Pett komentáře u knih

Brouzdat se Japonskem v tomhle počasí byla prostě radost... bylo mi lehce a milo... občas i trochu úsměvno... s chutí saké na jazyku sledujete moc fajn příběh dvou osamělých duší, které v omamné atmosféře o sebe tak lidsky zakopávají, že vám je po nich ve finále vlastně smutno a vy chcete zůstat v Japonsku ještě o okamžik déle... a tak jsem konečně sáhla po dlouho odkládané Gejše, ale to už je zase jiný příběh ;) zde přeji jen to nejlepší pochutnání!

19 31.03.2019

Král Achil vás provede svojí bolestí tak dechberoucím tempem, že při každém sebemenším setkání s ním si tak trochu káknete do srdeční komory... příběh o nemilosrdné člověčině, která chce všechno a hned... neváhá jít přes mrtvoly... protože ona přeci může... tady kus a tamhle kousek... ničí a drancuje... tolik aktuální myšlenka, až vás z toho dnešního tady a teď píchne v duši...
Velké překvapení od takové knížečky a navíc... to zpracování? Vyšlapující si tygr? Ach, ach, ach aneb mé parkerovské já se tak trochu tetelí ještě teď, notnou chvíli po dočtení...

8 27.03.2019

To skvostné zpracování je prostě krása nebeská, ale bohužel samotné vyprávění si mojí maličkost neochočilo... ač mi připomenutí mého milovaného prince tak krásně pošimralo srdeční chlopeň... něco mi neustále bránilo nechat se vyvézt do výšin a mysl mojí duše se umíněně držela při zemi... ale i tak všechna čest všem těm, kteří v oblacích bojovali s osudem až do samotného konce...

6 06.03.2019

Kolik jen takových ztracených duší okolo nás hledá to svoje místo na světě... jsem jedna z nich... jsem jako Charlie... takže asi nebudu úplně objektivní... ale jedno vám řeknu... někdy je fajn prostě jen naslouchat a snažit se porozumět než jen z vrchu soudit a stavět se z pohodlí svého gauče na piedestal odborníka na život... nikdy nevíte, s jakým osudem máte tu čest... buďme vnímavější, ať všichni mají tu možnost se cítit nekonečně a nemusejí stát v koutě, protože se zrovna nevejdou do té správné škatulky...
Děkuju jednomu takovému mému Wallflowerovi za pošťouchnutí té správné srdeční chlopně... je totiž sakra boží mít kamarády a být přitom tím, kým jsem- nedokonalou, defektní a úplně praštěnou divnoholkou z jiné planety... která se učí pocitu, že někam občas přeci jen patří ;)
Takže čtěte a vnímejte a zapojujte se a? A hlavně ŽIJTE!

19 17.02.2019

Z tolika náhod a happyendů mi málem rupla záložka... obávám se, že tohle lidsky vyprázdněné období by si zasloužilo o trochu víc... smysl výletu do okupovaného Norska moje mysl chroupe ještě teď... a pak těch padesát, sto nebo snad i třistadvacetvosum odstínů šedé? Kdy šedý vlk stál vedle šedého vlka pod šedým nebem... ehm, už mi chybělo jen skončit s šedým zákalem ;) takže tentokrát bohužel bez happyendu, no...

9 01.02.2019

Vyprávění z těch koutů duše, o kterých se nemluví... možná se i nabízí myšlenka, že by bylo pro svědomí mnohdy pohodlnější zapomenout než jen mlčet? Ale když zapomenete na své já, kde ho pak vlastně začít hledat aneb příběh o takových malých ztrátách a nálezech sebe samých i svých blízkých...

10 19.01.2019

Já se na ní tak moc těšila, jelikož jejímu skvostnému Jasnu lepu jsem úplně nejvíc propadla... ale tu vyšlapanou čáru do zmatené mysli nešťastné Frankie jsem tentokrát prostě minula a zřejmě jsem se vydala úplně jinudy... potkávání mrtvých zvířátek skvěle zapadlo do vnitřního rozpoložení ubíhajících myšlenek... jenže i přesto mi mnou zvolená cesta přišla zdlouhavá a taková jakoby prázdná... tak snad příště si se skvostnou Sarou vyšlápnu lepčejš!

7 18.01.2019

Opět jeden z příběhů, kdy svět pohltila temnota a roztříštila tolik bolavých duší na prach, že už jen myšlenka na tu dobu je srdeční chlopni nesnesitelná... ALE... budu se opakovat, jelikož s touhle těžkou duchnou si bohužel jen málokdo dokáže poradit...
A ano, v prvních osvětimských nášlapech po táboře jsem se chtě nechtě ocitla na stejné pryčně jako už tolikrát... samozřejmě, stále stejně děsivé... jenže...
Až tak nějak s postupující záložkou jsem zjistila, že to plíživé zlo se stalo i mým stínem... zas a znovu mé já rozložila hrůza z toho, jak vyprázdněný tvor to lidské plémě dokáže být... a v samém závěru krutého vyprávění jsem už nad pomyslnou nadějí na svobodu plakala společně s nimi... takže ano... nechme se bolet v pohodlí svých peřin a nezapomínejme na ty, jejichž osudy sevřel v pařátech sám ďábel...

29 18.01.2019

Tři doby plné různých osudů... tři sněhové koule... už když před sebou valím ty první a nejstarší papírové vločky, tak si spokojeně frfňám a vím, že přesně tenhle styl slovní koulovačky se mi zaryje pod záložku... pak skočím do druhé písmenkové vánice s osudovým Josefem a jeho partičkou, která mi bez pardónu zmrazí srdeční chlopeň... vpád do třetího příběhu blíže našeho času vyvolává bohužel v mém já menší emoční oblevu, ale i tohle má ve vyprávění své místo... propojení jejich cest mi totiž nakonec stejnak bere sníh z plachet ;)
To cestování v čase mě bavilo... navíc bylo fajn, že střídání časových rovin nemělo řád a vlastně každá kapitola vás mohla vyhodit v kterékoli době nebo vás ponechat tam, kde zrovna jste... a ten styl psaní... ano, ano, ano... takové písmenkové orgie já můžu ;)

18 11.01.2019

Já se asi moc těšila na chuťovku ve svém žánru... a vyprávění si vyšlápne i tou správnou hádankou... jenže pak to začne tak podivně drhnout... jako bych se ocitla na kurzu pečení u pejska a kočičky... kousek domácího násilí... špetku populární sexuální orientace... hrstku středoškolského dramatu... dvě kapky válečného sentimentu či je libo mentální retardace... do toho v dnešní době všudypřítomné vaření... no... nevím... přeci v jednoduchosti je tolik krásy... nač plácat páté přes osmnácté?!

11 21.11.2018

"KI kouzlo" se příběhu nedá upřít, ale mé já se s tím Stevensovým bohužel jaksi nesešlo... možná je na vině ta jeho odosobněná rezervovanost či moje poobrová nenažranost, že jsem nedokázala řádně docenit to krutě pomalé civilní vyprávění o všem a vlastně o ničem... škoda!

9 20.11.2018

Vyprávění tak trochu o kousíčku každého z nás... někoho jen škrtne... do někoho nemilosrdně narazí a připomene mu to či ono z jeho vlastního bytí... myšlenkové pochody vykukující zpod těžkých řádků jsou alarmující jako mnohdy život sám... jak moc jsme vláčeni tím vším, co je nám dáno do vínku... a jak moc tou svojí bolestí vláčíme své okolí... opět stará dobrá Delphine!

19 20.11.2018

Ano, opět mě uchvátila ta skvostná obálka a já prostě musela s Auggiem nějaký ten čas strávit... a bylo to bájo... sice to plíživé úzko mi trochu pocuchalo záložku , jak jsem se o toho úžasňáka bála... ale pak jsem na něj byla už jen pyšnější a pyšnější... moc hezký příběh o vzájemné toleranci a lidskosti... o tom, že všichni jsme stejně neobyčejní a je třeba více vnímat obsah než jen obal... protože co je důležité, je přeci očím neviditelné ♥

9 24.10.2018

Opět jeden z příběhů z nekonečné čekačky na mém seznamu "musíš přečíst!" ... až prostě jednoho dne zasáhla vyšší papírová moc a moc hezky mi přihrála tohle vyprávění na noční stolek ;) dobře, v začátku jsem si trochu zaplavala... historie... politika... záložka mi z toho šla kolem... pak zaklepe kapitán a je to samé hihi a haha... ano, příjemné čtení... proč ne... ALE... pak vyrazí dveře válka, která se neptá a s nikým nemá slitování... s nikým, chápete to?
Mělo to být přeci příjemné čtení... hihi a haha... a vy i v těch nejvypjatějších chvílích okusujíc záložku očekáváte ten lepší scénář... pak padne výstřel a vám se zastaví srdce... bez pardonu... vracíte se zpět třikrát a hledáte něco, co vám uniklo... takhle přeci ne... takhle to nemohlo být... sakra, sakra, sakra... a už se vezete... s úzkostí obracíte stránky... ožmoulanou záložku měníte za novou... za další... a za další...
Až se s duší na jazyku doplazíte k posledním stránkám... ehm... se kterýma jsem měla malounko problém, ale což... i tak jsem z toho příběhu vylezla celá ožmoulaná a pomuchlaná...

31 24.10.2018

Citlivá mozaika emocí poskládaná z kousíčků rozdrcených srdcí... kolik jen životů vyhodí do povětří jedna "zbytečná" smrt... navíc... tady máme hned tři a spoustu střepin okolo... některé jdou vytáhnout lépe... jiné hůře... síla vyprávění vám vezme dech... o to více, že jde jen o kapku v tomto tak zbytečném karmínovém moři nepochopení, osamělosti a sebezapření... o smyslu války nemluvě...

14 24.10.2018

Příběh, v němž do nás narazí život sám... křehký a bolavý... něžný a nevinný... plný takové té opravdové "člověčiny"... pošťuchuje k našemu lepšímu já... posílá nám lásku... a opatrně do nás pokládá naději... více takových, prosím!
Bianka se do mě zavrtala přesně v ten správný okamžik a ještě navíc skrz někoho, z koho se moje duše tetelí... takže děkuji celým svým malým velkým já za toto skvostné myšlenkové pohlazení, naplněné emocemi až po okraj mé srdeční chlopně...

11 10.09.2018

Nervy drásající vyprávění plné bahna, smutku a lidské malosti... osud za osudem vás nemilosrdně žene tímto polem černobílé krutosti... hltáte okamžik za okamžikem, až se slova zastaví a vyrazí z vás dech... tak moc silný je tento příběh několika neutěšených duší a... ani vy je v sobě neutišíte ještě dlouho a dlouho po dočtení posledního písmenka...

12 10.09.2018

Stále ještě obalená tak skvostnou Něžností jsem se vypravila rozlousknout Záhadu Henriho Picka a... Mon Dieu! V téhle crozonské knihovně jsem se ztratila už za prvním regálem a je mi to tak líto... já se fakt snažila a záložku svojí prosila... ať alespoň něco málo písmenek pochytáme do té naší něžně zhýčkané mysli... leč tento rukopis si k nám bohužel cestu nenašel... někde už v první polovině klopýtnul a ztrátu v pozornosti se mu dohnat nepodařilo... inu, i mistr Foenkinos se někdy utne a nám nezbývá, než se těšit na příště...

4 03.08.2018

Když pláče Ahmed, pláče i Azíz a já? Já plakala společně s nimi... krutý, dechberoucí, bolavý, srdcervoucí a tak moc silný příběh... ti dva mé já nemilosrdně rozmašírovali na miliony částeček... zůstala jsem prostě tak... rozbitá a bolavá... s duší ukrytou kdesi v citrusovém sadu... tolik emocí na tak malém prostoru... nezabývám se otázkou, co je dobré a co špatné... nepřísluší mi role soudce... je mi jen obyčejně lidsky líto, že takový osud dětí je leckde absolutně beztrestně na denním pořádku... děsivá myšlenka... velmi smutná realita... a velmi alarmující čtení!
To zoufalství posledních písmenek ve vás bude křičet ještě hodně a hodně dlouho! A vlastně... nejen těch posledních... tenhle příběh křičí od první stránky... jak jen podivné mnohdy to lidské plémě je!

16 03.08.2018

Pietro a Bruno... opuštěné duše osudově do sebe narážející v horách... dvě tak rozdílné, a přeci si tak blízké, bytosti hledající každý po svém ten svůj životní vrchol... cvrnkla do mě myšlenka, jaký způsob bytí je vlastně ten správný... občas se ve mně rozpustila samota... jindy mě zase hřála lidskost vyprávění... a hlavně... naprosto nekompromisně mé já obalila všudypřítomná síla přírody... zase jeden z těch příběhů, kde se vlastně nic neděje a přitom se děje úplně všechno... miluju tu pomalu plynoucí naléhavost, která vás šimrá v srdeční komoře... a tohle bylo přesně ono!

31 03.08.2018