Pett komentáře u knih

Takový to, když je třeba se na pár tak trochu vyzmizíkovat a mozek nechat pod polštářem... černá kronika je jasnou volbou... bohužel, néé úplně každý "ententýky" dopadne na výbornou a občas mám spíš chuť zabít sebe sama než dál s kýmkoli ožralým pátrat po čemkoli... ALE!!!
Masakr na lesní chatě?! Pardon, málem jsem si cvrnkla do gatěk... fakt jako nářez... právě to budování děsuplné atmosféry vyhnané až ke stísněné úzkosti, kdy se přistihnete při myšlence, jestli z vás náhodou ten vedle taky nechce udělat jednu z posledních, dává příběhu říz ;) takže... mise splněna!

7 03.04.2018

Rozvrkočeně láskyplné vyprávění plné takové něhy... že si stále dokola pouštím okouzlující Ninu Simone, jen abych s nimi mohla ještě chvíli být... to je přesně ta skvostná melodie jejich osudů, která je všechno... jen ne navoněná nudou... příběh je trochu bizar a přesto tak moc život... tak krásný, až to bolí... některé písně se prostě nikdy neobehrají a některé lásky trvají navěky... inu, zatančete si spolu s nimi... pošolíchají vaši srdeční chlopeň a už vás neopustí...

13 27.03.2018

Ta obálka... ach, ta skvostná obálka... právě ta mě přitáhla do života jednoho podivuhodného poštovského panáčka Biloda a jeho nestydatě uloupených dopisů plných křehkých haiku... podotýkám, že haiku je mé mysli japonskou vesnicí... ale tady s těmi osamělými řádky se tak krásně prolnulo... a ten magický konec... ach, ten konec byl už jen pomyslnou ovoněnou sakurou v mé dlani... myšlenka, která mě neopouští...

10 15.03.2018

Ano, ano, ano a ještě jednou ano! Konečně jsem se dočkala svého nářezu, po kterém jsem tolik dychtila u Hexu... tak božácky odvyprávěno, že jsem do poslední tečky lezla bez dechu po zdi a vůbec neměla tucha, na čem jsem... abych nakonec zjistila, že jsem z nich všech úplně totálně na větvi... Gertie si na mě dokonce i jednou počíhala ve snu... takže jistě pochopíte, že "pětka" je jasně zaslouženou volbou ;)

17 14.03.2018

Vyprávění o žití, které je leckdy k nepřežití... kterak se vyrovnat s vinou... rodinou... smrtí... tou nejhlubší prázdnotou... odlupujete si z jejich životů stránku za stránkou, až vás záložka dovede k samotnému jádru příběhu... tak krásně a lidsky napsáno... jak málo někdy stačí k osudovému životnímu kotrmelci, který vaší duši pomačká na hodně hodně dlouho... silné čtení, které vás posunuje k ještě silnějšímu konci... poslední písmenka jsou totiž dechberoucí... žádná megalomanie... prostě život!
Obrovské překvapení od tak nenápadné knížečky!

14 11.03.2018

Umírání někoho blízkého každého z nás tak trochu přizabije... vyprávění mi rozčeřilo fantazii... a i přes tak trochu bolavo jsem se s velkou chutí nořila do té řeky plné emocí... tolik krásných a trefných obrazů samotného žití... až mi z toho šla duše kolem... takové... uhrančivě magické to bylo... krása!

10 07.03.2018

Eleanor přišla jako zjevení... to nejbožejší zjevení... měla jsem pocit, že se opět hrabu ze své vlastní duševní stínohry... nejednou to i dost zabolelo... byla mi tak moc blízká... vyvolala ve mně tolik myšlenek, že jen stěží je zvládám všechny pochytat a poslat dál... a přesto mi s ní bylo vážně skvěle... dokázala mě rozesmát i vrátit se sama k sobě... a vymoudření? ... prdět na zalíbení se, ale být sám sebou je prvním klíčem k tomu našemu vlastnímu otci Fura ;) a dál? ... staňme se kamarády... je to víc než si mnohdy myslíme...

21 23.02.2018

Jostein vytřepal z božího rukávu andělský příběh o nemocné zatrpklé Cilce, které visí na krku celý svět a nejde jí smířit se s myšlenkou, že z něj krůček po krůčku odchází... je to přeci taková nespravedlnost... tiché vyprávění o lidské podstatě... o dětech v nás... o životě... o smrti... o světě... pohladilo... děkuji za Tebe, Arieli! Pofoukal jsi jednu bolavou duši a naplnil ji nadějí, že i její nejbližší takto láskyplně vystoupili z řady a stali se z nich skvostně odění motýli za zrcadlem...

10 21.02.2018

Bylo, nebylo... takové nabubřelé vyprávění, kterak si žije všeználek Emanuel a jeho parta na Malevilu... spíše než postkatastrofou, to zavánělo dosti rozvleklým historicko-dobrodružným románem... chyběla mi tam ta povýbuchová beznaděj, fatalita, hlad, nemoc či jakýkoli pocit ztráty... emočně to bylo pro mě celé takové vyprázdněné... jednoduché... vím, ta natěšenost je prevít... čekala jsem psycho nářez aka Svědectví (božíííí!!!) ... vykreslení lidských přeživších osudů... zvraty... převraty... podvraty... a nic... jen stádečko poslušných oveček následujících svého manipulativního vůdce... ano, děsivé... ale stejnak tak nějak bohužel prostě prázdné...

12 21.02.2018

Zulejka otevírá oči. Zulejka otevírá svojí duši. Zulejka objímá mojí srdeční komoru.
Tohle zelenooké stvoření se mi dostalo pod záložku... její narůstající vnitřní síla se stala mým hnacím motorem... sledujete ty ztracené sibiřské osudy bez dechu... jste spolu s nimi pekelně unavení... hladoví a vyčerpaní... den za dnem se snažíte přežít... přežít pustinu... přežít zlo ukrývající se v nás samotných... ano, přesně tohle se s vámi děje... kdykoliv necháte malou Zulejku otevřít stránky jejího života... красота́!

11 17.02.2018

Vyprávění, u kterého jsem měla nutkavou potřebu se raději utopit v nechutném smradlavém jezeře než být nucena obracet další a další ulepeně přihroublé a naprosto nicneříkající stránky osudu Namiho... podobné pocity odloženíhodnosti u mě vyvolala Porodní bába... opět zbytečný vodopád vulgarismů, kdy jsem marně hledala v příběhu jejich smysl... potopila jsem se přes všechen ten hnus snad až na samé dno a nic... prostě nic... opravdu na tomhle stojí brilantní literatura?
Jde přeci napsat i nechutný příběh s "krásnou" syrovou grácií... zkuste třeba Na útěku- J. Carrasco!

19 17.02.2018

Já pro něj mám takovou slabost... a on to v poslední době tak fláká... už u větroplachu jsem měla malinko problém s udržením pozornosti, ale zachraňovala to pořád Malina... což tady už bohužel nezvládla... uměle vyvolané kolize v jejím životě mě vyloženě tahaly za oči... případ ničím nepřekvapil... možná jen svou předvídatelností... takže... tři hvězdárny z nostalgie... přeci jen je to můj Mons, že jo ;) ALE...

7 25.01.2018

Bella bellisima... bravo... bravo... jsem zase po dlouhé době okouzlena "prostě životem" ... sněhuplné vyprávění mi vneslo takový zvláštně krásný ledový klid na duši... zároveň mi rozpalovala srdeční chlopeň ta skvostná lidskost příběhu, kdy jsem se stala tichým pozorovatelem otevírání nejednoho poraněného člověčího srdce... pak pomalounku písmenko za písmenkem přichází duševní obleva a mně je při čtení tak nějak samo milo... však koho ty boty občas v životě netlačí... už abych se přezula do holínek a vyrazila na další životní cestu... těším se, můj milý Fredriku!

13 25.01.2018

Indie, která mi sebrala všechny barvy mého nebe... ten emoční řetízák se od první stránky ne a ne zastavit... krásně odvyprávěno... Muktin osud mi zahýbal nejednou srdeční komorou... a nejen její... při představě, že je někde opravdu takto barbarsky kradeno dětství se řetízák mění v nemilosrdnou centrifugu... duše se mi z toho točí...
Jinak souhlasím s Jizi... také mi to připomnělo mého milovaného Lovce draků... silný a osudový příběh... a... ehm... miluju tu úplně nejvíc nejskvostnější obálku...

6 13.01.2018

Nevyvolalo to ve mně až takový fajrák jako její první příběh, ale i tak jiskry lítaly... nejeden otazník mi málem spálil srdeční chlopeň... v samém ohnisku střídá jedno rodinné drama druhé... nic není jen černé nebo bílé... najdete zde tolik barev mateřství... nejvíce ve vás zahoří myšlenka spravedlnosti... viny či neviny... aneb každý si nese ten svůj plamínek osudu... je jen na nás, zda se o něj čas od času spálíme či nás zahřeje a posvítí nám na cestu životem...
Rozkřísla se ve mně slabost pro její srdcervoucí slovospád...

17 11.01.2018

Svět, který chcete ukázat svým dětem... kvůli těmhle krásným příběhům bych si snad i jedno pořídila... svět, který si v sobě chcete hýčkat... tak moc aktuální vyprávění... taková půvabná jednohubka navždy... v dnešní agresivní neutěšené době by si jí měl přečíst snad úplně každý... je třeba se ohlédnout za základní lidskou ohleduplností a tolerancí... zejména, když je jí dnes jak šafránu... o to větší sílu tohle celé má... a já mizím za skřítky z Ňú ;)

7 07.01.2018

Zvolený styl psaní je prostě úchvatnost sama... má písmenková duše se rozplynula a úplně nestydatě si užívala každou stránku... to libování si ve slovech a hraní si s písmenky mou čtenářskou bytost zavrtává hluboko do ušáku s nesmírným požitkem... každou větu se mi chtělo vtisknout hluboko do sebe... příběh o osudovém přátelství... smutku... lásce pečlivě uschované mezi řádky... tak trochu prostě skvostně odvyprávěný život...

7 07.01.2018

Vypravěčem tohoto příběhu je Láska... přes rameno jí nakukuje velký pan Smutek a za každým druhým rohem číhá zákeřná paní Vina... tito tři tančí v rytmu samoty... někdy uvnitř ztracených a opuštěných duší... jindy na povrchu osudu, který byl dotyčným vetkán do vínku... příběh o ztrácení se a nalézání... ať už sama sebe či svých blízkých... Dotkne se každé srdeční chlopně, která má své odžito a nelítostná vina či plíživý smutek na ní zanechaly bolavý šrám...

19 07.01.2018

Ta bezmoc je do zákopu volající... opět jeden z pohledů na tu dobu, kdy svět zešílel a člověk přestal být člověkem... sledujeme osudy Zada s Bindigem, kteří se rozhodně s žádným Ivanem nemažou... ne vše je však jen černé a bílé... občas je něco i dost na kousíčky v barvě nemilosrdného karmínu... bezútěšná doba... bezútěšné vyprávění...

8 16.12.2017

Vyprávění, které se do vás pomalinku a nenápadně zavrtá... přinutí vás se více podívat do sebe i svého okolí... kolik negativních vibrací a mnohdy až zemetřeseních se okolo hemží a kolik toho vy jen svým přístupem můžete změnit a... změníte... stačí se tomu světu jen trochu otevřít... budete překvapeni, jak velké věci se dají tvořit ze zdánlivého mála... škoda jen, že příběh působí až moc tak jako uměle... příručkoidně... ale i tak stojí za to...

4 16.12.2017