pajaroh komentáře u knih
Úvaha o střídání ročních období, která opakuje obecně známé věci a jejiž čtení mi nic nepřineslo. Období na mě přirozeně působí, to, že se rozdíly v dnešní době zastírají či nevnímají vím, jahody v zimě mi nechutnají a výčet jídel na konci knížky ...?
Jsem ráda, že tato kniha vyšla v originále za života Královny, nejedná se tedy o žádnou posmrtnou biografickou "rychlokvašku", kterých je o známých osobnostech na knižním trhu více než dost. Připravte se na opravdu detailní vyprávění z dětství a života Elizabeth zahrnující informace o různých hračkách, dárcích, gestech či dohadech, zda princezna v pěti letech zavtipkovala či nikoliv. Kapitoly o dětství jsou napsány pro opravdové fanoušky, pro mě byly méně záživné, byť citace tehdejších novinářů skloňující tisíckrát slovo "rozkošná a kouzelná" jsou úsměvné.
Zklamala mě délka (resp. nedélka) popisu válečného období. No a úlety typu co napsala o královně jakási paní v domácnosti byly na mě už trochu moc.
Přijde mi, že kniha je spíše souhrn toho, co kdo řekl či napsal ve stylu jedna paní povídala, než konstruktivním královniným životopisem, který jsem očekávala... Je třeba k ní přistupovat s přihlédnutím k netradičnímu zbožňování královské rodiny Angličany.
Autorovy předešlé knihy Autismus & Chardonnay se mi líbily více. Ne že by zde nebyly zajímavé osudy a myšlenky, ale vyprávění bylo strohé, neucelené, postavy vzdálené.
Příjemné toulání se po stopách několika anglických spisovatelů a literárních spolků, spíše střípky a zajímavosti, velmi "lidsky" vypravěné bez slovníkových výčtů nezapamatovatelných dat. Ideální čtení před cestou do Anglie, známé události ze života slavných autorů se přiřadily ke konkrétním místům, ale také jsem se dozvěděla něco nového, na co se můžu zaměřit a těšit. Větrná Hůrka a Tolkienova místa mě táhnou nejvíce...
Ten doktorát z estetiky je na stylu vyprávění znát. Příběhy tradované v horách či osobní z dětství vypravěčky jsou tak trochu ukryté v množství poetických popisů, myšlenek a odboček. Což je za mě dobře, protože tohle vnímání mám v literatuře ráda a v tomto případě tvoří specifický styl autorky. Chvíli mi trvalo, než jsem se přenesla ze staršího vyprávění do dětských příhod, ale celkově se mi kniha líbila. Není dlouhá, v příbězích nezachází do detailu, ale doporučuji číst pomalu a vychutnávat si nabídnuté obrazy a popisy.
Jsem moc ráda za vydávání a překlad starých děl, ke kterým by se jinak čtenář těžko dostával. Ráda čtu o starých dobách na horách a v pohraničí i jednoduchý nekomplikovaný příběh. A tato kniha včetně černobílého přebalu a fotografií L. Horkého se opravdu povedla, krásné vydání.
Hory v mlze a vlčák v mnoha provedeních, každé jedinečné a s duší daného místa i chvíle. Ty hodiny strávené v přírodě lze jen tušit.
Samotný text je krátký, je vidět, že autor nás hlouběji do soukromí a pocitů nahlédnout nenechá (jak pochopitelné), ale ráda bych si přečetla mnohem více o tom, jak jednotlivé záběry vznikaly, detaily cestování, pokračování vztahu se Sitkou.
Provedení knihy je vypracované a velmi se mi líbí, je vidět, že si s tím autor vyhrál a že více než na co jiného klade důraz na obrazovou a estetickou stránku knihy.
Nebudu hodnotit, nedočteno. Snažila jsem se, a přestože uznávám, že styl vyprávění je velmi, velmi dobrý (popis ulice a domů žijící svým životem je bravurní), nějak mě konkrétní osudy lidí, zbohatlíků či nezbohatlíků, finančníků atd. nezajímaly. Prostě můj špatný výběr tématu.
Bohužel, autorův sloupkařský, štiplavý (až nabubřelý) styl mi vůbec nesedl, knihu odkládám a nechávám někomu, kdo ji ocení.
Pěkné vzpomínání na kanadsko-aljašské dobrodružství, nicméně mnohé se ve stručnosti opakuje z předchozích knih - fotky i text. I tak je to příjemné čtení a literární cestování.
Zní to dobře - cesta ve staré dodávce fungující jako pojízdná galerie s přítelkyní a psem, fakt jsem se těšila. A cesta to musela být dobrá. Ale ten umělecko-bohémský styl zápisků mi nesedl, raději bych se dozvěděla více informací o krajině a lidech, pocitech, než že si "přítelkyně holila..." a "pes lízal kulky".
Na mě příliš zkratkovité.
Povídání podobné jiným knihám o náboženství a životě indiánů. Z tohoto hlediska jsem se o šamanismu nic nového nedozvěděla, ale je příjemné si opakovat o životě a duši ve spojení s přírodou a samotný příběh autora a jeho setkání s Dědem je pěkné (byť idealizované).
Pěkné fotografie (na můj vkus občas až moc tmavé) a příjemné krátké texty k zamyšlení. Až příliš krátké, klidně bych četla dál. Škoda, že se tyto hodnotné osobnosti a životy pomalu ale jistě z hor vytrácí.
Tento díl trilogie začíná velmi smutně - o lidech současných i z minulosti, kteří "milují" vlky natolik, že je chovají například v panelákovém bytě uprostřed Prahy. Nebo se za každou cenu snaží spárovat vlčici a ovčáka... ne, podle mě tohle není láska ani úcta k těmto zvířatům. Tito chovatelé údajně žijí pro vlky a zasvětili a přizpůsobili jim svůj život (asi jsou tím myšleny víkendy v přírodě), ale myslím, že je to úplně jinak.
Ačkoliv J. M. Kvasnica tohle neuznává, občas o vlčích chovatelích píše obdivně a s pochopením, které já nepociťuji. Při představě vlka venčícího se v parku v centru Prahy je mi velmi, velmi smutno...
Po této těžké úvodní části se autor věnuje teoretické části o psovitých šelmách, po kterém následuje osobní vyprávění z Gévaudanu.
Přiznám se, že mé nadšení z předchozích knih (tuto čtu jako čtvrtou v pořadí) trochu vyprchává a přestože je to stále pěkné čtení o přírodě, autor se hodně opakuje a cituje známé etology - především v první části, kdy se zabývá chováním vlků i psích šelem obecně.
Druhá část - vyprávění z Gévaudanu - je pěkná, samotná legenda zajímavá a líbí se mi autorův "literární" pohled - odkazy na knihy z míst a o místech, která navštívil. Jen to vandrování (bez auta) mi chybí, jakoby se se čtyřmi koly vytrácela poezie...
Celý příběh mi přijde napsaný prvoplánovým způsobem, chybí tomu hloubka. Sice autorka používá emotivní témata jako válkou zničená země i lidé, sebevražda apod, ale popisy i jednání jsou povrchní a přesně nalinkované. Hlavní hrdina - tichý člověk tak trochu mimo společnost - by mi měl být podle všeho sympatický, ale není uvěřitelný. Stejně jako jeho sebevražedné myšlenky. Prostě od tohoto typu literatury očekávám trochu filozofie a hloubky.
Kniha je o trochu lepší než Listopadoví motýli, ale obecně je tato islandská autorka pro mě zklamáním a do dalších knih se asi pouštět nebudu.
Mám ráda místa, kde příroda převzala opět vládu a z původní vesnice a všech těch osudů zbyla jen rozpadlá stěna nebo studna. Především zmizelé osady Rychlebských hor jsou mi blízké, hodiny bych dokázala sedět na loukách u Hraniček a přemýšlet, kdo a jak tam asi bydlel... Proto jsem sáhla po této knize, bohužel ke mně styl F. Springera nepromluvil tak, jak bych si přála, prostě na mě od začátku chrlil fakta a já za nimi neviděla konkrétní lidi a osudy. Ale určitě je velké plus, že se do takové reportážní knihy pustil, a pro ty, kterým jeho styl sedí a mají rádi staré zmizelé osady, to bude zajímavé čtení.
Napínavé počtení z okupované Francie, kdy se příběh rozvíjí po vzoru kovbojek (hrdina-padouch (resp. hodně německých padouchů) -záchrana ranče/farmy i celé země- milé děvče) a je zasazen do prostředí severní Bretaně. Právě atmosféra bretaňské vesnice i známých míst jako je Saint Malo nebo Mont St Michelle je v knize pěkně zachycena, stejně jako výrazná povaha vesničanů. Takový jednoduchý příběh, který se pěkně čte, zvlášť když jsou vám zmiňovaná místa známa.
Tato kniha je konstruována jako mozaika, která se skládá z různých směrů a dohromady tvoří příběh jedné slepé dívky, jedné rodiny. Přestože se autor nevyžívá v detailních popisech, v zachycených okamžicíh používá ta správná slova. Různé časové linie mi nevadily, naopak, podle mě se díky jménům čtenář rychle orientuje. Příběh přináší trochu naděje a mnohem více zklamání, je z prostředí, které mám ráda, a je psán příjemným stylem.
Tato kniha je spíše obecným shrnutím či povrchnějším průřezem všech inuitských národů z duchovní stránky. Autor neměl v dnešní době jiné zdroje než muzea, archívy a starší cestopisy a i když je téma zpracované se zaujetím, je doplněné fotkami od původních objevitelů a cestovatelů z muzeí (hl.v Kodani), ke kterým se čtenář v ČR nedostane, a i forma knihy je pěkná, osobně upřednostňuji původní texty tolik citovaného K. Rasmussena.
Silná kniha, těžké čtení, obrazné popisy přírody i představy, velmi výrazné vykreslení tradičního života a v téměř černobílém kontrastu s tím i svět moderní. A také občasná odbočení v dějové linii, která mi v příběhu neseděla. I přes nadějnější konec je to kniha tíživá, což je u tohoto tématu přirozené.