Prey komentáře u knih
Tady klaplo všechno: Rozhovory nejsou přehnaně dlouhé. Není jich příliš. Jsou dostatečně odlišné a zajímavé. Faktografické poznámky mají jen takový rozsah a styl, aby nerušily hlavní text. Plusem je i grafická úprava knihy. Nedokážu úplně posoudit odbornou stránku (jestli se něco neztratilo v překladu, co by nám prozradily cenzurované pasáže, jak moc byly rozhovory do psané podoby učesány), ale vlastně už dlouho jsem nečetl takhle dobře zpracovanou populárně naučnou literaturu. Autorka má koule… a téma samotné je samozřejmě smutně fascinující.
Autor, kterého jsem se vždycky zastával a jehož texty mi přišly lepší, než jak se o nich psalo. Bohužel to platilo jen na „Viewegha před“. „Viewegh po“ působí jako zlá parodie sebe sama. Postavy, včetně upoceně vytvořeného skoroautoportrétu (pokolikáté už?!), sto procent času přemýšlejí, co si o nich myslí druzí. A do toho sex. Pissingové vyznání je sice, ehm, osvěžující, nic proti všem spouštěčům vzrušení, ale stejně se nabízí otázka proč. Proč už v celé knížce není jediná nová myšlenka, jediný nový přístup, proč je to destilát toho nejslabšího z autorova stylu. Dva dny po dočtení si nejsem schopný konkrétně vzpomenout na jedinou povídku. Křeč, křeč, křeč. Složenky se sice neptají, ale tady je na místě přestat s jednou knihou každý rok (nebo ještě častěji) a vzít si dlouhý oddechový čas na prozkoumání vlastních literárních možností a nosných námětů.
Působivá ostrovní vyvražďovačka, ve které nechybí suchý anglický humor. Detektivní linka, kdo je vrahem, je skvělá. Včetně klíčového vodítka pro pozorného čtenáře, které přichází těsně před nádherným finálním rozuzlením. Oblíbenost knihy vychází z umu autorky zaujmout, napínat, bavit. Přinést chytré detaily. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že je to jeden z titulů, které jsou vlastně napsány špatně, kdybychom v tom začali šťourat. Mužské postavy mi lehce splývají i při opakovaném čtení, protože intro je na tolik charakterů a činů velmi rychlé. Hlavní děj je okatě vykalkulovaný, takže přes nevybíravé násilí připomíná frašku. Kdybychom se o někoho z hrdinů dokázali opravdu bát, někomu fandit, to by byly teprve stažené půlky. V jiném rozsahu a tónu z toho mohlo být víc psychologického bahna. Takhle je to poutavá historka k čaji o páté. Ale vadí to, když lepší jste neslyšeli? (Čteno v překladu J. Z. Nováka.)
Krysař mi vždycky zvláštně unikal. Možná jsem na výkladu o něm ve škole chyběl, možná mě mátly ty nečeské reálie, ale nějak pro mě nebyl součástí naší literatury. A do toho ta pubertální radost, že se někdo jmenuje „dick“. :-) (Vojta Dyk byl tehdy ještě neprofláklý.) Nepomohl mi ani Landův muzikál, protože znalost jedné písně, Temného stínu, knížku nenahradila. No, tak jsem si po letech sednul k původnímu textu, ještě jsem se dovzdělal alespoň na Wikipedii a... nic. Stylisticky to na mě působí až otravně. Příběh není ani plnokrevným vyprávěním, ani alegorií, spíš něco mezi tím. Na filozofickou pohádku málo filozofické, málo pohádkové. Nesedlo mi to, přestože potenciál působivosti v tom samozřejmě je. Ale v tomhle náčrtu?! Nemůžu se rozhodnout, jestli je ten příběh překombinovaný nebo podkombinovaný. :-) U závěru by měl člověk lapat po dechu, být uchvácen atmosférou, ne říct jen „hm“. Poetika a trefnost některých vět, občas v komentářích citovaných, nevynahradí plochost celku. Osudový vztah popsán vlastně dost vlažně. Vadí mi nejasnost některých motivů, použitých téměř ad hoc. Proč poutník, proč píšťala, proč rybář, proč Faust, proč propast? Má to všechno vyšší smysl? Nebo se vrší legendy v legendě? Možná už bych se měl odebrat do zemí splněných tužeb... Kde by byl Krysař napsán jinak. Popravdě, bezbřehý obdiv některých zde mi zavání pozérstvím. Závidím všem, kterým to přišlo přímo dokonale moudré a perfektně tajemné.
Nejsem typický fanoušek Milénia jako celku, druhý díl jsem místy četl s nechutí, třetí nedočetl, a rozhodně nebudu číst o Lisbeth z pera někoho jiného než Larssona, ale první kniha... Ach, boží! Jako by pejsek s kočičkou dělali dort, ale povedl se jim. Být to chytřejší, je to intelektuální nuda, být to hloupější, je to spotřební nuda. Ale ono je to trefené přesně na kvalitní bestseller. I věci takzvaně na efekt v tom fungují. Vrstevnatý, napínavý, atmosférický, gradující příběh. Nepostrádající dobře pojatý dojezd. Zapamatovatelné postavy. Jasných pět mrazivých hvězdiček. (Čteno v překladu Azity Haidarové.)
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, tak dlouho píšete to samé, až zklamete i fanoušky. Karika se nevyhnutelně opakuje, a to funguje jen tehdy, když stejné myšlenky obalíte novou akcí, záhadou, dobrodružstvím. Propast je bohužel pozoruhodně strnulým filozofickým cvičením, což je škoda, protože mě občas napadlo, jestli není dílem docela dost osobním – v pár tvrdých nerozvleklých odstavcích o destrudu ke konci knihy. PhDr. (ha!) Karika však samozřejmě není hloupý, jisté neustálé opisování kruhu svým dílem – vidění toho samého jinak – přiznává jako záměr, další rovinu svého fikčního světa. Dokonce na svém webu píše, že tvořivé opakování je vlastně hodnotnější, než ta čtenářským diktátem žádaná (pseudo)originálnost – ta moje chtěná nová akce, záhada, dobrodružství. Já bych mu však, pro dobro běžné čtenářské lačnosti, doporučil, aby chvílemi opustil hlavy svých hrdinů, přidal více postav, více „faktů“, lokací, děje. Tato obsese pádem byla únavnější než život. A Karikova argumentace, proč Propast a Smršť mají stejnou výchozí situaci, nález kamery, je sice zručná, avšak tak inteligentní člověk musí vědět, že okecává skutečnost, že je také one-trick-pony, jako každý komerčně úspěšný autor. (Čteno v překladu Jiřího Popioleka.)
Zajímavé čtení. Určitě bych o tom nemluvil jako o nějakém útoku na Gotta, jedná se o kvalitní hudební publicistiku pro každého, kdo se o popu snaží přemýšlet – jak se z někoho stane legenda, co ho k tomu předurčuje, co dozařídí bohužel běžnou lidskou přetvářkou, kompromisy, známostmi, mocí, penězi. A samozřejmě talentem, vytrvalostí, vnitřním puzením. Kolik úhybných manévrů do sebe musí Bůh vtělit… Škoda, že se autor nerozepsal i o třiceti letech po převratu, nesouhlasím s ním, že to už pro příběh nebylo zásadní.
Četl jsem až po Haně a sešup v kvalitě je šílený. Aby to jó byl román, tak jsou tam dějiny, je tam smrt, ale je to hlavně snůška drbů o nadměrném množství propletených postav bez vůně a zápachu. Ten s tou, ta s tím... On takový, ona onaká... Měl jsem vážné problémy dočíst.
Proč já to pořád čtu? No protože je to snadné čtení do metra, o maličko lepší než předvolební letáky. Jinak těžká slabomyslnost, obsahující bezúčelné opakovaní už napsaného (ztrátou krátkodobé paměti trpí i redaktorka?), celou povídku zařazenou z jedné z minulých knih, stejné citáty používané už roky. A neskutečně plochý pohled na lidi a vztahy, bez přesahu od tělesných pochodů k čemukoliv většímu. Kde je ta smutná vlídnost, kterou pod macho maskou v některých starších knihách měl?!
Něco se přece musí najít, čím se zají to ticho... Hanišová umí. Smutná minulost, přítomnost a houbaření propleteny srozumitelně, uvěřitelně a psychologicky zajímavě. Těším se na další knížku.
Nemůžu se zbavit dojmu, že autorka má velký talent, ale spíš v rovině přiléhavého netriviálního popisu konkrétních situací, myšlenek, emocí, míst, charakterů. Jako celek se to vždycky tak nějak rozpadá, mizí tah na branku. :-(
Vlastně bych neměl zásadní problém ani s absolutním hodnocením, protože je to jedna z těch krásných (krásně smutných) knih, kterým můžete nedostatky dost dobře odpustit. (A to říkám s plným vědomím toho, že například Černobílému světu jsem je neodpustil. Holt paradox subjektivnosti.) Limonádové věci na efekt (a že jich tam je) zachraňuje určitá sladkobolná hravost, dávající vzpomenout třeba na Amélii z Montmartru. Překvapilo mě, docela nepříjemně, kam až autor knihu dovedl. Zůstala z toho ve mně jistá prázdnota a pachuť nespravedlnosti, to však odpovídá válečnému tématu. Síla textu tkví hlavně v tom, že je tradičním popisným vyprávěním bez nesrozumitelných úvah. I tak Doerr dokázal pár větami tnout do podstaty věcí. Myšlenka lidí uvězněných ve svých rolích mi okamžitě připomněla Předčítače a soudní obhajobu, mimořádně skvěle zahranou od Kate Winslet. Hodnocení nakonec snižuji za předsunuté kapitoly ze srpna 1944, které prozrazují směr, kam příběh uhání. Obyčejná časová souslednost by byla lepším řešením, protože by čtenář většinu textu nevnímal jen jako předehru k rozuzlení, které ho ani nemusí uspokojit. (Čteno v překladu Jakuba Kaliny.)
Co některé lidi vede k předvádění vlastního soukromí, kromě narcismu a hrabivosti, to se mi těžko chápe. Ale díky tomu máme my, obyčejní smrtelníci, co drbat, s čím se porovnávat, kam nahlédnout. Tahle ženská psát umí (překvapivě?), tohle nejsou jednoduché věty vypocené s deseti najatými pisálky, ale čtivý sled impresí, myšlenek a sebereflexí. Potěšilo mě, že to nestojí na Saudkovi (ani starším, ani mladším), že to není příspěvek do mediální války, i když sebeoslavné to samozřejmě trochu je. Ve výsledku docela příjemný exhibicionismus.
Ha, kdo by to byl řekl, že od českého autora, kterého jsem měl spojeného jen se Spalovačem mrtvol, existuje bezmála orwellovský svět. Nahlížený ovšem úplně jinak, než ve slavné 1984, spíše v mikro měřítku, odspoda. Bez politologických ambicí. A s pořádnou kapkou vypravěčského šílenství. :-) Byť jistá všeobjímající hlavní dějová linka je přítomna včetně vyvrcholení, místy kniha plyne v podstatě odnikud nikam, mezi jinotaji. Něco říká stokrát, něco neříká vůbec. Nepochybně záměrně. Což o to, jako depresivní groteska se zajímavou atmosférou to funguje a nepostrádá napětí, ale autorova obsese bizarností, detaily a omílanými situacemi je vskutku neobyčejná. A určitě nesedne každému. Já jsem se s tímto titulem setkal na základě doporučení od někoho, ke komu něco cítím, a nebudu předstírat, že se to do hodnocení vůbec nepromítá. Čtyři hvězdičky ale dávám s čistým svědomím, že jde o pozoruhodný příklad kreativního psaní, který mi v hlavě implicitně zůstává i mnoho týdnů po dočtení.
Elegie za sendvičovou generaci, létající mezi dětmi a starými rodiči... Soukupová má tak precizně odposlouchané argumenty běžných lidí, že ji opět podezřívám z tajného odposlouchávání českých domácností. :-) Takže opět velmi dobré - jen to jaksi nešlo číst s moc velkým požitkem.
Tož, nebylo to špatné, ale cenou za syrovost textu je také jeho roztříštěnost a zkratkovitost. Bavila mě du-forma, ale určitě se nabízí otázka, zda to není celé příliš vypjaté, na efekt. Škoda, že některé pasáže nebyly budovány klasičtěji, rozvláčněji (Jurodivá, bratr).
Autorka je populární, ale to knize podle mě spíš ubližuje. Člověk se ptá, proč zkušená spisovatelka nepracuje s některými věcmi lépe. Určitým dějištím věnuje dlouhé desítky stran, aby pak závěrečné akční drama zfoukla "mimochodem", pár odstavci. Nemohu se zbavit dojmu, že kdyby zřízení, do kterého děj umístila, propracovala lépe a originálněji (nejen pouhým protažením reálné minulosti), věci pouze zmíněné nechala postavy zažít, odhalovat na více dějištích, mohla kniha aspirovat na velký román, dystopii. Takhle je to jen předvídatelná ženská četba, byť zručná. Je na každém, zda mu to stačí, soudě podle prodejů je po tomto typu čtiva - červené knihovně se společenským přesahem - poptávka. Pomyslné body navíc rád připisuji za komerčně úspěšné připomínání historie, dějepisné vzdělávání čtenářů.
Tak strašně únavná kniha... Bohužel jako vztahy samy o sobě. :-) Všední rodinné mikrokosmy Soukupové velmi jdou. A je příjemné číst pro změnu o "průměrných lidech".
Části mého já exhibicionismus podobných knih vadí, a ještě víc ta určitá nadřazenost mezi některými řádky, kdy cítíte ego autorky, domnívající se, že patří k elitě už jen svým astrologickým znamením a ascendentem, ke skupině lidí zrozených k velkým věcem a výjimečnosti. Budiž. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že má opravdu co říct, jak k určité etapě našich dějin, tak ke své profesi, a konečně i k životu obecně, protože kus moudrosti a pokory duchaplný člověk věkem získá. Nejvíc obdivuji odvahu přiznat vlastní radosti i bolesti a totálně odhalit vztah s Havlem ve štěstí i beznaději. Tím se sice vracíme zpátky k otázce, jestli to je nebo není zavrženíhodný bulvár, ale mně to čtení soukromých dopisů dalo klid, jak se turbulence a emoce lidských vztahů stále opakují, jak jako lidé milujeme, jak jsme někdy altruističtí a jindy sobečtí, nebo oboje dohromady. A oba aktéry chápu i ve chvílích, kdy se nechovali příkladně. Takže paní Jitka určitě ví, proč to mělo smysl udělat, tuhle knihu vydat.
Autorka je ve své knižní tvorbě pro dospělé tak trochu „one trick pony“… Ne že by ten trik neuměla skvěle, to popsání mikroturbulencí každého dne svých postav, střety v rodinách, ale od atraktivní premisy – hérečka! – jsem asi čekal o maličko víc, než „jen“ další vynikající vcítění se do dospělých i dětí. Přesto fajn.