Pett komentáře u knih

Úplně nejvíc mi sedla tahle nezdolná síla člověčího ducha... sic plíživá úzkost té doby mi rozbrázdila duši... přeměna mile poklidné vesničky v bandu ustrašených malolidí neutěšeně bila do srdce smutně alarmující realitou... NICMÉNĚ ... jedna z posledních vět osudem zvalchované Anny mi až vehnala dojatou slzu do oka... přeci jen trocha toho lidského dobra je třeba každému z nás... stačí se jen na ten svět dívat tou správnou srdeční chlopní... stačí si jen přivonět.

34 28.07.2020

Dobře, kápnu božskou... byla jsem dlouhou dobu skeptická k jeho příběhům... ano, moje culpa a možná trošičku i všude tak moc oslavovaného Oveho culpa ;) ... ale přeci jen jednoho dne jsem sebrala záložku do hrsti a rozhodla se tedy prubnout, co na něm všichni mají a to i přes vcelku děsivou anotaci slibující něco, s čímž já úplně v knížkách nekámoším...
NICMÉNĚ... ocitla jsem se ve vyprávění, které mojí maličkost obalilo tou nejněžnější člověčinou... popadala jsem se maximálně tak za slzné kanálky a překvapená jsem si spokojeně frfňala nad životem, který dokáže tu duši zmítající se ve zmaru a chaosu ukotvit ve správný čas na správném místě... takže to, co mě sem tam zatahalo za záložku jsem jim všem odpustila s laskavostí jejich vlastní... ta myšlenka toho našeho lidství je totiž úplně nejvíc nadpozemsky boží ♡

31 21.07.2020

Bravurně odvyprávěna opět jedna do pekla volající marnost lidského bytí... ač jsem z toho řečiště nemilosrdných dějin byla mnohdy ostudně tumpachová... rozvíjela jsem se svým okolím nekonečné turecké debaty a hledala odpovědi na své řecké otázky... osudy těchto smutných ptáků bez křídel mě rozemlely na prach ani jsem nestačila zacvrlikat... tolik jsem jim přála křídla, aby mohli uletět hodně hodně daleko... stejně jako u Mandolíny jsem vylezla ze stránek jejich životů tak nějak úplně rozšmelcovaná a znechucená zbytečností všech těch nesmyslných mocenských půtek... je třeba si tento příběh prožít!

20 20.07.2020

Nějak nevím... úplně se mi nepodařilo zachytit Pilgrimovo zmateně uhánějící tok myšlenek... minulo mě vyzdvihované kultovní poselství tak moc, že můj intelekt měl tendence se hystericky stydět a utíkat zbaběle z boje ;) sic jsem ráda, že jsem si zase trochu odečetla ze svého nekonečného seznamu "musíš si přečíst!", tentokrát sdílené nadšení bohužel vynechám. Slovy klasika... tak to chodí.

13 06.07.2020

Zneklidňující skvost z nelehkých dob děsivě krutého a lidsky vyprázdněného režimu... sovětsko-ruské dějiny vnímané skrz duše několika generací rodiny Džašiů... tak neuvěřitelně uvěřitelné osudy, že se má srdeční komora téměř zalkla smutkem a bolestí nad tím, že je v dějinách lidstva tak moc odporně bezcitné nelidskosti... navíc tak mistrovsky vysoustružené žití nežití, že jakékoli nářky dnešní doby mi přišly hanebně nicotné a svoboda bytí je mi zase o kousek vzácnější... čtěte a zůstávejte ve střehu, ať historie nedostane šanci nás tu opět sevřít v područí bezmezné touhy po moci... už jen kvůli tomuhle ráznému zabušení na často přivírané dveře hrozivé minulosti si tohle Nicčino úchvatné vyprávění pro Brilku prostě musíte prožít!

21 29.04.2020

Od jednoho z prvních policejních dialogů ve stylu "tys měla rande- proč myslíte- máš namalovanou pusu- já si pusu maluju často- ale tohle je jiný, teď vyloženě vypadáš jako kdybys měla rande" jsem tak nějak tušila, že se řítím do gigantickýho šesti set stránkovýho průseru se svým nekompromisním dočítáním... a bohužel jsem se tentokrát opravdu úplně nepotkala s tím zběsile zmateným sázením slov, kdy vrah nebyl snad jen ten zahradník ;) takže těšení se mi bylo úplně k prdu... inu, tak holt zase někdy jindy.

9 24.04.2020

Těšila jsem se na Jonase a dostala jsem Kiru... bylo mi trošičku líto, že mezi řádky není k nalezení ani jeden maličkatý náznak spojitosti s Jonasovým světem... no nic, navlíkla jsem tedy zbrusu novou nit a tiše pozorovala vybarvení příběhu zase z jinak nemocného kousku světa... a své kouzlo ani tohle vyprávění neztratilo, leč nevnímala jsem dané poselství s tak všeříkající naléhavostí jako u ostatních... i když záložku takového toho milého čtení si drží stále stejně bravurně ;)

5 24.04.2020

Neskutečně skutečná nálož, která vás rozmetá na prach... zůstane jen černočerná tma ve vaší mysli a rezonující vztek kypící v každém póru zanícené duše... ano, dusivý vztek, pak zdrcující bolest a nakonec všeobjímající smutek nad kolektivní slepotou... temný svět plný brutality v tak těsném kontaktu s nuceným "báječně normálním" světem dobového pozlátka... a všechno tohle se dělo tak strašně nedávno a tak strašně blízko! Tady! U nás! Je mi zle!
Zrůdnosti, které rozleptají celé vaše dosavadní bytí a už navždy nechají vaše oči otevřené! Díky za to, že nezapomínáme!

24 24.04.2020

I já zpočátku rozladěně tápala, co mi kde uniká... neustále jsem se vracela a vrtěla hlavou nad nesoustředěností než mi celý tenhle styl vyprávění docvaknul a já si ho začala užívat každičkým kouskem své zmatené maličkosti... a nakonec právě tohle zběsile a nekompromisně přikovalo mojí záložku k jejich osudům... navíc ta Dunbarovic hřejivá laskavost a něžně bolavá láskyplnost mi obalila chlopeň na dobu nekonečnou... miluju Zusakovy příběhy právě pro tu lidskost, kterou vám bez pardonu dokáže vmést do mysli... odpouštím mu pak kdesi cosi a nechávám se jen unášet jeho skvostnými písmenky do říše spokojenosti ;)

20 24.04.2020

Zpočátku jsem se zkusila opatrně ponořit do vodních Přebytků něhy... a že to tedy byla velmi důrazná něha s velmi bolestivým dopadem do zatraceně tvrdé vody... vyprávění bylo tak moc těžké... topila jsem se ve víru slov a beznadějném zmaru bolestí zmítaných duší, vězněných na úplném dně Koboldovy temné duše... a možná právě to zatěžkání samotným textem docílilo toho, že ta největší vlna katarze mě smetla až když jsem zavírala tuhle část... skončila jsem zírající do prázdna... absolutně paralyzovaná tou všeobecnou krutostí a tak smutnou apatií společnosti... lapala jsem po dechu a nenáviděla všechny koboldy světa...
Uvnitř mé pohmožděné duše se vytesalo přání, abychom všichni dokázali být silnější, vážili si svých já a nedovolili už nikdy žádnému monstru držet nás pod vodou!
Pak přišel oheň s Přebytky lidí... stále velmi tíživě znepokojující osudy... ale mé já zůstalo zalité vodou a ta bohužel udusila veškeré pokusy o silnější emoční žár, který sálal zase z této strany Kobolda... bylo mi to líto... měla jsem si dát čas na proschnutí. To však nic nemění na tom, že s velkou pokorou děkuji za tyto dokonale vysoustružené sondy do toho nejhlubšího bahna lidské existence... je to vždy pekelně silný čtenářský zážitek.

10 04.04.2020

Ač nemám ráda povídkové mikroosudy... najednou jedny takové dočítám a nemůžu si dovynahladit tuhle brilantní záležitost (ano, půvabné knihy si přeci zaslouží láskyplné pohlazení ;) ) ... přeji si zůstat ještě pár chvil v tom čarokrásném světě, i když je mi dávkován po různorodých kousíčkách... možná tentokrát právě to dodává těmto minipříběhům na naléhavosti... já totiž leckdy okouzlením ani nedýchám... a větu za větou se propadám do té něžné poetiky nevšedních všedností... ach, to vám je taková nádhera!
Asi není třeba více slov, tak nějak prostě doporučuji k ponoření se.

17 04.04.2020

Prapodivně divotvorné vyprávění, které mi tak trochu přiskříplo krev v žilách... zejména první půlka byla zneklidňující až běda... uháněla jsem s červenou šňůrkou o závod k rozklíčování té všeobjímající temnoty... a že to hezky odsejpalo... až bohužel konečný epický závěr byl už trošičku nad moje síly... ale ta celková plíživá stísněnost mi tentokrát prostě sedla do ušáku.
Co mi na tom rozcupovalo cévku byla ta přemrštěnost aplikací v telefonech a opravdu dost okatých reklam... to jako fakt hodně moc nemám rád.

11 04.04.2020

Výprava do světa, který nás nechá tak trochu nakouknout do pandořiny almary ukryté někde hluboko v nás samotných... kam až nás může zahnat jen obyčejná touha po blízkosti a lidském teple... jak mohutné zemětřesení dokáže okolo sebe rozpoutat pohmožděná lidská duše zahnaná do kouta... tolik bolesti jen na základě člověčích nejistot a strachu... ale i jak dokážeme vyrůst dlaň v dlani s opravdovou láskou... jak moc je dušilahodící samotné smíření se se svým já... přestat utíkat sám před sebou... to zjištění o kolik je pak ten svět příjemnějším místem.
Ač by mi jindy asi taková spousta náhod a osudových zákrut tak trochu nakrkla záložku... v tomhle příběhu mi kupodivu nic z toho nedrásalo cévku... možná tomu napomohl vždy včas zvolený sedmiletý odstup... a nesmím zapomenout ani na samotné tak nějak prostě krásně poskládané věty... tedy až na ty hromady chyb v textu... to mi bylo obrovsky líto, protože oni všichni si zasloužili větší péči a ne takovou ostudu! Krucinál!
Ale nebudu lhát, poslední stránka mi rozšmelcovala slzné kanálky... což se mi už dlouho nestalo. Neváhejte. Čtěte.

11 29.03.2020

Od prvního nádechu mě pohltila černá duchna toho nejtěžšího prachu... aneb hutné vyprávění o hutnosti tehdejšího lidství... tak moc uvěřitelný prostě život, že se mi ta špína nemilosrdně zadřela pod kůži... je duši drásající, jak moc my lidé dokážeme pustošit a ničit... místo od místa... člověka po člověku.
Naservírováno s tak krásnou a krystalicky čistou písmenkovou grácií, že se má čtenářská chlopeň málem zalkla uspokojením ;) děkuji za tak skvostný český počin, který s něhou sobě vlastní oprašuje osudy našich zapomenutých luhů a hájů.

Bylo nebylo... aneb za devatero dušemi a devatero chlopněmi... šla jsem si tak okolo a nedalo mi neponořit svoje oči do toho tajemného mumraje, který se seběhl dole U labutě... zastavila jsem se tam tedy a chvíli si užívala hemžení života na břehu... abych se záhy nechala strhnout proudem a nalokala se všech těch osudů kolem... a řeknu vám, ta proklatá řeka mě namočila do pěkné šlamastiky... vždyť já vlastně vůbec nevěděla, kam mě voda zanese... tak moc mi tohle putování rozmočilo mysl... tak moc boží prostě tohle téměř pohádkové "bylo nebylo" bylo!

20 23.03.2020

Absolutně úplně nejvíc spektakulárně a intergalakticky kingulózní!!! Zatr-paceně fakt jo!!!
Faaajn, tak se uklidníme... ALE... v dnešní době nekonečných vyprávěnek toho našeho Velkýho Jima tak moc aktuální... zavádím jako povinnou četbu celému svému okolí... málem mi z toho všeho praskla hlava... ta manipulace... to ďábelské zlo v nás samotných!
Dusila jsem se nespravedlností... dštila síru na všechny ovce světa... aneb tak moc děsivě uvěřitelné osudy lidí jednoho městečka... a konec? Geniální, zatr-patr vždyť je to tak geniální! Hrozně moc se mi chce zaspoilerovat a vykřičet do světa tu božskou myšlenku (!!!) ... ale utlumím tu vlnu v sobě a řeknu jen... tohle poselství o všech mravencích světa si prostě musíte přečíst! Ámen!

18 20.03.2020

Nemilosrdná Aljaška v celé svojí uhrančivé rozmanitosti... tečka. Ta sněhobílá vata okolo mi bohužel tak nějak oblemcala mysl... možná příliš předvídatelné... možná příliš málo uvěřitelné... možná... možná... možná mi prostě ze všech málem ruplo.
Je mi líto... fatálnost všech osudů jakoby klouzala prvoplánově po povrchu a ne a ne se propadnout hloubš k té mojí oblasti srdeční... holt si se slavičím popěvkem na duši počkám na příště, no.

21 17.03.2020

Když jsem dovedla svůj vůz i pluh do cílové rovinky, bylo mi až osudově krásně slabo na duši... avšak strach z bezbřehé natěšenosti na další písmenkovou oázu v tomto skvostném stylu mi svíral záložku, kdykoli jsem brala do ruky její ostatní příběhy...
Až se jednou můj milý opět velmi trefně vyježil a přihrál mi na noční stolek tyhle zápisky z obýváku jedné poeticky rozvířené mysli... a já se tam najednou prostě nedokázala cítit jako doma... postrádala jsem potřebu naslouchat hostitelce, i když je mi její dar slova tak moc blízký... s každou volně položenou větou jsem ztrácela víc a víc pozornosti... až jsem nakonec všem zúčastněným musela přiznat, že tohle zkratkovité vyprávění zkrátka tentokrát nebylo pro mě. Škoda mi.

8 11.03.2020

Ach, to skvostné zpracování mi ovonělo mysl... až posvátně jí berete do ruky... ani se nenadějete a nestydatě předbíhá ve frontě ostatní příběhy čekající na tu svojí záložku v ušáku... jenže ouha... sic je vyprávění zpočátku silné a chtě nechtě mojí maličkost kousek po kousku hmoždí... tak v průběhu rozvíjení se poupátka příběhu mi jaksi tahle písmenková louka začala uvadat před očima... klišé se střídalo s dalším klišé a má pozornost šla bohužel do kompostu... i přes podobné modřiny na duši mi tohle prostě moc záložkou nepohnulo.

13 23.02.2020

Přesně... přesně takhle to bylo! Vždyť on řekl úplně to samé... ona se ocitla na dně sebe samé úplně stejně a tak nějak od té doby každý po svém... i když vlastně všichni společně... začali chátrat.
Seděla jsem tenkrát v jedné kuchyni a byla svědkem osudu takové rodiny... až poté se mi dostalo pod záložku tohle vyprávění... a... boha jehovo, já se ocitla slovo od slova zpět v té kuchyni... to komorní vykreslení zrady a bezmoci a viny a zmaru je tak lidsky opravdové... že ten následující uzel na duši budete rozmotávat ještě dlouho po posledním písmenku.

18 21.02.2020