pistalka komentáře u knih
V poslední době se na českém knižním trhu objevila řada knih tak či onak popisující ruskou politiku. K těm vydařeným patří ,,Novičok nebo kulka: jak umírají Putinovi kritici“ Ondřeje Kudrny, který investigativní formou sleduje počínání ruských tajných služeb. Mitrofanov zvolil podle mě ne úplně šťastnou formu – popisuje situaci v Rusku v 19. století, za Stalina, po Stalinovi, za Jelcina, za Putina, prokládá to odkazy na knihy a filmy, zamýšlí se a vzpomíná na vlastní dětství…, chce toho zjevně říci hodně, ve výsledku ale sumarizuje již známé. Autor hned v úvodu deklaruje, že se vyhýbá akademičnosti, proto vcelku libovolně skáče od námětu k námětu. Mohl by to být literární zážitek, Mitrofanův styl je ale těžkopádný, stylistika neobratná. Twitter mu asi sedí více. (Slyšel jsem, že se nedávno chlubil počtem svých sledujících.) Často cituje z literatury, přímý odkaz na zdroj ale neuvádí. Mnohé citace jsou přitom delší než jedna strana! V takovém případě není přiznání zdroje žádnou akademičností, nýbrž nutností!
O žádnou brilantní analýzu se bohužel nejedná, pokud ale chcete knihu o současném ruském fašismu do tramvaje, směle do toho.
Sorrentiniho debut v mnohém připomíná knihy Chucka Palahniuka. Právě fanouškům Palahniuka, autora osobitého, ale v posledních románech již značně vyčpělého stylu, bych Všichni mají pravdu doporučil. Zároveň bych ale rád krotil případná nadměrná očekávání: geniální filmař není nutně geniálním spisovatelem.
Všichni mají pravdu je lepší než poslední romány Palahniuka, ale mnohem slabší než první romány Palahniuka. Je to výrazný počin, ale že by těch tři sta stran textu přineslo zajímavé myšlenky, srozumitelný děj… Několik vtipných momentů, jinak ale další z řady knih, která vás zabaví mořem nihilismu.
Márquez podnikl v 50. letech několikaměsíční výpravu do Evropy, něco o tom napsal, to něco je pak v této knížce. Dvě kapitoly jsou věnované pobytu autora v tehdejším Československu. Snad není třeba dodávat, že pohled čelního amerického představitele magického realismu na poválečnou Evropu musí bezpodmínečně být neodolatelným čtením.
Co mě nejvíce překvapilo, je kosmopolitní vyobrazení Prahy (a Čechů obecně). Naše Praha se údajně nijak nelišila od kapitalistických metropolí. A když jste vyjeli z Prahy na venkov, mohli jste s místními mluvit plynnou francouzštinou. Ne že by naše tehdejší země nepatřila k nejvyspělejším oblastem světa (zvláště z pohledu obyvatele karibské Jižní Ameriky), já sám si masarykovské Československo idealizuji, tohleto ale bylo moc už i na mě. Možná měl Márquez štěstí na lidi kolem sebe. Kladu si však otázku, kam se všechna ta elegance a všechen ten kosmopolitismus s časem vytratily?
O dospívání, o ďáblech a svodech, které na nás v životě číhají. O vstupu do úplně jiného světa, tak nepodobného dětské idyle. Nadčasový příběh, aktuální v každé době, tentokrát zasazen do prostředí, ve kterém ještě společnost neztratila vztah k rodině, tradicím, půdě či bohu. Psáno krásným jazykem a se suverénním slohovým mistrovstvím.
Přenádherná kniha.
„Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu“ je jeden z nejznámějších románů velikána francouzské literatury, ostatně i nositele Nobelovy ceny za literaturu, Anatola France. Mám pocit, že zrovna on patří k těm, na které se tak trochu zapomnělo, že patří k té velké skupině kvalitních literátů, jejichž knihy se již příliš nečtou a nevydávají. Nicméně se domnívám, že má smysl nejen číst to, co čte celé vaše okolí, a tím se tedy v rozumné míře držet v obraze (a nebudu na tomto místě rýpat do Nesba, ne, ne, ne!), taky však je cenné lovit v neznámých vodách, a tím obohatit nejen sebe, ale ideálně i inspirovat ostatní.
France byl do nedávné doby mně takřka neznámý, znal jsem jen jeho jméno a někde mlhavě v paměti jsem měl snad zasunutou informaci, že žil a tvořil ve Francii na přelomu 19. a 20. století, ve stejné době jako dnes mnohem čtenější Zola, že zažil ideovou pouť od konzervatismu k marxismu (a nebudu na tomto místě rýpat do současných amerických republikánů, kteří podobnou pouť v opačném pořadí vykonávají právě teď, ne, ne, ne!), že napsal satiru o tučňácích, jakousi parodii k tehdejší francouzské společnosti. A tečka, dlouhé nic. Pak jsem se dostal k četbě Kunderových esejí, ve kterých často rozebírá své oblíbence, a v jedné z nich rozebíral jeden přední Franceho román – Bohové žíznějí (doporučuji v Atlantisu nedávno vydaný soubor „Zahradou těch, které mám rád“). Nu a proč se neinspirovat zrovna člověkem, ke kterému vzhlížíte s velkou úctou a respektem. Rozhodl jsem se, že si brzo nějaký Franceho román pořídím a přečtu.
Ani jsem netušil, že se tak stane v řádu dní, v antikvariátu jsem si našel pár jeho knih. Stály mezi deseti až dvaceti korunami, což je opravdu úsměvné, za jakou téměř symbolickou cenu se dá lovit (a díky bohu za to!). Musím říct, že mě Zločin S. B. velmi překvapil hned v několika ohledech: jednak je román neskutečně svižný a takový skoro až svěží, což jsem nečekal, dále je proložen nenápadným a milým humorem. Četlo se mi velmi pěkně, neměl jsem pocit, že procházím něco starého a zaprášeného, naopak, ten duch knihy mi připadá velmi současný. Bonnard je intelektuál, odtržený od reality současného, stejně jako je odtrženo spoustu lidí dnes i v každé jiné době, a kontakt s dneškem si nahrazuje prodléváním v minulosti. Když se pak rozhodne vytrhnout ze svého statického klidu a učinit dobro, zjistí, že ono dobro je soudobým systémem klasifikováno jako zločin. Asi tedy i tou umírněnou komičností, která je z této zápletky evidentní, byla kniha opravdu velmi příjemným zpestřením dvou mých čtecích večerů. Čímž chci velmi nenápadně apelovat na ostatní, že je vážně úžasné zkusit něco ne tolik známého nebo čteného. Nemusí to být France, může to být kdokoliv jiný. Ty nájezdy do (dobrého) antikvariátu mají své kouzlo.
Hezká ukázka marketingu, kdy je produkt natolik populární (v tomto případě se jedná o Píseň ledu a ohně), že dochází k převisu nabídky nad poptávkou. A tak tady vedle seriálu, komiksu, audioknih, průvodců, upomínkových předmětů a jiných věcí máme i výběr "mouder" jedné z ústředních postav.
Naprosto zbytečná knížka, která příznivcům ságy nepřinese novou kvalitu, nýbrž zbytečně rozmělňuje celý prostor okolo Hry o trůny a činí z ní evidentně hyperkomerční látku á la Harry Potter. Což původní fanoušci jistě nesou nelibě. A Mudrosloví urozeného pána Tyriona z Lannisterů zatím leží v knihkupectvích, protože za dvě stovky to samozřejmě nikdo nechce.
Hrozně rád budu doporučovat tuto knihu brněnského politologa Lubomíra Kopečka. Protože si všímám, jak se v poslední době u tolika lidí vytrácí jakási kritická reflexe, schopnost rozumně hodnotit a argumentovat s fakty, ne s bláboly (nemusí jít zrovna o politiku). Já si vždycky říkám, že nejlepší, co může člověk udělat, je zůstat kritický k oblíbencům, naopak pak být objektivní k lidem, které rád nemá. A toho nelze docílit jinak, než posloucháním obou stran.
Třeba nedávné prezidentské volby. To jsem přímo žasl nad tím, jak málo stačí k přehození výhybky a popřít sebe sama, na základě nějakých hloupých mediálních manipulací vyznávat ve středu něco, co jsem v pondělí hanil. Kde se ztratily solidní argumenty? Jako kdyby ty masy, jejichž duševní a intelektuální rozhled končí v místě nejbližší trafiky, měly na čele napsáno: jsem blb.
Fenomén Klaus je bez nějakého přehnaného obdivu či zapšklé zahořklosti výborně napsaná a čtivá kniha, která může mnohým pomoci objasnit určité pozoruhodné rysy Klausovy osobnosti (o profesionálním pohledu na polistopadovou politiku od uznávaného odborníka nemluvě, zvlášť pokud jste si stejně jako já v době podpisu oposmlouvy hráli na pískovišti). Nečtěte to ani nevyhledávejte, jste-li zarytí antiklausisté, kteří si nedokáží přiznat, že Václav Klaus je nejúspěšnější a nejvýraznější politik prvního čtvrtstoletí naší moderní demokracie. Je to tři sta stran o jeho výhrách i prohrách. Kniha se striktně drží politické nitky, nečekejte drbárničku ani perličky ze zákulisí. On i ten dovětek „politická biografie“ poměrně přesně ilustruje, jakým směrem se bude text ubírat: vstup do politiky v závěru 89., funkce ministra financí, předsedy OF, vznik ODS, premiérství, roky opoziční smlouvy, první a druhý prezidentský mandát. Podrobně jsou rozebrány mnohé Klausovy politické postoje, ať už negativní názor na soudobý proces evropské integrace a společné měnové politiky, globální oteplování a podobně.
Já třeba Klause moc rád nemám, ale to mi nebrání v tom, abych si o něm něco přečetl. Nebo abych si přečetl jeho knihu a zkusil pochopit jeho uvažování, jeho argumenty, jeho názory. Jistě, nemusíte to číst, nikdo vás k tomu nenutí. A utvořit si názory na základě jednostranných lepších argumentů je tak coool.
Encyklopedie hnusu a všeho, co si jen dovedete představit, od A do Z. Pompézní přehlídka hoven, sraček, vnitřností, minimálně dvacet úchylností na metr čtvereční papíru. Typický, krystalicky čistý, na dřeň jdoucí Palahniuk, s ukousnutými penisy a prožranými končetinami. Občas promícháno nějakým tím šálkem pofidérní poezie. Ten chlap je jako červ; dostane se vám do zadku a začne vás zevnitř rozežírat, zakousne se vám do jater a vysaje z nich šťávičku, zauzlí vám střeva a nakonec se všemu cynicky vysměje, protože stejně o nic nejde. Na konci umřeme všichni a pak se třeba dostaneme do té nové, lepší, vyspělejší a správnější reality, jak naznačuje v poslední povídce. Není to závratně dokonalé, četl jsem už lepší Palahniuky, jo, je to pořádně hnusné a nechutné, ale copak to jde nečíst?!
(11. května 2012 - 30. května 2012)
Zdravím tě, Chucku.
Strávil jsem s Pygmejem několik dní a po každém začtení mě příšerně rozbolela hlava. Opravdu to nešlo číst, a to mám nejrůznější literární experimenty rád. Nejraději bych tě za tuhle kravinu pověsil za koule do průvanu, což by sis jedině zasloužil, úchyle jeden. Ale já jsem hodný a citlivý člověk a rád budu věřit, že jiné tvé knížky se mi budou líbit více, jako se mi kdysi líbil Klub rváčů nebo Neviditelné nestvůry. Měj se pěkně, nepiš kraviny, ale tím úchylem teda raději zůstaň, mě to baví číst.
Tvůj Tom.
(25. října 2011 - 2. listopadu 2011)
Zklamání, velmi slabá knížka a nejhorší Zeměplocha, jakou jsem zatím četl. Snad se něco podobného už nebude opakovat, jinak si budu myslet, že mě Pratchett přestává bavit.
První část Pyramid se odehrává v Ankh-Morporku v cechů vrahů a ač to není nic extra, je to asi jediná část knihy, u které jsem se nenudil. Zbytek má být jakási parodie na starověký Egypt a starověké Řecko, která se absolutně mihla účinkem. Krom toho, že není vůbec vtipná, působí nanejvýš trapně. Ani po stránce děje není tento román ničím zajímavý. Žádná z postav nevzbuzuje sympatie nebo úsměv na tváři. Jen si už přejete, ať to už proboha skončí. Stálo mě docela dost přemáhání, dočíst to. Už víckrát ne!
Jediné plus si zaslouží 'největší matematik Zeměplochy' a legendární poznámka o knihomolovi ráže .303.
(6. srpna 2012 - 26. srpna 2012)
Hodnocení: 50%
Tak jsem si konečně přečetl dílko, které celou ságu zakončuje. Abych se přiznal, všech sedm dílů se mi líbilo a ještě před několika léty to byly jedny z mých nejoblíbenějších knížek.
Tady jsem cítil velké zklamání: Samotné bajky zabírají asi třetinu ze 120 stránkové publikace. Zbytek vyplňují nudné a zbytečné komentáře Albuse Brumbála, popřípadě ilustrace samotné autorky (bez jakékoliv umělecké hodnoty). Možná bych nad tím zavřel obě oči, kdyby samotné bajky byly dobré. Jenže nejsou. Snad jen poslední příběh - o třech bratřích a Smrti (který je znám už z Relikvie smrti) je mírně nadprůměrný. Zbytek je jen vata, která vznikla proto, aby vydělala peníze charitě (rád tomu budu věřit).
Každopádně - kdybych tušil, že mi k přečtení celé knihy bude stačit 45 minut, nejspíš bych se do toho pustil daleko dřív, abych měl tento poslední dluh vůči Potterovi splacen.
Slabší, než jsem očekával. Postupné umíraní synů mi přišlo minimálně za vlasy přitažené. Na svou dobu odvážné a aktuální, z dnešního pohledu trochu nudné.
V rámci žánru je kniha velmi slušný průměr, možná lehký nadprůměr. ALE: na některých posledních autorových knihách je jasně vidět, jak Deaverovi dochází nápady. A nejvíce nápadné to je u Příštích obětí, protože ty se až moc podobají jeho staršímu románu "Neklid"; a to nejen prostředím, ale i závěrečným zvratem. Přesto jsem si honičku v lese (která zabírá 250 stran a nenudí - klobouk dolů!) užil. Posledních sto stránek (podle mě celkem zbytečně natahovaných) jsou důvodem, proč jsem se nakonec přiklonil ke čtyřem hvězdám místo pěti.
Je to vycucaný citrón, nastavovaná kaše, je to snaha dodat početné skupině čtenářů E. L. na knihkupecký pult novou knihu, výsledek je ale neuspokojivý.
Samotný rozhovor, který zabírá 55 stran textu (a to se ještě muselo nakladatelství Paseka tuze snažit různým odsazením zleva, zprava), není natolik nosný ani v ničem objevný, aby ho dávalo smysl vydávat knižně. Ne v zemi, kterou E. L. loni navštívil a ve které rozhovor s ním přinesla většina relevantních médií: Seznam zprávy, Aktuálně.cz, Novinky, Český rozhlas, Česká televize, Deník N, A2larm, A2, Host. Vydaný rozhovor se od těchto výstupů příliš neliší, sumíruje názory již dávno vyřčené a s umanutostí stále a stále opakované.
Bohužel i tak kratičkému textu by přitom prospělo škrtání (pasáže, ve kterých se Loach a Louis navzájem chválí, ve kterých opakují již jednou vyřčené). Proto si myslím, že by se to celé spíše hodilo do nějakého literárního periodika typu Host/A2, kam by to svým rozsahem i tématem perfektně zapadlo. A nebo by dávalo smysl takto pojatou knihu vydat, musela by ale nabídnout více rozhovorů, více textů apod. Vydávat v dnešní době pouhý přepis jakési televizní debaty mně přijde málo. Rozpačitost z knihy pro mě demonstruje i zařazení fotografií z natáčení a z filmů K. L. (proč?) a otravný doslov, který věci z rozhovoru zase sumíruje a nechává opakovaně zaznít tomu, co jsme již několikrát četli. Chápu ale, že snahou bylo dostat se aspoň na sto stran.
I tak má ale vydání této knihy smysl – smysl komerční. Tu knížečku za 249 Kč si hodně lidí koupí tak jako tak. A E. L. je nejen miláček médií, ale i miláček nakladatelů. Marně přemýšlím, komu dalšímu v poslední době vyšel padesátistránkový rozhovor ve vázané knize.
Po výborných románech Dějiny světla a Možnosti milostného románu se Jan Němec vrátil k formátu povídky. Autor se s novou sbírkou do určité míry distancoval od svého dřívějšího názoru, podle kterého by literatura neměla reagovat na nejaktuálnější události, a v pětici povídek zpracoval téma navýsost aktuální – současnou válku na Ukrajině. Samozřejmě se vyrojila spousta ohlasů ve stylu ,,tenhle hlas si z toho našeho teplého bezpečného místečka nemáme právo brát.“ Mně osobně nepřišly povídky zrovna nejvybroušenější, oceňuji ale odvahu přijít v české literatuře s něčím novým a velmi aktuálním. Přijmeme-li tezi, že by literatura měla na události reagovat s odstupem (tezi, kterou paradoxně hájil samotný Němec), točila by se česká literatura ve stejném slepém kruhu jako český film, produkující již nejmíň dvacet let stále a stále průměrné snímky z období okupace, osmašedesátého a normalizace. A česká literatura k tomu bohužel sklouzává taky.
Tuto knihu jsem začal číst v květnu 2013 během přípravy na zkoušku z kurzu Evropská unie (na Masarykově univerzitě), slavnostně jsem ji dočetl v listopadu 2019.
Umanutost knihu dočíst pramenila z pocitu důležitosti tématu, avšak samotná délka dočítání výmluvně svědčí o její ,,zábavnosti".
Kopeček kulantně charakterizuje Zemana jako politika, kterého není možno zasadit do širšího ideově-hodnotového rámce, neboť jeho názory procházejí turbulentními proměnami a vybírá si obvykle to, co se mu v dané situaci hodí nejvíce. Tam nejde o ideje, nýbrž o pragmatismus nejhrubšího zrna. Jako u jiných knih profesora Kopečka oceňuji mimořádnou čtivost. Přečtěte si to!
Námět knihy je prostý, Márquez beletristicky zpracoval skutečný příběh, který se stal v padesátých letech: poté, co se potopil torpédoborec kolumbijského námořnictva, plul trosečník na prámu bez jídla i pití deset dní mořem, než jej vlny vyplavily na kolumbijském pobřeží.
To je samo o sobě dost atraktivní příběh, kterému by asi slušel i větší prostor, na druhou stranu, Márquez nikdy nebyl autorem, který by plodil stovky stran textu, a jak sám přiznává v předmluvě, nebylo původním záměrem vydávat text knižně. (Buďte si ale jisti tím, že získáte-li Nobelovu cenu za literaturu, vydají vám všechno.)
Kniha je zajímavá v kontextu celé autorovy tvorby, Márquezovy první povídky jsou surrealistické, temné, ale i nejednoznačné, díky své mnohovrstevnatosti se v nich překrývají několikeré reality, tudíž orientace v textu je místy obtížná.
Přestože se velmi odlišují od jeho pozdější tvorby, najdeme v nich již základní znaky celého jeho díla. Asi to není vhodná knížka pro seznámení se se spisovatelem, Márquezovým příznivcům by však uniknout neměla.
Kniha je takovým steskem nad tím, že takřka nikdo dnes nevidí alternativu ke kapitalismu, protože skoro nikdo není schopen přemýšlet mimo jeho hranice. Autor – britský neomarxista – v tom pochopitelně vidí problém. A tak jako si marxismus již odnepaměti libuje v katastrofických scénářích, nezůstává pozadu ani Mark Fischer. Prokládá svou knihu popisy selektivně vybraných filmů, obvykle líčících postapokalyptickou společnost. Tento stále se opakující motiv pomáhá navozovat lacinný pocit strachu a nejistoty, čtenář tak může při čtení knihy dospět k názoru, že se současný stav světa blíží čemusi podobnému. Přestože některými dílčími poznámkami autor nutí k zamyšlení, výsledná směs vlastních názorů s kulturními citacemi působí nesourodě, nepřesvědčivě.
Absence alternativy ke kapitalismu si osobně vykládám jako důsledek faktu, že žádná relevantní alternativa neexistuje. Překapitalistické modely hospodářství jsou pro dnešní složitý svět nevyhovující, socialismus se historií zcela zdiskreditoval. Na různých případech současných tržních ekonomik můžeme pozorovat rozdílnosti mezi jednotlivými kapitalismy. Žádná jejich jednota neexistuje, některé mají sklony k výrazné redistribuci a etatismu, jiné se více orientují na volný trh. Jak je tedy zřejmé, variant existuje bezpočet (jen srovnejme Čínu, Švédsko, USA), diskuze o nastavení kapitalismu se však uskutečňuje uvnitř systému jako takového, aniž by někdo zpochybňoval jeho základní kontury. A samozřejmě, nikdy nelze vyloučit nahrazení současného systému, nyní však žádná smysluplná alternativa ke kapitalismu není.