevědomí, to hlavní - osobitý přístup, lidskost a vtip - si kniha ponechává.
Vzhledem k vyššímu očekávání díla tohoto autora pro mne kniha byla vcelku zklamáním. Nepodařilo se mi vžít do pocitů postav "vrchní smetánky" ani do postav nižší společenské úrovně - to mi opravdu byl bližší Mendelův trpaslík. Bisexuální orientace téměř všech ženských postav a zbytečné popisy vztahů a sexu knihu zařazují z velké části do červené knihovny. Zajímavý je popis architektury a atmosféry vily. Škoda, škoda, škoda.