parxel komentáře u knih
Tahle kniha se Kingovi prostě povedla. V podstatě od začátku do konce mě To bavilo i přes tu hromadu ukecenýho bláta, kterým King nešetřil. Líbili se mi příběhy postav, jednotlivé dějové linie a vůbec celkově ta atmosféra. Prostě To mi sedlo. Až budu mít náladu na nějaký knižní maratón, tak si To někdy zopakuju.
Tahle kniha je jako film bez děje, ve kterém vystupuje pouze jedna postava a vy se dívate na to, jak vyrábí mýdlo, opravuje trubky apod.
Bohužel k tomu, aby mne kniha oslovila, mi v ní něco chybělo. Něco, kvůli čemu bych si jí chtěl přečíst znovu. A nakonec ten humbuk - doslov okolo toho, jak je kniha jiná a pro nalomený ... Zkátka na mne tahle "teatrálnost" nefunguje a v mých očích knize spíš ublížila. Když to řeknu jinak, tak pokud chtěl autor tuhle knihu vydat, tak to měl udělat bez těch keců okolo.
Na knize mne naopak zaujala její komorní atmosféra. Způsob jakým autor píše je čtivý a rozhodně se těším, až si přečtu předchozí knihy.
Na závěr bych dodal, že toto je první kniha, kterou jsem do tohoto autora četl. Bohužel si nemyslím, že by byl můj názor jiný, pokud bych znal předchozí knihy. Tuto domněnku mi více méně potvrdil i autor recenze, na kterou vložil odkaz Lukkos.
Temný les je volným pokračováním Problému tří těles. Název není samoúčelný, ale odkazuje se na paralelu mezi vesmírem a temným lesem, ve kterém číhají predátoři na svou kořist. Vize temná a neveselá.
Příběhově události navazují na první díl, ale děj se soustředí na zcela jiné postavy. Nejzajímavější mi přišla myšlenka mediátorů, kteří dostanou volnou ruku a takřka neomezený rozpočet k tomu, aby našli řešení pro hrozbu mimozemské invaze. Je to představa strašně zvláštní, ale v kontextu navozené situace dává skvělý smysl. V realitě si ovšem nedovedu představit, že by se pro takové řešení našla široká politická shoda.
Pokud jde o postavy, tak jsem ocenil, že se tam objevil Ta Š aneb Velký Š. :) To je postava, která mi byla zpočátku hodně nesympatická, ale postupně jsem si jí velmi oblíbil, pro její pragmatický pohled na věc. Dále mne zaujal hlavní hrdina Luo Ťi. A to zejména tím, jakým prošel vývojem. To se mi moc líbilo.
Podle mého názoru je Temný les vynikajícím pokračováním Problému tří těles. Já osobně ho považuji za vrchol celé série. Je to sci-fi se vším všudy, kterou ocení zejména lidé se zájmem o kosmologii, protože v ní narazí na spoustu známých myšlenek. Vrním blahem a dávám plný počet hvězd.
P.S. Pokud vás zaujala teorie temného lesa, tak doporučuji výbornou přednášku Tomáše Petráska - Mimozemšťané před branami, která je volně dostupná na YouTube. Tématem přednášky jsou různé názory a postřehy, proč jsme ve vesmíru dosud neobjevili stopy jiné civilizace. Doporučuji.
Tato kniha pro mne představuje návrat k příběhům ze světa Zeměplochy. Kdysi v dětství jsem totiž několik knih přečetl a pak jsem tuto sérii opustil. Sám nevím proč. Mezitím se série rozrostla na několik desítek knih a stal se z ní svébytný fenomén.
Morta jsem si vybral, protože má dobré hodnocení a je to první kniha v linii, kde jako hlavní postava vystupuje Smrť. Musím hned z kraje konstatovat, že to byla volba více než dobrá. Z počátku jsem se decentně usmíval pod vousy, až přišlo přirovnání, že jediný rozdíl mezi Ankh-morporkem a močálem je v počtu nohou u krokodýlů a to mě zbořilo. Od téhle chvíle už jsem se smál, kudy jsem chodil.
Obecně příběhy, kde jako hlavní postava vystupuje "smrt" mají takové zvláštní kouzlo. V této souvislosti se mi vybavila kniha Na bledém oři, kde rovněž hlavní postava představuje personifikaci smrti. Příběh je zcela jiný, více vážný, ale svět v němž se odehrává je rovněž velmi nápaditý.
Mort obsahuje spoustu skvělých hlášek a protože mám rád fyziku a astronomii, tak mne obzvlášť pobavila jedna týkající se rychlosti šíření světla na Zeměploše: "Světlo se na Zeměploše díky jejímu nesmírně silnému magnetickému poli pohybuje velmi pomalu. Není jako světlo jinde ve vesmíru. Je trochu dospělejší, zkušenější, nemá potřebu vrhnout se okamžitě kamkoliv. Zěměplošské světlo dobře ví, že ať přijde kamkoliv, byla tam už před ním tma, takže jakýpak spěch." :-)
Návrat na Zeměplochu se velmi vydařil. Zkoušel jsem rovněž vynikající audio knihu, kterou četl Jan Kantůrek, ale nebylo to ono. Prostě kniha je kniha. Pokud se Zeměplochou začínáte, tak věřte, že je to úžasný fenomén. A když se vám příběhy zalíbí, tak máte před sebou několik desítek knih. Dávám plný počet hvězd, za úžasný zážitek a těším se na další příběh.
(SPOILER) Quo Vadis je historický román z období, kdy Římu vládl despotický císař Nero. Křesťané ještě neměli nic jisté a museli se skrývat před římany, doslova jako krtci před denním světlem. Po historické stránce se tedy jedná o nesmírně zajímavé období.
Hlavními postavami jsou římský patricij Petronius a jeho přítel Vinicius. Vinicius se zamiluje do křesťanky Lygie a Petronius se mu snaží pomoci ji získat. Téma mnohokrát omleté, ale prověřené tisíci lety literární praxe.
Oba dva hlavní protagonisté na mne od počátku působili, jako taková "vykutálená" dvojka. A nad jejich nápady jsem jenom nevěřícně kroutil hlavou. "To nemůže dopadnout dobře", říkal jsem si. Nakonec tomu všemu nasadil korunu Petronius, když se ho Nero ptal na názor na svoji báseň: "Kdyby to byl Aristoteles tak dobrý, ale protože jsi to ty Nero, tak ty plameny nejsou dostatečně plamenné." A tak si Nero udělal z Říma velký táborák. :-) To se Petroniovi opravdu moc povedlo.
Mě osobně se román Quo Vadis moc líbil. Očekával jsem, že Řím lehne popelem, ale nikdy by mě nenapadlo, co za tím bude. To mě opravdu pobavilo. Současně to byla má první kniha od Henryka Sienkiewicze a těším se na jeho další knihy. Quo Vadis bych doporučil všem milovníkům historických románů.
Hvězdná pěchota je kniha od jejíhož vydání uběhlo více než 60 let. To je zvlášť v žánru sci-fi strašně dlouhá doba. I přes to má svým čtenářům stále co nabídnout. Nejedná se totiž o žádnou jednoduchou řezničinu, ale o promyšlené dílo s tématy, které byly a i nadále zůstanou aktuální.
Hvězdná pěchotu doporučuji jako povinnou četbu pro všechny fanoušky sci-fi, neboť v rámci žánru se jedná o nestárnoucí klasiku.
(SPOILER) Šibumi je skvělý román. A to dokonce tak moc, že se divím, že ještě nikoho nenapadlo ho zfilmovat. Příběh je přitom z dnešního pohledu celkem banální, ale to co mu dává jedinečný šmrnc je hlavní postava.
Postava najemného vraha, který ovládá umění "hoda/korosu". Takže je schopný vás zabít třeba kancelářskou sponkou, roličkou od toaletního papíru nebo čímkoliv co vás napadne. Ano i prázdným obalem od tyčinky deli. Prostě sympaťák na první dobu. Něco jako kříženec Stevena Seagala s Thórem, jenom mu místo kladiva dáte do ruky mucholapku.
Proti němu stojí nadnárodní koncern zlých ropných magnátů, kteří jsou režiséry na velkém jevišti zvaném svět. Neuznávají hranice, ovládají vlády a dokonce i proslulou CIA. Možná i KGB, ale o té se v knize nic nepíše.
Karty jsou rozdány. On je ten hodný a ropný magnáti ti zlí. Jak to asi dopadne, si každý dovede představit, ale i přes očividnou předvídatelnost je to skvělý čtení.
Dávám plný počet hvězd a knihu vřele doporučuji všem čtenářům bez rozdílu věku, pohlaví a čehokoliv jiného.
Turnus je volným pokračováním románu Silo. Časově se vrací do období, které předcházelo projektu světového řadu a částečně tak vysvětluje události popsané v prvním románu. Přestože má Turnus o špetku horší hodnocení než Silo, tak z mého pohledu je tento román stejně kvalitní. Mně osobně se nejvíce líbilo prolínání různých časových rovin. Knihu doporučuji všem čtenářům, kterým se líbil první díl této trilogie. Myslím, že nebudete zklamáni.
Nekonečný příběh je pro mne takovou ikonou mého dětství. Moc se mi líbil a vlastně se mi líbí pořád. Asi jako většina lidí jsem neprve viděl film a teprve s odstupem času jsem se dozvěděl, že existuje knižní předloha. A pak už bylo jenom otázkou času, než si knihu přečtu.
Kniha se mi moc líbila. Je plná fantazie a to mám rád. Některé části jsou zcela jiné, než film. Některé jsou naopak totožné. Například utonutí Atrejova koně v bažinách smutku, které jsem jako dítě pořádně oplakal, pro mne i po letech zůstává stále stejně smutné. Je to sice jen příběh, ale i tak to bolí.
Hlavní odlišnost od filmu spočívá v tom, že kniha má dvě části, které na sebe úzce navazují a tvoří ucelený příběh. Ve filmu to tak není, díly na sebe navazují volně. V tomto směru je kniha o moc lepší.
Dávám plný počet hvězd. Knihu bych doporučil všem čtenářům, kteří mají rádi pohádkové příběhy plné fantazie.
Rychlé šípy, Stínadla, ježek v kleci, Široko, Jan Tleskač jsou prostě kultovní symboly Foglarovy tvorby. V dnešní době sice mohou působit trochu zastarale a možná i lehce naivně, ale za sebe mohu říct, že jsem moc rád, že jsem na nich vyrostl. Navíc se příběh líbí i mým dětem, takže není co řešit. Tohle je prostě top kniha mezi dětskýma knihama pro kluky.
Mimochodem věděli jste, že ježek v kleci byl původně vyrobený v americe v 19. století. A právě Jaroslava Fogral byl tím, kdo ho zpopularizoval.
Za sebe dávám plný počet hvězd a to nejenom z nostalgie, ale zejména proto, že podle mého názoru se jedná o velmi dobrý příběh, který v sobě ukrývá silné symboly a stále má co nabídnout i současné generaci.
Hudba prvočísel je hodně odhlehčená kniha o matematice resp. o tom co předcházelo vzniku Riemannovy hypotézy až po historii pokusů o její zdolání. A věřte, že seznam matematiků, kteří se pokoušeli dokázat její platnost a neuspěli, je pořádně dlouhý. Navíc na něm naleznete řadu zvučných matematických jmen: Hilbert, Hardy, Nash a mnoho jiných.
To je možná i důvod, proč se okolo Riemannovy hypotézy vytvořila atmosféra, která přitahuje spoustu profesionálních i amatérských nadšenců, kteří usilují o její zdolání. Důkaz je však stále v nedohlednu.
A o tom všem je tato kniha. Navíc je napsána velmi "nematematickým" jazykem, takže je přístupná i obyčejným smrtelníkům, kteří zůstali matematikou netknuti. Z mého pohledu je popis zjednodušený až moc, takže se zde trochu ztrácí podstata problému, ale já jsem bohužel matematikou trochu poznamenaný. Nicméně na youtube lze nalézt cca dvouhodinou přednášku od Mirka Rokyty, který vše velmi pěkně vysvětluje.
Na závěr bych snad dodal, že knihu bych doporučil každému, kdo se zajímá o popularizaci vědy. Kniha je napsána velmi pěkně, srozumitelně a podle mého názoru stojí rozhodně za přečtení. Dávám pět hvězd.
Ostrov pokladů je taková starší klasika. A já k tomuto příběhu mám vztah hlavně díky seriálu, který kdysi běžel na ČT. Prostě postava jednonohého Silvera, jako symbol prohnaného a nebezpečného piráta, se kterým není radno si zahrávat, ve mne zapustila kořeny.
Příběh samotný není z dnešního pohledu asi nijak výjimečný, ale za sebe mohu říci, že má stále své kouzlo. Představa pokladu ukrytého na ostrově má určitý archetipální náboj, který stále přetrvává. To dává tomuto příběhu atmosféru tajemna, která přetrvává i po více než 100 letech od vydání této knihy.
Knihu bych doporučil všem, kdo mají rádi dobrodružné příběhy a zas tak moc neřeší, že příběh je z dnešního pohledu trochu přímočařejší.
Soumrak dne je neskutečně "suchá" a "nudná" kniha. Žádné emoce, city nebo humor zde nenaleznete. A o to tady jde. Hlavní hrdina je typicky škrobený anglický sluha, který ve svém nitru není špatný člověk, ale chybí mu jiskra. Prostě kus vlastní individuality a to byl zřejmě i autorův záměr. Výsledkem je sluha, který by zasluhoval terapii Saturninem a možná ještě něco trochu navrch, aby byl trochu veselejší. V každém případě je to kniha, ke které se nechci vracet, protože mě moc neoslovila.
Z této knihy mám hodně rozporuplné dojmy. Na jednu stranu úžasný styl vyprávění, který mne hned od první strany naprosto nadchnul.
Na druhou stranu totálně nepřesvědčivé a nedůvěryhodné jednání hlavních postav. Skutečně věříte tomu, že by se adolescenti chovali takto? Nikdo se nepokusí vzbouřit proti zavedeným pravidlům. Nikdo neprojeví obavu o svůj život. Nikdo si nepoloží otázku "Proč zrovna já musím být dárce?" Naopak vše působí tak, že si ještě vybírají, zda budou dárci nebo opatrovníci.
Prostě na mě tohle působí, jako pohádka o lízátku, kterému narostla křídla. Z tohoto důvodu dávám pouze tři hvězdy, protože samotný styl vyprávění na dobrou knihu nestačí.
Nicméně i přesto, že může mé hodnocení vyznít dost negativně, tak mne tento autor zaujal a rozhodně si od něj přečtu další knihy.
Patřím ke generaci, která vyrostla na kouzelném animovém seriálu a postavy jako Willy Fog, Barnabáš a Čiko se nezapomenutelně zapsaly do mé paměti. Přesto jsem knižní předlohu nikdy něčetl. A tak jsem si koncem roku řekl, že si ji přečtu se svým synem, kterého začali verneovky zajímat.
Příběh nám velmi rychle utekl a musím říct, že jsem byl velmi rád, že jsem si ho se svým synem oživil. V dnešní době se totiž z cestování stalo něco téměř konzumního a prostřednictvím tohoto příběhu jsem se mohl vrátit do doby, kdy tomu tak nebylo. Bylo to moc milé ohlédnutí.
Pokud bych měl nějakou knihu označit jako knihu svého dětství, tak jsou to právě Hoši od Bobří řeky. Byla to moje první foglarovka, poprvé jsem se setkal s bobříky a asi nikdy nezapomenu na bobříka mlčení, kterého se mi v podstatě nikdy nepodařilo ulovit.
Letos v zimě jsem tuto knihu četl se svým synem a oba jsme si to moc užili. Dávám plný počet hvězd, protože málokterý autor uměl do obyčejného příběhu vzdechnout tak neobyčejnou atmosféru.
Foucaultovo kyvadlo je moje nejoblíbenější Ecovo dílo. Je to kniha těžká, nepoddajná, plná mystické atmosféry a mnohoznačných významů. Spolu s hlavními postavami jsem si i já přál odhalit tajný plán na ovládnutí světa, který se táhne skrze staletí, a to mne hnalo dál a dál. Takže jsem nakonec celý román přečetl doslova během pár dní. Pointa celého příběhu je přitom až banálně jednoduchá.
Dávám plný počet, protože Fucoultovo kavydlo mne prostě oslovilo, jako málokterá kniha.
Atlas mraků je krásná kniha. Tvoří ji několik příběhů, které se odehrávají v různých časových obdobích. Jednotlivé příběhy jsou propejeny takovým zvláštním těžko vyjádřitelným způsobem. Skoro jako by se jednalo o jeden příběh, který se odráží na vodní hladině a pokaždého vidíme z trochu jiné perspektivy. A to je pro mne na té knize asi nejzajímavěší, protože jí to dává lesk určité neuchopitelnosti. A to se mi na Atlasu mraků líbí asi nejvíce.
Pokud jde o jednotlivé příběhy, tak každý je psán trochu jiným osobitým stylem. Jeden jako deník, druhý jako kniha a další jako výpoveď osoby o tom co zažila. Pro mne osobně bylo asi nejobtížnější začíst se do příběhu, který vypráví Zachry. Jeho osobitý styl mi prostě ze začátku nesedl, ale postupně jsem si našel cestu i k této postavě.
Zajímavostí je určitě porovnání s filmovou verzí. Zde bych dodal, že film se drží předlohy celkem věrně, ale v některých okamžicích se přece jenom odchyluje a některé scény jsou trochu více akční.
Celkově dávám 4 hvězdy. Atlas mraků je skvělá kniha, kterou stojí za to si přečíst. A tu jednu hvězdu, tu si nechávám v rezervě pro knihy, které mne osloví o kousek hlouběji.
Černou ozvěnu jsem půjčil, protože mne zaujal seriál Bosh a chtěl jsem se dozvědět, jak moc se tento seriál podobá své knižní předloze. V tomto směru jsem se dočkal příjemného překvapení.
Seriál totiž vždy spojuje dohromady několik příběhů najednou. Konkrétně Černá ozvěna byla zpracována ve třetí sérii a nutno dodat, že prošla hodně velkou změnou. Ve výsledku to, ale vůbec nevadí. Důležité je, že Bosch je přesně takový jak ho autor popsal ve své knize. A to dává obojímu tu správnou šťávu.
Pokud jde o samotnou knihu, tak je napsaná velmi čtivě, příběh je napínavý a má spád. Zkrátka dávám plný počet, protože i když nejsem ždáný velký fanoušek tohoto žánru, tak se mi kniha moc líbila a těším se na další díl.
Na Knihu o Baltimorských jsem narazil v podstatě náhodou a rozhodně toho nelituji. Kniha je napsaná velmi čtivě, takže jednotlivé stránky doslova ubíhají před očima. V některých pasážích může sice příběh působit lehce idealizovaným způsobem, avšak jedná se o pasáže ve kterých Marcus popisuje své dětství u Batimorských a do příběhu tak zcela logicky patří.
To co bych však na této knize vyzdvihl, je zejména způsob jakým autor strukturuje informace. Příběh je vyprávěn retrospektivním způsobem s tím, že jednotlivé časové úseky z minulosti jsou navíc uspořádany nelineárně. To může působit trochu zmateně, ale na druhou stranu v tom podle mého názoru spočívá síla tohoto příběhu. Vše se totiž dozvídáte z pohledu hlavní postavy Marcuse Goldmana, tak jak se je dozvídal on sám. Postupně se tak před vámi odkrývá příběh, který vás asi nepřekvapí nějakou závratnou sofistokovaností, ale spíše tím, jaké banální události a rozhodnutí vedly k závěrečné tragédii.
Shnutí: velmi čtivě napsané rodiné drama, které viniká především neotřelou sturkturou příběhu. Dávám plný počet hvězd, protože tuto knihu si jednoho dne opět rád přečtu.