plomusujonak komentáře u knih

Nedostatek času na čtení povinné četby mě dovedl k výběru dětské knihy od maturitního autora. Je tomu již mnoho let, co jsem naposledy četl dětskou knížku a kvůli Kubulovi a Kubovi Kubikulovi si teď připadám jako jeden z těch dospělých, které potkal Malý Princ, a je mi smutno. Pokud se tato kniha opravdu líbí dětem, skládám hlubokou poklonu autorovi, protože nic takového bych nikdy nedokázal napsat. Při pohledu z dálky na děj považujeme dětskou knihu za přehlednou, ucelenou, jednoduchou a poučnou, ale pokud se podíváme detailně, zjistíme, jak absurdní je. Obecně by se to dalo charakterizovat takto: Osoba A a osoba B řeší problém. Osoba A řekne osobě B, že to bude dobré, osoba B přitaká a od té chvíle už se žádná z nich nepozastaví nad tím, že vůbec nějaký problém existoval. Dále jsou kapitoly až neuvěřitelně krátké - jedna se vleze s obrázkem klidně i na dvě strany. A i když je to dětská kniha, objevují se tam nadmíru znepokojivé motivy. Nejsou to však takové věci, které by děti zajímaly, na to je cílová skupina příliš nízkého věku, ale bál bych se, že by se jim mohly vrýt do podvědomí. Vždyť Burdaburděra doslova vpíchne jehlu do lebky Barbuchovi, jenž je sám entitou, která se živí strachem a vznikla z víry jiné osoby. Takovým bytostem se říká tulpové a jsou to reálné koncepty v hinduismu. Dalším zvláštním úkazem jsou citově zabarvená slova, která bychom v současnosti před dětmi nepoužili. Obecně tedy mohu říct, že nevím, jak se ohledně této knížky mám cítit. Je hezká, roztomilá, má nádherné ilustrace, ale občas je na svůj žánr zdlouhavá, a věci, které postavy řeší, jsou často zbytečné.

6 21.06.2023

(SPOILER) Toto je poslední díl z knižní série Podzemí. Ze série, která se mnou byla od sedmé třídy a doprovázela mě po dobu pěti let a která patří mezi mé oblíbené. V době, kdy jsem s ní začínal, mě zaujaly tajuplnost, brutalita a celkové prostředí, v němž se kniha odehrává. Z prvního dílu si nejdetailněji pamatuji Černé světlo, které mě naprosto uchvátilo. První díl byl především mysteriózní a působil poměrně věrohodně. Druhý díl byl o to bohatší a rozmanitější. Popisoval nepředstavitelně rozměrné jeskynní dómy a propasti zahalené do věčné temnoty. Objevily se nové hlavní postavy - Drake a Elliot - plnící roli archerypů mistra a učně. Mé srdce biologa zaplesalo, když jsem ve druhém díle četl o toxických parazitických houbách. Třetí díl se stále držel kvality, kterou nastolil první a navýšil druhý, dokonce jsem u něj strávil v kuse 4 a půl hodiny, avšak už si z něj nedokážu vybavit žádnou mou oblíbenou scénu. Zároveň se v tomto díle začne přechylovat prostředí z podzemí na povrch a s tím příběh ztrácí tajuplnost a nabývá akčnosti. U následujících tří dílů pak už mohu prohlásit, že název série neodpovídal obsahu, protože se děj odehrával hlavně na Povrchu.

Čtvrtý díl je však zvláštní tím, že obsahuje konec knižní série. Jak je to možné? V poslední scéně zjistí totiž Will s Chesterem, že zápisy Willova otce týkající se podzemního světa přepracovali 2 vysokoškoláci v knihu pro mládež. Bylo to nejspíš v tuto chvíli, kdy se cesty autorů rozešly a na posledních dvou dílech pracoval už jen jeden z nich. Tento konec je sice neuspokojivý v rámci příběhové linie a je také velmi otevřený, ale co se týče jeho síly a emocí, které ve mně vyvolal, je naprosto skvělý. Zbylé dva díly série výrazně mění celkový smysl knihy, například hmyzí povaha Styxů. Je to cool? Ano, ale nehodí se to. To samé platí o jejich mimozemském původu a o tom, že celá planeta Země je vesmírná loď. A tak se největší taj příběhu, jaký je význam symbolu trojzubce na přívěsku od Willova strýce Tama, utopil v změti chaosu a stereotypní sci-fi akce. Nemluvě o tom, že se z Chestera, jednoho z nejmilejších charakterů z celé knihy, stane na konci maniak, který je zabit otravnou postavou, která de-facto vstane z mrtvých, a taky, že situaci na konci knihy musel vyřešit deus ex machina. A poslední pokus o otevřený konec, kdy se z Willa stane Styx (netřeba se ptát jak), je marný a celkem stupidní. Přes všechny tyto nedostatky však musím ohodnotit tuto knihu pozitivně. A s ní i celou sérii. Nad mým úsudkem zase pro jednou vyhrála láska k těmto knihám a nostalgie. Podzemí vám vřele doporučuji. Když se vám nebude chtít číst celá série, budou stačit první čtyři díly. Podzemí mělo velký potenciál, dokonce podle něj chtěli natočit i hraný film, v Japonsku vznikla manga a v Polsku udělali počítačovou hru, ale vše se ztratilo spolu s klesající kvalitou knih. Na závěr ještě jedna rada: jestliže se rozhodnete dát Podzemí šanci, snažte se celou sérii dočíst maximálně do dvou let, jinak hrozí ztracení v ději, postavách a vymizení emocí k nim. Zároveň jak člověk stárne, už si knihu neužije jako dřív, takže věk 12 až 15 let je proto ideální.

3 08.05.2023

(SPOILER) Tento díl je velmi akční, po většinu času se tam totiž bojuje. Ve stručnosti bych chtěl ocenit určité momenty v manze, například vzpomínky na minulost. Před svou smrtí třeba Lord Bayon vzpomíná na dobu přibližně před dvěma sty lety, kdy začal konat ve své zahradě první soukromé lovy dětí, nebo vzpomínky chlapce Olivera, který při vážném zranění vzpomíná, jak se dostal do Goldy Pondu a jak se setkal s Lucasem. Lewis nezklamal a v tomto svazku vede s Emmou pozoruhodný dialog, ve kterém se střetávají jejich přání a pohledy na svět.

2 19.02.2023

Tato divadelní hra mě bavila nejvíc ze všech těch, které jsem četl. Řekl bych, že je to už i kvůli samotnému originálnímu podání - je to divadelní hra o tom, jak několik lidí hrálo divadelní hru, a navíc je protínaná několika vstupy Voskovce a Wericha, kteří mluví o tom celém jako o divadelní hře, v díle se tak vyskytují vlastně tři propojené úrovně reality. Ale teď k obsahu. Poměrně mě překvapilo, že se Werich a Voskovec nijak netajili s kritikou nacismu v tomto dramatu. Jinak se mi líbil spádný rychlý děj, a věřím, že kdybych měl víc času na čtení, zvládl bych to jedním dechem.

2 04.01.2023

První svazek byl decentním souborem vesměs příjemně tajemných povídek vhodných pro odpočinkové čtení nejlépe za deštivého odpoledne při svíčce a o bylinkovém čaji. Lovecraft se ale jako spisovatel neustále zlepšoval a tato druhá sbírka obsahuje v uvozovkách druhou generaci jeho příběhů, které jsou již rozsáhlejší, napínavější, hlubší a děsivější, a jde vidět, že Lovecraft si řádně uvědomil, co chce psát. Jako důkaz zlepšení kvality bych uvedl dvě sice nehororové, ale za to vydařené povídky vyskytující se v tomto svazku: Iranonovo hledání a Sladká Ermengarda. To první je dojemný příběh o zasněném hudebníkovi, který se pokládá za prince ztraceného království, a druhé je komediální povídka/divadelní hra, která nemusí nutně rozesmát, ale úsměv na tváři vykouzlí. Velmi se mi líbí způsob, jakým Lovecraft propojuje svá díla; nezáleží na tom, jakou povídku si od něj člověk přečte jako první, fungují všechny samostatně, ale v mnohých se skrývají odkazy na jiné v podobě témat, objektů nebo postav, nebo jen zmínek o nich, jež si tak jakoby žijí vlastním životem a dodávají svou útržkovitostí tzv. Mýtu Cthulhu (tj. fiktivní vesmír, ve kterém se naprostá většina jeho povídek odehrává) komplexnost a pocit důvěryhodnosti. Mohu vzpomenout například případ ohledně fiktivního okultního svazku Necronomicon, který marně hledali mnozí nadšenci v knihkupectvích a knihovnách. Velice jsem si oblíbil dvě povídky: již zmíněné Iranonovo hledání a Hudbu Ericha Zanna, která dokonale navozuje atmosféru tajemné cizí uličky, kosmické hudby a poukazuje na křehkost našeho světa, který může být lehce otřesen něčím velmi mocným. Za zmínku stojí ještě povídka Nepojmenovatelné, ve které si spisovatel briliantně hraje s představivostí a myšlenkami, které se jakoby na zavolanou zjeví ve skutečnosti.

5 04.01.2023

Před pár lety bych si vůbec nemyslel, že si někdy přečtu takovou knížku. Shodou mnoha různých okolností jsem ji však nakonec zakoupil a přečetl. Mohu říci, že kniha splnila minimálně všechna má pozitivní očekávání. Navíc mě příjemně překvapila. Obával jsem se před čtením, že příběh bude přímočarý či stereotypní, opak byl naštěstí pravdou a navíc příběh působí poměrně uvěřiteně. Velmi se mi líbilo, že součástí knížky jsou i slohové práce, které hlavní hrdinové psali, že místo toho nebyl jen strohý popis slohových prací a výčet jejich podstatných prvků. Je to velmi romantická knížka, ze které, možná překvapivě, vyniká nad všechny ostatní myšlenky právě obětavost, kterou láska doprovází. Přestože je kniha česká, tak hlavní postavy mají cizí jména, což působí docela uměle. Jediná zmínka o LGBT komunitě se nachází jen na obalu knihy, což si myslím, že je správně, neboť se tak mohl román odpoutat od politické situace a s tím spojených problémů a díky tomu se mohly pasáže knihy víc zaměřit na osobnost jednotlivých hlavních hrdinů, jejich duševní pochody a hlavně lásku mezi nimi. Vždyť je na střídačku každá kapitola popisována z pohledu jednoho z hrdinů, s čímž jsem se ještě nikdy nesetkal, ale velmi se mi to líbí. Přesto jeden stereotyp jsem tam našel; hlavní záporák je typický školní šikanátor z knih pro děti. Během příběhu se čtenáři poodhaluje špatná minulost hlavního hrdiny Daniela, nýbrž není odhalena úplně, což si velmi cením, přidává to jakousi mlžnost minulých událostí. Toto dílo má pro mě velký význam, protože se mi stalo branou k žánru young adult romantiky a množství knih, jež si budu chtít přečíst. Muffin a čaj má i druhý díl, jenž si mám v plánu koupit, a i kdyby nebylo pokračování tak dobré jako první díl, nelitoval bych koupě, neboť jak jinak podpoříte autora v psaní, než že si koupíte jeho knihy. Theo Addair má v literární kariéře velký potenciál a já budu doufat, že toto je teprve začátek.

8 10.11.2022

(SPOILER) Tahle kniha byla fakt silná. Netušil jsem, že bude tak emočně nabitá, že se budu dokonce bránit tomu, co by ve mně vyvolala, jinak bych propadl zoufalství. Stále jsem si musel opakovat, že ta kniha je napsaná tak, aby měla špatný konec, ba dokonce co nejhorší. Ale byl to opravdu špatný konec? A v čem všem nás příběh oklamal?

Přeskočím tu část, kde bych mluvil o spojitosti této knihy se světovou politikou. Z takových slov vznikají naprosto zbytečné debaty, které mohou vyústit v hádky, jež už se pak ani zdaleka netýkají tohoto románu. Jen bych chtěl říci toto: román byl myšlen jako odstrašující příklad, nikoli návod, a za druhé, je potřeba se z tohoto hlediska na ni dívat jako na film Rainman – podobnost v těchto dvou dílech spočívá ve způsobu, jak obě díla zobrazují autismus a totalitu – snaží se ukázat všechny možné aspekty v extrémním měřítku v rámci jediného případu (Rainman má všechny známé projevy autismu, ale šance výskytu takového jedince, se všemi symptomy, je nesmírně nízká, jde pouze o umělecké zobrazení; takové to je i u totalitního režimu ve fiktivní Oceánii).

Co však nesmíme v žádném případě opomenout při analýze tohoto románu, je lež. Není běžné, aby se v próze vyskytovaly lži, které nejsou od prvopočátku odhaleny čtenáři. Ale obávám se, že u tohoto díla byl oklamán nejeden čtenář, neboť důvěřoval prvkům v knize, které jsou však hluboce zpochybnitelné. Jak víme, Strana přetváří historii všeho, co se dá, jen aby se to hodilo do momentálního stavu věcí a pro co nejefektivnější ovládání lidí. Takhle dokáže například efektivně zburcovat lid proti čemukoli si zamane jen během pár hodin. A má pod kontrolou i jednotlivce, kterým efektivně vymaže mozek a pak je zničí bez toho, aniž by z nich tvořila „mučedníky“. Vždyť využívá samotný manifest proti jejich režimu jako svou zbraň. A zde je ten háček.

Pokud má Vnitřní Strana přístup ke Goldsteinově Knize, kde jsou vypsány hlavní myšlenky proti nim, a využívá ji jako nástroj pro dokonalé ovládnutí člověka, tak by mohla Knihu využívat, i kdyby nebyla plně pravdivá. Julie se domnívá, že bombardování Oceánie nezpůsobují eurasijské ani sinasijské (eastasijské) letouny, nýbrž ty oceánijské. Kniha sice tuto domněnku vyvrací, avšak ne úplně. Další část v knize, která mě k pravdivosti Juliiny doměnky vede, je fakt, že budovy ministerstev v Londýně jsou oproti ostatním stavbám všude kolem netknuté a nepoškozené nálety. Zároveň se v románu Winston ani jiná osoba nedostane k hranicím Oceánie ani na frontu, neopustí stát ani neprojde celé oceánijské území. Co se v knize přímo neděje, je zpochybnitelné. Oceánie by mohla zabírat mnohem menší území, než je líčeno v Knize, podmínkou však zůstává Británie (logicky) a Severní Amerka, neboť fotografie, která tolik utkvěla Winstonovi v paměti, byla pořízena na stranickém sjezdu v New Yorku. Ostatní oblasti však můžou spadat úplně pod jiné státy, které pro obyvatele Oceánie de facto neexistují. Ani ojedinělé boje mezi třemi světovými velmocemi by probíhat nemusely. Oceánie totiž válčí vždy ve spojenectví proti zbývajícímu státu s občasnou výměnou, ale nikdy nebojuje Oceánie sama, což naznačuje systematickou lež. Mohly by tak existovat státy s jinými politickými systémy, než má Oceánie. Mohly by existovat demokratické státy, v nichž by se ukrývalo Bratrstvo…

Obávám se však, že moje teorie se opírá pouze o příběhové trhliny a nesdělené informace. Bylo by tu více problému například s ambasádami, které jsou z velké části neodmyslitelně spjaté s existencí moderní demokracie (Severní Korea, například, může mít ambasádu v Praze a naopak). V hlavě se mi během psaní této recenze rodí další nápady na teorie ať už více, nebo méně šílené: výskyt Bratrsva mezi proly, stálé zapojení Goldsteina ve Straně, Goldsteinova smrt, ovládání lidí pomocí telemonitorů během spánku, setkání s Winstonovou matkou atd. A to jen proto, neboť se nemohu v hloubi své mysli smířit se špatným koncem románu 1984.

Stále si však udržuji naději, i kdyby se netýkala současné situace v rámci příběhu, ale budoucnosti. Příloha o pravidlech novomluvu je psaná jako vědecký text mluvící o vztahu jazyka k Angsocu v minulém čase. Co když existuje v příběhu jako reálný text napsaný po pádu totality v Oceánii. Co když opravdu prolové pochopili a povstali, nebo povstali a pochopili a svrhli vládu. V Knize je sice napsáno, že se ve vedení střídaly vždy dvě vrchní sociální vrstvy, co když stačí té nejnižší jen více času, když se ty dvě zastaví…

Pochyby o všobecné pravdě v románu nastávají i při zaobírání se jím jako literárním dílem a příběhem zvenku. Byl to opravdu špatný konec? Jeden můj kamarád, který má 1984 velmi rád, mi sdělil, že kniha končí dobře, protože Winston zemře šťastný a smířený s Velkým Bratrem. Tady jsem se musel zamyslet, protože z vlastních zkušeností vím, že konec se smrtí hlavního hrdiny vskutku neznamená špatný konec ani zdaleka. Z těch drastičtějších příkadů bych mohl vzpomenout apokalyptické anime Neon Genesis Evangelion či internetový příběh Návrh uživatele: S. D. Locke. Kvůli spoilerům nemohu prozradit, co se přesně v těchto dílech stane, ale mé dumání jsem ukončil s tou myšlenkou, že na rozdíl od 1984 je osud postav ve dvou zmíněných narativech spravedlivý, protože tak skončí zpravidla všichni z důvodu konce světa. Snad jediná věc, která však chybí románu 1984 k opravdu příšernému konci je záporná postava, kterou bych nenáviděl, O‘Brien mi totiž přijde neskutečně sympatický a mám ho opravdu rád.

14 29.09.2022

(SPOILER) Jak to u divadelních her bývá, rychle se čtou, a když se k tomu přidá skutečnost, že Revizor je nenáročná komedie, jde o opravdu pohodvou literaturu. Mám však pocit, že budu mít spíš rád ty starší hry, klasické, s prvky z comedia dell'arte, neboť mi přišly zábavnější. Ve scénáři Revizora mohu s přehledem rozeznat vtipy a skeče, v čem spočívají, proč jsou humorné a tak dále. Ale nesměju se jim. Myslím si, že je to proto, že jsou designované pouze pro jeviště, kde by dle mého fungovaly výborně narozdíl od suchého textu.

Ve hře existuje jedna úžasná postava - okresní lékař. Za celou dobu vydá pouze zvuk něčeho mezi i a e a vyskytne se jen v prvním dějství. Jak zbytečné a přesto zábavné je jeho bytí. Ještě by stál za zmínku samotný konec dramatu, protože poslední věc, kterou se postavy dozví, je, že přijel revizor, avšak nyní už doopravdy, načež klesne opona a zakryje šokované charaktery. Tím se stává postava revizora imaginární, a paradoxně tak nese hra název po charakteru, který de facto neexistuje. Geniální.

12 18.09.2022

Po stránce týkající se čistě stylu psaní a použití jazykových prostředků je Babička perfektní. Když jsem ji zprvu četl, představoval jsem si ji jako krásný decentní film od mistra animace Hayaa Miyazakiho. Barvitost a detaily vám dokáží v hlavě evokovat obraz venkovského života se všemi vůněmi a pocity a vtáhly by vás do děje knihy, kdyby nějaký měla. Na příběhu Babička pohořela. Začátek je hezký, rozjezdový, pomalejší a vy čekáte, že se dá děj do nějakého pohybu, že to bude mít mírný spád a že to bude i trošku napínavé, a ono nic. Tak pomalé, jako je začátek, to zůstane po zbytek knížky. Nesnesitelná úmorná nuda. Jediné světlé části jsou krom začátku už jen příběh o Viktorce (opravdu skvělý) a konec, u něhož jsem uronil pár slz. Babičku jsem si vybral na čtení, protože ji máme doma a má jen přibližně 250 stran. Ale zdání klame. Vazba je sice poměrně tenká, ale písmenka miniaturní a přímá řeč je ztlačená do řádků v obrovských odstavcích, ve kterých se lehce ztrácí. U knihy jsem mnohokrát nedával pozor ani jsem neregistroval, co čtu, bylo mi to jedno a chtěl jsem to mít za sebou. Je možné, že se babička líbí spíš těm o dost starším - dospělým, co už si něco zažili. Na povinnou četbu si však vyberte něco jiného než Babičku. Silně nedoporučuji.

5 18.09.2022

(SPOILER) Devátý díl byl naprosto úžasný. Hned na prvních stranách se Emma a Lucas dostanou za tajné dveře pod Goldy Pondem. Výtah, který se tam nachází, je v malém altánku uvnitř trochu většího altánku postaveného na ostrůvku levitujícím nad jezírkem se zlatou vodou v podzemí. Je to navíc stylizováno do éry začátku 20. století a kombinované s moderními a sci-fi technologiemi. Jak originální a skvělé provedení. Když se Emma pokusí spustit výtah a neuspěje, zazvoní telefon, z něhož jim oznámí pan Minerva velké množství důležitých informací, ale zároveň položí základ pro čtenáře, aby nad příběhem spekulovali. Co bylo zřejmé již dříve, ale přesto velice příjemné, byl návrat Normana do příběhu. Jeho situaci bych popsal jako tragikomicky ironickou; Norman se obětoval, aby ostatní mohli utéct a byl připraven zemřít na rozdíl od Conny a ostaních dětí, které doufaly v opravdovou adopci. Jak moc ho muselo překvapit, když ho mamá Isabella představila mladému muži s dlouhými vlasy coby Normanovu adoptivnímu rodiči. Legrace však přechází velmi brzy, neboť je Norman přesunut na farmu Lambda 7214, kde se dějí experimenty na lidech. Od setkání se Sondžuem a Muzikou přestala být tato série strašidelná, což mi bylo docela líto, ale naštěstí se strach práve v tomto díle vrací: nemocniční klinické prostředí Lambdy 7214 a znetvořené děti nahánějí husí kůži. Nakonec bych chtěl zmínit démony, kteří se účastní honů. Arcivévoda Leuvis je velice sympatický a příjemně chladný a i děsivý charakter, stal se velmi brzy jednou z mých oblíbených postav. A mám i oblíbený moment: když se dětem podaří zabít démonku Noumu, tak se její démonský milenec Nous dá do hrozného pláče. Projevy vyšších citů mám totiž u záporných postav velice rád.

1 18.09.2022

Vždycky jsem obdivoval umění fiktivních charakterů vyřešit jakkoli závažné psychické problémy do pouhých pěti minut, a to jen za pomoci povzbudivých slov. Zaslíbená Země Nezemě v tomto nezaostává a taková situace se v ní vyskytuje. Nedokážu posoudit, zda je to dobře nebo ne. Když si přečtete dialog, ve kterém řešení problému probíhá, dává vám smysl výsledek v podobě smíření nebo nabytí odhodlání. Ale je to realistické? Vážně se dá člověk, který utrpěl obrovskou ztrátu a několik let se uzavíral do sebe, "opravit" do pěti minut? Zní to jako nesmysl, ale teoreticky, pokud bychom započítali dobu, která od citové rány uplynula, a nepřímý vliv změněného okolí, v tomto případě náhlé přítomnosti dětí , zvlášť potom Emmy, mohli bychom tomu uvěřit. Jinak, co sedmý díl pozbýval, vrátil nám ten osmý; zásadní posun v příběhu, nečekaná zjištění, novou lokaci i postavy, a dal konečně racionalitu akcím toho mladého muže, který žil v bunkru B06-32 tolik let, choval se k dětem tak podivně a neprozradil jim své jméno.

1 18.08.2022

(SPOILER) Tento díl byl zatím ze všech nejslabší. Připisuji to hlavně extrémnímu zadržování informací pro čtenáře (kterých bylo v předchozích dílech požehnaně). Vždyť ten týpek v bunkru ani neprozradí, jak se jmenuje. O to nelogičtější potom vypadají jeho rozhodnutí a chování, například když se s ním děti poprvé setkají, nejdřív je srdečně přivítá, dokonce s nimi hodí i krátkou řeč, však vzápětí otočí kartu a napadne Emmu a začne vyhrožovat, že ji zabije, a v takovém duchu se to drží v celém díle. Celkově se dá říct, že zde příběh skoro stojí na místě; většina knížky se odehraje v bunkru a je zaplněna nikam nevedoucími dialogy. A i když je v následujících dílech mnoho vysvětleno, reputaci to v mých očích tomuto dílu nespraví. Neříkám však, že byl tento díl sám o sobě špatný, nýbrž to, že jeho funkce v sérii mangy celkem zaostává.

1 18.08.2022

(SPOILER) Šestý díl mangy je pro čtenáře velmi významný a to hlavně kvůli bohatému rozsahu informací, který poskytuje o pozadí příběhu a dějin tohoto fiktivního světa. Zvláště pak vlivem na čtenářovo rozeznávání dobra a zla a rámců etiky. Do tohoto svazku byl totiž čtenář veden s názorem, že všichni démoni jsou zlí a měli by být ve finále potrestáni, neboť, jak se zdá, si roku 2015 zotročili a podmanili lidskou rasu. Zde však démon Sondžu konfrontuje tento názor, stejný pro hlavní postavy i čtenáře, že tato situace vznikla Slibem, který si před dávnými časy dali lidé a démoni, aby byl svět rozdělen napolovic a obě rasy, lidská a démonská, se odloučily, čímž se jednou provždy zabránilo jejich válčení a vzájemnému zabíjení, trvající od nepaměti. Děti jsou tedy potomky lidí, které so při uzavření Slibu démoni nechali pro pěstování. Toto jest zbourání čtenářova dosavadního názoru; démoni a lidé tu byli vždy a Slib je velice demokratické a férové řešení výhodné pro obě strany. Jenže to není konec: v předposlední kapitole se Sondžu svěřuje své spolucestovatelce démonce Muzice, že nenávidí Slib a chybí muchuť lidského masa, které si do té doby mohl lovit v přírodě, jak mu jedině dovoluje náboženství. Další porušení čtenářova názoru, neboť se našel démon, který usiluje o změnu stejně jako Emma, Ray a ostatní děti.
Tento způsob psaní je dle mého úžasný, po takovém předkládání faktů je čtenář nucen nad příběhem přemýšlet i mimo dobu četby samotné, což se může pozitivně odrazit v jeho celkovém filosofickém pohlížení. K tomu musím zmínit, že si manga krásně hraje s myšlenkou vegetariánství a veganství a polemizuje nad správností jíst zvířata. To je důkaz, že při sdělování názoru lidem s protichůdnou myšlenkou se hodí zahrát na citovou strunu. A to se autorovi (otázka však, zda záměrně) povedlo přímo na mně jakožto na zastánci jezení masa. A poslední věc: Sondžu a Musika tvoří archetyp dvojice zkušených dobrodruhů - mistra a učně - jenž byl možný spatřit například i v mé oblíbené knižní sérii Podzemí.

2 04.08.2022

(SPOILER) Očekával jsem asi příliš, a tak jsem byl touto knihou poměrně zklamán. Doufal jsem, že se bude jednat o sbírku hororových a tajuplných příběhů, které mě okouzlí svou barvitostí a dostanu z nich husí kůži, nebo aspoň ten krásný pocit, jenž se dá vychutnat nejlépe za deštivých podzimních večerů u černého čaje a svitu svíčky v nějaké kavárně v historickém centru města, ve staré knihovně či doma v příšeří. Bohužel takových byl jen malý zlomek. Ale ještě než začnu kritizovat jednotlivé povídky, musím poukázat na nečekaně velké množství francouzského textu v této knize, což by mi zase tak nevadilo, jenomže vážení autoři sbírky se vůbec neuráčili o přidání jakýchkoli překladových poznámek, a protože francouzsky neumím a žádná z povídek s francouzštinou mě nezaujala natolik, abych si vůbec otevřel překladač google, neměl jsem z četby častokrát skoro nic. Autorům bych dále vytknul poměrně retardovaný výběr povídek a také jejich uspořádání. Vezměme si třeba hned druhou a třetí. I když jsou povídky Ligeia a Morella velice hezky napsané a jejich témata mě baví, jsou si příliš podobné a já prostě nechci číst hned po sobě dvě povídky o mrtvé ženě a nadpřirozených okolnostech doprovázejících tuto tragickou událost (tomto případě jde o jakýsi návrat ze záhrobí). Musím být asi jen rád, že za tyto dvě nezařadili ještě Berenici, jednu z mých oblíbených také o zemřelé ženě, to už bych se opravdu naštval. Ale jinak je třeba říci, že v této sbírce se nacházejí ještě další páry povídek, které spojuje příběh, a které jsou zařazeny hned vedle sebe správně, například moje oblíbené duo Jak napsat článek pro Blackwood a Osud, snad jediné dvě komediální povídky z celého díla, u nichž jsem se doopravdy bavil a u nichž obdivuju jejich originalitu, a potom ještě Arheimské panství a Landorská chýše, které jsou příjemným popisným zážitkem přírody. Nejvíc jsem si užil samozřejmě ty mysteriózní kousky, můj nejoblíbenější ze všech v této knize je William Wilson, dále Skokan, Vrah jsi ty!, Sud vína amontilladského, Ztracený dopis (tj. povídka, v níž se objeví Detektiv Dupin, naprosto geniální), Démon perverzity, Von Kempelen a jeho objev a Případ M. Valdemara. U čtení knihy jsem si však připadal jako při rozbalování čokoládového vajíčka s překvapením; čokoláda je nekvalitní a nikdy nevíte, jestli bude ve vajíčku ukryt hezký temný příběh, nebo divný, nudný nebo “humorný” pokus o rádoby povídku. Edgar Allan Poe je skvělý autor mystery, ale komedie prostě neumí; povídky Jak napsat článek pro Blackwood, Osud a možná ještě Rozhovor s mumií a Muž, který byl troskou člověka jsou výjimkou v tomto oboru, zbytek je nezáživný, zvláštní, či dokonce příliš absurdní. Kupříkladu povídka Umění stát se lvem salónu je o nose? Jako vážně? A v povídce Ztráta dechu ztratí hlavní postava dech na celý den a nemůže kvůli tomu umřít? Prosím? A Ďábel ve zvonici je povídka, kde narušení chodu času v malé vesničce způsobí chaos a paniku? Náměty, těchto zmíněných příběhů by měly jakýsi potenciál, ale jejich zpracování je vskutku bídné. Ale nejhorší je Šeherezadina tisícátá druhá povídka. Nezáživný výčet divů světa v budoucnosti popisovaný z pohledu středověké arabské princezny ozdobený masivními kusy poznámek pod čarou v takovém množství, že jim ani hvězdičky na označování nestačily, a že museli použít křížky?! Ne, děkuji. Ve sbírce je i mnoho povídek, které by byly možná zajímavé, ale kvůli jejich nezáživnosti si jen povrchně pamatuju, o čem byly, a někdy ani to ne. Našel jsem si však v knize jednu povídku, která nebyla ani komediální ani strašidelná - Síla slova - veskrze dojemná záležitost působící mocí básně, dokonce mě dojala k slzám, což se mi u čistě psaného textu stává jen málokdy. Ilustrace ke knize byly pěkné, ale bylo jich málo.

4 29.05.2022

Překvapilo mě, jak krátká tato báseň vlastně je. Byl bych ji měl přečtenou za den, ale docela jsem ji odkládal. Zjistil jsem u ní, že narozdíl třeba od dramat nebo prózy nelze číst poezii ve více lidech a střídat se, nebo je to aspoň velmi složité. Člověk se musí utišit a zklidnit a samotné čtení básní je spíše jako si prohlížet malbu; čtenář se o dost častěji než u běžné prózy vrací k předešlým frázím a veršům, opakuje si je, některé si čte rychle, jiné pomalu, rozjímá nad nimi, nad jejich rytmem, délkou, rýmem. A právě Máj od Karla Hynka Máchy patří mezi takové básně, které je možno číst snad jedině tímto způsobem. Přál bych si mít Máj doma ve své knižnici. Mít Máj pouze půjčený z knihovny je dobré jedině pro splnění požadavků na povinnou četbu, ale já sám vím, že Máj je takové dílo, k němuž bych se velice rád a často vracel, třeba abych si oživil v paměti nějaký verš. Prostě Máj je v rámci stylu a popisů dokonalým dílem a nevadí mi, že mu jde občas špatně rozumět. Baví mě, že mohu hledat význam použitých slov, zkoumat větnou stavbu a barvitě si všechny ty květnové denní i noční scenérie představovat.

21 29.05.2022

Nikoho snad nepřekvapí, že byla tato jedna z českých nejlegendárnějších sbírek básní, mou první, jež jsem celou četl. Zajisté mě nezklamala, byla v mnohých směrech velmi emočně nabitá a prostě velmi krásně napsaná. Často bývá Kytice přirovnávána z dobrých důvodů ke starým hororům, situace v některých příbězích básní jsou totiž velmi nepříjemné a vlastně i děsivé, objevuje se v nich utrpení, bolest, smrt a nadpřirozené bytosti, které předchozí tři zmíněné body způsobují. Snad v žádné není ani náznak vysvětlení, proč se ty věci dějí, nebo odkud se vzaly, a tak působí veškeré fantastické prvky jako něco, co člověka hluboce přesahuje, co tu bylo dávno před ním, a co ho dalece přežije. Když jsem četl například Poklad, běhal mi mráz po zádech. A u mé nejoblíbenější básně z celé sbírky - Záhořovo lože - jsem byl dokonce dojat k slzám. Celkově jsou všechny básně zahaleny jakousi rouškou tajemství. Líbivost básní však nebyla u všech na úrovni. Například tři nejznámější, Svatební košile, Vodník a Polednice, jsem si moc neužil. Možná tak bylo právě kvůli jejich ohranosti. Jiné byly prostě slabší nebo jsem je dokonce nepochopil. Musím však říct, že jsem si čtení Kytice při občasném pohledu směrem k lesu a při poslechu vážné hudby vysloveně užíval.

13 28.05.2022

(SPOILER) Dlouho jsem si chtěl přečíst něco od tohoto zajímavého spisovatele. Již dříve jsem poslouchal mluvené slovo některých jeho děl. Už v té době mě zaujala Lovecraftova schopnost nadnést ve svých dílech tu pravou atmosféru. Dokážu si představit situaci a v hlavě si vytvořit obrázek, a to i když jsou Lovecraftova díla na popisy dosti chudá. Možná je to právě ten důvod, že má mysl není tolik vázaná fyzickým popisem objektů, a tak můžu se svou představivostí brát víc ohled na to, jak na mne tyto věci působí psychicky, čímž se mi daří se lépe vžít do děje. Všímám si, že se u těchto jednadvaceti povídek, které kniha obsahuje, chronologicky zlepšuje kvalita a propracovanost, což bylo pro mě jakožto čtenáře velmi uspokojivé. Mohl jsem se tak stále těšit na lepší a lepší příběhy. Z toho velkého množství povídek bych chtěl poukázat hlavně na ty, jež mi z nějakého důvodu utkvěly v paměti.
Dagon, například, je charakteristický svým prostředím: blátivými páchnoucími rovinami uprostřed moře a prastarou bytostí - rybím králem - jehož jméno jako jedno z mála z lovecraftovského univerza lze vyslovit lidským jazykem, a který tvoří zároveň podivně tragickou postavu. Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona je takovou černou ovcí mezi ostatními příběhy. Neobsahuje téměř žádné fantastické prvky a na zápletku jsem marně čekal až do poslední strany. Povídka Paměť je ze všech nejkratší, ale za to velmi pěkná. Lovecraft zde nastiňuje budoucnost světa a pomíjivost lidí a jejich skutků vůči bytostem jiných světů. Dále příběh Z neznámého světa, který mě fascinoval myšlenkou, že nadpřirozená stvoření mohou být běžnější než lidé, že jsme jimi obklopeni ze všech stran, ale kvůli naším slabým smyslům je nemůžeme vidět. Hrůzný stařec pracuje sice s jednoduchými hororovými koncepty, ale je tak dobře napsaný, že nepůsobí příliš stereotypně. V povídce Chrám jsem se setkal s jednou z nejotravnějších a nejhorších hlavních postav, jakou jsem kdy viděl, je nepříjemně zatvrzelá, chladná, protivná a krutá, působí však jako vhodný element pro sdělení příběhu. Obrázek v domě je skvělou povídkou, ve které se však hlavní hrdina dostává do tak složité situace, že si autor asi nevěděl rady s rozumným zakončením, a tak to, co vytvořil, působí hrozně naroubovaně a celkem to kazí a utíná tok pocitů z příběhu (řekl bych takový deus ex machina). A nakonec Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny v sobě budují záhadu, která je velmi hezky rozluštěna až na konci knihy, a díky níž působí čin hlavní postavy věrohodně a i úměrně.
Ještě bych chtěl upozornit na určitý prvek, který se až příliš opakuje v autorově díle, počítaje až do konce této knihy, a to je podobnost mezi postavami: introvertní muži nad 40 let, kteří vyprávějí příběh o něčem, co si už moc nepamatují, ale co je tak hrozivé že je málem nebo opravdu přivedlo k šílenství, a o čem vlastně raději moc neřeknou.

8 12.05.2022

(SPOILER) Tuto knihu jsem dostal ke svým 13. narozeninám a odkládal jsem ji čtyři roky až do svých sedmnácti. Důvod byl prostý: předsudky. Říkal jsem si: "Není Hrabě Monte Christo náhodou nějaký starý nudný román? Jaký bude rozdíl mezi jeho o kousek novější předělávkou?" Avšak jakmile jsem začal číst, kniha mě nadchla. Přímá řeč a spádný děj začínají hned ve čtvrtém odstavci na první straně. Dále se mi líbí, že první kapitola se týká dvou hlavních postav, které, i když jsou záporné, působí kladně, a jejich pravé barvy se ukážou až v pozdějších kapitolách. Román je rozdělený na pět dílů, z toho každý má cca 8 kapitol. Druhý díl představuje úplně jiné postavy v jiném čase na jinačím místě které se dostanou postupně do děje původního - v prvním dílu započatého. Zápletky této knihy jsou spletité a převážně nepředvídatelné. V románu se stále objevují nové situace, jež příběh posunuí kupředu. Velice rád bych viděl seriálovou adaptaci tohoto díla; mám dokonce pocit, že i sám román ve své podstatě k tomu vybízí. Chtěl bych však vytknout, že jako i v jiných mnohých knížkách od Julese Verna zůstane záporák záporákem (navzdory prvním kapitolám) od začátku až do konce, což může čtenáře ochudit o hezké zážitky a způsobit nestrukturnost postavy. Dále mi přišly přehnané některé schopnosti postav, primárně hypnotické dovednosti doktora Antekirta, sekundárně nadlidská síla Matifouova. A když už jsme u něj, právě dvojice hrdinů - potulných francouzských akrobatů - Pescada a Matifoua - je velice zajímavým a příjemným elementem v knize. Jsou to totiž přátelé na život a na smrt.

8 10.05.2022

(SPOILER) Zaslíbená Země Nezemě je další manga, jež čtu kvůli anime. Recenzi píšu až k pátému dílu z toho důvodu, že první série anime končí také přibližně v těchto místech příběhu, a protože jsem první sérii viděl celou a věděl, co mne doteď v manze čeká. Důvodem je také to, že od šestého dílu se čtenář dozvídá podstatné informace zásadně se týkající příběhu, které poukazují na děj z jiného úhlu pohledu, a tím pádem by recenze byla příliš objektivní a už by nepoukazovala na pocity tímto příběhem vzbuzené.

Příběh začíná prostě: Emma a Norman najdou plyšového králíčka patřící holčičce Conny a rozhodnou se jí ho donést v naději, že ji zastihnou ještě před odchodem k adoptivní rodině. Zde se poprvé ukáže, zda je manga pro čtenáře vhodná. Emma a Norman totiž najdou Conny mrtvou, naloženou na korbě dodávky, s hrudí probodnutou podivnou rudou květinou, a spatří démony, z jejichž hovoru poznají, co je sirotčinec ve skutečnosti zač. Chtěl bych se pozastavit nad zvláštní rolí holčičky Conny v příběhu. Jde totiž o jakýsi archetyp postavy, většinou v podobě nevinného dítěte, jehož úkolem je zemřít (nebo být zmrzačeno) rukou záporáka a tím čtenáře přesvědčit o špatnosti této dotyčné záporné postavy. Takové nevinné děti jsou velice běžné v moderních příbězích (příklady anime, v nichž se vyskytují: Fullmetal Alchemist, Banana Fish, Made in Abyss), problém u nich však bývá ten, že nutí čtenáře být smutný jen z toho důvodu, že je to nespravedlivá smrt, bez toho, aby si k takové postavě vyvinuli hlubší vztah. Myslím si však, že v Zaslíbené Zemi Nezemi je použita dobře, neboť právě smrt Conny je základem celého příběhu a mistrně změní čtenářův pohled na Grace Field z krásného malebného sirotčince na hrůznou a děsivou farmu na lidi, což jí dodává na důležitosi.

Ostatní postavy tohoto příběhu jsou také dobře napsané, často až s nadměrnou pečlivostí a důrazem na osobnost. Ze všech mi nejkrásněji napsaná přijde ta hlavní záporná; mamá Isabella. Nejdříve ji čtenář vnímá jako přívětivou vychovatelkou, potom jako největší bezcitnou hrozbu pro děti a posluhovačku démonů, a úplně nakonec jako jako tragickou mladou ženu, která chce dát dětem v tomto krutém světě co nejvíce lásky jen lze a žít i za svého nejlepšího kamaráda z dětství, který nemohl. A věřte mi, tohle je jeden z nejlepších způsobů, jak dohnat čtenáře k slzám a empatii k záporné postavě. Vždycky se mi líbilo, když autor díla napsal postavu sice zápornou, ale oprávněnou a s dobrým vnitřním úmyslem.

Potenciál příběhu je využit co nejvíce, takže prvních pět dílů tvoří krásný, bohatý a relativně úplný příběh (bez toho, aby utrpěla návaznost na následující díly), který dokonce čtenáři nechává místo na zamyšlení. Styl grafického ztvárnění se dle mého k příběhu náramně hodí. Jen mi vadilo, že obsahy okýnek občas příliš přečuhují do těch dalších, čímž narušují celistvost kreseb. A ještě jednu malou výtku mám: to, jak děti dokázaly tak mazaně obelstít systém a odhalit tajemství a úmysly nepřítele, mi přijde přehnané, zvlášť, když je těm nejstarším dětem teprve dvanáct let. Sice se to dá obhájit tím, že Grace Field je prestižní farma pro boháče, ve které se dbá na to, aby byly děti co nejchytřejší a jejich mozky tím pádem nejchutnější, ale stále mi to vrtá hlavou.

3 12.02.2022

Tato kniha dokázala, že i geografie fantasy světů může být nejen převelice zajímavá, ale také velmi vtipná. Příběh v zásadě spočívá na satyře a absurdnosti, avšak rozsah toho, co může nabídnout, je velký a originální, a to i když se jedná o úplně první díl série. Mohu s jistotou říci, že jsem se u žádné knihy nesmál tak moc jako u této. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších. Vrhá na fantasy žánr světlo humoru a odpovídá na otázky, které si klademe o možném běžném životě postav typických pro takový žánr. Nutno také podotknout, že knize přidává na váze také český překlad. Například postava kostlivce s kosou se v originále jmenuje obyčejně Death, ale v češtině je to Smrť (nikoli Smrt). Celá kniha se čte velice dobře a děj rychle ubíhá. Nemohu opomenout ani atmosféru příběhu, která i dlouho po dočtení zůstává v mysli, ani ten krásný pocit, když si na ni vzpomenu. Je jako magické pole obklopující Zeměplochu nebo právě oktarína - barva magie. Barva dobrodružství, barva neznámého, barva větru prohřátého druholetním sluncem vanoucího na travnatých pláních pod dračími horami. Barva této knihy. Barva kouzel.

14 18.11.2021