Pítrs85
komentáře u knih

Málokdy se stane, že je filmová verze lepší než ta knižní. V tomto případě se to Strachovi a spol. povedlo. Ale to nic nemění na tom, že je Ztracená brána fajn knižní detektivka s prvky nadpřirozena, nenáročná, ale o to zábavnější. A Vašíčkovo nadšení a entuziasmus pro vše, co v sobě má aspoň zbla záhadného, mi je vyloženě sympatické. Stejně jako jeho spisovatelský styl.


Klasický Nesbo, přehnaný, akční, nekompromisní, nepřekvapivý, twistů až na půdu, ale zároveň čtivý a zábavný, byť se vám tento Macbeth nijak zvlášť pod kůži asi nedostane a za pár týdnu už si ani nevzpomenete. Dnešní Nesbo už je samozřejmě mainstream jako prase, ale pokud hledáte něco, co vás na pár pošmourných podzimních večerů pobaví, zkuste moderního Macbetha. Ale logiku nechte pro tentokráte spát. (Zmínka o Česku, v Nesboho románech ne poprvé, potěšila).


2/3 knížky jsem byl vyloženě nadšenej, tu na mě vykoukla zmínka o mých milovaných Beatles a Stones, jindy zas o mojí milované Audrey Hepburn, abych si na další stránce početl o Bethnal Green, tedy čtvrti, kde jsem bydlel při návštěvě Londýna... Do toho šedesátá léta, sex, drogy, rock'n'roll, útěk ze Skotska (tedy z mé úplně nejvíc nejmilovanější země). Takže euforie střídala euforii. Jenže... jenže v poslední třetině se ten příběh nějak podivně zlomil a moje nadšení jaksi opadlo. Navíc celý děj je takový... čitelný (tedy, víte, jak to myslím :-). Tudíž zatím nejslabší dílko Petera Maye, co jsem doposud četl (což ale pořád znamená nadprůměr s jinými, ne tak talentovanými autory).


Kniha stejným dílem zábavná jako poučná, a pro nás, kdo pracujeme v oboru, navíc zajímavá, zajímavá v tom, jak knihkupecký svět funguje na západě (vlastně stejně jako kdekoliv jinde, především tedy co se našich milovaných zákazníků týče). Jediným minusem tak fakt, že deník je z roku 2015 (končí posledním prosincem dvapatnáct), tudíž už vlastně ne moc aktuální. No nedalo mi to a podíval jsem se, co je u Shauna nového. Naštěstí jeho antikvariát i v této nelehké době očividně funguje, Shaun, na rozdíl od knihy, už není misantropický starý mládenec, ale v průběhu let se oženil (ach, Shaune :-/ :-), napsal třetí knihu (Dybbuku, doufám, že si toho všímáš), pořád nesnáší Kindle... A já si Wigtown (tedy místo, kde sídlí jeho antikvariát) píši na seznam měst, která bych moc rád navštívil.


Nakonec ne tak kontroverzní, jak jsem si myslel, ale velice dobré. Timur Vermes to totiž vzal za ten nejlepší konec, největšího zločince v lidských dějinách ani neadoruje (samozřejmě), ale ani vyloženě neparoduje, resp. paroduje, ale velice inteligentním, ne na první dobrou, stylem. A to velice oceňuji. Filmových komedií, ve kterých je Hitler za kašpara, je neúrekom, většinou trapné nebo ještě trapnější. Tedy nechápejte mě špatně, Hitler si nic jiného nezaslouží, ale Vermes tak činí sofistikovaně, hravě, s mírným pomrknutím a vlastně o to víc nekompromisně. To, že kdyby Áda žil v dnešní době, neměl by o moc víc práce, zfanatizovat davy, než před lety, psát netřeba. Prostě takhle má vypadat politická satira. A kdyby to nemělo těch pár hluchých míst, byla by to, pro mě, kniha roku... možná poslední pětiletky.


Mám moc rád pocit, když narazím v literatuře na knížku, kterou nedokážu k ničemu jinému, co jsem doteď přečetl, přirovnat, knížku, která ve mně po přečtení docela silně rezonuje, knížku, která se nesnaží být doslovná, ale hraje si s vaší pozorností a fantazií, zkrátka na knížku, která mi dá tak nějak víc. A to je přesně případ tady Noční práce. A Jáchym Topol se pro mě stává jedním z nejzajímavějších autorů, autorů, co by i stojící lavičku v parku dokázal popsat stylem, jenž by mě odrovnal.


Překvapilo mě, že je knížka z roku 1984, pač nese všechny znaky současného mainstreamového literárního hororu. Což znamená, že je přístupná vlastně každému, koho baví fantasy jen lehce okořeněné kapkou hororu. Prokletí rodu Usherů není špatná knížka, ale hrozně povrchní, útočící na první dobrou, nedokáže moc strhnout nebo zaujmout. A vedlejší dějová linka už je pak vyloženě otravná. Inspirace Kingem je z toho samozřejmě cítit z každé stránky, leč Stephen je kvalitou přeci jen "trošku" jinde. Ale v "halloweenském týdnu" to svůj účel celkem splnilo :-)


Není to nic převratného, ale zatraceně dobře se to čte, a to i přes všechny ty hektolitry krve, utrhané údy a vyhřezlé vnitřnosti. Dalibor Vácha ví, jak psát záživně a nebojí se nás o tom přesvědčovat. Někomu by možná mohly vadit často se měnící časové roviny, ale podle mě je odlehčení těch zákopových hrůz v podobě románku hlavního hrdiny se zrzavou femme fatale velice dobrý nápad. Takže Vácha napotřetí (po M+B+M a Smrt na kůru) a opět velice dobré. Těším se na jeho scífka, co mě čekají příště- Šedá a Rudá.


Pravděpodobně nejvtipnější román Nicka Hornbyho, možná trochu paradoxně, jelikož jízlivé a životem malinko zdrblé vypravěče/hlavní hrdiny, které známe z jeho předchozích povídek, nahradila žena-vypravěčka. Cynické, sarkastické, sem tam smutné, ale hlavně velmi zábavné, tak, jak to umí napsat jen sám Nick. Návod na to "Jak být dobrý" jsem sice nejspíš nenašel (Anebo to vězí jednoduše v tom, být sám sebou, přijímat život takový, jaký je a hlavně se z toho všeho nezbláznit?), ale pobavil jsem se vskutku kvalitně.


Příjemná pohádka z řádnou dávkou černého humoru, líbí se mi styl, jakým způsobem je napsána, kdy nás celým příběhem provází doprovodným slovem sám Lemony Snicket. Tahle knižní předloha si zasloužila lepší filmovou verzi, než tu z roku 2005. Plusem je i její (ne)délka, člověka to navnadí, aby se porozhlédl po dalších částech. A nezapomeňte, že jsem vás varoval, pokud máte rádi knížky s dobrým koncem, sáhněte raději po nějaké jiné ;-)


Přibylo filozofování, ubylo humoru. Ale pořád je to super knížka, myslím, že svojí zabitou matraci začnu brát s větším respektem, co kdyby chtěla náhodou flurovat nebo dokonce glurlovat ;-)


Klasickej Chuck, na Poštovní úřad jsem se chystal dlouho a po jeho přečtení určitě nejsem zklamanej, přestože kvalit Bukowského nejlepšího románu (Faktótum) určitě nedosahuje. Ale narozdíl od takového Hollywoodu anebo Kapitán odešel na oběd... tu je Henry Chinaski ještě ve formě, i když prací na poště skoro polomrtvej :-) Psát o obyčejných věcech tak zábavně umí asi fakt jenom ten Bukowski...


Gaimana mám moc rád, na Pratchetta jsem se chystal několik let (když jsem na něj slyšel ze všech stran samou chválu), tudíž jsem šel do Dobrých znamení s velkým očekáváním, bohužel mi však knížka přišla zdlouhavá, ukecaná (ukecaná tak nějak o ničem) a hlavně nudná. Gaimana jsem v tom nepoznal víceméně vůbec, tohle je čistý Pratchett a po Stráže! Stráže! a tomto už asi můžu nadobro říct, že jeho humor a styl není nic pro mě (to takový Douglas Adams je taky velmi ukecaný, přelétává z jednoho tématu k druhému, ale u jeho Stopařova průvodce jsem se skutečně bavil). A co dodat ke knížce samotné...? Příběh jako takový by mohl být zajímavý, konečný boj doba se zlem a příchod armagedonu, to vše samozřejmě v humorném podání, jenže ty postavy... a to provedení... Svoje čtenáře si to samozřejmě najde, ale mě to teda obešlo obloukem a byl jsem vděčen za každou přečtenou stránku- že už se blíží konec, tedy ne konec světa, ale konec knížky... :-)


Choose life. Choose a job. Choose a career. Choose a family, Choose a fucking big television, Choose washing machines, cars, compact disc players, and electrical tin openers. Choose good health, low cholesterol and dental insurance. Choose fixed-interest mortgage repayments. Choose a starter home. Choose your friends. Choose leisure wear and matching luggage. Choose a three piece suite on hire purchase in a range of fucking fabrics. Choose DIY and wondering who you are on a Sunday morning. Choose sitting on that couch watching mind-numbing sprit-crushing game shows, stuffing fucking junk food into your mouth. Choose rotting away at the end of it all, pishing you last in a miserable home, nothing more than an embarrassment to the selfish, fucked-up brats you have spawned to replace yourself. Choose your future. Choose life.But who would I want to do a thing like that? I chose not to choose life: I chose something else. And the reasons? There are no reasons. Who need reasons when you've got heroin? Jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četl, co víc dodat.


Jako fanoušek Doctor Who se mi tahle Detektivní (navíc holistická) kancelář sympaťáka (Doctora) Dirka Gentlyho trefila do vkusu, resp. "smrdí" z toho typický Douglas Adams. Skoro mě až překvapilo, že je Dirk Gently toliko ve stínu mnohem slavnějšího Forda Prefecta. Páč absurdní je to minimálně stejně, ale navíc, což mně osobně sedlo více, je to takové... přístupnější a ne až tak mimózní (ovšem ne že by té absurdity bylo málo, nakonec koně v koupelně nevidíte každý den). A samozřejmě humor, typicky suchý a tak nějak mimochodem. Jo, myslím, že po Stopařovi jsem objevil svoji další oblíbenou humornou sérii.


Velmi silná knížka, jež graduje až neskutečným způsobem. Olsen mě potřetí (po Ženě v kleci a Zabijácích) přesvědčuje, že momentálně asi fakt nemá, co se severských detektivních příběhů týče, konkurenci (ano, včetně Jo Nesboho). Jeho velkou devízou je určitě ten fakt, že s hlavní postavou (i když je to docela morous) budete jednoduše sympatizovat, ale nejen s ním, ale i s jeho dvěma kolegy, Asadem a Rose. Samotný příběh bych rozdělil na dvě části, ta první je celkem často prošpikovaná klasickým Olsenovým sarkastickým humorem, v té druhé už je humoru pomálu, ale příběhu to neškodí, naopak. No a ten závěr... četl jsem si dvě hodiny v kuse a dokud jsem to nedočetl, nedokázal jsem čtečku odložit, až tak mě to strhlo.


I když jsem se ke čtvrtému Miléniu snažil od začátku přistupovat bez předsudků, že to napsal "ten druhý spisovatel" a ne autor 'originální' trilogie Stieg Larsson, přeci jen se určitému porovnání, nebo myšlenkám, jak by asi to pokračování vypadalo od samotného Stiega, nevyhnete. Začátek Dívky v pavoučí síti je ještě nadějný a snese vysoká očekávání, jenže zhruba v polovině se to Lagercrantzovi jaksi rozpadlo a vznikl mu z toho zaprvé naprosto neoriginální příběh a zadruhé něco tak hrozně přehnaného, že už se těšíte na poslední stranu, na konec, který je však ještě horší než ten děj předchozí (Spoiler(?) něco tak sluníčkového v jinak "temném"thrilleru se teda nevidí). Takže takhle ne, nechte už Lisbeth spát, nebo aspoň najděte někoho schopnějšího, kdo dokáže Larssonem rozepsaný materiál zpracovat daleko lépe.


Knížka zaujme už jen krásnou obálkou (jak vystřiženou z filmů od společnosti Laika (ano- Koralína, ParaNorman nebo Boxtrolls), ale i její obsah stojí za to, o to spíš, když jsou horory vaší letitou vášní. Tyhle horory jsou spíš takové menší horůrky, ale pokud ve vás pořád dříme duše a fantazie dítěte, pod tu postel se před spaním i tak podíváte. Plusem jsou pak i animace a různorodost povídek- co autor, to originál.


Harry Hole je v porovnání s Jackem Taylorem docela neškodný beránek a Bruen narozdíl od Nesboho si drží jistý status alternativy, tam, kde Nor sklouzává k Hollywoodu (nechápejte mě špatně, Jo Nesbo patří mezi pět mých nejoblíbenějších autorů), si Ir uchovává střízlivost. I když použít zrovna tohle slovo ve spojitosti s jeho románem asi není to pravé ořechové :-) Moc se mi líbí, že Bruen popisuje i Irsko samotné, hlavně jeho obyvatele, Irsko takové, jaké dost možná ve skutečnosti je. Vraždy na molu nejsou klasickou detektivkou, Taylorovi se vše děje jaksi mimoděk a dá se říct, že ono vyšetřování je tu spíše v podružné roli, Bruen se spíše zaměřuje na stav duše svého hlavního hrdiny (a ta je řádně černá). A já po příbězích Harry Holeho a oddělení Q našel další těžkou závislovku...


Gaiman je prostě Gaiman, když se rozdávala fantazie, tak podváděl a došel si nejméně desetkrát. Knížka je taková jednohubka (není problém jí přečíst za pár chvil), ale velmi chutná jednohubka, jejíž doprovodné (a senzační) ilustrace jsou stejně důležité jako psaný text. Být dítě, tenhle příběh si naprosto zamiluju, ale i jako dospělý jsem se pobavil naprosto dokonale. A dostal jsem chuť na čaj s mlíkem...
