petra.kosiky komentáře u knih
Přečteno jedním dechem.
JAK MŮŽE NĚKDO VĚŘIT, ŽE HOLOCAUST NEBYL?
158: " "Pan Sollemach z hitlerjugend nám říkával, že židé jsou jako plevel. Jeden vytrhnete a na jeho místě vyrostou další dva... " --- " ... ale myslíval jsem si, " dodává Josef tiše, "že existuje plevel, který je stejně krásný jako květiny." "
202: "Dvě hodiny líčím Leovi všechno, co mi Josef řekl. Mezitím jsem vytvarovala další briošku do tradičního bochánku, potřela vejcem a upekla. Snáz se mi mluví, když něco dělám rukama. S každým slovem, které mi přejde přes rty, se mi uleví od obrovské tíhy."
321 - 323: "Nemohla jsem se nadechnout a nedokázala se pohnout. Bez ohledu na to, co řekla Agnat, bez ohledu na důkazy, s nimiž jsem se denně setkávala, když jsem chodila kolem krematoria, kde čekala dlouhá fronta nově příchozích, jsem nevěřila, že otec je mrtvý, dokud jsem neotevřela ten kufr.
---
Najednou mi dávalo smysl, že základem historie světa je vyprávění o životě jednotlivce.
---
Zavřela jsem oči a očekávala že dopadne rána, vlastně jsem se na ni těšila.
Místo toho jsem cítila, jak mi ten důstojník uvolňuje dlaň a bere si svícny. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že obličej Herr Dybbuka je jen pár centimetrů od mého. Viděla jsem tik na jeho tváři a strniště světlých vousů. "Wem gehört dieser Koffer?" Komu patří ten kufr? "Meinem Vater", zamumlala jsem.
Důstojník přimhouřil oči. Chvíli se na mě díval, potom se otočil k ostatním dozorcům a křikl na ně, že tu není co ke koukání. Nakonec se podíval na mě. "Vrať se do práce, " řekl a o chvíli později byl pryč. "
365: " "Je fascinující pomyšlení, že násilí je stejně intimní jako láska." "
379: "Nedokázala bych rozlišit, který z těch dvou je ten pravý. Důstojník, který dokáže zbít zaměstnance tak, až ztratí vědomí, nebo důstojník, který dokáže vnímat vězně jako člověka. Během všech těch sezení při obědě se mi snažil naznačit, že v každém z nás je dobro i zlo. Že zrůda je někdo, v němž zlo převážilo.
A já ... já byla tak naivní, že sem mu to uvěřila."
405: "Chci jí poděkovat za to, že přežila, protože jinak bych tady nebyla a nemohla poslouchat. Ale jak se sama zmínila, občas slova nejsou dost velká, aby dokázala obsáhnout všechny pocity, které se do nich člověk snaží vložit.
Volná ruka babičce bloudí po dece, ale potom ji zvedne k bradě. "Když válka skončila," prohodí, " na tohle se zvykalo nejhůř. Na pohodlí. Dlouho jsem nemohla spát na matraci. Raději jsem si vzala přikrývku a spala na zemi." "
406: "Když člověku vezmou svobodu, asi ji potom vnímá spíš jako poctu, ne jako nárok."
410: "Ale jak může člověk žít ve světě, kde nikdo není takový, jakým se zdá?"
414: "Historie nejsou jen data, místa a války. Jsou to především lidé, kteří zaplňují volný prostor mezi nimi."
417: " "To je pravda," souhlasí Leo zamyšleně. "Je udivující, o čem všem člověk dokáže sám sebe přesvědčit, když přistoupí na lež."
Může třeba uvěřit, že práce, která je pro něho slepou uličkou, představuje dobrou kariéru. Může si namlouvat, že je tak ošklivý, že to drží lidi od něho dál, ale ve skutečnosti je jen tak ochromený pomyšlením, že by mohl někoho k sobě pustit tak blízko, že by ho ten druhý potom mohl hluboce zasáhnout. Člověk dokáže sám sobě namluvit, že je bezpečnější milovat někoho, kdo jeho lásku nebude nikdy opětovat, protože o někoho, koho jste nikdy neměli, nikdy nemůžete přijít."
500: " " ... Ježíš nás nabádá, abychom se vypořádali se zlem, které se stalo nám osobně, ne se zlem, které se přihodilo někomu jinému. Ale většina křesťanů si to špatně vykládá tak, že být dobrým křesťanem znamená odpouštět všechny hříchy a všem hříšníkům." "
501: "Prohlížím si Mary z profilu. "Ten kněz řekl: "To, co udělal, je špatné. Nezaslouží si tvoji lásku, ale zaslouží si tvoje odpoštění, protože jinak se ti usadí v srdci jako plevel a bude tě dusit. Jediný člověk, který trpí, když v sobě všechnu tu nenávist nosí, jsi ty." "
504: "Je úplně jedno, kdo vám odpustí, když jste tím, kdo nedokáže zapomenout."
Opakovala bych, co už bylo napsáno. Klenot, nepředstavitelná rozmanitost představivosti autorovy, tolik odkazů do současnosti, politických, ekologických, lidských, stálo by za opakované čtení. Nechávám si s radostí ve své knihovničce.
81: "Vylezte na horu jen tak vysoko, abyste zjistili, že ta hora je. Z jejího vrcholu ji neuvidíte."
489: " "Trápení vysává sílu," poznamenal tichým hlasem Paul."
513: "Gildovní navigátoři, nadaní omezenou jasnozřivostí, udělali tehdy osudné rozhodnutí: vždycky volit jasný, bezpečný kurz, který vede stále blíže ke stagnaci."
.....
Neskutečné. A tak skutečné. Neprožívám zrovna lehké období, ale po přečtení Freudovy sestry si připadám jak na obláčku za Petrovou bránou kdesi v nebi.
Proč se jen nepoučíme. To je opravdu zkušenost nepřenosná? To musí člověk a lidstvo znovu a znovu padat "na ústa"? Ten koloběh nejde nikdy zastavit?
---
Při čtení knih si zškrtávám zajímavé pasáže. Tady bych ale musela zaškrtat mnoho. Přeci ale alespoň pro představu pár řádků ze str. 165: "Jsou lidé, jejichž Já kdysi dávno pocítilo, že nemá právo existovat, nyní se v konfrontaci s realitou rozpadá a mnoho věcí prožívá, jako kdyby bylo bez duše."
str. 207: "Ukázalo se, že architektonický návrh, projekt a autorský dozor jsou neoddělitelné. V tomto bodě je profesní realita v naprostém rozporu s představou, kterou má o naší práci Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a zákon o veřejných zakázkách ve smyslu rozdělování tvůrčího procesu od samotných zakázek."
Kniha mě nadchla. Architektura, vesnice, tradice, moje témata. Navíc tolik známých míst, tolik myšlenek, se kterými souhlasím a které se někdy tak těžko prosazují. Vlastně je povzbuzující ten pocit, že si člověk vypřemýšlel to, o čem se jiný už dokonce i utvrdil v praxi.
Z knihy jsem unešená, podobně jako z 451 st. Fahrenheita. Jak moc aktuální a současné v tomhle šíleném světě posedlém mocí a zbrojením. Moc doporučuju přečíst!
Tuhle knížku jsem obrečela. ("Kde jsi byl, Bože?" str. 118)
Když mi kamarádka tuhle knížku dala, zrovna jsem hledala odpovědi na spoustu otázek, ubezpečení, že neblázním. Mně kniha pomohla.
Alespoň malý citát (str. 25): "Jakmile však začne partner tyto věci /domácí práce, vaření ap./ brát jako samozřejmost, vzniká frustrace, která brání toku lásky. Protože cokoli, co v našem životě začneme pokládat za samozřejmost, se začne zmenšovat a ztrácet z našeho zorného pole. V takových situacích přestáváme prožívat vděčnost, cítit vnitřní hodnotu. Naopak ten, kdo je na druhé straně, se v tu chvíli začne cítit neviděný, necítěný, nemající hodnotu a odstartuje to u něj drama." A zrovna tak jsem se cítila.
Nádherné fotografie, ještě dnes stále inspirující. Text ale podivný, snad je to překladem. Váhám, jestli knihu poslat dál, ale kvůli těm fotografiím zůstane ještě nějakou dobu u nás doma.
Příběh vlastně známý, ale forma dokonalá, neskutečně čtivé, a to je originál z roku 1936!
Pro mě nečekaně nadčasové a navíc s přesahem do mých soukromých myšlenek. Jak moc mi Mušličky v uších Mildred, Montagovy ženy, připomínají bezdrátová sluchátka v uších mého muže. Ale to je v porovnání s tím vším ostatním jen drobnost a je pro mě stále těžko pochopitelné, jak může mít někdo takovou představivost (1953!).
Alespoň pár myšlenek:
str. 57: "Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních: a potom jsou všichni šťastni, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný, nebo podle nichž by ses mohl měřit."
str. 79: "Televizor je skutečný. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle k svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas aby protestovala..."
str. 84: "Pamatuji si, že noviny umíraly jako obrovští motýli. Nikdo nechtěl, aby zase začaly vycházet. Nikdo je nepostrádal. A potom, když vláda zjistila, že je pro ni výhodné, jestliže lidé čtou jenom o vášnivých rtech a ranách na žaludek, chytře vyřešila vaši situaci, vy polykači ohně. ..."
str. 89: "... - včera to padlo na Peta. Vrátí se příští týden. Říkali to vojáci. Blesková válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zase doma. To říkali vojáci. Blesková válka..."
str.: 91: " "Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem. Je to, jako když člověk pere: nacpete prádlo do pračky a přibouchnete víko." "
Ano, myšlenka objevná, nebo spíš dávno tušená ale přehlížená. Jen - jak to vše uvést v život? Nejpraktičtější mi přijde číst si nápady pro ten který den cyklu přímo v ten den, je tak nejlépe možné porovnat, jak moc odpovídají s aktuálními pocity a zkušenostmi. Budu muset vše ještě řádně promyslet a promýšlet...
Místy docela drsné příběhy z tajgy, úplně pro nejmenší tato kniha není. Přejmenovaly jsme si ji s dětmi (9 a 11, četly jsme před spaním) na "zaječí sádlo". Některé příběhy nás ale potěšily.
Jak mi mohl tenhle nádherný příběh dosud unikat? Vyposlechla jsem si knihu během dvou dnů jako audiopříběh na Českém rozhlasu, a jsem uchvácena. Tolik obrazů mi vyvstává před očima, když si představuji jednotlivé pasáže. Ach ta krásná Anglie. A přitom tolik utrpení a bolesti. Ale taky odvahy a lásky. Smekám...
Kniha o světě, který už neexistuje. Přelouskala jsem ji dětem před spaním. Napsáno poutavě, chvílemi dojemné, smutné, jindy veselé a hravé.
Přečteno se zatajeným dechem a kapesníkem v ruce. Jak my si tu žijeme, v bavlnce, v teplíčku, ve svobodě. A pořád řešíme a řešíme a někdy škodíme a jindy si stěžujeme. Na co vlastně. Afgánistán, tak jak o něm píše pan Hoseini, je pro mě o něco představitelnější, i když natolik odlišný, kulturně, geograficky, historicky, vším. Kniha na mě silně zapůsobila.
Příběh z Anglie z první poloviny devatenáctého století. Příběh z dob dostavníků, večerní pošty, stoletých dubů a ohně plápolajícího v krbu. Příběh pokory, ale i vzdoru, který se nakonec ukáže být skoro hororem, určitě ale detektivkou, historickou detektivkou. Kniha vyšla v roce 1974. Příběh je volným zpracováním stejnojmenného románu, který napsal Joseph Sheridan Le Fanu: Uncel Silas. Poprvé vydáno v roce 1864. Jako kdybych ty poslední dny prožila někde na Bartram-Haughu s Maud Ruthynovou, s její věrnou služkou Mary Quinceovou, s Meg Hawkesovou, a taky s Milly, s Monikou a dalšími. Úžasný útěk.
Nemám slov... Tolik odlišnosti, tolik krutosti, tolik oddanosti, tolik lásky...
Na knížce nás s dětmi upoutaly především překrásné kresby Zdeňka Mlčocha (starší dcerku pak především proto, že jsme již stačili hlavní město navštívit). Příběh jednoduchý, vlastně trochu smutný (ledňáčci mají přece žít, létat a lovit někde v přírodě u potoka). Přečteno před spaním, dětem se knížka líbila.
Souhlasím se vším, co napsali hodnotitelé přede mnou. Takové knižní zjevení.
Jak čteme s dětmi před spaním vlastně už několik let, tak jsme se pročetli k tomu, že už je klasické pohádky o princeznách nebaví. Ale u těchhle pohádek poslouchaly jako pěny a jen někdy s podivem komentovaly. Taková severská syrovost "po česku".