paulhunter komentáře u knih

Stejně jako řada předchozích děl Iana McEwana, věnuje se i nejnovější román Solar klasickému tématu milostných poměrů, životním křižovatkám i absurdním situacím. Hlavní postava - Michael Beard, nositel Nobelovy ceny - je jakýmsi "antihrdinou" plným protikladů a nedostatků, opájející se v neustálém sebeklamu, který svým chováním vyvolává u čtenářů jak pocity lítosti, tak i pohrdání. Tentokrát nás autor v rámci příběhu zavádí do výzkumných institutů, na mrazivou akrtickou expedici či do rozpáleného Nového Mexika, aby poukázal na otázku důležitosti postavení vědy, lidského ukájení, problémy globálního oteplování nebo sílu médií.

McEwan nemoralizuje - nechává jen na čtenářích, aby si udělali vlastní názor (Jsou některé problémy ve skutečnosti tak horké, jak jsou nám prezentovány? Nebo je dobré je nechat u ledu? A kdy už je pozdě problémy řešit?), stejně tak ve své knize nepředkládá odpověď na teorii / výmysl / fakt / globálního oteplování. Jeden poznatek je ale trefný: Jak se mají lidé vypořádat s globálními problémy, když se nedokáží vypořádat ani s těmi vlastními? Brilatně napsáno, ostatně jako vždy.

10 11.07.2011

Pistolník otevírá sedmidílnou ságu Temné věže, vrcholného díla Stephena Kinga. Právě tato první kniha bývá často označována za slabší, s čímž nesouhlasím. Je pravda, že je trochu náročnější a chce víc pozornosti (četl jsem ho během dvou dnů hned dvakrát), protože nabízí víc otázek než odpovědí, ale má své nezaměnitelné kouzlo, které bude čtenáře provázet až do konce této poutavé ságy.

10 30.11.-0001

(SPOILER) Pokud jste knihu prozatím nečetli:
O Vraždě Rogera Ackroyda se velice těžce mluví bez prozrazení pointy, a proto následující odstavce obsahují velice drobné SPOILERY (nikoliv samotnou pointu).
______________________________________________________
Všichni, kdo se kdy zajímali o detektivní tvorbu, jistě slyšeli (a v lepším případě i četli) slavné dílo Agathy Christie - Vraždu Rogera Ackroyda, která svým přístupem boří dosavadní pravidlo žánru. Přesně takové knihy mají vždy zaručenou vysokou pozornost - vždyť o jakých jiných knihách se mluví víc než o těch kontroverzních a odvážných? Jistě, kritika si na knize pochutnala jak vrány nad mršinou, ale na čem záleží, je především názor čtenářů, který byl a je velice pozitivní.
Osobně si myslím, že bez vědomí, že kniha porušuje základní pravidlo detektivek, by se mi četlo líp, neboť tato znalost je sice nepatrným, ale docela účinným impulsem, který vás navede k obezřetnosti neočekávat běžné rozluštění (I když spojení „běžné rozluštění“ v podání Agathy Christie zní poněkud divně.).

Vražda Rogera Ackroyda příliš nestaví na psychologii postav. Opravdu – semknutí s postavami je zde slabší, jen málokoho zde nazvete „oblíbenou postavou“ a celkově na mě jejich existence v příběhu působí plýtce. Tento fakt mi bránil kohokoliv ze sídla Fernly Park považovat za skutečného vraha a naopak jsem upřel svou pozornost na ty, kterým se příběh věnuje nejvíc – tedy na doktora Shepparda; jakožto vypravěče, jeho nepříjemnou sestru Karolínu a jakkoliv se to zdá absurdní, dokonce i na Poirota.
Nyní něco málo k ději: Na rovinu se musím přiznat, že klasické detektivky nepatřily a nejspíš ani nebudou patřit k žánrům, ke kterým se budu zvlášť vracet. Jde o to, že mi zde chybí „omáčka“ kolem příběhu a postav a trochu mi vadí přímočarost příběhu, kdy se jede podle stálého vzorce. Tím chci říct, že nemůžu dát 5* ničemu, co mě nebaví po celou dobu čtení – a ve Vraždě R. A. mi chybělo větší napětí, způsob vyšetřování mi přišel slabší a o vrahovi jsem byl přesvědčený (i když jsem přesně nevěděl, jak spáchal vraždu) o jednu kapitolu dříve před jeho „oficiálním“ označením. Na obranu musím říct, že jsem plné hodnocení udělil pouze Deseti malým černouškům, i když ty lze do klasické detektivky jen stěží řadit.

Tím hlavním bodem, který knihu výjimečně proslavil, je samotné rozluštění, které je více než překvapivé a na celou knihu (nebo na opětovné čtení) vrhá úplně jiný pohled a teprve zpětně dává poznat prohnanosti autorky. Za to klobouk dolů. Takže ano, Vražda Rogera Ackroyda je nejdiskutabilnější díky pointě a na svou dobu odvážnému překračování hranic žánru, ale rozhodně ne nejlepší, co se celku týče.

9 11.10.2011

Kruh je opravdu originální dílo, ale spíš se jedná o thriller či detektivku než o horor. Místy jsem se trochu nudil (ale ne zase tak moc), což vynahradil až konec, ve kterém je cítit pravé napětí, které jsem očekával na více místech přiběhu. Někomu by mohly vadit japonské jména a názvy, ale postav není v příběhu moc, aby to odrazovalo a pletlo čtenáře.

Celkově, když to shrnu, knihu doporučuju - je opravdu dobrá, ale musím hodnotit kvůli výše zmíněným důvodům 4/5.

(Ještě musím dodat, že literární Kruh od Suzukiho nemá s tím filmovým, americkým remakem, moc společného.)

9 30.11.-0001

Základní dílo robotiky všeobecně, na které můžeme být my Češi pyšni :) Skvěle napsaná hra, pro čtenáře žánru zcela nezbytnost. Doporučuji všem!

9 30.11.-0001

Úzasná kniha od začátku do konce s nadčasou tematikou. Je až neuvěřitelné, že A. C. Clarke napsal tento román v době, kdy bylo létání do kosmu nebo samotné přistání na měsíci nemyslitelné či teprve v plánech. Příběh, pro někoho možná těžší na představivost, nabízí propracovaný příběh (úžasně byla popsána i éra opolidí a jejich setkání s monolitem), který vám nedovolí odložit knihu před dočtením. A závěr? Pro nás, obyčejné lidi, jen těžko k pochopení.... . Skvělé!

9 30.11.-0001

McEwan mě jakožto jeden z mála současných spisovatelů stále nepřestává bavit ani překvapovat. V krátkém satirickém díle Šváb popustil uzdu kafkovské absurditě, která ale v konečném důsledku nevyznívá nikterak omluvně v činech vrcholných politických aktérů. I přesto, že příliš nehovíte politickému tématu, je kniha únosná a spíše zaujme čtenáře vystupováním představitelů vlády a států, kteří často baví národ více než placení komici. Zároveň zde vystupují do popředí rozpory Británie, která je sice uvědomělá a hrdá na svou samostatnost i nezávislost, ale kvůli kolektivnímu pomatení myslí může být svedena k pohromě s nedozírnými následky. A to i v případě, že se na první pohled jedná o utopické a úšklebky vzbuzující návrhy s obrácenou ekonomikou reversalismu, které by nikdy nemohly být schváleny. Holt švábi jsou mezi námi neustále, i když nejsou vidět.

8 20.04.2020

Na Nabarvené ptáče jsem se dlouhou dobu těšil. Sám bych příběh zpětně popsal jako putování odloučeného židovského chlapce, který se se svou kometou dostává od vyšinutých tyranů k vyšinutým magorům a na vlastní kůži a oči prožívá hrůzy "středověkého" venkova, což zní morbidním způsobem jako zajímavé téma. Bohužel jsem se musel dost přemáhat, abych knihu vůbec dočetl, jak mě nebavila.

Zhruba v prvních 80 stranách jsem měl neblahý pocit, že pročítám encyklopedii pověrčivostí zaostalých venkovanů, což mi lezlo krkem. Autor román "prosel" obrovským výčtem zrůdných scén, ale založit na něm téměř celé dílo, jen aby ukázal bezcitnost vidláků a krutosti páchané na bezbranném dítěti? Šokovat čtenáře se dá i jinými způsoby, zvlášť když čtenář cítí vůči postavě alespoň nějaký sbližující cit..

Anotace tvrdí, že se jedná o autobiografický román (Kosinki v doslovu prohlásil, že i přes fakt, že se podle slov známého děly na venkově mnohem horší věci, je příběh zcela smyšlený), ale ani způsob vyprávění z pohledu malého chlapce tomu neodpovídá. Naštěstí od momentu, kdy se chlapec dostane do rukou vojska, se děj stává mnohem záživnějším, díky čemuž jsem schopen dát nakonec 3*.

8 09.07.2011

Hladové hry působí jako celek trochu nekonzistentně. První část knihy mě zaujala vyprávěním polského Žida Saula Laskiho, který zažil hrůzy koncentračních táborů a samotným představením psychických upírů, kteří užívají ostatní jako loutky pro zábavu a zvrácené učely. Ovšem Střední hra mě dost zklamala, místy i nudila, což bych u Simmonse nečekal. Střední hra je totiž jedno velké míhání postav z jednoho místa na jiné a na druhé straně únavným čekáním na to, co se bude dít v městečku Germantown, kde čtenáře svou trpělivostí rozhodně předčí literární agenti FBI. Mé zklamání však polevuje již s prvními stránkami třetí části Hladových her. Koncovka je opět tím Simmonsem, se kterým jsem se setkal na začátku a nabízí plno světlých míst včetně finálního šach-matu.
Simmons pojal téma psychických upírů a zla zevrubně, ale pokud očekáváte od Hladových her horor v pravém slova smyslu, budete zklamáni - hrůzu podle mě vyvolává daleko víc líčení fašistických praktik, než ovládání myslí k morbidním úkonům.

V rámci žánru se jedná o nadprůměr, na Simmonse bohužel o slabší dílo, které snad nikoho neodradí od dalších (pozdějších) děl, ve kterých plně vynikl spisovatelův talent.

Habe ich recht, mein klein Bauer?

8 06.04.2011

Pro mě nejlepší povídková sbírka od Stephena Kinga. Povídky jako Bojiště, Nekuřáci, a. s., Římsa, Jahodové jaro, Šedá hmota a Poslední příčka žebířku prostě nemají chybu.

8 30.11.-0001

H.G. WELLS byl opravdu jedinečný spisovatel s bohatou fantazií, což jasně dokazují díla jako Válka světů, Nevidelný nebo Stroj času. Samotný Stroj času vyšel už v roce 1895 a i přesto má co říct současným čtenářům. Útlý příběh popisuje vývoj planety Země a především lidstva a naznačuje, že naše představy o budoucím vyspělém světě (co se technologií, názorů či inteligence národů týče) mohou být mylné.

8 30.11.-0001

"Kráčíme, jediné tělo s milióny hlav, a každý z nás má v sobě tu pokornou radost, s jakou asi žijí molekuly, atomy, fagocyty. Ve starověkém světě to znali křesťané, naši jediní (i když nedokonalí) předchůdci: pokora je ctnost, a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla."

8 30.11.-0001

Asi jsem měl od legendárního polského autora přehnaná očekávaní - zvlášt v poslední době, kdy je fenomén Zaklínače tak populární. Ale tak dlouho jsem chodil kolem Sapkowského, až jsem se nakonec spálil. U knihy Poslední přání.
Vůbec mi nevadila povídková forma, nemohl jsem se ale přenést přes autorův styl vyprávění, který bych (mimo jiné) adresoval spíše mladším čtenářům, i když se sem tam objeví vulgarismy. Také nevím, nakolik knize ublížil překlad, ale nářečí trpaslíka "z Uherského Hradišťa" tomu všemu nasadilo korunu. Bohužel ani příběhy samotné mi nepřišly tak zajímavé, neliboval jsem si v námětu "převlečení" klasických pohádek, které dostaly hororovější nádech, do světa Andrzeje Sapkowského. Bohužel jsem po čtení zklamaný, což nezachrání jedna nebo dvě lepší povídky, a tak doufám, že mě další díly osloví více.

7 15.11.2016

Persepolis je opravdu věrohodným ztvárněním tuhého režimu v Íránu. Buďme rádi za místo, kde jsme se narodili my...

"Můj syn to dostal ve škole. Pověděli jim, že když půjdou do války a budou mít to štěstí, že padnou, tenhle klíč jim otevře bránu do ráje."

"Klíč k ráji byl jenom pro chudáky. Chudým klukům naslibovali lepší život a oni pak se zlatým klíčkem na krku lítali do vzduchu na minových polích."

7 30.11.-0001

Mrazivé antiutopické dílo, které se může hrdě postavit vedle Orwellova díla "1984" nebo Zamjatinova "My". Doporučuji!

7 30.11.-0001

Někdy uděláte věci, které byste od sebe ani nečekali. Manga nikdy nepřitahovala mou pozornost. Když jsem pak jednoho večera čistě náhodně / ze zvědavosti najel na článek o Gantz a ve tři ráno nemyslel na nic jiného, něco se změnilo. Druhý den jsem běžel do knihkupectví a jedničku pořídil.
Nemůžu jí upřít jistou dávku originality, skvělou kresbu (laserový "rozsekávací" paprsek je geniální) a nezvyklý panenský zážitek při čtení japonského komiksu zprava doleva. Postavy jsou zajímavé, i když pro naši kulturu není lehké se s nimi ztotožnit, stejně tak se stylem vykreslování jejich pocitů. Neustálé vzdychání a pocení čel k tomu prostě patří, ale spoustu čtenářů to může odradit. Hiroya Oku se soustředí v Gantz primárně na bizarní bytosti a na jejich likvidaci. Kde by v evropském či americkém komiksu zabrala zběsilá akce dvě tři strany, zde jich najdete klidně několik desítek. Sice se sem tam dozvíte pár informací z místního světa, ale scénářově založené jedince to nezasytí. Osobně jsem měl s tím také problém a s dalšími "volumky" (ha, to jsem také pochytil od čtenářů mangy) se mi jen prohlubuje názor, že Gantz je repetativní záležitostí jen pro opravdové fandy. Na své si zde také hodně přijdou milovníci obnažených prsou, která zde neplní žádný hlubší smysl ani neznačí plodnost, ale mají jen samoúčelně potěšit oči.
Za mě tedy zajímavá zkušenost, která mě obohatila netradičním a novým zážitkem, ale šest dílů prozatím stačilo.

6 22.12.2015

Havaj a havajská mytologie nejsou zrovna oblastmi, které by byly předměty mého zájmu. Přesto, Dan Simmons mě svým vytříbeným a originálním stylem přesvědčil o literárních kvalitách, a proto jsem nevynechal ani román Ohně z ráje, který se řadí k jeho ranější tvorbě. Řada čtenářů již avizovala, že se jedná spíše o lehčí četbu prostoupenou humorem, takže jsem tak nějak tušil, nebo mohl tušit, co očekávat. I přesto, u Simmonse mi tato poloha vůbec nesedí a celkově musím říct, že mě Ohně z ráje spíše zklamaly. V čem autor exceluje, je jako tradičně pečlivá studie místních reálií. Ovšem již klasické spojení skutečných historických událostí a fantaskního prvku zde tak nefunguje, jako je tomu například v románu Drood, Terror či Black Hills.

Může za to hlavně již zmíněná havajská mytologie, která obsahuje několik bohů a démonů, kteří na sebe berou (mimo jiné) podobu zvířat a vystupují v příběhu častěji, než by bylo příhodné z hlediska budování atmosféry či opředení záhady kolem celé historie ostrova. Simmons navíc určitě tušil, že mluvící prase a další zvířena v podání bohů bude vyznívat spíše zábavně než seriózně, a proto naladil Ohně z ráje i do roviny humorného románu / parodie hororu, který si tak trochu dělá srandu sám za sebe. Neustálé cliffhangery jak z béčkového filmu, stereotypní charaktery, předvídatelný děj a další prvky tomu jasně nasvědčují.

Příběh je rozdělen na dvě roviny – současnost, ve které se objevuje miliardář a vlastník havajského resortu Trumbo, který je dle mého názoru jedinou výraznou a charakterní postavou románu, dále jeho poskok, další poskoci, manželka, milenky, dvě ústřední ženské postavy, které jsou ve skutečnosti celkem plýtké a tak nějak.. . strašně stejné, historik, který slouží pouze jako prostředek k vykreslení celé mytologie, Japonci, kterým se Trumbo snaží prodat celý luxusní resort a místní domorodci.
Druhá rovina je zastoupena deníkovým vyprávěním tetičky Kidder o událostech roku 1866, které možná až moc okatě předzvěstují dění v současné době, čímž se vytrácí možnost překvapení. Střídání obou časových rovin je navíc trochu nepřirozené a rušivé, i když to tak v počátku čtení nepřijde.
Zajímavým zpestřením deníkové roviny je zastoupení literární osobnosti Marka Twaina, který zde vystupuje pod svým skutečným jménem a Simmons tak prezentuje prvek, ve kterém vyniká – křížení historických reálií se svou fabulací. Závěrečné stránky jsou toho jasným důkazem.

Verdikt:
Pokud pominu zasahování nadpřirozených sfér do příběhu, tak je samotný děj celkem nudný. Pokud je vezmu v potaz, pak až moc fantaskní či přitažený. Zachraňují to sice vzniklé komické situace, které vyvolávají smích, otázkou však je, jestli vás takový Simmons baví. Ve výsledku tedy jako oddechovka dobré, v rámci autora slabé.

6 14.08.2012

Alan Moore je bůh. Tečka.

Ok, ještě by se slušelo říct, že i přesto, že nejsem zrovna fanouškem maskovaných (super)hrdinů, tak Watchmen musím jen pochválit. Je to komiksový klenot, co se scénáře (Moore) i kresby (Gibbons) týče.

A nejlepší postava? - rozhodně Rorschach.
"Už jsem byl ve dvou barech. Možná jste slyšeli sanitky. Snad tu udělám větší štěstí.."

Komiks má i filmové zpracování, o kterém Alan Moore prohlásil: "Na ten ******* film se v životě nepodívám." A už skoro tradičně nechal vymazat své jméno z titulků a veškeré zisky přenechal spoluautorovi Daveu Gibbonsovi. - Že se mu nelze příliš divit, pochopíte po přečtení komiksu.

Povídky, které napsal Dick na začátku své kariéry (a hlavně ve velice krátké době), ukazují obrovský potenciál a originalitu tohoto nadaného spisovatele. Z praktických důvodů je sbírka povídek "Planeta, která nikdy neexistovala" rozdělena na dvě části.

V první bych vyzdvihl povídky:
- Typ číslo dva (!)
- Vesmírní pytláci
- Nové pokolení
- Mračna Marťanů
- Výprava na povrch
- Trampoty se světy

5 30.11.-0001

7:34 PM
Afterdark je příběhem, zahrnujícím 6 hodin času, při kterých se prakticky nic neděje.

7:39 PM
Neměl bych problém s absencí výrazné dějové linky, jež by byla nahrazena zajímavou psychologií postav, výbornými dialogy a myšlenkou, která by se mi usadila v hlavě a donutila mě nad ní přemýšlet. Afterdark na mě naopak působí jako prázdná schránka, která nemá čtenáři moc co nabídnout. Postavy mezi sebou vedou zdlouhavé rozhovory, které kromě podstatného jádra obsahují také spoustu SLOV, která jsou příliš zbytečná, příliš nezáživná. Ano, Murakami se jistě snažil přiblížit co nejvíce k uvěřitelným dialogům, ovšem příběhu to spíše uškodilo. Kvůli nim jsou také často poetické části románu, navozující noční atmosféru, odstrkovány do pozadí.

7:59 PM
Zajímavějšími či obzvláštňujícími pasážemi jsou pak snové / nadpřirozené prvky a kompoziční řešení románu, připomínající filmový scénář (pohyby kamerou, neaktivní zúčastnění čtenáře v ději), kterými Murakami zřejmě vzdal jakousi poctu Davidu Lynchovi. V prvním okamžiku jsem byl za tuto nadpřirozenou složku rád, ale po dočtení mi uniká její smysl jak v interpretaci, tak i ve vztahu k příběhu, což shledávám jako daleko závažnější.

8:10 PM
Kniha jako celek nefunguje, vyvolává až příliš otázek a přijde mi spíše jako rozpracovaný koncept, u kterého nebyl Murakami s to dotáhnout všechny myšlenky do konce a rozhodnout se, co bude příběhem sdělovat. Navození jakési noční atmosféry v trochu zamerikazovaném Japonsku mi nestačilo a na to, jak je román krátký, měl Murakami čtenářům přiblížit naprosto jiné postavy s naprosto jinými životními příběhy, které by alespoň vyvážily všechna ostatní negativa. Na závěr musím podotknout, že nejsem nijak proti experimentálním, divným a bezdějovým počinům, ovšem u tohoto díla nemám pocit, že bych četl něco zamapatovatelného a výjimečného.

8:28 PM
Plus autorovi za hudební zmínky. Některé jsem si vyhledal a poslechl na internetu. Na hudbu má Murakami vkus.

4 04.09.2013