popelka595 komentáře u knih
Nevystihla bych knihu lépe, než slovy mého syna po přečtení poslední pohádky: "To bylo tak krásný, mami, ale nevíš náhodou, jestli nemaj pokračování?"
Flandil ve školce i u doktora jsou jedny z mála knížek, které dokáže náš čtyřletý syn opravdu se zájmem poslouchat :)). A baví to i nás rodiče. Respektující styl výchovy je nám velmi blízký a není to tak dávno, co jsme byli sami dětmi a bývali bychom takové knížky tenkrát moc ocenili. Jsou totiž léčivé :)
Klasické české pohádky, které nás se synem moc bavily. Největší úspěch měl "Otesánek" a "O Koblížkovi", i když mně se nejvíc líbilo "O třech pradlenách" :))
Básničky, které umíme doma všichni :) Veselé a nakažlivé :)
S domácím násilím jsem se poprvé setkala na praxi v rámci studia sociální práce. Když bych měla říct nahou pravdu, opravdu mě tenkrát ty ženy svým způsobem uvažování rozčilovali, vůbec jsem se do nich nedokázala vcítit. A to až do dneška, kdy jsem dočetla tuto knihu a kdy naopak začínám konečně chápat a obdivovat každou silnou ženu, která se dokáže domácímu násilí postavit.
Kniha je to opravdu jiná, žádnou takovou jsem od Coleen Hoover ještě nečetla. Možná právě proto, že tahle autorka má stále čím překvapit..
Je mi to líto, ale fakt mě to vůbec nebavilo. Navíc mi to celý přišlo strašně depresivní. Dočetla jsem to večer před spaním a celou noc se mi zdály noční můry.
Momentálně nejoblíbenější knížka našeho tříleťáka. Díky ní už v přírodě pozná, čí je čí hovínko :))
Knihu jsem četla už kdysi, ale bohužel pro mě si z ní vybavuju prakticky vše.
Myslím si, že snesu hodně :)) (už jako "malá holka" jsem ulítávala na čtení thrillerů, hororů a doteď miluju černý humor Quentina Tarantina), ale pianista byl i na mě silna káva. A nejhorší na tom všem je, že tohle není žádný vymyšlený příběh, který má za cíl postrašit puberťáky. Tohle je krutá a surová realita o době a místě, kde každé ranní probuzení znamenalo malé vítězství.
Samozřejmě nemůžu dát jinak než plný počet hvězd, ale číst ani vidět bych to znovu zrovna nemusela.
Nevím, jestli to je tím, že "raději zešílet v divočině" je neuvěřitelně autentická a upřímná kniha, ale nemohla jsem se od ní vůbec odtrhnout. Stejně jako sám autor vnímám, že nemám nejmenší právo kohokoliv ze samotářů soudit či hodnotit (I když samozřejmě někteří mi byli sympatičtí více a jiní méně). I tak mi často hlava nebrala, kde se v nich bere tolik síly, moudrosti a třeba u dvojčat i humoru.
Za mě opravdu úžasná knížka s nádhernými fotografiemi.
Už teď se moc těším na slibovaný dokument.
Moc mě bavilo pozorovat, jak se stará dobrá Louisa Clarková pomalu ale jistě vrací zpět.. A že to byl návrat se vší parádou (doslova :D). Will by na ní byl určitě moc pyšný. Opravdu vydařený závěr série.
Totálně srdeční záležitost, tuhle knížku jsem jako dítě úplně milovala. Teď už bohužel vůbec není k sehnání.
I když mi je Patrik Hartl hrozně sympatický jako člověk a jeho první knížka se mi moc líbila - "okamžiky štěstí" se číst fakt nedaly. Nevadil mi ani tak styl psaní alá "jak mu zobák narost" jako spíš to, že jsem u čtení měla často pocit, že čtu nějakou stupidní telenovelu. Dočetla jsem to opravdu se sebezapřením jen proto, že nemám ráda rozečtený knížky.
Na začátku jsem se po pravdě fakt nudila, místy jsem naopak umírala smíchy a nakonec jsem došla k tomu, že to nebylo vůbec špatný. Hlavně se mi hrozně líbilo, že to bylo tak reálný, že bych si klidně takovou partičku kamarádů uměla představit.
Čtu opravdu hodně, snesu teda ledasco, ale tohle bylo i na mě tak příšerně napsaný, že se to vůbec nedalo číst. Hlavní hrdiny bych oba nejradši propleskla, jak mi za ně bylo trapně, děj rovná se nule, chyběl tam vtip, napětí, závěr. Až jsem si na konci říkala, že si z nás autorka udělala snad jen srandu. A já opravdu a upřímně po dlouhý době lituju času, který jsem do knížky vložila.
Taková milá, vtipná a předvídatelná pohádka o jedný sympatický bláznivý holce a krásném, bohatém a dokonalém princi.
Už dlouho jsem nečetla tak příšerně nudnou knížku, měla jsem co dělat, abych to vůbec dočetla. Tohle bych nikomu nedoporučila ani omylem.
Takhle moc jsem se u čtení už dlouho nezasmála. Nemělo to chybu!
Jojo Moyes psát umí, proto mě ani tentokrát vůbec nezklamala. Byť mi teda pořádnej nášup postav dokázal na chvíli udělat v hlavě guláš :). Příběh to byl krásný, lidský, opět spojen dvěma různými liniemi, v čemž je Jojo fakt dobrá.
Stejně jako "Andělé v mých vlasech" mě i "Schody do nebe" hodně silně zasáhly. Nevím, jak to Lorna dělá, ale její knížky jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy četla.
Knížku jsem si koupila kvůli synovi, protože jsem si uvědomila, že neumím nakreslit nic jiného kromě motýla a prasete.
A musím říct, že dobrý, protože už jsem s její pomocí zvládla nakreslit opici, papouška i medvěda :D