petra.kosiky
komentáře u knih

Přečteno jedním dechem.
JAK MŮŽE NĚKDO VĚŘIT, ŽE HOLOCAUST NEBYL?
158: " "Pan Sollemach z hitlerjugend nám říkával, že židé jsou jako plevel. Jeden vytrhnete a na jeho místě vyrostou další dva... " --- " ... ale myslíval jsem si, " dodává Josef tiše, "že existuje plevel, který je stejně krásný jako květiny." "
202: "Dvě hodiny líčím Leovi všechno, co mi Josef řekl. Mezitím jsem vytvarovala další briošku do tradičního bochánku, potřela vejcem a upekla. Snáz se mi mluví, když něco dělám rukama. S každým slovem, které mi přejde přes rty, se mi uleví od obrovské tíhy."
321 - 323: "Nemohla jsem se nadechnout a nedokázala se pohnout. Bez ohledu na to, co řekla Agnat, bez ohledu na důkazy, s nimiž jsem se denně setkávala, když jsem chodila kolem krematoria, kde čekala dlouhá fronta nově příchozích, jsem nevěřila, že otec je mrtvý, dokud jsem neotevřela ten kufr.
---
Najednou mi dávalo smysl, že základem historie světa je vyprávění o životě jednotlivce.
---
Zavřela jsem oči a očekávala že dopadne rána, vlastně jsem se na ni těšila.
Místo toho jsem cítila, jak mi ten důstojník uvolňuje dlaň a bere si svícny. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že obličej Herr Dybbuka je jen pár centimetrů od mého. Viděla jsem tik na jeho tváři a strniště světlých vousů. "Wem gehört dieser Koffer?" Komu patří ten kufr? "Meinem Vater", zamumlala jsem.
Důstojník přimhouřil oči. Chvíli se na mě díval, potom se otočil k ostatním dozorcům a křikl na ně, že tu není co ke koukání. Nakonec se podíval na mě. "Vrať se do práce, " řekl a o chvíli později byl pryč. "
365: " "Je fascinující pomyšlení, že násilí je stejně intimní jako láska." "
379: "Nedokázala bych rozlišit, který z těch dvou je ten pravý. Důstojník, který dokáže zbít zaměstnance tak, až ztratí vědomí, nebo důstojník, který dokáže vnímat vězně jako člověka. Během všech těch sezení při obědě se mi snažil naznačit, že v každém z nás je dobro i zlo. Že zrůda je někdo, v němž zlo převážilo.
A já ... já byla tak naivní, že sem mu to uvěřila."
405: "Chci jí poděkovat za to, že přežila, protože jinak bych tady nebyla a nemohla poslouchat. Ale jak se sama zmínila, občas slova nejsou dost velká, aby dokázala obsáhnout všechny pocity, které se do nich člověk snaží vložit.
Volná ruka babičce bloudí po dece, ale potom ji zvedne k bradě. "Když válka skončila," prohodí, " na tohle se zvykalo nejhůř. Na pohodlí. Dlouho jsem nemohla spát na matraci. Raději jsem si vzala přikrývku a spala na zemi." "
406: "Když člověku vezmou svobodu, asi ji potom vnímá spíš jako poctu, ne jako nárok."
410: "Ale jak může člověk žít ve světě, kde nikdo není takový, jakým se zdá?"
414: "Historie nejsou jen data, místa a války. Jsou to především lidé, kteří zaplňují volný prostor mezi nimi."
417: " "To je pravda," souhlasí Leo zamyšleně. "Je udivující, o čem všem člověk dokáže sám sebe přesvědčit, když přistoupí na lež."
Může třeba uvěřit, že práce, která je pro něho slepou uličkou, představuje dobrou kariéru. Může si namlouvat, že je tak ošklivý, že to drží lidi od něho dál, ale ve skutečnosti je jen tak ochromený pomyšlením, že by mohl někoho k sobě pustit tak blízko, že by ho ten druhý potom mohl hluboce zasáhnout. Člověk dokáže sám sobě namluvit, že je bezpečnější milovat někoho, kdo jeho lásku nebude nikdy opětovat, protože o někoho, koho jste nikdy neměli, nikdy nemůžete přijít."
500: " " ... Ježíš nás nabádá, abychom se vypořádali se zlem, které se stalo nám osobně, ne se zlem, které se přihodilo někomu jinému. Ale většina křesťanů si to špatně vykládá tak, že být dobrým křesťanem znamená odpouštět všechny hříchy a všem hříšníkům." "
501: "Prohlížím si Mary z profilu. "Ten kněz řekl: "To, co udělal, je špatné. Nezaslouží si tvoji lásku, ale zaslouží si tvoje odpoštění, protože jinak se ti usadí v srdci jako plevel a bude tě dusit. Jediný člověk, který trpí, když v sobě všechnu tu nenávist nosí, jsi ty." "
504: "Je úplně jedno, kdo vám odpustí, když jste tím, kdo nedokáže zapomenout."


Lehoučké čtení, milé, přitom v některých pasážích i silné. Čte se samo. Doporučuji.


Neveselé čtení o nesmírné lásce dvou duší, o porozumění a na druhé straně o nepochopení a nezájmu a také o vlivu společnosti na jedince, na člověka. Jazyk pana Džibrána je poetický, bohatý, kvetoucí jako sakura v květnovém slunci. Smekám a pláču.


Mám chuť napsat něco podobného jako martin č., naprosto s ním souhlasím (palec).
Knihou pana Čapka jsem uchvácena! Vlastně už léta o ní vím a dlouho jsem se neodvažovala se do ní pustit. Není to v některých pasážích úplně jednoduché čtení. (A přiznávám se, že mě k přečtení tak trochu "dokopala" čtenářská výzva. Například u této knihy u mě zafungovala čtenářská výzva znamenitě!!)
Mám v knize tolik zatržených míst, tolik zvýrazněných myšlenek, že vůbec nemá cenu je nikam opisovat. Snad jen si je čas od času zase a znovu přečíst.
Zůstala jsem s ústy dokořán a s vírem myšlenek v hlavě, když jsem pochopila, co všechno pan prezident znal, přečetl, pochopil, promyslel, viděl, navštívil, objevil, domluvil, dokázal... Neznám v našich novodobých dějinách nikoho takového druhého.
Jen alespoň malinko napíšu - k tématům v knize zmíněným (a pro mě nečekaným) (tušila jsem, že bude v knize popsáno dětství pana prezidenta, dospívání, rodinný život atp., ale to všechno ostatní?? co všechno dokáže jedna lidská bytost obsáhnout???):
--- rovnost mužů a žen (str. 74),
--- sebekritika (str. 95),
--- kdo je státníkem? (str. 110),
--- lež (str. 128),
--- zahraniční politika (např. str. 155),
--- růst na zdravém vzduchu (makrobiotika) (str. 158),
--- poznání, pravda (např. str. 170, 176),
--- duše a její nesmrtnost (např. str. 194, 237),
--- duše, tělo i hmota (např. str. 197),
--- náboženství Ježíšovo (např. str. 209, 212),
--- konflikt rozumové filosofie a vědy s teologií (např. str. 226),
--- řád světa vs. církev (např. str. 232),
--- moderní kapitalismus a demokracie (např. str. 259, 263)
a další a další...
A přece alespoň jeden citát: str. 121: " Já mám i v zapomínání svou metodu; co už je odbyto, vyhodím z hlavy, abych ji měl volnou a čistou: jako když se dělá pořádek na psacím stole. A pak, abych byl upřímný, nemohu říci všechno: nejen kvůli lidem. Mám pochybnosti, má-li člověk dost vhodných slov, kterými by vyjádřil to nejvnitřnější. Kdo umí číst, najde mě v mých pracích mezi řádky."


Skvělá detektivka, z roku 1972, švédská, v reáliích doby a země, opravdová, napínavá, poutavě napsaná, místy vhodně komická, jinde naopak nekompromisně realistická. Přečteno jedním dechem. Doporučuji.


Stále žasnu na aktuálností jazyka, jakým Jaroslav Havlíček psal. Jednoznačně doporučuji k přečtení!


Snad taky znáte příběhy komisaře Maigreta namluvené Rudolfem Hrušínským. Jedny letní prázdniny vycházely na Českém rozhlasu 2 na pokračování. Pan Simenon umí tak barvitě vykreslit postavy, prostředí, popsat atmosféru. Ani bych nechtěla ty příběhy vidět zfilmované, ztratilo by se to kouzlo zamlženého přístavu, vůně moře, nebyla by cítit stále hořící komisařova dýmka...
Aspoň malý úryvek:
str. 241:
"A opravdu, Maigret se v tom prostředí necítil ve své kůži. Příliš harmonické okolí s příliš klidnými liniemi mu nesedělo. Úpravné tenisové dvorce, vypasený šofér, leštící přepychovou limuzínu - všechno mu to začínalo jít na nervy, a nebylo to ze závisti, protože mu taková malichernost byla cizí. Můstek se skákacími prkny a loďkami upoutanými kolem, bazén, tvarované stromy a čisťoučký písek alejí patřily ke světu, do kterého vstupoval jen nerad a kde si připadal jako slon v porcelánu."


Nedá mi to - nechat si zápisek jen ve svém deníčku. Překrásně vypravenou knihu o Antarktidě jsem koupila dětem do školky na přání. Pak nám školku zavřeli, tak jsme si knihu nejdřív přečetli s dětmi doma - před spaním na pokračování.
Knihu napsal a nakreslil člověk Antarktidou mocně inspirovaný a snad až fascinovaný. Obsahuje jak věcná fakta o dobývání tohoto nejstudenějšího, největrnějšího a nejvyššího kontinentu, fakta o minulosti i současnosti, o antarktické přírodě, tak i přehršel myšlenek spojených s lidskou odvahou, touhou, soutěživostí, odolností, strachem a nerozvážností.
Autor se sám do Antarktidy podíval, dokonce i se svými dětmi, i tato zkušenost je v knize zmíněna. Stejně jako informace o Antarktické smlouvě podepsané 1. 12. 1959.
Víte například, že:
- teplota se v zimních měsících na Antarktidě pohybuje mezi -40 a -70 st. C
- nejnižší teplotu naměřili na ruské stanici Vostok 21. 7. 1983 a byla - 89 st. C
- Nor Roald Amundsen dobyl jižní pól 14. 12. 1911
- Brit Robert Falcon Scott se z výpravy k jižnímu pólu nevrátil, zahynul ve stanu 29. - 30. 3. 1912, pouhých pár kilometrů od stanice plné zásob
- tuleň Weddellův vydrží pod vodou až 80 minut
- tučňák císařský se dožívá až 50 let
- zpěv plejtváka obrovského je slyšet až 800 km daleko
- želvuška může být zmrzlá v ledu třeba i 30 let a přežije
- Antarktická smlouva platí jen do roku 2048 (jak daleko se to zdálo v době jejího uzavírání)
???
A ještě doslovně:
str. 19
"Proč vlastně závodit? Proč se vrhat do nebezpečí? Někdy se národy chovají jako kluci ve třídě, kteří chtějí jeden druhého prostě trumfnout. Chtít mermomocí zvítězit a mít odvahu něco udělat první jsou dvě různé věci. Svět kolem nás si zaslouží být objevován a zkoumán, ovšem ne slepě. S klapkami na očích z jeho rozmanitosti totiž nic moc neuvidíme..."
str. 45:
"Není ta známá skutečnost, že z ledovce vidíme jen malou část, příkladem toho, jak vnímáme svět? Není všechno, co vidíme, jen desetinou celku - zatímco zbytek si domýšlíme a skládáme podle toho, co jsme už zažili, nebo se dozvěděli? A co když tu větší část domýšlíme špatně?" ... "Na jedno je ale důležité nezapomínat: to, co nevidíme, si domýšlí každý jinak."
str. 66:
"Když vám někdo bude tvrdit, že v Antarktidě nic není, zeptejte se ho, jak to "nic" vypadá. Protože jako Antarktida určitě ne..."


Ano, myšlenka objevná, nebo spíš dávno tušená ale přehlížená. Jen - jak to vše uvést v život? Nejpraktičtější mi přijde číst si nápady pro ten který den cyklu přímo v ten den, je tak nejlépe možné porovnat, jak moc odpovídají s aktuálními pocity a zkušenostmi. Budu muset vše ještě řádně promyslet a promýšlet...


Kniha o světě, který už neexistuje. Přelouskala jsem ji dětem před spaním. Napsáno poutavě, chvílemi dojemné, smutné, jindy veselé a hravé.


Chtěla jsem si konečně přečíst "něco od Kundery". Jsem na začátku objevování. V duchu si porovnávám, ale nahlas si netroufám. Alespoň jeden citát: str. 253: "S tou sladkou myšlenkou usínal. A na prahu usínání, v tom zázračném území zmatených představ, si byl najednou jist, že právě objevil řešení všech záhad, klíč k tajemství, novou utopii, Ráj: svět, kde je člověk vzrušen pohledem na vlaštovku a kde může mít rád Terezu, aniž by byl rušen agresivní blbostí sexu. Usnul."


Vánoční koledu jsem už znala z rozhlasového zpracování, tak mě vlastně nepřekvapila. Zvony se mi zprvu zdály nekonečné, potom nekonečně smutné a nakonec, hurá, na Vánoce - dobré konce. A nejvíc mě zaujal Cvrček na krbu. Sice na začátku trochu moc cvrčel, ale ten nádherný styl, jazyk, překlad, příběh, rozuzlení, všeho akorát.


Tuhle knihu jsem zprvu ani nechtěla číst. Přečetla jsem si úvod paní Jaroslavy Janáčkové a pochopila, že je v románu Vypovězen ukrytý další dnes už nepředstavitelně smutný a krutý příběh chudoby, závisti, lidské malinkosti ve věcech pro jednoho životně důležitých, pro druhého snadno pominutelných. Ale přečetla jsem nakonec jedním dechem během dvou dnů a s kapesníkem v ruce. Rozhlížím se kolem sebe, vidím upravené pohodlné v zimě teplé a suché místo k životu plné vzpomínek a taky věcí, věcí ... a snažím se představit si, jak se žije o hladu při věčném zápasu o práci s vidinou neustálého ponižování, ubližování, ve světě, kde i dobré slovo je tak řídké, že je skoro zázrakem. Jak jsme snadno zapomněli. Děti moje, hlavně nikdy nemuset pomyslet na vaši zkázu...


Pane Herriote, pane zvěrolékaři, tolik citu, vzpomínek, zkušeností a obrazů z anglického venkova jste nám ve svých knížkách předal. Není už jak poděkovat, jen číst, jen číst a slzy tajit do kapesníku...


Souhlasím se vším, co napsali hodnotitelé přede mnou. Takové knižní zjevení.
Jak čteme s dětmi před spaním vlastně už několik let, tak jsme se pročetli k tomu, že už je klasické pohádky o princeznách nebaví. Ale u těchhle pohádek poslouchaly jako pěny a jen někdy s podivem komentovaly. Taková severská syrovost "po česku".


Přečteno jedním dechem. Úžasné! Jsem nadšená! Kniha napsána velmi čtivě, rozhovory postav skvělé, téma lákavé... Kdyby byli všichni pamětlivi příběhů z historie, dělo by se to, co se teď děje? Zapomínáme příliš snadno...
A aspoň malinký výpisek (str. 190- rozhovor Přemysla Otakara II. a Záviše z Falkenštejna): " "Jsem králem té země. Ještě pořád jsem jejím králem. A čest krále je trochu také ctí království. V tom je mezi námi rozdíl. Země, v níž by museli plivat na svého vlastního krále --- to je možná lepší, když ta země hoří. Máš jistě pravdu, ve světle požárů čest bledne rychle. Ale přece je ještě něco horšího. Přihlížet požárům bez cti. Žvaníme, Falkenštejne. Bylo by moudřejší ještě jednou prohlédnout zbroj a zkusit ostří meče. Já na téhle, ty na druhé straně." "


(SPOILER) Velmi si paní Jordánové vážím. Všechno je to vlastně tak jednoduché! Proč si to tu prostě s radostí neužít? Momentálně v životě tápu, hledám, nevím...
A třeba na straně 142 nacházím: "Naše vztahy jsou odrazem našich vztahů k sobě samým a znamená to, že naše vztahy k druhým jsou funkční či nefunkční podle toho, jak si sami sebe vážíme, jaké mínění o sobě máme a jak rozumíme sami sobě. Ve vztazích dostáváme tolik lásky, kolik jsme ochotni dát sami sobě. ... Marně se proto snažíme dosáhnout ideálních vztahů ve svém životě, pokud máme zmatek sami v sobě."
A nebo prostě (str. 148): " Zjistěte si, co oba dva skutečně chcete, a začněte to tak dělat."
Co vlastně /od života/ chceme??


Na podzim jsem si vyšetřila čas na čtyřdenní vandr Šumavou, je to od nás přes celou republiku. Dostala jsem se tam po jedenácti letech. A jsem okouzlená Šumavou čím dál víc. Knížky Zmizelá Šumava 2 a 3 se mi dostaly do rukou dva dny před odjezdem a všechno to krásné, tajemné, minulé, šumavské mi hned připomněly. Doporučuji všem, kdo mají rádi Šumavu...
(Velké fotografie jsou dechberoucí, historické fotografie neuvěřitelné, texty psané lidově čtivě, příběhy pestré, nechybí mapka, popisky, paráda.)


Pohádky netradiční, i když některé motivy známé. Text se čte dobře, není třeba při přednesu nic upravovat, jako tomu často je u některých pestrobarevných dětských knížek vytištěných na křídovém papíře (a překládaných hodně horkou jehlou). A ilustrace jsou nádherné! (Jediná vada knížky, kterou jsme zrovna my měli doma, je špatná vazba. Tedy spíš špatné lepidlo. Knížka se mi prostě rozpadla v ruce, snad 30 listů mi z ní vypadlo. Škoda. Ani nevím, jak bych tolik listů vlepila zpátky.)


To je tak nádherný příběh! Tak plný fantazie, tak opravdově krásný i opravdově temný a strašlivý. Jako svět tam venku. Čtu před spaním dětem každý večer, čteme knížky z mého dětství, na doporučení, podle recenzí, podlé přání dětí ("něco o kočkách" třeba) a občas mezi těmi všemi příběhy objevíme skvost. Skvost s nádherným příběhem, napsaný jazykem, kde nechybí ani nepřebývá ani slovíčko, skvost v knížce nádherně vypravené, skvost, který nepošleme "dál do světa". Mio, můj Mio je knížka, kterou s velkou radostí zařadím do naší rodinné knihovničky, hned vedle O kapybaře, která chtěla létat, nebo třeba vedle Kočičin kocoura Damiána.
