Patrik02 komentáře u knih
Po křivém obvinění z atentátu mají členové Grimnoiru na útěku plné ruce práce, aby očistili své jméno a zároveň se postavili novém nepříteli. Pokračování je stejně svižné, jako úvodní kniha, děj se nezastavuje, příběh nás seznamuje s novými postavami a prohlubuje osudy těch známých. Těším se na finále.
Kniha č. 200 na mém seznamu databáze, a musím bohužel projevit drobet zklamání. Po našlapaném prvním dílu, kde se Wade v kůži svého avatara Parzivala proháněl v X-wingu, vlastnil skrýš na asteroidu a řídil DeLorean v honbě za velikonočním vejcem, se pokračování odvíjí v popkulturních světech, které osobně nemám dvakrát v povědomí, takže jsem spoustu postav a lokací minul bez většího povšimnutí. Nicméně, jako pokračování velkého příběhu v univerzu OASIS, má kniha nápad, postavy stále zůstávají těmi zapřísáhlými nerdy, jakými byli v RP1 a padouši jsou neméně vynalézavý. Pokračování jako takové si zachovává svou čtivost a děj plyne stránku za stránkou. Pro mě osobně škoda světů, které mi nic neříkají. Budu si muset trochu doplnit popkulturní vzdělání.
Tak tohle byla jízda. Tohle jsem potřeboval. Larry Correia napsal poutavou knihu sršící magií a kulkami. Drsná magie, zasazená do skvěle zpracované alternativní minulosti, je originální, poutavá, akční a čtivá. 5/5
První část ságy je zejména o popisech, toulání v minulosti a v myšlenkách. Akce tu sice nechybí, přesto je tento díl spíše o rozestavění figurek pro velkou hru, která co nevidět začne. 5/5 za skvělé dialogy, stále se rozšiřující příběh a postavy, které Vám během čtení přilnou k srdci.
Druhá kniha povídek s bělovlasým Zaklínačem Geraltem je opravdu ještě povedenější, než ta první. Pan Sapkowski zde šel ještě více "do hloubky" a nastiňuje budoucnost vzájemně propletených osudů ústředních postav. Jsem lapen v tomto světě a bez přestávky otevírám další díl.
V Zaklínačském herním světě jsem strávil desítky hodin, na seriál se díval jako malý (řeč je o tom původním z roku 2002. Moderní Netflixovský mne jaksi minul) a proto jsem o knihy dlouho předlouho nejevil většího zájmu. Jako obvykle to byla chyba lávky. Povídky s bělovlasým lovcem nestvůr v hlavní roli jsou poutavě napsané, objevují se známé, ale i několik, pro mě nových, postav. Fantasy jako takové v loňském roce téměř zmizelo z mé knihovny, a díky Geraltovi se k tomuto žánru v letošním roce mile rád vracím.
Řekl bych klasický King. Pomalejší začátek, plíživé cosi, co Vás při čtení lechtá na zátylku od prvních stran, se postupně dere na povrch a graduje až do hrůzného finále. King v knize nechává nahlédnout za oponu života rockového kytaristy a jeho bujarého života, líčí osudy muže, který ztratil víru a pro odpovědi na své otázky neváhá jít přes mrtvoly. Grimoáry a zmínka o H.P. Lovecraftovi byla velice příjemným zpestřením.
Legendární "Bigfoot" podle Maxe Brookse? Proč ne. Forma deníku Kate Hollandové je skvěle čtivá, postupné seznamování s postavami a prostředím v prvních kapitolách je dlouhé tak akorát. Atmosféra houstne, nebezpečí je dávkováno postupně a vrcholí brutálně. Střet moderní vyspělé civilizace s primitivními bytostmi se Brooksovi vyvedl na jedničku.
Během psaní této knihy byl S. King (jak sám tvrdí) údajně tak opilý a sjetý, že si proces psaní téměř nevybavuje. A pokud je to pravda, pak jsou Právě Tommyknockeři důkazem toho, že mistr dokáže napsat zdařilé dílo téměř v jakémkoli stavu. Příběh, jako ve většině jeho knih, začíná tak nevinně, jak jen může - jednoduchým klopýtnutím. Tak málo stačí k rozjezdu událostí, které změní osud městečka Heaven a všech jeho obyvatel. Zejména také jedné spisovatelky a přítele alkoholika. K dokonalosti mi osobně chybí menší počet vedlejších postav, kterých je více, než požehnaně a člověk se v nich při nepozornosti ztrácí.
Tahle kniha byla cool dávno předtím, než přišli třpytivci ze Stmívání. A bude cool ještě dlouho po nich. Kultovní upírská klasika a spisovatel v hlavní roli. Pomalý rozjezd a seznámení s malebným městečkem, kde se zlo plíží pod rouškou noci a postupně zalézá do myslí i těl nevinných obyvatel.
Ale jo, vcelku to šlo. Pokud se čtenář prokouše poměrně chaotickým a zároveň nicneříkajícím úvodem knihy, dočká se. Zhruba od poloviny knihy se to hýbe a také vraždí. Především vraždí.
Této sbírce bezpochyby kraluje stejnojmená povídka Barva z kosmu, kterou považuji za jednu z autorových nejlepších. Zbytek bohužel nemálo zaostává.
Jak je psáno v anotaci. Krvavý a zároveň nádherný příběh o vdově po slavném spisovateli, jehož život byl doslova magičtější a zároveň tragičtější, než na stránkách jeho knih. První třetina knihy je pomalejší, jak to u mistra bývá zvykem. Nechává nás nahlédnout do života a myslí všech zúčastněných do takové hloubky, že si je zkrátka zamilujete. (zejména jejich slovní hříčky) Ten malý, téměř nepatrný temný otazníček, který visí ve vzduchu, o sobě dává vědět až později.
Tahle kniha není jízda na horské dráze, ale spíš jako procházka Bájodolím za jasného dne. Avšak jak slunce stránku za stránkou postupně zachází a obloha černá, příběh graduje. A to jak v současné rovině, tak i v náhledech do minulosti. A než se nadějete, jste lapeni a nepřestanete, dokud nedojdete po stezce až k poslední dardě. Konec...
(SPOILER) Lovecraftův kosmos nepřestává udivovat ani po autorově smrti. Ve světě je spousta více, či méně dobrých spisovatelů snažící se jeho styl napodobit, tvořit a rozšiřovat jeho znepokojivý vesmír. S.T. Joshi patří mezi nejvýznamější znalce života H.P. Lovecrafta a musím uznat, že u většiny jeho povídek mám pocit, jako by je napsal sám Lovecraft. Povídky v této knize jsou velmi povedené, zapůsobilo na mne zejména setkání s Nyarlathothepem. Novela Cosi v hloubi, je z mého pohledu paradoxně nejslabší.
Richard Bachman se se svými postavami opravdu nemaže. Originální nápad, Kingovské zpracování, Bachmanovský konec příběhu. Od knihy odcházím spokojen a namísto plánů s hubnutím si raději dám něco k jídlu ;)
Z téhle knihy mistra Bachmana mne opravdu rozbolely nohy. Dlouhý pochod opět pracuje s neuvěřitelně jednoduchou zápletkou, ale její obsah je přesto geniální. Lidská psychika obnažená až do morku kostí, nenávist i přátelství nalezené a ztracené na dlouhé cestě. Vzpomínky, vlastní minulost i nenaplněné sny, které si každý chodec nese sebou až do samého konce, Vás přinutí zamyslet se nad sebou samými a vlastní cestou. King zkrátka umí napsat postavy, které si zamilujete a se kterými, v tomhle případě, šlapete až do cíle.
Tísnivá atmosféra psychiatrické léčebny byla sázkou na jistotu. Autor drží čtenáře v napětí do poslední strany, rozuzlení je více, než překvapivé a vše do sebe ve finále opravdu hezky zapadne. Zdařilý psychothriller.
Podruhé skvěle od pana Gaimana. Velmi originální "pohádka" nejen pro děti, ale také pro dospělé. S patřičnou dávkou představivosti kniha působí místy opravdu strašidelně a zachovává si jistý háv tajemna, které Vás nutí otáčet stranu za stranou a společně s malou Koralínou objevovat nový svět za zamčenými dveřmi.
Má první kniha od autora, kterého jsem dosud přehlížel (sám nevím proč) a musím říct, že jsem nadšen. Gaiman v Nikdykde nabízí vcelku poutavý příběh, skvěle vykresluje originální svět plný skvělých postav, pohrává si se čtenářovou fantazií, nebojí se detailních popisů scén (ani těch řekněme drsnějších) a napíná nás zejména v samém závěru, kdy si říkáme: "Co vlastně je a není skutečné?"
Já nevím, má ještě cenu to komentovat a stále se opakovat? Lovecraft prostě uměl. Své nestvůry má promyšlené, Stín nad Innsmouthem společně s povídkou Pes tomuto souboru kraluje, ale každá z povídek má svou nezaměnitelnou atmosféru, nabízí hrůzné tajemno a šílenství.