Pett komentáře u knih

Ach, to skvostné zpracování mi ovonělo mysl... až posvátně jí berete do ruky... ani se nenadějete a nestydatě předbíhá ve frontě ostatní příběhy čekající na tu svojí záložku v ušáku... jenže ouha... sic je vyprávění zpočátku silné a chtě nechtě mojí maličkost kousek po kousku hmoždí... tak v průběhu rozvíjení se poupátka příběhu mi jaksi tahle písmenková louka začala uvadat před očima... klišé se střídalo s dalším klišé a má pozornost šla bohužel do kompostu... i přes podobné modřiny na duši mi tohle prostě moc záložkou nepohnulo.

13 23.02.2020

Přesně... přesně takhle to bylo! Vždyť on řekl úplně to samé... ona se ocitla na dně sebe samé úplně stejně a tak nějak od té doby každý po svém... i když vlastně všichni společně... začali chátrat.
Seděla jsem tenkrát v jedné kuchyni a byla svědkem osudu takové rodiny... až poté se mi dostalo pod záložku tohle vyprávění... a... boha jehovo, já se ocitla slovo od slova zpět v té kuchyni... to komorní vykreslení zrady a bezmoci a viny a zmaru je tak lidsky opravdové... že ten následující uzel na duši budete rozmotávat ještě dlouho po posledním písmenku.

18 21.02.2020

Krátké minipříběhy nejsou zrovna mým šálkem melty... ALE... po famózním zásahu Prakem, kdy mi zůstala pořádná modřina na srdeční chlopni... jsem prostě musela vyrazit k Jakubovi.
A výpravy za osudy místních či mnohdy i jen kolemjedoucích mi opět pocuchaly spaní... nestačilo se totiž s opatrností držet na břehu... nenamočit se... bylo třeba pomalými krůčky ztrácet půdu pod nohama... ponořit celou svojí duši a doufat, že se nenaloká toho zmaru a zavčasu se odrazí ze dna... díky za něco tak dobrého v tom našem malém českém rybníčku.

13 21.02.2020

Malý Jojo, kterého osud uvrhl do krutého a bezohledně sjetého světa jeho matky Leonie vám nemilosrdně rozhodí stránky... bude vás bolet tohle malé nahlédnutí do jejich každodenního bytí nebytí... jenže i přes tohle všechno temno... jemně vetkaný popěvek s nádechem tajemství vám nedovolí s vyprávěním příliš otálet... prostě uháníte s písní o závod, až vám poslední sloka bez pardonu vezme dech.

9 20.02.2020

Vděk... pocit, který se v dnešní uspěchané a suverénní době už téměř nenosí. Úcta člověka k člověku... postoj, který se nelítostně kousek po kousku vytrácí z dnešního světa. Láskyplnost... emoce, která má tendence se schovávat před lidskou bezohledností a zlobou.
A právě proto je třeba pobýt nějaký ten čas se ztrácející se Miškou a nasát do sebe veškeré lidství tohoto milého příběhu. Tohle je totiž přesně ten důvod, proč mám Delphiiny příběhy tak hluboko pod kůží... ta krystalická esence života je prostě dokonalá ♥

24 04.01.2020

Trýznivé nahlédnutí pod olověnou hladinu našeho pochroumaného světa... to šíření vnitřního nebeského NEklidu nejde zastavit... rozlézá se a já nenacházím medicínu, která tuhle nevolnost spraví... topím se v úzkosti z toho bezmocného sledování plenění duší okolo sebe... rozkládá mě to nemilosrdné prozření, které odkapává z každého mistrovsky vysoustruhovaného slova... chci celou tu nechutnou pravdu zavřít do mrazáku, aby mě přestala strašit... aby přestala rezonovat v celém mém vyčerpaném já... ANEB... ta emoční centrifuga, když se ocitnete uvězněni pod olověným nebem a hodiny nelítostně ukazují jejich čas... nebo možná spíše čas nás všech... TEN čas!
Navíc se rozplývám nad tím nejskvostnějším jazykem, který tak moc křičí z každé stránky... jedno obrovské díky za něco tak opravdového v českých luzích a hájích.

31 03.01.2020

Tak dlouho jsem chodila se záložkou okolo, až jsem přeci jen neodolala a na pár dní se do tolik opěvovaného Starého kraje vydala... a cestou mezi písmenky jsem přišla na to, že tohle příběhové chladno v mé maličkosti nedokáže pošťouchnout jakoukoli emoci... ta odosobněnost všech zúčastněných jaksi čišela takovou podivnou prázdnotou, že jsem jejich osudovými okamžiky jen tak proplula, řekla si "inu, dobrá"... a nakonec s úlevou hledala útočiště zase o vyprávění dál...

11 03.01.2020

Nějak se mi to Japonsko začíná vpíjet do záložky... užívám si každé našlápnutí do této sakurami ovoněné země... v tomto případě protknuté charakteristickým pachem té nejindičtější Indie... a bylo to tak cibulózní... jako bych vláčela svojí vlastní duševní schránku ulicemi Varánásí spolu s nimi... zamilovala jsem si Enamiho pro to, co v mé maličkosti dokázal rozkřísnout... potřeba sbalit si chlebník a vyhledat ho v nejbližší cestovce byla až sžíravě nutkavá ;)
Nemluvě o hledání ztraceného, ať už na břehu řeky Gangy či kdekoli jinde... aneb tahle hluboká poutní cesta prostě stojí za to.

12 09.11.2019

Děsivě nekompromisní myšlenkový nářez... bez pardonu naservírované mateřství kontra rodina na úkor věku a společnosti... tak nemilosrdné a hlavně sakra fakt až zrůdně pravdivé, že vám to vezme spánek i klid na duši... a když pak přijde nelítostný Kevin, začíná ta nejkrutější jízda... celá tahle hrůzná emoční centrifuga plná úzkosti graduje s každým dalším písmenkem... až užmoulanou záložku zastavíte na poslední stránce a ta vás vyvrhne v samotném pekle této nepochopitelné lidské psýchy...
Aneb tak moc lidsky a živě odvyprávěno tak moc silné a bohužel stále aktuální téma, že lapáte po dechu ještě několik nocí po dočtení.

24 15.10.2019

Další příběh z letitého seznamu "tohle si prostě musíš přečíst!" a ano... ta plíživá znepokojivost se mi chvílema dost zadírala pod kůži, ale zvrácenou úchylárnu si asi představuju o píď úchylně zvrácenější... tohle je vyprávění o jednom víceméně dost svérázně nešťastném osudu jedné rodiny nerodiny... pročtete se nenávistí i drsným smutkem a nakonec z vás poslední písmenko udělá jen hrstku nechápajícího popela, což je tak nějak fakt hustý.
Každopádně nečíst v létě... dochází k jasnému vosímu zúčtování... v průběhu čtení jsem jednu málem pozřela a několik dalších mělo tendence útočit ze zálohy :)

10 15.10.2019

Sám život v rozkvětu toho největšího zmaru... hltala jsem den za dnem tuhle úzkost jejich bytí, která byla přímo k uzoufání... a ta atmosféra... bylo to tak živé a opravdové... že jsem měla nutkání se neustále rozhlížet kolem sebe, jestli jeden z nich nestojí opodál... však s kolika jen osudy se každý den srazíme... mineme je... či o ně jen tak letmo zavadíme. A někdy stačí opravdu málo, abychom se ocitli později třeba někde jinde...
A ten konec?! To je už jen takový pomyslný xanax na dortíčku ;) dobré to bylo!

24 09.09.2019

Musím kápnout božskou, že Sam je roztomilouš... a už jen za to, jak statečňákově se pere se svým osudem mu nemůžu přiřknout jen tři hvězdy... chápejte... on je totiž všechno, jen ne průměrný... ALE... přeci jen mi občas jeho dobrodružství drásalo záložku... nějak mi totiž nešlo se naladit na jeho superhrdinské já... bylo mnohdy moc přitažené za pláštěnku... i když nakonec jsem stejně přistihla svojí srdeční chlopeň, jak tomu klukovi úplně nestydatě fandí... takže vlastně cajk ;)

9 27.08.2019

Bylo třeba nějaké takové to klidné a milé místo k návratu z horoucích pekel svého já a tak jsem si zašla na kávu... usedla jsem tiše do rohu a po očku sledovala osudy těch pár bolavých duší okolo sebe... a šrámy se s každou stránkou pomalounku zacelovaly... a i když zub plynoucího času občas zabolel, bylo mi vlastně tak nějak v jejich společnosti hezky... však takový koutek k usmíření s dobou minulou, která nás vrátí k sobě v době přítomné by si zasloužil každý z nás, nemyslíte?!

20 27.08.2019

V záchvatu duševního masochismu jsem sáhla po další člověčí bolesti a ta mé já bez pardonu uvrhla do nejhlubší temnoty sebe sama... v jednu chvíli mi dokonce ta obrovská krutost z ublížení urvala kus srdeční chlopně a už jí nevrátila zpátky... čeho všeho jen jsme schopní pod záštitou svých vlastních životních šrámů... ta myšlenka sakra bolí!
Velmi silné a tíživé čtení, které mojí duši nemilosrdně podrželo nějaký ten čtvrtek pod hladinou v akváriu plném vzteku a nespravedlnosti jednoho smutného žití... ALE... nenechte se odradit... i tak stojí za přečtení, jen je třeba se před ponořením zhluboka nadechnout!

10 07.08.2019

Lidský osud, který mi způsobil nemalé zemětřesení v srdeční chlopni... úplně nelítostně se stal mojí součástí... jako bych se pročítala svojí vlastní duší... tolik lidské malosti a zla... tolik zmaru a bolesti v jednom jediném životě... jak jen jde něco takového přežít... to božské vykreslení každodenního boje s takovým světem... s duševní temnotou...
Úplně nejvíc nadčasový lidsky nelidský příběh... úplně nejvíc objímající jazyk... úplně nejvíc myšlenek, které bych si sama pro sebe tesala hluboko do duše... to neustálé vstávání z popela je totiž někdy fakt sakra podělaná fuška... občas ani jedny sirky nestačí... klaním se všem životním Fénixům a jejich pomocníkům ♥
Fyzickým pocitem slabosti a koncentrací zla mi trochu připomněla Brodeckovu zprávu.

22 31.07.2019

Hezky pěkně jsem sedla na lopatičku... a právě z důvodu mých neutichajících konspiračních teorií mi ten konec přišel naprosto geniální... jak si s náma všema vytřela záložku! Protože ve finále šlo prostě jen o jednu rozdrcenou nešťastnou duši, která hledala svoje místo na světě... nešlo o to, co se stalo... ale o to, jak se s tím naučit žít... jak přežít... a neutopit se ve svojí vlastní pomuchlané hlavě...
Až mi bylo líto, že jsem téměř celé vyprávění zbodla na jeden zátah jako hon za důkazy a spekulovala a spekulovala a... spekulovala! Inu, není z těch tří zdaleka nejlepší, ale velký klobouček za to prozření... že je ten život přeci jen trochu o něčem jiném... důležitějším!

18 11.07.2019

Ach, ty chlácholící první stránky... kdy máte ještě pocit, že tohle by mohlo být ono... přeci jen ta boží obálka, že jo ;) jenže ouha... čím víc písmen se na mojí maličkost valilo, tím tohle jedno manželství ztrácelo jiskru a já měla cca v polovině silné nutkání hodit na stůl rozvodové papíry a zmizet v náručí jiného příběhu... asi jsem čekala od takového tématu trochu víc morálního "burcingu" než jen neustálé točení se v kruhu "Milana nebo Lojzy"... škoda!

7 11.07.2019

Tohle podivné Finsko mě zkrátka baví... ten pocit, kdy vlastně vůbec netuším "jaký který čí a jestli vůbec něčí" a stejně mě neustále cosi poňouká letět písmenko po písmenku dál a tuhle jízdu si prostě náležitě užít... navíc se tam cestou i nějaká ta myšlenka najde... za mou maličkost tedy spokojenost... občas je totiž fajn se nechat unést do světa nesvěta.

11 26.06.2019

Ponoření se do prvních tónů Frankova příběhu mi vykouzlilo na tváři jakoby takový ten malý milý rohlíček... tak jo, to by šlo... jenže pak se ta uchu lahodící tajemná melodie rozehraje do něčeho, co už se tak moc poslouchat nedalo... asi jsem čekala něco jiného... něco méně klišoidního aneb tahle muzikálová verze mojí maličkost bohužel úplně nenadchla... a je mi to líto, protože putování Harolda mi bylo tak blízké. Inu, snad tohle lehké zklamání jednou napraví Queenie, kterou mám taktéž v hledáčku ;)

5 26.06.2019

Olga... Olga polapená láskou k neukotvenému Herbertovi... ona toužící... on životu unikající... smutné vyprávění o nenaplněné touze a nekončícím čekání... od prvního písmenka vás osud této ženy sevře do svých pařátků a jen tak nepustí... pocit výjimečnosti dokresluje i následující něžné vzpomínání Ferdinanda... ale pak přijdou samotné dopisy a kouzlo se kamsi bohužel vytrácí a nabírá směr červeného rychlíku do "Patosova" ... což mi úplně záložku nepotěšilo, ale co už... i tak to bylo fajn nakouknutí do života této neobyčejné dámy.

9 26.06.2019