Peyka komentáře u knih
Pohled do rozpadlé mysli ženy, která je zoufalá ze ztráty své přítelkyně. Text je hodně zmatečný, vzhledem k tomu, že je kniha psaná z pohledu Maud, která trpí demencí. Musím uznat, že autorka poměrně dobře a výstižně popsala příznaky téhle strašné nemoci starých. Já to znám jen z filmů, naštěstí jsem se s tím nikdy nesetkala a díky autorce jsem se vžila do postavy a nesla s ní to břímě bezmocnosti. Z Maud je cítit frustrace, zoufalství, tak ráda by si vzpomněla, ale paměť jí šálí a minulost se stává její přítomností.
Úplně mě fascinovalo, jak člověk může takhle zapomínat. Asi by to nechtěl zažít nikdo z nás. Děj ale nijak negraduje, nečekejte žádné zvraty, žádná překvapení, i s rádoby detektivní zápletkou jede v jedné rovině.
Příběh mi připomínal knihy Fredrika Backmana, sice bez humorného nádechu, ale s úctou ke stáří, a to, že naděje umírá poslední. Je to kniha, která vás dojme i rozčílí.
Páni, na tuhle knížku jsem úplně zapomněla, že jsem četla, až donedávna, když jsem ji našla na půdě v krabici. Krásná nostalgie. Baletu jsem se věnovala přes deset let a tato literatura mi byla velmi blízká. :-)
Tak to ne. Kniha neměla hlavu ani patu. Románem bych to rozhodně nenazvala, pouze plytkým náhledem do baletního zákulisí formou deníkových zápisků. Pasáže označené jako deník se nijak nelišily od ostatního textu.
K obsahu bych řekla asi to, že autorka působí velmi zhrzeně, postavila čtenáře před hotovou věc. Tím, že vypráví du-formou, ztrácí příběh určitou důvěryhodnost, upřímnost a gradaci. Skáče tam páté přes deváté, některé kapitoly naprosto směšné až nevhodné. Vůbec mě autorka nešokovala tak, jak měla asi v úmyslu. Je všeobecně známé, že prostředí baletek je jak ďábel v beránčině rouše. Sama jsem balet přes deset let dělala, dokážu se ztotožnit s určitými pasážemi, co autorka popisuje, viz váha, délka nártů, dokonce i na intru jsem bydlela..."šokující" zpověď zhrzené baletky, takhle to na mě působilo. Čtenář se nedozví žádné pocity, žádné realistické jednání postav, proč chtěla dělat balet, jak se se vším vyrovnávala. Ne, jen blábol o zesměšňovaných, zkrocených rádoby baletkách. Tohle mě velice zklamalo.
Tahle autorka mě prostě baví. Její knihy srší jakýmsi optimismem, lidskou naivitou a hloupostí, které se ale promění ve vyzrálost, pohodu a štěstí. S Hortense jsem se ze začátku nedokázala ztotožnit, pouze lásku k tanci máme společnou. Deset let jsem dělala balet a musela jsem kvůli zranění skončit. Hortense pro mě zprvu postrádala vášeň, nadšení, ctižádost a hlavně sebeúctu, myšlením na 20 místo na 39 let.
Samozřejmě že čtenář odtuší zápletku a jak to asi dopadne, ale mezi všemi psychothrillery, společenskými romány a detektivkami je občas potřeba vypnout u románu jako je tento. Cítila jsem francouzský venkov, vůni čerstvých máslových croissantů a černé silné ranní kávy. Opět mě paní Agnes nezklamala.
Tahle série mě zastihla ještě před Stmíváním. Ale dál než za první díl jsem se nedostala. Tenkrát jsem z toho už asi vyrostla. :))
Většinu série jsem přečetla na základní škole a hrozně mě to bavilo. Byl to hrozný fenomén, každá malá holka četla knihy o koních. :-) Ráda na to zavzpomínám.
To byla teda jízda. Nevím, ale jestli v dobrém či špatném smyslu slova. Kniha má rozhodně vynikající potenciál, který byl ovšem trochu zazděn. V něčem je ale velmi atraktivní - chlap nadsamec, obklopen krásnými ženami, náhodné erotické scény a malá thrilling zápletka. Fanoušci Colleen Hoover si asi přijdou na své. Viděla jsem podobnost, i vzhledem k tomu, ze Tarryn Fisher s Hoover spolupracuje.
Plusem je, že se kniha dobře čte a téma je šokující, zprvu vzdálené západnímu myšlení. Jakoby hlásala, pojďme žít všichni v polygamii. Zpracování je ale horší. První polovina knihy nadchne (nebo zklame) fanoušky knih Manželka mezi námi, Poslední paní Parishová, Ví o tobě; druhá půlka připomíná Ženu v okně, V pasti lží nebo Za zavřenými dveřmi. A to jsou jen zmála tituly, které znám.
Co se týče postav, nejde si oblíbit ani jednu. Každá je rozpolcená, zvrácená, vulgární a povrchní. Přišlo mi, že hlavní vypravěčka vydá za dalších deset. Text byl nepřehledný a lze se snadno ztratit v ději. Která je teda ta pravá manželka? Je Seth takový hovado?
Kdo vlastně teď mluví?
Celkově nebyla poskládána pomyslná skládačka, jak to u kvalitních thrillerů bývá. Spoustu hluchých míst, chvílemi naopak až překombinované; nesympatické postavy a nevěrohodné rozuzlení. Takový nekonzistentní autorčin výkon, jako by při psaní jezdila na horské dráze. Někde jí to jede na 100%, někde na 25%
Po Kristině Ohlsson přichází další švédský ženský talent. Stina Jackson, Švédka žijící v USA, jejíž první román Stříbrná cesta vzbudil velmi pozitivní ohlasy! Bohužel jsem Cestu nečetla, takže jsem s Pustinou střílela od boku.
Při čtení jsem si připadala, jako bych se ocitla na konci světa v předminulém století. Atmosféru bych přirovnala k husté mlze, která padá na město. Nejdřív vidíte zdálky bílá oblaka a pak najednou město zaleje mléko a člověk si nevidí ani na špičku nosu. K tomu si představte syrovou, ponurou atmosféru severského venkova s nejpodivínštějšími obyvateli na světě.
Vesnice Pustina je sama o sobě postavou, takovým městem duchů. I když tam žijí lidé, jsou v podstatě oddaní svému osudu a životem jen proplouvají - jako duchové. To se týká i naší hlavní hrdinky Liv. Je těžké si ji oblíbit, natož ostatní postavy.
Zarazil mě i autorčin postoj vůči mužům. Nevím, čím to je, ale poslední dobou jsou vyzdvihováný ženské autorky, což je naprosto senzační, nicméně jejich postoj k opačnému pohlaví mě dost zaráží. Neříkám, že každý den je posvícení, ale nazývat chlapi netvory a zvířaty?!
Pustina není úplně typickým scandi noir románem. Chybí moralizace postav, hrdinský čin, přemíra severských jmen nebo dokonce kontrastující postavy. Vidar se skrývá v každé z nich a chamtivost je ovládá na plné čáře.
Celkově na mě Pustina působila velmi zvláštně. Konec nic převratného nepřináší. Ani se mi moc nelíbilo rozuzlení. Za mě 55%
A jsou tu další Zoufalé manželky. Tento úspěšný seriál se mi vybavil, když jsem se do knihy začetla. Rádoby idylický život, velmi podobné okolnosti a podobná jména (v knize Parkview, v ZM Fairview).
Pro mě to byl ale velmi slabý příběh, kterému nedominovala žádná ze tří postav. Autorka se stylově přibližuje knihám Liane Moriarty, ale ta má lepší nápady a zápletky.
Dějově příběh stagnuje, žádné šokující zvraty nečekejte, postavy nebyly dost propracované. Zápletka s Kate byla odfláknutá, Sally mi bylo líto, Gisela mě nechala chladnou. Nelíbilo se mi, jak si autorka poradila s otázkou brexitu, podle mě to bylo zbytečné a skoro až nemístné. Její postoj mi přišel až útočný, i když jsem žila do loňského roku v Británii, s nenávistí a předsudky jsem se nikdy nesetkala. Je pravda, že jsem žila v Londýně a tam je mentalita poněkud jiná než ve zbytku země.
Žánrově ani nevím, kam bych knihu zařadila. Asi fakt jen podprůměrný román pro ženy s otřepanou zápletkou a poukázání na fejkový život na social media.
Četla jsem už před lety v prváku na střední škole. Ačkoliv jsem velký fanoušek klasických upírských příběhů, tato série se mi líbila. Nelze srovnávat s filmovými zpracováními, protože volba herců byla naprosto tragická, ale Stephenie Meyer vytvořila velmi poutavý příběh lásky, dospívání, odvahy a klasickým souboje mezi dobrem a zlem. Svět upírů a vlkodlaků je do dnešní doby atraktivní nejen pro mládež. Věřím, že si celou sérii někdy přečtu znovu.
(SPOILER) Nenáročná, odpočinková literatura s krásnými popisky divoké islandské přírody. Ze začátku jsem se i nasmála. Opět jsem sáhla po něčem, co je mi tematicky velmi blízké. Hlavní hrdinka Lucy je nemotorná, trochu nerozhodná, rozverná mladá manažerka. Potkal mě podobný osud jako právě Lucy, vím, jaké to je přijet do cizí země a vydobýt si autoritu jako manažerka hotelu. Ach ty problémy a strasti v hotelnictví, se kterými se hrdinka potýkala - opravdu se to děje, viz "Nemám výhled z pokoje, který jsem si zaplatil, kvůli počasí, tudíž nezaplatím." :) Lucy mě dojímala, rozesmívala i soucítila jsem s ní. Tamní personál jí to hodně ulehčoval, je fajn, když se sejde takhle super tým lidí, kteří se, až na výjimky, navzájem podporují. Z Islanďanů srší obrovský pozitivismus, spontánnost a ohromné patriotství.
Dějově žádná velká sláva, ale to v tomto případě není vůbec na škodu. Autorka krásně popisuje islandskou přírodu i místní zvyky, hodně cestuje, takže výklad je o to víc autentičtější, stejně jako dialogy mezi protagonisty. Malinko mě iritovala zápletka s natáčením dokumentu. Alex od začátku působil strojeně, nemastně neslaně, vůbec na mě neudělal dojem. Oproti tomu Hekla mi byla ohromně sympatická. Konec mě zklamal, myslela jsem, že to pohádkové místo, které Lucy vybudovala, se stane jejím novým domovem.
Kam se hrabou novodobé přeslazené příběhy o upírech?! Pro mě zůstane tato kniha napořád tou syrovou, naturalistickou, ale také zvláštně romantickou pravdou o nemrtvých.
Srdcovka, filmové zpracování je mým oblíbeným. Jsem ráda, že vlastním originální vydání přímo z Boleynovic sídla v zámku Hever. :-) Sama se velmi zajímám o tudorovské dějiny, tento příběh se zaměřuje na začátky Boleynových děvčat u dvora a na to, jak sesterský souboj a žárlivost mohou vyústit v tragický konec. Philippa Gregory patří vedle Alison Weir mezi nejlepší britské autorky historických tudorovských románů.
Knihu jsem přečetla už před pár lety, ale dodnes si pamatuju, že mě zaujal autorčin styl. Spojení kriminálního příběhu a soudního thrilleru jsem ještě nečetla. Bavila mě psychologie postav, se kterou se autorka obstojně poprala. Ke konci už jsem vytušila rozuzlení, ale je to opravdu dobrá kniha. Nenechte se odlákat počtem stran. Pamatuji si, že tenkrát ještě nebyl dotisk její první série s Lacey Flint, ale na tu se taky chystám.
...aneb zpátky na stromy. Občas si říkám, že bych sama takhle utekla od civilizace. Jedno z nejlepších filozofických děl klasické literatury. Thoreau jako hlavní transcendentalista a velký naturalista syrově popisuje veškeré dění, které divoká příroda nabízí a moderní svět vám nedá.
Autorka touto knihou odstartovala svou literární kariéru. Díky jejímu blogu vznikla její prvotina a svět tak získal velmi sympatickou autorku s ještě sympatičtějšími postavami a krásnými příběhy. V Česku je autorka velmi populární, proto máme skoro všechny její knihy hned přeložené.
Francie a káva?! To jde přeci dohromady. Jakožto milovník obou zmíněných mám její knihy moc ráda a vždycky, když potřebuju pozitivně naladit nebo vypnout, sáhnu po paní Agnes. :-)
Bohužel se nezařadím mezi nadšené fanoušky této knihy. Nejen že klame růžová sladká obálka, ale klame také pravda tohoto klišé příběhu. Absolutně mi nevyhovovala forma, kterou autorka knihu napsala - er-forma v přítomném čase působí jako vyprávění Velkého bratra. Postavy jsou ploché, bez výrazu, i když se dějově mění, čtenář to nepociťuje. Kompozičně je to jeden velký blázinec. Kapitoly neměly ani hlavu ani patu. Nerozuměla jsem kapitolám "My," protože se jednalo o ty samé charaktery a nijak se neodlišovaly od ostatních. Kapitoly "Prescottští chlapáci" jsou v reálu výplodem fantazie nějakého čtyřicátníka mamánka, který je ještě panic.
Dále se velmi ráda vyjádřím k tématu. Kniha má celosvětově spíše kladné hodnocení, nicméně recenze jsou sporné. Když budu knihu brát v rámci žánru YA, nevím, co bych si tenkrát z toho jako náctiletá odnesla. Vydedukovala bych, že všechny holky jsou sjeté štětky a kluci násilničtí hajzlové. Dost by mi to tenkrát asi hnulo s mezilidskými vztahy a sexualitou vůbec. Vadilo mi, že autorka mermomocí chtěla napsat feministickou knihu se silnými ženskými charaktery, což se jí dle mého moc nepodařilo a kdyby bylo po jejím, všichni muži světa jsou misogynní hajzlové a všechny ženy nenávistné lesbičky. Autorka prezentuje sex jako něco špatného a divného, přitom je to naprosto normální věc. Žijeme snad ve 21. století, kde tohle už není tabu, všichni to dělají. Konec je jedno velké klišé.
Téma znásilnění je na místě, mělo by se o tom mluvit, holky by se neměly bát, měly by se mít komu svěřit, kladně hodnotím seznam institucí v ČR na konci knihy, kam se dívky v nesnázích mohou obrátit.
Opravdu jsem zklamaná. Dvě hvězdičky dávám za pár drobných zajímavých myšlenek a sympatickou postavu Erin, ale toto křehké téma by si zasloužilo víc pozornosti a lepší zpracování. Mám pocit, že autorce nešlo primárně o poukázání na hovadský čin znásilnění a co to dokáže udělat s dívčí psychikou, nýbrž o jakousi feministickou revoluci s cílem zadupat muže hluboko pod zem.
Tato část světa je stále pro Evropany tak trochu záhadou. Pomocí této knihy se čtenář dozví nespočet reálií, velmi zajímavé jsou poznámky pod čarou. Kontrastuje evropské myšlení s tibetskou kastovní společností. Filmové zpracování je zdařené, i když tehdejší štáb včetně Brada Pitta má zákaz do Číny vstoupit dodneška, stálo to za to.
Po dlouhé době jsem sáhla po české literatuře a byl to spíš omyl. Takhle depresivně na mě naposledy působily Dny opuštění od Eleny Ferrante, ale úplně z jiného důvodu. Chtěla jsem knihu dát za jeden večer, ale nešlo to. Asi by mi z toho přeskočilo. Tak to dopadá, když se narodíte jako druhé, nejspíš nechtěné dítě. Chudák Bára, nedokážu si představit, že bych takhle dospívala. Člověk si začne víc vážit vlastní rodiny. Píchalo mě u srdce, jak strašně moc jí nikdo nerozuměl, neměla by takhle dospívat žádná holka!
K postavě matky se radši vyjadřovat nebudu, protože to by vydalo na slohovou práci, ale úplně jsem si vybavila ty sociální matky, ověšené taškami s Tesca z jedné strany a z druhé strany dětmi, které ani nechtěly a nanuka koupí vždycky jenom jednomu z nich.
Co se týče jazykových prostředků, nesmírně mě iritovala nespisovná čeština. Chápala bych to u Báry, ale u matky bych jako autor zvolila sofistikovanější styl. Možná chtěla Dvořáková poukázat na nevyzrálost, možná až primitivní blbost. Že dospělá ženská používá slovo pipina nebo prcina?! Nebyla ta pani náhodou knihovnice?! Oslovení Baruno se mi úplně hnusilo.
Symbolika mě ale bavila. Vrány zpravidla značí smrt, ale také změnu. Nápadná černá barva představuje barvu stvoření, je zobrazením nesmírné moci každého z nás uchopit se svého osudu. Nicméně, příběh je za mě nedotažený, autorka chtěla poukázat na problémy společnosti, nelehké dospívání dívek nejen v Čechách, neporozumění sebe sama ani celému světu, ale nevidíme následky chování, trest, pokání, ani vykoupení jiné postavy než Báry. Dvě hvězdičky dávám za symboliku a melancholický, až romantický (od slova romantismus) závěr. Pro mě tohle není.
Opět kvalitní Odeonka! Cop je příběh velkých obětí a ještě větších zisků. Autorka, povoláním herečka a filmová režisérka, vytvořila velmi působivý příběh tří žen, který se čtenáři vryje do paměti. Nejsem moc fanouškem feministické literatury, v některých titulek jsou muži až moc zatracováni a ponižováni, s tím já moc nesouhlasím, nicméně, toto dílo je jedno z nejlepších svého žánru, ačkoliv muži v něm působí apaticky, až zženštěle.
Sledujeme syrově popsané osudy na první pohled odlišných hrdinek (ano, hrdinek!), které spojí symbol pevného pouta - cop. Vlasy slouží odjakživa jako vizitka sebe samého, jakýsi odkaz našich předků. Autorka velmi krásně použila tento symbol k propojení osudů třech mladých, silných žen, které se nekompromisně snaží zbourat místní konvence a začít nový život. Spojení Smity a Giulie dopomůže Sarah k novému životu. Vybočení ze stereotypů, touha po svobodě a pevná vůle jsou transkontinentální. Každá z žen musí v životě něco obětovat, Smita svoje vlasy, Giulia ukončí dříve své mládí a Sarah svůj zdánlivě dokonalý život přední montreálské advokátky. Myslím, že ženy minulosti bojovaly za lepší zítřky, abychom se měly co nejlépe. To samé bychom měly dělat my, ženy moderní doby a ženy budoucnosti. Podle mě se s touto knihou ztotožní každá čtenářka, i v tom nejzapadlejším koutě světa. Takže, holky, buďte otevřené, spontánní, cílevědomé a neoblomné!
Téma tabu je v knize také obsaženo, je třeba o problémech mluvit, nebát se rozvést konverzaci. Nepřiznání si problémů právě způsobuje vnitřní neklid a tím způsobená vážná onemocnění. "Když se o něčem nemluví, neexistuje to," což je pěkná blbost. To neplatí jen pro ženy, někdy si sami prostě stačit nebudete.