Pett komentáře u knih

Když pláče Ahmed, pláče i Azíz a já? Já plakala společně s nimi... krutý, dechberoucí, bolavý, srdcervoucí a tak moc silný příběh... ti dva mé já nemilosrdně rozmašírovali na miliony částeček... zůstala jsem prostě tak... rozbitá a bolavá... s duší ukrytou kdesi v citrusovém sadu... tolik emocí na tak malém prostoru... nezabývám se otázkou, co je dobré a co špatné... nepřísluší mi role soudce... je mi jen obyčejně lidsky líto, že takový osud dětí je leckde absolutně beztrestně na denním pořádku... děsivá myšlenka... velmi smutná realita... a velmi alarmující čtení!
To zoufalství posledních písmenek ve vás bude křičet ještě hodně a hodně dlouho! A vlastně... nejen těch posledních... tenhle příběh křičí od první stránky... jak jen podivné mnohdy to lidské plémě je!

16 03.08.2018

Pietro a Bruno... opuštěné duše osudově do sebe narážející v horách... dvě tak rozdílné, a přeci si tak blízké, bytosti hledající každý po svém ten svůj životní vrchol... cvrnkla do mě myšlenka, jaký způsob bytí je vlastně ten správný... občas se ve mně rozpustila samota... jindy mě zase hřála lidskost vyprávění... a hlavně... naprosto nekompromisně mé já obalila všudypřítomná síla přírody... zase jeden z těch příběhů, kde se vlastně nic neděje a přitom se děje úplně všechno... miluju tu pomalu plynoucí naléhavost, která vás šimrá v srdeční komoře... a tohle bylo přesně ono!

31 03.08.2018

Tohle malé jezerní společenství se vám zavrtá pod záložku... zachce se vám zažádat o členství v tomto spolku zmizelých, na něž se nezapomíná... vyprávění vás naplní přáním probudit se ve srubu kousek vedle a stanout na prahu taktéž jako svobodná bytost... emočním svěrákem vás provedou silné osudy lidí, kteří zažili okamžik, kdy pršeli ptáci z nebe... cestou je vám v patách smutek zaklesnutý do bolesti... ALE... jen o krůček před nimi si přeci jen vykračuje láska ruku v ruce s přátelstvím... a svoboda? Ta s vámi při čtení drží krok, ať se děje co se děje...

14 03.08.2018

Putování dvou osamělých duší za láskou a nesmrtelností... přes lesy bloudící, přes luka vonící a mořské pláně plující... k řece Kžar... té, která teče pozpátku a dá vám možnost žít navždy... dobrodružství, které je tak mile odvyprávěno a zdobí ho tak moc hezká myšlenka...
Pro mojí rozbolavělou maličkost teď a tady velmi aktuální téma... představa té trošky živé vody pro jednu mojí pěnkavičku, která uletěla hodně hodně daleko a zanechala za sebou prázdno, je více než lákavá... ALE... využili bychom opravdu této možnosti, kdyby přišlo na lámání života? Toť otázka...

10 16.07.2018

Už od prvního nakročení do Anglie jsem se ocitla v mlze, kde neexistoval nikdo krom Axla a jeho princezny... skvostná myšlenka ulehčování životu skrz zapomínání mi naprosto zamotala srdeční chlopeň... bylo by nám lépe nepamatovat si bolavo? Byl by svět lepším místem nebo je nás bez vzpomínek a životních karambolů jen kousek?
Ti dva jakoby cestovali mnou samotnou... soužila jsem se úzkostí a strachem a zároveň se tetelila tou něhou a vřelostí... to oni se stali nosným pilířem celého vyprávění a že mě nejednou bez milosti řádně pomačkali... pozadí jejich osudu bylo už jen takové lehké pošimrání mého písmenkového já...
Navíc... tak dlouho jsem okolo ní kroužila svou čtenářskou duší, až mi jí přihrála do ušáku sama magičnost života... a sakra to stálo/stojí za to ;)

21 06.07.2018

Vyprávění, které vás uvězní uvnitř křičících duší všech zúčastněných... osudy, které vás donutí zanechat střípky vaší roztříštěné srdeční chlopně kdesi u kašny v Kwangdžu a prostě jen nechápat... nechápat, kde se bere tolik zla v samotné podstatě člověka... jak takové zlo v sobě zpracovat a naučit se s tím žít... lze něco takového vůbec zvládnout? Aplikovatelné na jakýkoli lidsky vyprázdněný režim... o to více vás to burcuje a nedopřává klidného spánku... srdcervoucně odvyprávěno!

15 01.07.2018

On to prostě umí... přiková vás k vyprávění a dovolí vám nádech až v momentě totálního vyždímání se, s duší až v krku... úplně nejvíc miluju jeho příběhy... tolik lidskosti a barev člověčí duše... tentokrát mou maličkost posadil do baru na jedno takové neveselé vystoupení malého roztříštěného Dovíka... já tam byla a každé jeho slovo, každá jeho myšlenka v mém já rezonovala s bolestí sobě vlastní... nesnaží se být právě ti nejrozbolavější z nás těmi nejvtipnějšími? Den co den schováváme své rozbité já před světem a opona nepadá a nepadá... aneb opět skvostně odvyprávěno!

19 14.06.2018

Očekávala jsem rozložení svého já na kvadriliony kousíčků, leč tento příběh mou maličkost jen lehce škrábnul... nevím, kde udělali soudruzi z USA chybu... ranka se zacelila a ani jizva po ní nezůstala... ano, vyprávění je alarmující a děsivé, ale zároveň takové jakoby odosobněné... takže emoční lítačka se tak úplně nekonala, což mé srdeční oblasti bylo trochu líto... ale každopádně i bez emocí zajímavé počtení o lidském údělu v době nelidského temna...

9 14.06.2018

Jelikož mi osudové prolnutí jejich životů překvapivě dlouho unikalo, rezonovala mi cesta k danému okamžiku v srdeční komoře s o to větší naléhavostí... ta myšlenka propojení síly ženské duše z různých koutů světa je skvostná... žádná pompéznost... prostě život... ať jste už jen šťastné... na věky věků... ámen! Takové příběhy plné naděje mi dělají dobře, více takových...

22 30.05.2018

Italské boty mi sedly jak bačkůrky... člověk by v nich nachodil stránek třeba bžilion... bohužel po přezutí do holínek se kouzlo kamsi vytratilo a já se cestou snad i začala těšit, až je sundám... což mě nemálo mrzelo... navíc s pointou detektivní linky má mysl nějak odmítla spolupracovat... ale... Fredrik je prostě Fredrik, i když vám někdy svou ukňouraností statečně pije záložku ;)

7 27.05.2018

Vyprávění, které mě učinilo na pár krátkých chvil vačicí... smála jsem se při prvních stránkách... smála jsem se nad rozkošností obrázků... smála jsem se, když svítilo sluníčko, i když nesvítilo nic... a pak přišel člověk... a mně přestalo být do smíchu... bylo mi smutno z nadutosti a hlouposti lidského plémě... bylo mi tolik líto vačice, která byla tak moc nešťastná... kéž by to byl všechno jen sen... smutný sen... a my měli pořád a pořád na tváři široký úsměv! Krásný příběh s krásnou myšlenkou...

9 17.05.2018

Ach, větší půvabnost mi společnost nedělala už tak dlouho... beznadějně jsem propadla těm kouzelným obrázkům a ještě kouzelnějšímu vyprávění... takový ten příběh, ve kterém se chcete rochnit už napořád... krásné poselství... skvostná myšlenka... nejúchvatnější malůvky... má duše se ocitla v papírovém nebi a už nikdy nechce zpátky na zem ;) prostě... boží záležitost!

11 17.05.2018

Hildin normálně nenormální svět mi naprosto a úplně nejvíc učaroval... příběh, u kterého se díky jeho parádnickému zpracování uculujete od první bubliny až po tu poslední... zkrátka jeden z těch skvostů, který prostě chcete mít doma a nořit se do něj pořád a pořád a pořád... takže poňuchňat Větvíka a šup na čaj k božanovi Poleňáků ;)

3 17.05.2018

Ach... naprosto nejbožejší vyprávění o jednom takovém obyčejně neobyčejném žití... celé mé já se rozpustilo v něžnosti toho slova... každé písmenko mi obalilo duši jemností a krásou... každá stránka mi tak lehounce pošimrala srdeční chlopeň... občas i nějaký ten motýlek mi nitro rozvrkočil ;) ehm... a přesto jsem neměla ani na vteřinu pocit, že se brodím čímsi červeným ulepeným a estrogenovým... aneb...
Existují úžasné příběhy, které potkáte v nepravou chvíli. A existují příběhy, které jsou úžasné, protože jste je potkali v tu pravou chvíli! Mon Dieu ♥

9 13.05.2018

Dobrá, když přivřu snad i třetí oko nad uměle naroubovanou podobností s božským Štefanem... přeci jen... Pennywise je zkrátka Pennywise... to je ta správně nabombená pokáknutíhodná definice strachu... tak tohle bylo takové... kdo, jak, co a proč to vlastně čtu... mé papírové večery provázelo zmatené cosi zírající každou chvíli do nějaké jablečné apky... a mně bylo za pár písmen úplně jedno, jakej bubák kde číhá a v samotném rozuzlení mě snad zavalila lavina, protože si ho vlastně vůbec nepamatuju... škoda!

7 13.05.2018

Ano, zavání to trochu další jízdou Do tmy... ALE... ta se zase veze na Voze i pluhu vedeném přes kosti mrtvých... takže těžko soudit či porovnávat... nu, popočteme do mých milovaných šumavských luhů a hájů, kde krůček po krůčku tiše našlapujeme po zeleném koberci vstříc roztříštěné duši jedné takové malé Sisi... máme tendence hledat ty kousíčky... tu pod smrkem... nebo tady v houští... a pokusit se jí slepit dohromady... ale byly i momenty, kdy se mi nechtělo být potichu... chtělo se mi křičet, ať ten svůj polámanej zadek proboha zvedne a jde, vždyť on na ní čeká!!! Sám život na ní čeká!
Navíc... když mi písmenka hodně zabrnkají na srdeční chlopeň, mám tendence si tu knihu hýčkat... nooo a co jako ;) ehm... a tuhle? Tu jsem zase po dlouhé době málem vyhladila ;) více takových, prosím...

26 24.04.2018

Pamatovat si nebo raději zapomenout... to je to, oč tu běží... ano, jejich osudy jsou lehce předvídatelné, ale vyprávění tím vůbec neztrácí na půvabu... však kdo z nás netouží po tom nebýt zapomenut... uvíznout v mysli samotného světa... povýšit svojí či duši svého ztraceného nejbližšího na nesmrtelnou... něco tu po tom svém bytí zanechat... moc hezky a citlivě odvyprávěno... je to takový ten příběh, který hladí a vybrušuje naše vlastní myšlenky...
Malounko mi to připomnělo Řekni vlkům, že jsem doma... každopádně se mi tihle dva líbili o píď více a uchovám je ve své krabici na hodně... hodně dlouho!

4 24.04.2018

Mám jednu takovou ztracenou chlupatou duši doma, takže mě vyprávění trochu pomačkalo... už jen to tiché dechberoucí našlapování si k důvěře... hledání cestičky jeden k druhému... ta neuvěřitelná vůle žít... přežít... ta úchvatná síla přírody... kolik jen takových tuláků je mezi námi a čím vším si musí projít... přála bych si mír a lásku do každé boudy... do každé zabrané postele ;) víceméně do každé srdeční komory všech našich zvířecích "spoluobčanů" ...

17 15.04.2018

Na tohle jsem si brousila záložku už tak dlouho... a konečně přišel čas ponořit se do zdánlivě nespokojené dokonalosti jedné takové normální rodinky... příběh o duševním mamonu... neustálá honba za něčím jiným... lepším? Takové to... můžu cokoli, ale jak sakra vlastně mám s tím svým životem naložit? Uvědomuji si, až ztrácím nebo se jen chytám stébla ze zvyku aneb jak moc dokáže ničit a bolet jedna jediná nešťastná duše... napsáno tak nějak prostě... opravdově!

8 14.04.2018

Ehm, kápnu božskou... ta obálka mě naprosto a úplně nejvíc okouzlila... musela jsem s ní strávit nějaký čas... já prostě musela ;) ale popočteme... ty dvě podivné duše mi trochu podrásaly záložku... bohužel ne v dobrém smyslu písmenka... na Allis by byl jistě hrdý i sám Přemet Prkenná Podlaha... já jsem bohužel v jejím jednání postrádala jakoukoli fatalitu té ztracenosti... nepřekvapil mě ani jediný den jejich bytí... a konec mě maximálně nakrknul svojí zbytečností... ano, do určité doby ta atmosféra má slušně našlápnuto, ale pak jak kdyby to celé dopsal někdo jiný... bez konceptu a hodně horkým perem... škoda!

6 06.04.2018