pajaroh
komentáře u knih

Tak trochu "šedí" hrdinové potýkající se s vnitřní prázdnotou a příjimající osud přemýšlivě a neakčně, problémy ve vztazích, nedokončený sex a nevysvětlitelné sny a přestavy, uklidňující Murakamiho styl. Jak typické. Pěkné, přemýšlivé povídky (jen teda ta o Žabákovi mě vůbec neoslovila).


Napsáno málo, řečeno mnoho. Jednoduchý příběh o zdolávání vrcholů a propastí hor i života vypravěče a jeho blízkých, kteří často v příběhu vystupují jako ústřední postavy a pak mizí jako léto na horách, nechává čtenáři volnost ve vnímání a přijetí trochu nesourodého vyprávění "chlapíka, co leze na hory a je rád sám". Chvíli mi trvalo, než jsem v příběhu nalezla patřičnou hloubku - každý musí dodat svou dávku osobního zdolávání hor, ať už to jsou pro jedince nedůležité vzdálené Himaláje nebo světový kopec za humny.
"... v jistých životech jsou hory, kam se není možné vrátit."


Při čtení mě hodně často napadal výraz: "naivní" a "americký".
Kapitoly o světě rostlin jsou zajímavé a sálá z nich láska k přírodě, kapitoly o životě Hope jsou slabší a škodí jim upjatá snaha se za každou cenu zalíbit čtenáři otevřeností a "okouzlující" naivitou (vědkyně snad nemůže být tak... slepá). Autorka po vzoru Gilbertové popisuje mnoho osobních i pracovních situací ironicky, ale ironie mi přijde v tomto případě dost násilná... Přestože autorka opakovaně zmiňuje svůj skandinávský původ (ale 18 století je dosti daleko), text je nasáklý amerikanismy a celkový přístup k životu je tak nějak vskutku neseverský. Ale tohle všechno není tak podstatné - důležité je ekologické apelování na čtenáře a snaha přiblížit aktuální problém kácení lesů a rozrůstání civilizace co nejvíce lidem. Za tohle autorce odpouštím literární nedostatky a pevně věřím, že se ji tento úmysl podaří (v Americe to dle popularity knihy zabírá).


Výborná kniha nejen pro studijní účely. Autoři velmi dobře zpracovali těžkou a nesourodou látku a vznikla kniha, která nejen obsahuje zajímavé informace o Sámech z literárního a kulturního hlediska, ale předává i kus skandinávské atmosféry. Asi je to mou fascinací severem, ale tuhle knihu chci mít poblíž a čas od času si prostudovat jednu, dvě kapitoly. I odborná literatura může být "krásná".


Moudrý rozhovor s moudrou spisovatelkou a ženou s velkým náhledem a nadhledem na život sám.


Zajímavé střípky úvah (hlavně těch o literatuře) a popisů, někdy až nejpříjemně osobních, kterým chybí nějaká pospojitost, propojení. Zmínky a vzpomínky na babičku tuhle funkci nesou těžce a pro čtenáře často nelogicky - toliko k hodnocení z literární stránky. A z té lidské... jak často jsem si při čtení s nostalgickým úsměvem vzpomněla na moji babičku.
Nenáročné počtení pro polední pauzy v kavárně.


Prví část knihy je výborná - detailní popisy okolí Kodaně i Grónska, originální myšlenky a způsoby jednání netradičních postav. V druhé části příběh staví více a více na akčnosti a napětí, což bohužel ubírá na kvalitě a čtenářský požitek pomalu ale jistě klesá, až je na konci dokonale udupán do ledovce přemírou děje a akce. Občasná vskříšení v podobě popisu tvorby ledu, vlastností sněhu, ve kterých autor předává obdivuhodné znalosti Grónska a severu z přírodního i fyzikálního hlediska, jsou příliš krátká. Hodnocení je těžké, jedna stránka zaslouží 5*, následující 2* ...


Z J-M. Guenassia se nám pomalu stává autor dívčích románků... odpočinková kniha psaná lehkým stylem, nerozvitá dějová linie a až bolestivě plytké rozhovory (ten při "střelném" vygradování celého příběhu mě bolel snad více než Van Gogha). Na druhou stranu se nedá úpřít doslova impresionistické vylíčení impresionistů, jejich obrazů, dobové Provence i vcelku originální (ač fiktivní) pohled na poslední období malířova života, které stále vyvolává mnoho otazníků.
Vhodný doplněk biografického románu Žízeň po životě.


Melancholicky krásné úvahy o Istanbulu, jeho uličkách a umělcích vhodné především pro ty, kdo našli při svých toulkách kapku orientálního kouzla v tomto přelidněném městě plném příběhů, osudů, emocí (a špíny). Míněno v dobrém slova smyslu.


Takový trochu skrytý poklad... nic neříkající přebal a prachobyčejná anotace (zmínka o lásce mě spíš odrazuje a knihu jsem začala číst kvůli názvu a "spojení" s Islandem) a ejhle - jako když v ošoupané igelitce naleznete šperk (nebo čokoládu nebo co kdo máte rádi). Nic jsem neočekávala a dostala jsem nostalgicky blízká slova a myšlenky, proto musím dát 5*.


Silné příběhy (psané formou divadelního scénáře) ze života kanadských indiánů, které nijak nápadně negradují a oproti evropským dramatům nemají výraznou zápletku a časté zvraty. Přesto výstižně vyjadřují atmosféru, pocity, problémy a odcizenost indiánů v rezervaci i ve městech. Osobně mě nejvíce zaujala hra Cesta bez mokasínů.


Zajímavý pohled na osudy lidí žijících v odříznuté laponské vesnici, bojujících s předsudky jiných i s vlastními chybami. Nečekejte žádné dlouhé popisy krajiny a přírody - vyprávění je zaměřeno na životy obyvatel a specifičnost místa a přírody je nastíněna především v jednání vesničanů a v popisu jejich práce.


Už dlouho jsem nenarazila na tak nesympatickou hlavní postavu vyznačující se kombinací ega a zbabělosti, která je, pravda, ve většině z nás, nicméně v takto napřímo podaném vyprávění ich-formou je těžké se do "hrdiny" vcítit a porozumět jeho jednání. Kupodivu to nevadí. Kniha se čte lehce a výstižné popisy severské přírody, skalnatého ostrova, hlubokého lesa, ledu, větru, moře a výstřednost vedlejších postav se všemi jejich bolestmi jsou na knize nejbližší.


Finsko se mi na mých toulkách dostalo pod kůži jako žádná jiná země, bohužel se to nedá říci o této knize. Možná mě zmátl název, možná autor sám, ale nepodařilo se mi začíst se do (ne)děje, oblíbit si "původce průvodce" (bože, tolik zbytečných myšlenek a řešení...) či jakkoliv se dílu přiblížit.


Styl Alice Munro mě ani v této knize nikterak neokouzlil, povídky jsou vyprávěné jednoduchým stylem, postavy a jejich osudy mě míjejí bez silnějšího zážitku. Takové... beztvaré, všední, průměrné (což je někdy ta nejhorší varianta literatury),


Kniha plná zajímavých informací o době nedávné (a přitom tak vzdálené) podána z velice subjektivního pohledu ublíženého člověka.
Trochu mi vadila snaha o popularizaci příběhu a zbytečně udržované napětí (krimiromán?), ale přiznávám, že jinak bych tak výrazně politickou knihu nedočetla do konce. Za detailní přiblížení a nastínění poměrů dávám 3*.


Román ze staré Anglie alá Větrná hůrka plný krásných a barvitých popisů přírody a doby, nicméně také plný romantických zápletek, vzletných slov a upjatých dialogů, které mě až tak neoslovily. Ale v okrajových detailech tehdejšího života, krajiny a charakteristice vedlejších postav (které jsou v příběhu mnohem výraznější než ty hlavní) se Hardy ukazuje jako skvělý vypravěč.


Povídka bohužel nepatří mezi mé oblíbené literární útvary, nicméně kdybych knihu hodnotila jen v rámci povídkových souborů, hodnocení by bylo vyšší. Jednotlivé příběhy jsou čtivé a vcelku jednoduše napsané, jejich myšlenka je hlubší, vyprávějí především o vztazích, některé odlehčenější, jiné vážnější, o životě, nemoci, ztrátě.


Obrazy, kterým chybí spojitost, smysl, cokoliv kromě popisů bezútěšných míst a osob. Krutá realita je popisována z ještě pokřivenějšího pohledu, který však stále zavání poetičností, každé pěkné slovo je vzápětí popřeno negativním spojením. Hlavní část - Nížiny - se od odstatních liší silnější dávkou nenávisti a "omrzelosti životem". I když se příběhy většinou odehrávají v zajímavém prostředí rumunského Banátu a neupírám dílu literární kvality, přiznám se, že mi styl autorky nevyhovoval a čtění mě netěšilo.


Čtenář, kterého zajímá indiánská kultura, se musí smířit se skutečnosti, že hlavní postava je mladý farář (v knize navíc nazývaný vikář - což je pro mě osobně velmi neoblíbený archetyp) a přijmout to, že to tak prostě bylo, protože ono tak opravdu bylo. Nic není neměnné a tento příběh je o vplývání jedné kultury do druhé, jakkoliv jemné či bolestné. Styl je strohý, příběh by mohl zabrat stovky stránek, ale ono to k tomu tak nějak patří...
