petra.kosiky komentáře u knih

Čtvrtý příběh napsal Jaroslav Havlíček, jilemnický rodák, a je to příběh s vtipnou pointou. Milá je i podrobnost s plechovým Kristem za městem v polích, tu ale ocení jen místní :-).

Chtěla jsem si konečně přečíst "něco od Kundery". Jsem na začátku objevování. V duchu si porovnávám, ale nahlas si netroufám. Alespoň jeden citát: str. 253: "S tou sladkou myšlenkou usínal. A na prahu usínání, v tom zázračném území zmatených představ, si byl najednou jist, že právě objevil řešení všech záhad, klíč k tajemství, novou utopii, Ráj: svět, kde je člověk vzrušen pohledem na vlaštovku a kde může mít rád Terezu, aniž by byl rušen agresivní blbostí sexu. Usnul."

3 18.07.2022

Kniha je rozdělená do šesti částí: Z hitlera žádný strach, Svůdce (lidu i žen), Soukromník (o soukromém životě), Diktátor (o politice), Dobyvatel (o dobývání území), Zločinec (o vyvržďování Židů). Byla to vlastně moje první kniha o druhé světové válce. A je napsána tak, že si člověk může učinit ucelený obraz. Smuté čtení. Poučné jak samo o sobě, tak v době, kdy se Evropa potácí na ostří nože a tápe.

27.06.2022

Doporučuji. Krásné české pohádky. Čteno dětem před spaním, a to je dětem již 8 a 10 let, a obě poslouchaly s radostí a pozorně.

8 24.06.2022

Nemám slov, ..., úžasné... skvěle napsané, propracované, čtivé, napínavé, strhující, téma tak živoucí - ve vztahu k současnosti, jsem uchvácená... myšlenkami napůl v Bílé Vodě na návsi, napůl v tiché klášterní chodbě...

8 08.05.2022

Přečteno jedním dechem. Úžasné! Jsem nadšená! Kniha napsána velmi čtivě, rozhovory postav skvělé, téma lákavé... Kdyby byli všichni pamětlivi příběhů z historie, dělo by se to, co se teď děje? Zapomínáme příliš snadno...
A aspoň malinký výpisek (str. 190- rozhovor Přemysla Otakara II. a Záviše z Falkenštejna): " "Jsem králem té země. Ještě pořád jsem jejím králem. A čest krále je trochu také ctí království. V tom je mezi námi rozdíl. Země, v níž by museli plivat na svého vlastního krále --- to je možná lepší, když ta země hoří. Máš jistě pravdu, ve světle požárů čest bledne rychle. Ale přece je ještě něco horšího. Přihlížet požárům bez cti. Žvaníme, Falkenštejne. Bylo by moudřejší ještě jednou prohlédnout zbroj a zkusit ostří meče. Já na téhle, ty na druhé straně." "

1 29.04.2022

Pejskování s Polynou jsem četla dětem před spaním, moc jsme si knížku užili, četla se úplně sama. Kraťoučké kapitolky jsou lákavé i pro začínajícího čtenáře, vtipné obrázky čtení také zpestří. A jako majitelé pejska (čistokrevný voříšek) můžeme jen potvrdit, že takhle to s pejsky opravdu chodí :-).

1 19.04.2022

Ta představivost, tak bohatá, nepřekonatelná představivost... obzvláště 2001: Vesmírná odysea mě nadchla. V duchu tleskám a přemýšlím, přemýšlím...
Ještě malinký úryvek (kolik zaměstnavatelů by se jím mohlo inspirovat!): str. 285: "Morgan zásadně nechával své podřízené myslet samostatně; byla to jediná cesta, jak je vést k odpovědnosti, snímalo to z něho četná břemena - a v mnoha případech jeho tým dospíval k řešením, která by on sám býval přehlédl."
A ještě - aktuálně (válka): str. 316: "Zatímco dříve stačil jeden šílenec vyzbrojený odstřelovačskou puškou nebo náloží trhavin usmrtit jen pár lidí, dnes by pro duševně vyšinutého technika nebyl problém zahubit v okamžiku celé město."
a kousek dál: "Kromě toho se občas ještě vyskytuje, naštěstí dosti vzácně, jistý typ dějů, kde si jedinec získá takové postavení anebo tak obrovskou moc, že si okolí ani neuvědomí, co vlastně páše, až když už je příliš pozdě. Zkáza natropená takovými šílenými fenomény (těžko se pro ně hledá vhodnější pojem) může dosáhnout globálních rozměrů, jako tomu například bylo v případě A. Hitlera (1889 až 1945). V překvapivě velkém počtu případů se svět o jejich činech nakonec ani nedozví, a to díky spiknutí mlčení mezi jejich vposledku nemálo zaraženými nohsledy."
Kniha byla poprvé vydána v roce 1968! A v roce 2022 si už svět nepamatuje....

1 06.04.2022

Ke čtení této nelehké knížky jsem se odhodlávala už dlouho. Konkrétní informace o padlých bojovnících a válečných hrobech užiji ve své práci (evidence válečných hrobů), ale navíc, je toho najednou v souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině tolik navíc...
Snad tomu mého povzdechu trochu pomůže, když ocituji projev podplukovníka Rudé armády I. N. Sazonova přednesený v Turnově 10. 5. 1945:

"Občané a občanky! Promiňte mi, že přicházím před Vás ve stejnokroji pokrytém prachem přímo od své práce. Milé a velmi slavnostní uvítání, které mému oddílu jako součásti Rudé armády připravilo vaše krásné město, mne mile a srdečně překvapuje. Projeli jsme daleké kraje a probojovali mnohé bitvy a boje, při nichž mnoho, ba většina našich druhů prolévala svoji krev a zahynula. V mnoha městech slovanského území, které jsme osvobozovali od krutého nepřítele, nás též zbylé obyvatelstvo, z úkrytů vylézající, ještě s hrůzami v očích vítalo, ale tak srdečného, přátelského a bratrského uvítání já ani mně svěřený oddíl ještě nezažil. Dobře jsem zahlédl i slzy radosti ve vašich očích. Nepřítel poražen. Rozprášené oddíly, skrývající se v lesích, budou postupně ničeny. Na místě zpustošených vesnic a měst vyrostou nové, krásnější. Pole budou zorána a nastane nový život. Hrůzné obrazy krutosti však zůstanou v našich duších do poslední hodiny našeho života. Aby nebylo možné opakování všeho toho, stojí zde silná armáda s maršále Stalinem v čele a ta již nikdy nedopustí, aby znovu nastala tak krutá doba. Pod její ochranou a pod ochranou vaší mladé armády budou vzkvétat naše a vaše drahá vlast."

Abych byly upřímná, nejdřív mi ve čtení bránily všechny ty odkazy na úspěchy bolševiků a komunistů, kritika vypočítavého postupu buržoazie atp. Postupně se ale z textu, který se zdál být tolik angažovaný, vynořila myšlenka, že když jde o všechno, jsou lidé schopni bojovat bok po boku bez ohledu na politické smýšlení.
A pak si znovu přečtu ten projev a říkám si, jestli opravdu stačí jen jeden lidský život, aby se "to všechno" zapomnělo? Člověče, naše planeta nás nepotřebuje, my potřebujeme ji. Proč válčíme?

V knize je velké množství konkrétních a podrobných údajů. Do problému je čtenář uveden v souvislostech, je popsána situace celostátní i regionální - na počátku druhé světové války. Dále se autor věnuje období války. Květnové události na Semilsku jsou líčeny přehledně, po oblastech a po dnech. Kniha je doplněna obsáhlým seznamem použitých pramenů, na který se odkazují vysvětlivky v textu. Dále je v knize zahrnuta obsáhlá kapitola tabulkově zpracovaného přehledu nejdůležitějších událostí od první světové války až po rok 1946. Následuje seznam padlých v květnu 1945, seznam hrobů sovětských vojáků, seznam vojáků ze Semilska bojujících v zahraničí, obsáhlý seznam politických vězňů a dalších občanů postižených fašistickou persekucí, obrazové přílohy. Smekám klobouk před tak podrobně zpracovanou knihou. Říkám si, jak je důležité podstatné informace zaznamenávat, zaznamenávat je včas, nezkreslené tokem času, a poté je dále předávat pro poučení a zamyšlení. Jak autor v doslovu ke čtenáři píše: "S mnohými členy odbojových skupin z dnešního semilského okresu i z jiných oblastí republiky jsem prožíval týdny, měsíce a roky v těžkých podmínkách nacistické internace. Protože smrt nemilosrdně procházela našimi řadami, slibovali jsme si, že ti z nás, kteří přežijí, nezapomenou a napíší své vzpomínky na tu dobu. Uzavírám tuto práci jako splnění svého slibu a vzpomínám při tom na všechny ty bojovníky, kteří z našich skupin zahynuli na té pět let trvající cestě po německých věznicích a koncentračních táborech od Bavorska na jihu Německa až po Gollnow na severu u Baltu, od Buchenwaldu a Dory ve středu Německa až po Breslau a Brieg nedaleko Krkonoš, od koncentračního tábora v rakouském Mauthausenu až po Osvětim v Polsku, na ty, kteří zůstali na popravištích v Berlíně-Plötzensee, Breslau, Drážďanech, Mnichově, Praze a jinde a kteří byli zastřeleni, ubiti, nebo zemřeli vysílením na pochodech smrti v posledních měsících, týdnech, dnech a hodinách nacistické tyranie."
Přestávám světu rozumět. A jen si tiše přeju, aby bylo co nejvíc těch, kteří prostě chtějí žít a nechají i žít i ty ostatní. Jak by nám tu mohlo být krásně.

Ještě jednou díky panu Rydvalovi. Kdyby tak bylo možné tuhle knihu někde získat...

23.03.2022

Přečteno dětem před spaním - s nadšením a velkou odezvou. Milé, dětské, představitelné, přímočaré, chytré.

1 23.03.2022

Lehoučké čtení, milé, přitom v některých pasážích i silné. Čte se samo. Doporučuji.

4 10.03.2022

Čtu si tu o válce, slzím a zatím ve čtvrtek začala další skutečná válka. Jak někdo řekl, dokud se lidstvo nepoučí z historie, bude ji muset znovu prožívat...
Kniha je úžasná, skvělá, napínavá, čtivá, příběh neuvěřitelný. Jak mohl jeden člověk zažít a přežít tolik tolik, chybí mi slova.
--- Nejdřív jsem slyšela na Českém rozhlase audioknihu, pouštěla jsem si pořád dokola, dokud ji nesmazali. Pak jsem si audioknihu koupila. Pak jsem vyrazila na čtyřdenní vandr na Šumavu a prošla jsem i územím, kudy bratři Hasilové převáděli. A nakonec jsem si koupila i knihu a jedním dechem ji přečetla. Pár vět v nahrávce chybělo, kniha je přeci jen kniha.
Jsem fascinovaná.

13 28.02.2022

Pěkná dětská knížka se spoustou vtipných obrázků (spíš kreslených vtipů). Četla jsem ji dětem před spaním - ráda jsem si ji připomněla.

26.02.2022

Ach lidé, kde se to v člověku bere...
Proč? Proč to všechno?
---
Chtěla jsem zde uvést pár řádků ze strany 254, ale uživatel n.ezn.amy vybral ta stejná slova. Je třeba se mít na pozoru...

4 15.02.2022

Trochu bláznivé, ale jako pohádka před spaním pro děti, které obdivují skutečného Sherlocka Holmese, vítané.

14.02.2022

Neveselé čtení o nesmírné lásce dvou duší, o porozumění a na druhé straně o nepochopení a nezájmu a také o vlivu společnosti na jedince, na člověka. Jazyk pana Džibrána je poetický, bohatý, kvetoucí jako sakura v květnovém slunci. Smekám a pláču.

3 09.02.2022

(SPOILER) Velmi si paní Jordánové vážím. Všechno je to vlastně tak jednoduché! Proč si to tu prostě s radostí neužít? Momentálně v životě tápu, hledám, nevím...
A třeba na straně 142 nacházím: "Naše vztahy jsou odrazem našich vztahů k sobě samým a znamená to, že naše vztahy k druhým jsou funkční či nefunkční podle toho, jak si sami sebe vážíme, jaké mínění o sobě máme a jak rozumíme sami sobě. Ve vztazích dostáváme tolik lásky, kolik jsme ochotni dát sami sobě. ... Marně se proto snažíme dosáhnout ideálních vztahů ve svém životě, pokud máme zmatek sami v sobě."
A nebo prostě (str. 148): " Zjistěte si, co oba dva skutečně chcete, a začněte to tak dělat."
Co vlastně /od života/ chceme??

2 06.02.2022

Krásné, smutné, dechberoucí, hned bych se na Šumavu zase vypravila, kdyby to jen nebylo tak daleko...
Říkám si tak sama pro sebe, co si vlastně máme z těch všech příběhů odnést? Jak snadno a jak rychle může být všechno jinak? Jak šťastný může být člověk, když neví? Jak šťastný může být prostý život? Jak nelpět na ničem a žít???
Knížku jsem přečetla za dva večery, k fotografií se budu ještě často vracet. Ráda bych tu napsala alespoň jeden citát: str. 89: "A ještě něco mi utkvělo v paměti. Na konci tábora se s námi Vojta Scheinost, spolu s dalšími dvěma našimi vůdci, přišel poskautsku rozloučit. A pak, s batohy na zádech, tehdy /pozn.: 1948/ ještě snadno přes kopečky, opustili svou vlast. Dobře věděli, na rozdíl od nás kluků, co naši osvobozenou vlast od vlády bolševiků čeká."

6 31.01.2022

Jsem nadšená. Ten příběh je známý, i když mě pořád udivuje, jak se mohl tak dávný příběh zachovat v takové podrobnosti (v různých variantách se ty podrobnosti opakují, tak věřím, že jsou založeny na nějaké faktickém základě). Je známý a přesto tak neotřelý, vlastně tak neuvěřitelný, napínavý. A stále stále aktuální. Cit zde stojí vedle síly, opatrnost vedle touhy po moci, vypočítavost vedle moudrosti atp. atp....
Alespoň jeden citát: str. 143:
"Václavovo překvapení se stupňovalo s každým jejím slovem. Napolo bázlivě, napolo nedůvěřivě k ní vzhlédl: "A což, matko, pan Záviš z Falkenštejna není vinen, že ty - královna --" " - dala ti bratra, jehož otcem není král...?" dopověděla se sklopenýma očima. Vzápětí však hrdě vztyčila hlavu: "Jsi dnes ještě příliš mlád, abys mohl pronášet vlastní soud o věcech, jejichž smysl ti zatím zůstává utajen. Jsi dosud odkázán na to, co ti řeknou zkušení, Ale i ve svém mladém věku si už můžeš položit otázku: mluví tito zkušení vždycky pravdu? Nemají někdy zájem na tom, aby byla oklamána tvá nezkušení důvěřivost? A nyní se ptám přímo, můj synu: chceš věřit spíš těm, kdož tě střeží jako záruku tvé moci - nebo vlastní matce?"

31.01.2022

Dětem se knížka moc líbila. Řadíme se s našimi čtyřmi kočkami - chtě nechtě - mezi kočičí lidi, a tak nám jsou zkrátka všechny ty kočičí příběhy blízké.
Jednu výtku ale mám: Text je psaný na můj vkus příliš rozvláčně. Knihu jsem četla dětem před spaním, tedy nahlas, a hodně jsem při četbě text zkracovala, upravovala. Možná by původní košatá verze děti ani tolik nenadchla.
Ale abych také pochválila - třeba kapitola Kočičí Vánoce, ta se moc povedla. Průběžně hledám při svém čtení vánoční příběhy a často jsou smutné, nepoetické, prostě k vytvoření vánoční pohody nevhodné. Ale Kočičí Vánoce, ty se povedly.
Zdar všem kočkám i jejich lidem!

22.01.2022