Prey komentáře u knih

Bohyňománie pro pokročilé – hlavně pro zájemce o Hoferův pohled na kraj. Nejpraktičtější částí knihy je devítistránkový slovníček kopaničářského nářečí. Rozesmál mě autorův komentář k Tučkové („takřka hollywoodsky vymaškařený thriller z moravsko-slovenského pomezí, v němž pro pobavení publika mezi nacisty, estébáky a opilci pobíhají v transu lesbické ženy“). Kam se ztratilo pochopení pro sílu fabulace?

1 30.11.2019

Téma současnosti si zasloužilo větší literární odvahu (a talent). Na malý rozsah příliš mnoho motivů (vliv sociální sítě s povinnými příspěvky na člověka, anatomie vztahu, rodina, kariéra). (Čteno v překladu Míšy Řezáčové.)

1 30.11.2019

Komiksy obvykle nečtu, ale tenhle námět i grafické zpracování jsou vynikající. Škoda jen určitých fabulací, prý ušlechtilých, na ochranu obětí kauzy.

1 08.06.2019

Když vás zajímá Foglar a oddíl Dvojka, ale nemáte čas a energii navštívit Památník národního písemnictví… :-) V textu je pár faktických chyb a opomenutí, což u tak výpravné knihy zamrzí, ale jako koláž reálných kronik i dalších materiálů je to pro specifickou čtenářskou obec Foglarových příznivců bezvadné.

1 19.05.2019

Pro mě nejzajímavější v rovině toho, na co všechno musí organizátor výstav myslet (prostor, povolení, ochranka, modelky, smlouvy, policie, prodej vstupenek, média, odpadky). Naopak filozofický rozměr knihy "kéž jsou všechny bytosti šťastny, i když sekají dluhy a opíjejí se sebeláskou a sebepoznáním a sebemoudrostí", ten mě až tak neoslovil. :-) Možná stálo za to vydat spíš pořádnou kroniku výstav včetně kvalitních fotek, než takový deníček s oxeroxovanými obrázky. Ale za živé umění a odvahu nápady uskutečňovat samozřejmě dík.

1 17.01.2019

Kniha je to krásně graficky provedená, ale kdybych měl hodnotit jen text, zas taková výhra to není. Reklama hovoří o nostalgii po devadesátkách, ale vzpomínány jsou tam hodně i časy rodičů, prarodičů, praprarodičů. A jen s něčím se jde opravdu ztotožnit, u historie konkrétní rodiny, když to příbuzenstvo neznáte. Od průměrného hodnocení to nezachránila ani časopisecká moudra, zakončující nijak hlouběji provázané kapitoly. Marie je milá (a zřejmě má sloní paměť), kniha je milá, ale…

1 05.01.2019

Au, čekal jsem asi něco úplně jiného, než naturalistická gender studies. Působí to hodně autenticky a nedivím se, že kniha vyvolala debaty typu „vážně je to u nás na venkově pořád takové, vážně jsou role obou pohlaví tak primitivně zakonzervované?“. V knize není nic víc, než suverénně vylíčené „zženštilé“ dětství, nezapadající do obvyklých norem současných vidláků. Ale na Zážitek s velkým Z mi takový dokument nestačil, ani když se homofobové ujišťovali ve své homofobii homoerotikou. :-) Tak je to v životě nakonec se vším... (Čteno v překladu Sáry Vybíralové.)

1 23.09.2018

Dost se mi to líbilo. Autenticitou pocitů mi kniha připomněla Soukupovou, ale místy tam nechyběl ani takový zvláštní fatalistický nádech, který jsem si doposud spojoval jen s příběhy, které obsahují nějaké nadpřirozeno. Těším se na další titul od autorky, Houbařku.

1 06.08.2018

Doufal jsem, že to bude o něm a o tom. Je to od ní a o ní... Já, já, já, moje bolístky, moje rodinné konstelace. Například s knihou „Já, hráč“ je to nesouměřitelné, i když její autor měl tu nefér výhodu, že to přežil a mohl popsat sám.

1 15.07.2018

Někdo v komentářích píše, že už to na něj bylo „moc“, na mě to bylo málo. Asi jsem přesycený různými motivy, ale marně jsem čekal na nějaký nápad, který by to posunul výš a jinam než jiné knihy. Nějak tomu chyběla hravost a vztek. Ale melancholie třetí části byla fajn. (Čteno v překladu Petry Ben-Ari.)

1 15.07.2018

Náhodný objev v knihovně, svižná satira univerzity a pracovního trhu. Dobrá lehce hořká jednohubka.

1 17.06.2018

Těžko soudit. Odvážná autobiografie, psychika dokáže hrozné věci. Jen si myslím, že taneční prostředí nebude náhoda, i když autorka stokrát zdůrazňuje, že spouštěčem u ní nebyla starost o vzhled nebo kondici. Hodně mě mrzely kapitoly, kde už všechno bylo příšerné, jen sebereflexe chyběla. Ta nemoc zatemňuje vše...

1 21.05.2018

Po přečtení hrozí morální kocovina, a ne ta příjemná. Po přečtení hrozí pochopení homofobů. Nikdo nejsme svatý, nikdo nemáme patent na rozum a chtíč a city, ale autor je prostě… brr. I když on bude navždycky přesvědčený, že každý, kdo řekne, že je to fuj, jen závidí. Jenže co? Ty nemocné sobecké vztahy? Ale zase jsem se díky jeho pozérství několikrát i zasmál, když to neměl v úmyslu, tak proč nedat krásnou bohatou jednu hvězdičku.

1 02.05.2018

Ze tří knih těžko soudit, ale zdá se mi, že Folnému jdou zatím lépe kratší texty. I tady mě totiž nejvíc oslovily pohledy vedlejších postav, třeba Pavla nebo Penny. U celku vnímám kladně schopnost provázat příběh bez ohledu na orientaci hrdinů a odvahu opustit čtenáře bez násilných happyendů. Jenže celé to milionté vyjádření zklamání ze vztahů, stárnutí, života – proč a nač? Od čtenáře je to vždycky trochu arogantní věta, ale: čekal jsem víc.

1 29.04.2018

Chvílema humor za každou cenu, ale stejně je to vtipná knížka a v pár kapitolách i smutně moudrá. Parádní ilustrace.

1 28.04.2018

Je to v podstatě zbeletrizovaná skautská příručka, podobná třeba Kronice ztracené stopy nebo Našemu oddílu od Foglara. Potěší zasazení do reálného místa a doby, modernější než u zmíněného Foglara. Naopak mě zklamalo, že na konci chybí obvyklé vyvrcholení tohohle typu knížek, popis tábora. Přesto se to četlo moc fajn, pokud Zapletala a junácký žánr máte rádi. Doporučuji.

1 05.01.2018

Božena Němcová je kult, který více než její dílo tvoří sto možných pohledů na její život. Jako osobnost ji mám velmi rád, i když je těžké říct, kdo byla doopravdy ona a co je dodatečná bulvární svatozář, co jsou přimyšlené zajímavosti. Z jejích knih s alespoň nějakou pravidelností potěšeně nahlížím jen do Babičky, takže Čtenářská výzva s úkolem přečíst knihu pohádek byla dobrou příležitostí, jak si oživit sbírku Báchorek. A docela jsem se zhrozil. Ano, ta etnografická hodnota, inspirace lidovou slovesností, ta tam je. Ale jinak je to, nemůžu si pomoct, svého druhu škvár, uctívaný spíše z důvodů mimo text samotný. V první řadě mě neskutečně iritoval a unavoval způsob vyprávění. Možná to odpovídá dětské pozornosti, vršení jednoduchých informací a akcí (byl takový a makový, měl, šel, řekl, udělal), ale kde je krásno popisů? Krajin, vesnic, měst, zámků, světa? Zadruhé, už nikdy si nebudu stěžovat, že je nějaké modernější dílko překombinované. Některé texty ze sbírky vrší přirozené i nadpřirozené zvraty jako pejsek s kočičkou. Některé na začátku vyprávějí o někom a něčem jiném než uprostřed a na konci. Je až s podivem, že z nich jiní tvůrci dokázali vybrat jednoduché, poetické a nosné náměty pro mnoho zdařilých filmových pohádek. No a konečně zatřetí… Genderová a podobná studia jsou často k smíchu. Přestože zkoumají reálné stereotypy, člověk se stejně ptá, jestli je to nejdůležitější úkol ze všech možných. A podobně nemusím rýpání do klasiky za každou cenu. Jenže když se člověk nad Báchorkami zamyslí trochu s odstupem, je sakra problematické, co je v některých z nich prezentováno jako absolutní dobro. Každá rozmilá panna je odměněna švarným urostlým jinochem. Místo skutečných hodnot je to vlastně strašně povrchní. Němcová někdy bývá vykreslena až jako rebelka, ale v tvorbě zabetonovala status quo, kterým často trpěli poddaní, ženy apod. No nic. Pro mě z aktuální četby jejích pohádek vyplynula úvaha, jestli je to vůbec ještě vhodná literatura pro současné děti. Myslím, že není. Tedy nepohlížíme-li na akt čtení rodičem jako na aktivitu, při které je jedno, co se čte, hlavně že dítě cítí blízkost a společný zážitek. Mám chuť podobně proklepnout Erbena, protože v tuhle chvíli, po dočtení Němcové, si myslím, že jím sepsané pohádky byly lepší, pokud si je neidealizuji odstupem času.

1 15.09.2017

Je to bezva populárně naučné čtení, ale člověk nesmí moc přemýšlet, jak by taková kniha mohla být napsána jinak. Protože z původního nápadu, popsat vývoj obývání, univerzálně, to přešlo hlavně k Velké Británii a Spojeným státům posledních staletí. Naopak od konkrétních místností a předmětů se utíká k čemukoliv, co autor považuje za zajímavé vyprávění. Mnohá jména a pikantní životopisy působí nadbytečně. Ale dějinná exkurze je to veselá, víceméně apolitická (nepočítáme-li třídní rozdíly jako základní politické téma), a svoji hodnotu určitě má. Historie vynálezů a „samozřejmostí“ je fascinující i ve zjednodušené formě. (Čteno v překladu Petra Sumcova.)

1 16.06.2017

Chtěl jsem na ukrácení dlouhé chvíle něco jiného než beletrii, tak jsem v knihovně podniknul nálet na regály s praktickými příručkami. A báječně jsem se pobavil. Tím, jak špatná knížka to je. Špatně napsaná, špatně strukturovaná, problematicky přeložená, vydaná jen pro peníze. Což o to, nějaké užitečné rady se tam najdou, ale jsou utopené v moři chaosu (a keců). Někde nás autorka považuje za mírné autisty, kteří se musí společenský kontakt učit včetně frází, pohledů a grimas („Na stříbrném podnose servírujte hostům nejen kanapky, ale i podněty k hovoru. Střídavě používejte tyto strategie: 1) Ptejte se a přitom se dívejte po všech shromážděných: ‚Viděl už někdo z vás nového Woodyho Allena?‘ Nebo oslovte osobu, která vám určitě odpoví: ‚Paní Braunová, vy jste už přece nového Woodyho Allena viděla. Prozraďte nám, jaký je?‘ Pokud se vám podaří uhodit na tu správnou strunku, budou i známí nemluvové a bázlivější lidé motivováni, aby se zapojili do hovoru. Nenuťte je ale k žádné spontánní odpovědi [sic!], nechte jim dostatek času na rozmyšlenou. Chvilku počkejte a podpořte motivaci pohledem a úsměvem.“). Rady autorky bych rád viděl zinscenované na divadle, třeba když doporučuje vhodné reakce na přijaté a rozbalované dary: „Neuškodí projít si předem slovník synonym a převést kladně hodnotící slova jako ‚hezké – zajímavé – rozkošné – nápadité‘ z pasivní do aktivní slovní zásoby.“ Jeden by si to spletl s brožurou pro Stepfordské paničky. Aby bylo podobnému omylu zamezeno, text jinde přitvrdí, například doporučením vhodné osnovy proslovu „teze – antiteze – syntéza“. :-D (Bez dalšího vysvětlení.) Kde já mohl být, kdybych se to dozvěděl dřív! Jak skvělým hostitelem jsem se mohl stát, kdyby mě někdo daleko dříve upozornil na to, že vhodnou oslavou stříbrné svatby je „vzlétnout za svítání s balonem“, že pro pobavení hostů mohu „ke kulatým narozeninám objednat travesti show“ a „na adventní večírek pozvat děti s flétnami“. Ovšem lehce mě děsí, že víno je k jídlu potřeba ladit také podle toho, zda jsem za přílohu zvolil „mrkev nebo čekanku“. :-( Na uklidnění si naleju minerální vodu, protože ty jsou „v současné době také ‚in‘“. Mimochodem, věděli jste, že 80 % litrových lahví vína má šroubovací uzávěr? Tak se v restauraci laskavě chraňte toho, že byste „příliš brzy žádali reklamaci kvůli korku“! Knížku hodnotím zářivou hvězdou... Vskutku nepostradatelná bible společenského styku! Z edice „Clever Life“, jak je uvedeno na obálce! (Čteno v překladu Lenky Pecharové.)

1 04.03.2017

Většina států nepochybně má nějakého toho svého „pana Etiketu“. My jsme to s Ladislavem Špačkem docela vyhráli, protože kombinuje znalosti, ojedinělou praxi a ještě mediální obratnost, od psaného slova až po televizní vystoupení. Zrovna tenhle formát malé knížky mi ale nepřijde šťastný, i když hodnotím jen podle jednoho dílu. Zaprvé, text příliš brzy uteče ke styku s vysokými ústavními činiteli a cizinci, což je sice zajímavé, ale běžný smrtelník by uvítal spíše rozpracování běžnějších situací. Zadruhé, text je málo strukturovaný, plyne v podstatě beletristicky. Proč nejsou základní zásady u jednotlivých témat vyjmenovány bodově nebo znázorněny graficky? Pokud sháníte něco k etiketě od Špačka, zkuste se podívat raději na jiné knihy, co mu vyšly.

1 04.03.2017