petrarka72 komentáře u knih

Kniha tak syrová a bolestná, že se může s přehledem zařadit vedle Malého života, vydaného Odeonem o pár let později. Fakta o Freudově rodině věrná, životní pouť vyprávějící Adolfíny drsná, úvahy o podstatě lidství, jeho (ne)smyslu, vlastnostech "blouznění" a životě, který bolí, zařezávající se do duše. Jinými slovy - lahůdka pro depresáky.

7 12.06.2019

"Všechno je propracováno, promyšleno, procítěno, nic není ponecháno náhodě, ale ta obrovská dokonalost nás přesahuje, přesahuje kapacitu naší paměti, naši schopnost soustředění, takže i posluchač nejfanatičtěji pozorný nepojme z té symfonie víc než jednu setinu a to určitě tu, na které Mahlerovi nejméně záleželo, " píše Kundera na straně 327. A jen o pár řádků dále: "Neupírám těm symfoniím jejich dokonalost. Popírám jen důležitost té dokonalosti. Ty arciskvostné symfonie nejsou než katedrály neužitečného." A tak dále. Tento autor dokáže na stránkách svého románu předjímat i mou čistě osobní reakci, v celé její ironičnosti a zároveň bezradnosti. Neboť četbu si užívám, a to jak příběhovou část, která nabídne pár překvapení, tím i akceleraci napětí, tak esejistickou, která se odráží od několika goethovských historek a je chytrá, tak chytrá... Ale tu a tam mám pocit, že autor nabízí stenografický záznam svých myšlenek na to či ono téma, dokonce velmi přitažlivě podaný sokratovsko-směšnoláskovou dialogickou formou, ale moje myšlení neprovokuje, protože mozek se usnesl sám se sebou, že autor je příliš brilantní a o tolik dál než já, že plodí obdiv v čistě emocionální podobě, nikoli racionální úvahu. Což je mimochodem asi důvod, proč Bettina Goetha provokovala láskou, nikoli dotazy na jeho názory...

7 11.06.2019

Vyprávění hodné obdivu, v němž i evidentní (přiznané) výmysly organicky zapadají do příběhu o vzestupu a pádu města Syrakús na Sicílii a o cestě téhož města od tyrana k tyranovi, zároveň do osobního příběhu původem athénského herce Nikerata, který leccos vidí, lecčemus rozumí a tu a tam i něco (byť zdánlivě nepatrného) ovlivní - a zároveň se přes něj dozvídáme, jak vypadalo, jak bylo organizováno a co znamenalo divadlo ve 4. století př. n. l. Autorka v doslovu tvrdí, že "křesťanství a islám změnily neodvolatelně morální úvahy světa", a tak je zbytečné hledat paralelu s touto částí syrakúských dějin - ale obávám se, že metody politického boje, zneužívání davu, spoléhání na lepší Já občanů a další obtíže demokratického způsobu vládnutí jsou stále podobné, ne-li stejné.

5 11.06.2019

Přečteno podruhé, tuším po deseti letech. Kdysi doporučeno kamarádem, tentokrát návrat z vlastní vůle, dojem přibližně stejný - nenápadné propadání se do vlastní představy o světě, který je nehybný, nezajímavý a zároveň nedosažitelný, všechno zásadní včetně negativ se děje někomu jinému a jediná možnost je to vtipně glosovat, zatímco člověk vězí až po pás v blátě a namlouvá si, že jde o meditační techniku... U vědomí, jak to všechno (ne)skončí, jsem si užívala ironický humor a fáze propadání hlavní postavy. Na nočním stolku mi leží Mapa a území, rovněž připravená na druhé čtení - a těším se na Serotonin...

7 10.06.2019

Informačně výživná a krásně vypravená kniha, jako dělaná pro milovníky praktické městské historie a pěších výprav za poznáním původní podoby rozmanitých loketských objektů. Pohled na různé podoby nejmalebnějšího západočeského městečka skrze v archivech nalezená vyobrazení, se zdůrazněnými a podrobně popsanými detaily. Jen ambice knihu přiblížit dětem přes průvodce Diviše a různé doplňovačky je jaksi navíc.

4 09.06.2019

Tak překombinované - a přitom tak čtivé... Fascinující zážitek mimo kategorie "líbí/ nelíbí", kniha provokuje svou nejednoznačností až psychedeličností - chce se mi nesouhlasit s autorem doslovu, že jde o realisticky zachycený příběh; naopak, celou dobu jsem přemýšlela, ve kterých pasážích jde o rauš, co se tváří jako realita, ve kterých o realitu deformovanou absťákem a ve kterých o realitu objektivní; ocitl se Max ve zhmotnělé spiklenecké teorii, či sní v padajícím dešti svůj poslední denní sen před vytouženou smrtí? Do hlavní role příběhu o drogové štafetě, cestě s magneťákem do několika vrstev minulosti a zároveň duše rozežrané kokainem, absurdního dialogu s velkým vědomím za modrou bání oblohy, které představují orli a andělé (eagles a angels), variace na šestákovou mafiánskou historku, beletrizované spiklenecké teorie o ohrožené Evropě a "Balkánu, co bude sahat až k Atlantiku", obsadila Juli Zeh paranoiu, útěk a (sebe)destrukci; jestliže tohle je realita, pak je reálný i svět filmů Davida Lynche (ostatně Městečko Twin Peaks je několikrát přímo citováno). Kromě toho, že všechno spěje k začátku, na němž se Jessie zastřelí během telefonátu s Maxem, střídají se ve vyprávění nejen tři časové roviny, ale také krásné a zároveň odpudivé obrazy (jeden za všechny - "impotentní muž se pokouší znásilnit ženu, která předstírá, že je mrtvá"), postavy, jichž není mnoho, ale jejichž role se několikrát totálně promění, dialogy jako ze surreálného dramatu, v nichž se logika ukrývá mezi řádky, a překotný proud střídajících se nálad. Rozhodně nemám pocit, že rozumím všemu - a to mám velkou výhodu, neboť tuto prvotinu Juli Zeh čtu jako poslední ze tří románů, které dosud vyšly česky...

4 08.06.2019

Pěkně vypravená kniha, se slušnými ilustracemi - ale navzdory některým dobrým nápadům nudná, k tomu nekorigovaná. Je mi líto, nedočteno.

2 06.06.2019

Velmi snadno se touha "chci protančit životem" mění v "tančím tak rychle, jak dokážu", útěk od rodičů v nostalgický, i když nekajícný návrat, počáteční okouzlení láskou v hledání jejího smyslu... Přečteno po životopisné/ beletristické knize Z jako Zelda, jejíž autorka se zjevně Valčíkem inspirovala - byť její pohled je komplexnější a více faktografický, s vědomím Zeldina (Alabamina) konce. Příběh Valčíku je čtivý, jazzový věk i jedno manželství plasticky a zároveň milosrdně popsané (nechci napsat idealizované, i když by to možná sedělo), ze struktury sice čouhají spisovatelské dráty a autorka je příliš snaživá ve vymýšlení metafor a přirovnání, ale přesto jde o respektuhodné dílko, přesahující formát čtení pro ženy. A mimochodem - nakladatelství Leda je krásně vypravilo.

2 06.06.2019

Kniha znepokojivá a tématicky vyhraněná, autorka má smysl pro práci s jazykem, byť se někdy nechává unést. Vztah bratra a sestry v podivném bezčasí, ve společnosti, která připomíná minulost, stojí na mocenských hrách a vykořisťování, a přesto se občas objeví lidskost a vzájemnost... Hlavní emoce je smutek, hlavní komunikační prostředek mlčení - nebo násilí, podle toho. A příběh je slušně vygradován.

6 05.06.2019

Klasická témata podle Umberta Eca, jak je lze vysledovat i v jeho románech. S maximální otevřeností a neuvěřitelným rozhledem zkoumá krásu (jako spojení proporcionality, světelnosti a ucelenosti ve středověku, zároveň plod odstupu a absence vášně), ošklivost (jako rozbíjející symetrii, definovanou ve vztahu k penězům či moci, obsaženou např. v komice či obscénnosti, každopádně jako plod vášně), vztah mezi absolutním a relativním (přes metodologii poznávání), oheň ("Je to život, ale i zkušenost s jeho vyhasnutím a jeho ustavičnou nestálostí," redefinovaný podle toho, zdali jde o oheň pekelný, alchymistický, umělecký podnět či epifanickou zkušenost atd.), neviditelné (paradoxní konkrétnost fikce, probíráno přes Annu Kareninu, Emmu Bovaryovou a další fluktuující postavy), rozdíl mezi paradoxem a aforismem a konkrétní úvahy nad (ne vždy) abstraktními pojmy jako ne-úplně-pravda (např. barokní předstírání, vypravěčská fikce, falšování a padělky, ale třeba i ironie), úloha tajemství v historii a jeho podoby, spiknutí jako jedna z forem posedlosti a spiklenecké teorie jako "příslib vědění, jež je ostatním odepřeno" a v návaznosti na to i způsoby zobrazování posvátného... Osobně jsem ocenila důslednost až úpornost při zachycování metody zkoumání toho či onoho tématu nebo uvádění literárních a výtvarných konotací; a zvláštní věc - dost jsem se bavila a u rozboru Hraběte Monte Christa se smála nahlas... A je dobré věřit, že "možná v mlhách již obcházejí obři, o kterých prozatím nevíme, připravení se posadit na ramena nás, trpaslíků."

11 04.06.2019

Fascinující příběh, výborně zachycující lehkost a okázalost jazzového věku i následující postupné střízlivění, v nichž se odráží manželství Fitzgeraldových, od překotného budování vztahu prvních vědomých spisovatelských celebrit přes neslučitelnost jeho alkoholismu a její nevyrovnanosti po sklízení všeho, co zaseli, a to v dobrém i zlém smyslu. Celé je to nabité daty, fakty a ověřitelnými historickými detaily, vztah je však popisován ze Zeldina hlediska a nečiní si nárok na objektivitu (Scott z toho taky nevychází ve výsledku zrovna nejlépe). Největším plusem je zdařile popsaná atmosféra a její proměny, také chátrání těla, odchod lásky, praktiky v soudobém blázinci... Poslední třetina je polyfonní a velmi krutá... Užila jsem to.

7 02.06.2019

Strhující příběh o tom, že být nesmrtelný a "nesmrtelný" není totéž... O vášni v mnoha podobách, o smlouvě se Smrtí, o tom, že podstatné je to, co za podstatné považujeme. Těch čtyři sta stránek jsem si užila...

6 29.05.2019

Černohumorná anekdota, oproti Vianovi vcelku realistická, oproti Cocteauovi drsná, nejvíce připomínající dramatické hříčky Camiho nebo Préverta; zábavné čtení tak na hodinu.

2 29.05.2019

Skvěle napsaná koncentrovaná deprese. Šikana v práci a samota ve městě. A východisko není...

6 29.05.2019

Není to nejlepší kingovka - ale je jednou z nejlepších mezi komorními verzemi psychotického pekla. A pitvání kompexu Šeherezáda jí dává další, mírně zobecňující rozměr... Přečteno poněkolikáté, ráda se tak jednou za sedm let k tomu souboji ošetřovatelky-pohanské bohyně a spisovatele-domácího mazlíčka vracím.

11 28.05.2019

Právnické zvíře na tripu a v divočině, lovecké instinkty na pochodu, odvrácená strana lidské povahy. Od krize středního věku po krizi existenciální. Kombinace detektivního příběhu a iniciačního románu, odtažitý styl, spíš pitva než empatické líčení. Splývání s přírodou "možné, ale neudržitelné" (jak píšou v doslovu). Čtení ne úplně příjemné, ale poutavé.

3 26.05.2019

Skvělý román o cestě pekelnými žleby, o útěku před zármutkem i jeho přijetí, o volbě mezi existencí částice a životem vlny, o surovosti světa a bohu, který je slepý, hluchý, retardovaný - a stejně jako lidi dělá, co může. Simmons má báječnou fantazii, zároveň schopnost srozumitelně zkombinovat moderní verze Dantových vizí s matematicko-fyzikálními teoriemi včetně teorie chaosu a nenásilně přecházet mezi zdánlivě nekombinovatelnými žánry - od metafyzického eseje na téma "odkud přicházíme - kdo jsme - kam jdeme" přes podrobný popis psychologie truchlení přes sci fi odbočky a mafiánské historky po čistokrevný horor. Vzniklá směska má překvapivě silný emocionální účinek...

19 22.05.2019

Mimořádně lidské - a zároveň (většinou) mimořádně depresivní čtení. Život podle pravidel, která pro nás nejsou úplně pochopitelná (ač se tu a tam podobají), znehodnocení života a smrti a totální absence jistot - jako zdroj humoru v povídce Jeho Excelence (autor Dža'far Modarres Sádeqí připomíná stylem Gogola), jako zdroj rozčilení v povídce Tyfus autorky Šívá Arastújí, jako zdroj vyděšené fascinace v Domově v oblacích Golí Taraqqí nebo Všichni jsme se ztratili Ásefa Soltánzáde. Pro mne nejsilnější Růžový mrak Alírezy Mahmúdí Íránmehra (dějiny Teheránu pohledem mrtvého, jehož ostatky nenacházejí klid) a šokující Když se kočky stanou lidmi a Občanka s vykořeněným hrdinou autorky Spožmaj Zarjáb. A poezie Forúgh Farrochzád - pochopitelně.

4 21.05.2019

Příjemná jednohubka o vědomí vlastní ceny a svého místa ve světě - navzdory tomu, co si svět myslí... Vypravěčka respektuhodná osobnost - aťsi působící lehce výstředně.

4 21.05.2019

Směska dekadence, údivu a humoru. Jak se srovnat nejen se smrtí bližního, ale i s vědomím, že o jednom z nejbližších vím pramálo. A ještě ke všemu se jím stávám...

3 19.05.2019