pixiepickpocket komentáře u knih

To, co se ze začátku zdálo být strašidelným příběhem o dětech, které se snaží vylákat svého podivínského souseda z jeho dobrovolného vězení, se postupně stalo jedním z nejlepších románů, jaké jsem kdy četla.

Ač se děj odehrává ve 30. letech v malém fiktivním městečku Maycomb v Alabamě, hodnoty, které v sobě příběh nese a je na nich v podstatě vystavěn, jsou pro nás stále aktuální. Atikus je příkladem človeka, který nepotřebuje ostré lokty k tomu, aby si "prosadil svou". Stačí mu k tomu laskavý přístup, slušnost a respekt jak k vlastním dětem, tak k ostatním lidem nehledě na jejich pohlaví, rasu, věk či společenský status.

Usilovat o to, být tím nejlepším člověkem, jakým jen můžeme být, by mělo být ultimátním cílem každého z nás. Nestydět se za svá slova a činy a chovat se k ostatním s úctou a respektem, protože nikdy nevíme, co mají za sebou a čím si zrovna procházejí.

Já - cynik a idealista v jednom - na vzory až tak úplně nedám, Atikus ale ztělesňuje tolik dobrého a lidského, že není možné netoužit být alespoň trochu jako on. Atikus totiž nevěří, že by byl lepší než ostatní, nemá potřebu se povyšovat a s ostatními soutěžit.

Jako zabít ptáčka obsahuje samozřejmě mnohem víc než jen postavu Atika, ale na to už přijdete sami.

"Atikus říkal, že je zdvořilé hovořit s lidmi o tom, co zajímá je, nikoliv o tom, co zajímá nás."

"...důsledky vašich činů mohou přijít třeba až po desítkách let. Je dobré to mít na paměti zvlášť v dnešní rychlé době, kdy se zdá, že minulost a současnost spolu nesouvisí. A že s budoucností už minulost nesouvisí vůbec. Je to omyl." (Navara, L.)

20 16.01.2019

Na rozdíl od některých přispěvatelů nepostrádám v knize psychologickou sondu do matčiny hlavy, s cílem odkrýt její motivace a rozdílný postoj a přístup k dcerám. Příběh vnímám jako záměrně vystavený na matčině chladném a zuřivém přístupu k Báře. Ne všichni, v tomto příběhu ani v životě, jednají racionálně, rozebírají své jednání a chtějí se z něco poučit, změnit se. Mnohdy jednáme zkratkovitě na základě emocí, jež jsou nám jako lidem vlastní a ve vyhrocených situacích jsou primárním zdrojem našich slov a činů. Příběh vnímám jako hodně dobře mířenou facku. Netřeba zabíhat do detailů, proč se kdo chová tak či onak. Můžete těmto motivům věnovat hodiny a hodiny dalším studiem odborné literatury... Na mě působila nespravedlnost a chlad rodinných příslušníků věrohodně. Vyvstává mi v hlavě otázka, kterou si možná klade vícero lidí, jež má sourozence - kolik rodičů upřednostňuje jedno dítě před druhým? Vědomě, či nevědomě? A nemám nutně na mysli přítomnost agresivního chování a násilí...

18 11.03.2020

Moje pocity jsou smíšené a to hlavně proto, že autorka nevyužila potenciálu, který by si obsahově tento typ knihy zasloužil. Sama několikrát zdůrazňuje, že obsah jejího blogu byl průkopnický, možnosti předat co nejvíce informací ale v knize nevyužívá. Nevím do jaké míry kniha reflektuje obsah blogu, ale velká většina toho, co v knize popisuje - polemika nad jejím neutěšeným manželstvím - je repetitivní a ve své podstatě odráží situaci mnoha partnerských vztahů. Autorka nejde na dřeň a v knize postrádám sebereflexi. Je to možná drsné, ale celkově mi to přišlo ploché...

Co mi naopak přišlo jako skvělá myšlenka byl pohled rodinných příslušníků. Zasloužili by si více prostoru pro sdělení svého úhlu pohledu.

13 19.03.2020

Ač bylo zpočátku opravdu těžší (jak to někteří přispěvatelé zmiňují) se do této útlé knížečky vpravit vzhledem k její formě, bylo to pro mě rozhodně lehčí než číst třeba Peníze od Hitlera od Denemarkové. Adaptace na osobitý styl paní Dagmar mi netrvala dlouho. S postupem času se mi navíc zdálo, že lyrické obrazy a metafory ubývají na četnosti a obsah se tak čte lépe než úvodní pasáže knihy.

"Byl to strach, nebo touha po moci? Byla to dávná podvědomá krutost, kterou doba ozdobila gloriolou spravedlivého smutku? Mohl člověk se zdravým rozumem věřit, že je třeba mučit a trýznit v zájmu politického přesvědčení? Může člověk věřit, že je pravdou to, co druhému člověku vtluče pěstí do hlavy, to, co někdo se zlámanými a rozdrcenými kostmi vyřve v bolesti?"

Toto krátké a tragické memento politické vězeňkyně v komunistické ČSSR si rozhodně zaslouží plný počet hvězd.

13 23.07.2019

Moje druhé čtení Remarqueova slavného románu. Poprvé jsem se s ním setkala na gymnáziu v rámci povinné četby a byla jsem unešená. Byl to určitě jeden z mých prvních válečných románů. Tenkrát by moje hodnocení bylo bezpochyby pět hvězd a to především díky obsahu. Jedna věc se od té doby ale změnila - tentokrát mi úplně nesedla forma. Postrádala jsem v knize větší kontinuitu. Dovolím si spekulovat, že to byl možná autorův záměr, aby vše působilo útržkovitě, rozkouskovaně, jako vzpomínky na minulý život se všemi jeho vrcholy a pády. To nejhorší, ale i to nejlepší, co vás ve válce může potkat.

Pavel, jako představitel ztracené generace dává nahlížet tomu, že nakonec chce ve válce každý jen přežít, a to i přesto, že se podle vlastních slov nemá on, ani jeho vrstevníci, příliš k čemu vracet. Je vykořeněný, unavený, lhostejný a bez naděje. Zkažený pro život po válce. Jak se má člověk vrátit do normálního života, když se vrátit nejde?

Tjaden se zas objeví. Je stále ještě v ráži a vpadne hned zas do hovoru, vyptávaje se, jak vlastně taková válka vznikne.
,,Obyčejně tak, že jedna zem těžce urazí jinou zem," odpovídá s jistou převahou Albert. Ale Tjaden dělá nechápavého.
„Zem? Tomu nerozumím. Kopec v Neměcku přece nemůže urazit kopec ve Francii. Nebo řeka nebo les nebo pole."
„Seš ty takovej vůl nebo to jen tak děláš?" vrčí Kropp, „tak to přece nemyslím. Nějaký národ urazí jiný národ."
„Tak tu nemám co dělat," odpovídá Tjaden, „já se uraženej necítím."

13 07.08.2018

Tvrdé drogy jsou svinstvo a tahle kniha je toho důkazem. Přesně ukazuje psychickou a později i fyzickou, těžko odvratitelnou, závislost na droze. Rozklad těla i duše. Není cesty zpátky, alespoň pro valnou většinu ne. Z narkomanů se stávají trosky, chodící zombie s jediným cílem - získat další dávku za každou cenu.

Memento považuji za skvělou sondu a osvětu, hlavně pro dospívající mládež. Neměla by uniknout ale ani dospělým, a hlavně rodičům.

13 26.06.2018

DR. GALÉN (couvá): Ne prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně… jako lékař…, a když jsem viděl tolik lidí umírat… tolik zdravých lidí, že ano –

MARŠÁL: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.

DR. GALÉN: To je právě to. Já jsem viděl spíš ty, které… které jste už nepřivedl zpátky. To je ten rozdíl, pane… Vaše Excelence.

12 21.02.2019

Alexe vnímám jak zdroj čirého a nenapravitelného zla. Je těžké si představit, že někdy byl, nebo by mohl být, jiný. V kontextu jeho výchovy není nic, co by ho mohlo ovlivnit tak, že se z něj stala tak chladná bytost. Pro mne je nejvíc zarážející a žaludek zvedající fakt, že Alex páchá všechno to násilí jen pro zábavu a absolutně bez zábran.

Autor popisuje reformu násilí formou behavioristického pokusu a předkládá tak mnoho otázek. Je páchaní zla na odsouzených vězních špatné pokud je jeho účelem jejich "uzdravení"? Je podstatné jak se tato reforma uskutečnila, pokud je její výsledek kladný?

"[Alex] přestal být darebákem. Přestal být ovšem rovněž stvořením schopným morální volby."

Je naše vrozené dobro ohrožováno zkaženou společností, nebo jsme z podstaty zlí a společnost nás jen drží na uzdě? A pokud se zlí narodíme, máme možnost si zvolit dobro?

Zajímává je postava Alexandra F. Do chvíle, kdy je pro něj Alex pouze oběť systému a pokusný králík, je Alexander F. odpůrcem této nehumánní "nápravy" zločinců. Nicméně ve chvíli, kdy si uvědomí, že je Alex osobou, která jemu a jeho ženě způsobila tolik bolesti, by ho nejraději sám zabil.

Chce tím autor naznačit, že bychom se neměli zastávat násilníků a zločinců, dokud na nás nebylo zlo spácháno, protože naše vnímání zla může být zkreslené a příliš benevolentní?

První třetina knihy pro mne byla očistec. Trvalo mi, než jsem si zvykla na použitý slang. Zároveň mne znechucovalo všechno to naturalisticky popisované nasilí, které Alexovi poskytovalo tolik zábavy a uspokojení.

"Vím, co je správné, a souhlasím s tím, ale dělám to, co je špatné."

12 17.10.2018

Útlá knížečka na dva večery (na jeden, pokud jako já, nejste nevyléčitelní spáči :). Bylo to smutné čtení. Pro mne příběh (nejen) o tom, jak jsou malí nuceni být velkými a jak se velcí nedokáží oprostit od svého dětství.

12 17.09.2018

Rudolf "Lang" je snem každého vojenského velitele. Vždy bezpodmínečně uposlechne rozkaz. Jako voják za sebe nechává myslet a rozhodovat své nadřízené. Neklade si otázky, odpovědnost necítí, jen plní přidělený úkol. Ale od toho vojáci jsou, nicht wahr?

Befehl ist Befehl!

12 31.08.2018

Nutně jsem potřebovala do své četby zahrnout nějaké zábavné dílko a tudíž se mi návrat k Zeměploše jevil jako dobrý nápad. Nemohla jsem si vybrat lépe. Pratchettův ostrovtip v dokonalém překladu p. Kantůrka nenechal mé bránici příliš prostoru pro odpočinek. To, že se v jádru jedná o satiru náboženství a jeho dogmat, pro mne už byla jen třešnička na dortu.

"Ale ty jsi přece všudypřítomný."
"Kdo zase řekl tohle?"
"Prorok Mahotaki."
"Toho chlapa jsem v životě nepotkal!"
"Co? Cože? Takže mám věřit tomu, že jsi mu nedal Knihu stvoření, co?"
"Jakou Knihu stvoření?"
"To chceš říct, že nevíš?"
"Nevím!"
"Tak kdo mu ji dal?"
"Co já vím? Třeba si ji napsal sám!"

11 12.11.2018

Dílu panu Čapka jsem se dlouho vědomě vyhýbala. Nejspíš proto, že jde o jednu z nejvýznamnějších postav české literatury a tento fakt mne svým způsobem odrazoval. Naposledy jsem četla jeho Bílou nemoc snad někdy v dobách studií na gymnáziu. Po dočtení Věci Makropulos mám ale chuť se pustit do dalšího z jeho děl, a to nejspíš proto, že na té jeho "ikoničnosti" nejspíš něco bude.

Při čtení jsem si vzpomněla na citát, z knihy Petry Batók "A pak už jen tma", kde paní v babičkovských letech popisuje své pocity:

„Ráda vzpomínám, ale pokaždé mě to dožene k slzám. Vzpomínky bývají krásné, nicméně člověk si vždycky uvědomí, že už ho nic podobného nečeká. Všechno je pryč, člověk je nemocný, ošklivý. Málokdo vám dá najevo, že pro něj něco znamenáte. Stáří je každému na obtíž.“

Elina Makropulos je sice mladá vzhledem, ale uvnitř je vyčpělá, zahořklá, unavená a prázdná. Pulzující teplo života z ní už dávno vyprchalo. Elina je přestárlá paní, která má strach ze smrti.

Čapek již v předmluvě avizuje, že nakládá s tématem dlouhověkosti jako se stavem "málo žádoucím". Může se to zdát jako klišé, ale i já se domnívám, že člověk by měl přijmout časovou omezenost své existence a měl by ke každému dni přistupovat tak, jako by byl jeho poslední. Netvrdím, že mám tuto myšlenku stále na paměti, ale je vhodné si ji čas od času připomenout.

"Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán..." (Gandalf)

Lidský život je časově omezen z dobrého důvodu. Tělo s přibývajícími léty chřadne a spolu s ním mnohdy i naše mysl. Dobrý fyzický a psychický stav je předpokladem pro šťastný život. Délka dožití ve zdraví se sice prodlužuje, ale i přes pokrok v oblasti medicíny si život nijak výrazně prodloužit nelze. V Čapkově dramatu je dlouhověkost, co se její délky týče, zahnána do extrému. Společně s možností prodloužit délku života v dramatu vyvstávají i zásadní otázky - kdo bude rozhodovat o prodloužení života a komu bude život prodloužen? A proč vlastně prodlužovat život jednotlivce, když jeho rodina, děti, vnoučata a vrstevnící postupně opustí tento svět a "nesmrtelní" zůstanou sami? Pro co jim zbyde žít? Napadá mne, že by prodloužení života dávalo smysl u brilantních myslí lidstva, kteří by tak získali čas pro důkladnější bádání a tak i možnost posunout lidstvo kupředu v oblasti vědění. Ale za jakou cenu?

KOLENATÝ: Nejvyšší soud se právě odebral –
GREGOR: – k poradě?
KOLENATÝ: Ne, k obědu.

10 07.01.2019

Olga nenávidí lidi, protože předpokladá, že oni nenávidí ji.

Olga touží po výjimečnosti. Chce poutat pozornost a vyčnívat z davu. Považuje se za normální, "fyzicky zdravou", racionální, logicky uvažující bytost v jinak iracionální společnosti, která ji chce způsobovat pouze bolest a příkoří.

Olga je chladná, přecitlivělá, paranoidní, ukřivděná, kalkulující, pomstychtivá a chladnokrevná.

Olga nenahlíží lidi jako jednotlivce, ale jako celek. Celek, který je vinen jejím utrpením. Za toto utrpení si Olga žádá spravedlnost. Spravedlnost, jíž chce být sama vykonavatelkou. Snášela všechna příkoří až příliš dlouho.

Olga je tikající bomba. Výjimečná svou odlišností. Vyvolený terč nenávisti všech lidí. Otloukánek.

Přišel ale okamžik, kdy jí došly její "nadlidské síly". Pohár, do kterého stačilo přilít jen jednu jedinou kapku, přetekl.

Olga se bude mstít.

Co si Olga zvolila jako východisko své "bezvýchodné" situace? Rozhodla se, že nespáchá sebevraždu. Na tu, podle mne, neměla dostatek odvahy, ač se jako odvážná a statečná snažila navenek působit. Namísto toho si zvolila masovou vraždu anonymních lidí. Byla přesvědčená, že na tento zločin měla právo, které jí udělila sama společnost svým krutým chováním. Společnost se k ní obrátila zády a ti, kteří jí měli pomoci, pochybili a nepodali jí pomocnou ruku. To byl pro Olgu signál, že už neexistuje jiná cesta a že může konat. Rozhodla se, že uplatní zákon odplaty - oko za oko, zub za zub.

Přestože tolik zdůrazňovala kolektivní vinu celé společnosti, vyjádřila Olga myšlenku, že kdyby si mohla vybrat, chtěla by, aby v davu, do kterého najela "erenou", byli její trýznitelé - rodina a lékaři, kteří jí nepomohli. Konkrétní osoby. Emoční vázanost na "blízké" ale v konečném důsledku opět povyšuje na vinu kolektivní. Proč? Chtěla se přecijenom pomstít smrtí konkrétním osobám, ale nepřišla na způsob, jak to udělat? Nebo chtěla být prostě jenom "vidět"?

Byla Olga narušená? Téměř jistě. Jen podle psychologických a psychiatrických měřítek, nebyla dostatečně "konzistentní" - "jedná tak, jak by to psychopat nikdy neučinil".

Bylo mi jí líto až do bodu, než zavraždila nevinné lidi.

Brilantně zpracované faktické dílo p. Cílka. Je nesmírná škoda, že se v textu vyskytuje tolik překlepů a chybějících písmenek, které kazí celkový dojem z jinak skvěle zpracovaného materiálu.

10 09.10.2018

Pročetla jsem poměrně velké množství komentářů a zaskočil mne propastný rozdíl v hodnocení jednotlivých komentátorů. Mráz je nejspíš jedna z těch knih, které čtenáře dělí na dva nesmiřitelné tábory.

Ovšem, každý je oprávněn mít svůj názor.

Upřímně nechápu, kde se v některých komentářích bere tolik negativního. Mně například příjemně překvapila postava vyšetřujícího detektiva, jenž není nabušeným a machistickým chlápkem, který v akci každého zneškodní. Vyhovovalo mi také umírněné množství akčních scén a soustředění se na odkrývání zápletky.

Samozřejmě, žádná kniha není úplně bez chyby, autor nám místy předkládá falešné stopy, linie, které nakonec nejsou nijak objasněny, ale příběhu to jako takovému nijak neškodí. Zpočátku knize chyběla dynamičnost, nicméně v druhé třetině je děj už svižnější. Extrémně zdlouhavé mi to také nepřišlo, naopak si myslím, že není žádoucí, aby děj skončil příliš rychle. A co se týče "vycpávkových" pasáží, které tu jsou zmiňovány, tak těch tam, podle mého skromného mínění, taky zase tak moc nebylo.

9 04.05.2019

Od začátku mi "Karl" neseděl s tou jeho fanatickou zálibou ve smrti a s jeho podivným, nepřirozeným, až mechanickým projevem. Ač se stylizuje do role milujícího otce a manžela, je to kalkulujíci a manipulativní psychopat. Sám se postupem času začne považovat za vyvoleného, za spasitele, jehož vznešeným cílem je osvobozovat od utrpení "dobré lidské duše". Ve skutečnosti je to ale jen alibistický zabiják, který si chce vybudovat a udržet image příkladného německého občana hlásícího se k německému nacionalismu. Karl po moci touží a díky nástupu nacistů se může realizovat. Jde přes mrtvoly. Doslova.

„Nic není v životě lidském jisté. Budoucnost je nejistá, a proto se jí lidé často bojí. Jediné, co v životě je jisté, je smrt."

9 24.08.2018

Tentokrát jsem se nechala tak trochu napálit tematikou, která mi přišla velice lákavá, a těšila jsem se, že se ponořím do vyprávění o drsné průpravě aspirujících baletek. Očekávala jsem tedy mnohem obsáhlejší smršť informací ze zákulisí baletního života, než jaké se mi dostalo. Vše zajímavé je v podstatě vyčteno již v anotaci. Zbytek knihy tvoří volně stylizované vzpomínky dospívající dívky doplněné sem tam o (zřejmě) reálné zápisky z autorčina deníčku. Autorčiny zážitky nejsou nijak unikátní, nijak zvlášť šokující a v konečném důsledku ani zajímavé. Neudělalo mi to díru do srdce a ač věřím, že balet je opravdu dřina a vyžaduje mnoho zbytečného odříkání, není to Miřenka Čechová, která by mne o tom přesvědčila.

8 08.03.2020

"Kingovek" už mám pár za sebou (včetně Svědectví, které sdílí množství paralel s tímto příběhem). Přestože se mi Puls četl vcelku dobře, obsahově to nic světoborného nebylo. Námět fajn, hlavní hrdinové pečlivě vykresleni, ale pro mě to jsou až příliš podobné archetypy postav jako v Temné věži. V knize je hromada odkazů - růže, věž, "temný poutník" - na Kingova ostatní díla. Pro mě jsou tyto odkazy mnohokrát nepochopitelné (dodnes nechápu závěr ságy Temná věž...). Kingovy příběhy jsou většinou neuzavřené a to mi asi začíná trochu vadit. Samozřejmě je zde prostor pro vlastní imaginaci, ale neabsentuje konec v jeho knihách až příliš často?

8 26.02.2020

Na tento spoluautorský počin mě v knihkupectví nalákala obálka a po nahlédnutí do knihy i krajně neobvyklé zpracování, které mě zpočátku trochu odrazovalo. Měla jsem (neoprávněný) dojem, že toto futuristicko-dokumentární uspořádání bude mírně chaotické.

Místy se vyskytovala, na mě už moc infantilní, zaláskovaná komunikace Kady-Ezra. Sem tam chyběla v textu písmenka nebo se objevovaly překlepy. Co mě dráždilo asi nejvíc byla překladatelova inkonzistence - v první třetině knihy se rozhodl používat zkratku UI (umělá inteligence) a pak náhle přešel k anglické zkratce AI (artificial intelligence), které se držel až do konce. Chvilku trvalo, než mi docvaklo, že se mluví o tomtéž.

Příběh nejspíše ocení především čtenáři YA literatury, ale podle mého uspokojí i odrostlejší čtenáře.

Jsem celkově příjemně překvapená a určitě brzy sáhnu po dalším dílu. Jednu hvězdu si nechávám v záloze pro případ, že by snad druhý díl byl ještě lepší než ten první.

8 05.08.2019

Publikace přibližuje čtenářům aktivismus na poli ženských práv zejména za období posledních 150ti let, ale nezapomíná například ani na řeckou básnířku Sapfó. Zároveň nám kniha připomíná, že je v oblasti lidských (ženských) práv stále na čem pracovat a že zdaleka nejsme tam, kde bychom být měli. Příběh mladičké Malály nám pak ukazuje, že podmínky na jednou demokratickém území se můžou rychle změnit k horšímu.

Čtení je to poučné a ilustrace jsou originální.

"Svůj příběh nevyprávím proto, že je výjimečný, nýbrž proto, že výjimečný není..."

8 31.05.2019

Kvalitu titulu Trhlina posuzuji ve dvou rovinách. Na straně jedné je dobrý potenciál námětu, na straně druhé je jeho ucházející zpracování v čele s postavou Igora, který má ději dodat hlavní prvek autentičnosti. Igor ve mně ale právě naopak vyvolal dojem absolutně nedůvěryhodného a arogantního blbečka, který nám dokola omílá, že už od začátku ví, že se řítí do problémů. Rovněž mi přijde žalostné, že má autor potřebu si v knize dělat "pod čarou" reklamu na své další tituly. Navíc způsobem, že čtenáře s jejich existencí "nenuceně" obeznámí prostřednictvím "Igora".

Neustálým připomínáním pravosti příběhu si autor sám pod sebou podřezává větev. Tato nežádoucí repetice ubírá na žádoucím a pravděpodobně i záměrném dojmu věrohodnosti. Když už se děj začne rozbíhat nezapomene do něj autor "trefně" vložit připomínku, že tohle všechno není žádný výmysl. Autor tak svému příběhu pouze škodí. Neskutečně mi lezlo na nervy, když "Igor" už posté nezapomněl zmínit "možná moje vyprávění nějak využiješ"... v těchto momentech jsem měla chuť nacpat si pěst do pusy a křičet z plných plic.

Lezla mi na nervy autorova chabá přirovnání a metafory, u kterých jsem nemohla jinak než protáčet oči v sloup. Podprůměrné tropy se pak v průběhu čtení buď vytratily, zlepšily (sem tam se nějaká dobrá vyskytla), nebo jsem je prostě jen přestala vnímat s tím, jak začínalo přibývat děje.

Samotná záhada je pak podle mě fúzí Záhady Blair Witch a Djatlovovy expedice. Zajímavé bylo sledovat dynamiku skupiny v krizové situaci a chování jednotlivců. Důležité bylo si připomenout, že každý má právo na vlastní názor a že ustrnout ve svém vnímání a nebýt otevřený jiným interpretacím svědčí jen o naší zabedněnosti.

Na konci autor zmiňuje, že už se k věci nebude nikdy žádným způsobem vyjadřovat. Takže spíš než závěrečnou validaci, že se autorův příběh mohl skutečně stát, jsem dostala přiznání toho, že celý děj je autorův výmysl. Pokud byl autorův záměr podsunout čtenáři myšlenku, že je jeho příběh fikce (nepočítám novinové články) a že chce, abychom to tak brali, tak mohu říci pouze "bravo". Mám ale dojem, že se pletu.

Kdyby si autor některé věci ušetřil, mohla být Trhlina parádní pecka. Celkový dojem titulu ve mně budí spíše zklamání, přestože potenciál námětu je skvělý.

8 31.05.2019