Pebra komentáře u knih
Elegantní. Nikdy bych to o podobných čmáranicích, jak trefně napsal radusak9806-1, neřekla. Zkrátka fenomén Suchý-Šlitr.
Za mě TOP Gaarderova kniha. Ale uznávám, že jsem divná.
Napínavá kniha, o které je dobré s dětmi diskutovat. Mimochodem jsem narazila na zfilmovanou verzi, která je ovšem příšerná.
Kniha mě oslnila. Jako když náhle sedíte u stolu s hrdou krásnou hraběnkou, kolem vás pluje její bohatý život, a na zadní projekci se občas zastaví v detailu nějaký muž nebo předmět, který obzvlášť milovala. Třeba šálek na kávu. A když příběh skončí, nechce se vám knížku zavřít.
Z dětství mám na knihu báječné vzpomínky, jistě bych tehdy dala pět hvězd. Dneska jsem se zkusila začít do e-knihy, které se tu nabízí, a musím přestat. Nějak nejsem schopná strávit změny, které nejspíš při reedici v roce 1995 do knihy připsala snad? sama autorka. Nejspíš chtěla knihu přizpůsobit novým porevolučním podmínkám, ale omlouvám se, mně to přijde zbytečné, bůhvíproč okázalé, jako možnost cestovat na Západ atd. a nesmírně mě to tahá za uši. Ach jo.
Baví mě dobové reálie, tady o to víc, že autor si je nevycucal z prstu, jelikož v té době žil. Zapalování ohňů na znamení, že král přijíždí do okresu, aby ho bohatší vesničané mohli spatřit, pronajímají si ve městě balkony, jízdy tryskem na koni, kukuřičné šustí ve slamníku... Julián mně vůbec nevadil, zkrátka si šel za svým, jako mnoho lidí, choval se u toho stále zdvořile, omlouvá ho i to, že z něho otec vytřískal duši a vůbec ho nemiloval, viz poslední rozhovor v žaláři. Nakonec gilotina je dostatečný trest, dneska by z toho vyvázl sotva s podmínkou... Jen Stendhalův vypravěčský styl mě moc nebral.
Jaroslava Haška si mohla vzít jen žena se smyslem pro humor, a to Jarmila Hašková bezesporu je. Její dětství, na to, že se odehrálo na přelomu devatenáctého a dvacátého století, je vyprávěné moderním jazykem a trefnými, úsměvnými poznámkami. Miluju detaily rozházené mezi řádky, které vypovídají o své době mnohem víc než sáhodlouhý dějepisný výklad. Bosé nohy, ukopnuté palce, šrámy na kůži, jízdy kočárem, sladkosti z trhu, reptání služek a vůbec bezstarostné dovádění kluků a holek, pro které jejich doba přece nebyla minulostí :). Jednu hvězdu ubírám jen kvůli stručnosti, kterou ale autorka na konci potutelně vysvětluje...
Přála bych všem maturantům shlédnout výborné divadelní představení Švandova divadla v Praze.
Jako bych tam s Tonkem byla, mrzla a měla hlad, snášela útrapy všeho druhu, ale měla hlavu plnou snů... Co ti stateční kluci museli tehdy všechno vydržet, to si dnes stěží umíme představit. Není to jen o bitvách, ale o klučičím srdci. Fabricius tu vypráví lehkým jazykem, nezaobírá se detaily, dobré je to!
Báječná kniha. Netuším, jak mohl Fabricius tak dobře prostudovat život v 18. století v Benátkách, ale i kdyby si to celé vymyslel, uchvátilo mě to. Zvrácené vztahy, hýření až do rána, láska za láskou, rána za ranou. Nic sladkobolného, naopak. Pletichy všeho druhu, uf! Poslední stránky jsem četla jako malá s přivřenýma očima, abych je mohla kdykoli zavřít, když scénu na papíře neunesu. Dobré je to! Plasticky popsané, člověk vidí i mouchy, co usedají na rozpálená čela hlavních hrdinů. Chápu, že někdo není trpělivý číst takové barvité popisy, ale já jsem staromódní a v literatuře velmi konzervativní. Knihu jsem našla pohozenou mezi dalšími potrhanými na poličce jisté dekadentní kavárny a nelituju, že jsem ji začala pro zkrácení chvíle číst u kávy, a odnesla si ji domů. Fabricius se dostal do čela mého soukromého peletonu spisovatelů!
Dětské knihy vydané před více jak padesáti lety nemůžeme hodnotit dnešníma očima. Kniha mě bavila před mnoha lety, když mi bylo devět a dostala jsem ji od táty za vysvědčení, dnes jsem ji četla s nostalgií, a emoce vzbudila skoro stejné. Příběh kluků a holek z jednoho smíchovského činžáku by se dnes takhle nemohl udát, a navíc by ani nešel tak svobodně popsat, vzhledem k menšině, o které se autorka zmiňuje - a velmi laskavě, to podotýkám. Přestože se týká krádeže obrazu a jeho znovunalezení, tak bohužel jen okrajově, mnohem víc se autorka rozepisuje o postupném přátelství mezi dětmi, stmelené společnými zážitky a prací... Kam se takové děti poděly? :)
Našla jsem vydání z roku 1973 ve vyřazených knihách. Ještě by nebylo špatné, kdyby osmnáctiletí kluci v daleké budoucnosti uvažovali jako Alan. Upřímně se bojím, že tak moudří nebudou ani náhodou...
Knížku jsem si vzala z hromady vyřazených v jedné knihovně. Sáhla jsem pro ni s radostí jako pro řetízek se srdíčkem, který jste ztratili v dětství... Pamatuji se dobře, jak jsme ji četli v šestce společně, jak jsme se smáli, a já pak o ní napsala do čtenářského deníku zápis, který pak paní učitelka četla před celou třídou :). Jo... Ani já neměla jako dítě psa, ale kniha mě bavila z jiného důvodu - děti tam spolu kamarádí s příjemnou úctou a opravdovostí. Spíš než Jonáše jsem si jako malá přála spolužačku Pechtu :). Jen musím dodat, že mám vydání z roku 1977, příběh se odehrává v roce 1972, jak se píše v jedné kapitole.
Hemingway se musel zastřelit už proto, že cítil, jak vymírají muži citliví, stateční a moudří. Viz např. některé komentáře zde. Kniha je vydaná po jeho smrti, bůhví, jakou prošla úpravou, ale příběh je dobrý.
Z mála informací, které se v rodině zřejme zachovaly v ústním podání, kromě deníku dědečka, vytvořila autorka zajímavý kaleidoskop. Líbilo se mi to, tam, kde toho věděla víc, byla podrobná, kde fabulovala, držela se spíš zpátky, aby zesnulé nerozčílila, to chápu :). Určitě objasnila laikům mnoho faktů z dějepisu, které se ve škole učí letem světem nebo vůbec. Přísný dědeček mi byl velmi sympatický, i když kniha by si zasloužila jiný, s prominutím "nedědkovský" název.
Přiznávám, že dosud jsem slovo "vaudeville" neznala a autorce děkuju za obohacení. Po přečtení knihy mám pocit, jako bych se stejně jako čtyři sestry Turnerovy den co den proháněla po jevišti, polykala prach a metala salta, to jen proto, abych neumřela hlady. Příběh plyne jako voda, i když ho na přeskáčku vypráví dvě ségry, každá jiná, ale ve své podstatě každá stejnou měrou oddaná své chudé rodině, a to je milé. Holky vypráví každá po svém, ale srozumitelně a barvitě. Život před sto lety nebyl jednoduchý asi nikde na světě, a na tvrdých divadelních prknech to občas muselo dost bolet. Jsem ráda, že mě neodradil text distributora, který v obsahu zmiňuje prohibici a práva žen v Americe na počátku 20. století. Jestli je o politice v knize celkem deset vět, je to hodně. Sestry Turnerovy mi budou chybět!
Úplně jsem ji slyšela, Pařížanku - určitě v zajímavých hadrech s cigaretou v namalované puse :). Břitká, sebevědomá, ryze ženská - a podle toho vypadaly i povídky. Časem na ně určitě zapomenu.
Jiný svět. Jiné hodnoty. Precizně popsané s mnoha odkazy. Na druhou stranu mě bavilo i vyprávění služky Marie o životě, který vedla před nástupem do rodiny Janáčků.
Lidi jsou lakotní stále, ale snad se doba přece jen posunula, já osobně žádného Harpagona neznám - i když - tolik se ve světě VIP nemotám :).
Za mě dobré. Mám ráda popisné knihy s dobovými detaily.