puml komentáře u knih
Literární skvost ve všech ohledech. Upřímně, nečetl jsem celé, dost jsem přeskakoval. Je to spíš kniha pro odborníky nebo opravdu zapálené posluchače Bacha. Ale to jak Gardiner propojil několik rovin a ve své podstatě vytvořil něco na způsob literární fugy, kde se proplétá několik motivů. Jednak Gardiner a jeho osobní vklad a život s Bachem, pak Bach jako historická osobnost a skladatel, Bach jako člověk, jako syn, otec a manžel a jako člověk duchovní a Bohu a hudbě cele oddaný a v neposlední řadě stručný ale výstižně pojatý kontext doby.
Nejsem nějaký zarytý zastánce klasické hudby a z Bacha toho zas tolik neznám, ale kdybych měl jmenovat skladatele nebo hudbu, která by měla reprezentovat hudbu ve své podstatě, ve své rafinovanosti, duchovnosti a lidskosti; hudbu, která by definovala jak komiku tak tragiku člověka a jeho snažení, tak by to byl určitě Bach. A kdybych měl doporučit nějakou knížku o hudbě, tak by to byla právě tato. Doporučuji.
Zatím asi nejlepší knížka o Číně druhé poloviny 20. století. Vše podáno srozumitelně a jasně. Spousta příkladů té podivně absurdní doby Kulturní revoluce i následujících let "ekonomického zázraku". Jedná se o velmi civilní esejistický popis autorova mládí se spoustou leckdy absurdních příběhů jak z jeho rodného města, tak z jiných koutů Číny. Velmi svižně napsané a s citem pro ironii. Tahle útlá knížka tak přináší cenný pohled spisovatele a intelektuála na turbulentní dění v Číně na konci druhého tisíciletí.
Bernhardovi divadelní hry se prakticky nedají číst; respektive čtením ztrácejí na své naléhavosti. Bernhard totiž v textu nemá prakticky žádné jevištní poznámky a případné ztišení nebo naopak razance promluvy určuje až režisér a herec. Jde totiž vždy o dikci o to, jak to ten který herec přistupuje k tomuto velmi žlučovitému bilančnímu monologu. Výborná je v tomto ohledu například rozhlasová adaptace s Otomarem Krejčou v hlavní roli. Doporučuji.
Je to víceméně polodokumentární román. Na začátku zmizí dcera a otec se ji snaží najít. Do toho je spousta vsuvek, které vysvětlují jak fungovala tajná policie a obecně diktatura v Brazílii v 70. letech. Silné téměř naturalistické momenty se střídají s těmi slabšími sociologicko-politickými. Na těch 170 stranách chce Kucinski popsat co nejvíc, ale občas to drhne. Základní linie hledání dcery je dobrá, ale některé ty vedlejší linie působí občas dost zkratkovitě. Škoda, že se nešlo víc do hloubky a do psychologie v tom samotném příběhu. Takhle je to takový hybrid románu a dokumentu. Ale za přečtení určitě stojí, už jen kvůli tomu, že o Brazilské diktatuře (na rozdíl třeba od té Chilské a Argentinské) se toho u nás moc neví.
Tak tohle mě bohužel spíš minulo, četl jsem to ale dost zběžně a ve spěchu. Při četbě jsem si vzpomněl na skvělý film Alaina Resnaise Loni v Marienbadu. Jinak cením edici, která se snaží přicházet i s experimentálnějšími romány a díly portugalsky psané literatury. Jen mě ten příběh moc nezaujal a ty četné aluze na film a literaturu působily spíš rušivě, i když chápu, že to má v ději své místo, a že to byl záměr. Ale i tak je to pěkný kousek do Lusobrazilské knihovny. Své čtenáře si Karen určitě najde. Kdybych měl hodnotit, byly by to asi silnější 3 nebo slabší 4 hvězdy. Nechávám ale bez hodnocení. Možná se totiž ke Karen ještě někdy vrátím.
Ferreira je taková má opakovaně se vracející literární výzva. V tom textu je něco dráždivého, co mě neustále nutí se k Ferreirovi vracet; skvělý překlad, skvělý jazyk a atmosféra, ale přes počáteční nadšení se u mě vždy po nějaké době dostaví rozčarování a následně odložení. Je to dobrá kniha, taková poetická a lyrická, ale té lyriky a mudrování je tam nějak moc. Ač se nejedná o nijak rozsáhlý román, tak mě Navždycky vždy spolehlivě uspal a udolal a vlastně jsem ho nikdy nedočetl. (A že jsem to zkoušel mockrát...) Ten název má tedy pro mě až symbolický nádech.
Starej dobrej Wernisch a veteše všeho druhu. Výstižnější by byl ovšem název "z wernischovských parnasů" - vlastně by se tak mohly jmenovat všechny sbírky Ivana Wernische z poslední doby. Líbí se mi formát, délka i grafické zpracování. - Jako dívat se na film pro pamětníky. Nepřekvapí, nezklame, potvrdí.
Výborný román z Angoly s hodně netradičním vypravěčem. Ač se román odehrává v exotickém prostředí, tak děj i motivace postav jsou srozumitelné i člověku angolských dějin neznalému. Navíc samotné téma změny/záměny identity je stále aktuální. Nicméně Obecná teorie zapomínání byla přeci jen o chlup lepší. I tak se ale jedná o skvělou knihu, která se čte jedním dechem. Podobných "afrických" skvostů u nás moc nevychází.
Románů od afrických autorů nevychází moc. Agualusa sice žije většinu života mimo rodnou Angolu, ale jeho romány se k Angole a její minulosti vrací. Je to výborně postavený román se spoustou dějových linií, které dávají vyniknout nedávné historii Angoly. Stylem to připomene "oulipáky" jako Pereca a Calvina. Hravé a rafinované, místy to působí jako puzzle. Ale není to jen o té formě, jako u oulipáků, kde děj působí často jen jen jako stafáž pro formální hrátky všeho druhu. Agualusa je výborný vypravěč a na relativně krátké ploše dokáže pomocí pár vět vytvořit jak tíživou atmosféru revoluční Angoly, tak propracované, tragikomické dějové zvraty. Je znát, že původně byl román filmovým scénářem; rozdělení do krátkých kapitol i filmová nálada některých obrazů je zjevná. Celkově velká spokojenost s tímhle malým klenotem. Po Prodavači minulosti další skvělý autorův román. Doufám, že ne poslední. Doporučuji.
Skvělý Sebald. Velmi povedené eseje o jeho oblíbených autorech. Eseje plné zajímavých odboček a příběhů. Nadhled, jemná ironie a osobní zanícení pro dané autory. Navíc skvěle napsáno a přeloženo. V tomhle bytě mi bylo moc dobře. Doporučuji.
Krátce po skvělém výboru Campo Santo vychází Domov plný úzkosti. Podstatně slabší eseje o literatuře než obsahuje zmíněný výbor Campo Santo a slabší i než Byt ve venkovském domě. Pro mě zatím nejslabší Sebald a to hlavně tím, že texty jsou až na výjimky především "klasickými" suchými literárními eseji o rakouských autorech a jejich díle. Na Sebalda poměrně suché a nezáživné psaní. Není to tady ten břitký esejista, jak ho známe z jeho nejlepších děl. Chybí tomu odlehčení. Ve výsledku je to tíživá a strastiplná cesta na trase domov - exil - domov. Občas se sice objeví nějaký zajímavý příběh, ale to spíš výjimečně. Svůj celkový záměr ale naplňuje Sebald skvěle. Kniha je tak určena spíš pro studenty germanistiky a literární vědy.
Velmi dobrý výbor. Líbí se mi leckdy vtipné názvy básní a občas nějaký ten verš, ale celkově mě to spíš nudilo. Nějak se nedokážu na Stevense naladit. Jsou tam parádní místa, ale jako celek to na mě působilo takovým až akademickým dojmem. Čas od času se ale ke Stevensovi vracím, ty jeho básně mají v sobě určitou dráždivost a možná je jeden docení až časem, ale spíš mi občas přijde, že Stevens je zkušený kejklíř, iluzionista a estét, který prostě ví jak správně zahrát na modrou kytaru, aby z toho byli všichni paf; a to nemyslím jako výtku, naopak, každá slušná poezie má v sobě dávku určité stylizace, jen mi to v tomhle případě prostě nějak nesedí. Celkově mi tak Stevens přijde jako dost přeceňovaný básník. Ale i tak doporučuji.
Sám za sebe bych dal tak čtyři hvězdy, příběh je dost předvídatelnej, ale dětem se líbí moc, až mě to překvapilo a vrací se k Timovi jako k málo kterému komiksu, takže dávám plný počet a pro děti do cca 10 let je to podle mě pecka. Není to jen o akci, ale je tam příběh, takovej teda dost klasickej o síle přátelství, o sebeobětování a o tom, že dobro (nebo to dobrý v nás) nakonec zvítězí nad zlem, ale nijak to ten komiks do vás netlačí, a zároveň si myslím, že tyhle věci prostě k příběhu tohodle typu patří. Doporučuji.
Skvělá kniha povídek. Flannery je mistr povídky a hned první Dobrého človeka těžko najdeš nasadí laťku hodně vysoko, je to jedna z nejlepších, ne-li nejlepší povídka výboru. Výběr se opravdu povedl, když srovnám následně kompletní vydání obou sbírek v Argu, tak tenhle výbor je opravdu tím nejlepším z povídkové tvorby autorky. Nejraději mám tyto: Dobrého člověka těžko najdeš, Vyhlídka na lesy, Řádní venkované a Pozdní utkání s nepřítelem. Tuhle knížku cením vysoko, i když i tady se najdou slabší kousky. Doporučuji.
Asi nejkomplexnější populárně naučná kniha a zároveň průvodce Vesmírem. I když časem bude množství informací zastarávat, tak především ta obrazová část plná fotek, nákresů a grafů činí z knihy opravdu krásného průvodce Vesmírem. Velká výhoda je, že tuhle knihu může vzít do rukou i úplný laik. Doporučuji.
Výborná kniha, ve které je spousta zajímavých informací nejen o planetách, ale i o planetkách a o množství známých i méně známých měsících planet sluneční soustavy. Jediná slabina je možná absence vícero fotografií, grafů a náčrtů, jako je to například ve Vesmíru od Martina Reese. Ale zas když se vezme v potaz cena/výkon, tak se jedná o bezkonkurenčně nejlepší knihu o planetách na trhu. Doporučuji.
Krásná sbírka jak obsahem tak po formálmí stránce. Každá báseň je označena souřadnicemi, takže lze přesně dohledat místa, o kterých básně pojednávají. Navíc moc pěkná obálka s přetiskem mapy a označením míst v Jizerských horach a okolí, kam jsou básně situovány. Samotné texty jsou jednak historickým exkurzem do časů dávno minulých, takže se ocitáme například i při tažení Napoleonských vojsk a při hrdiném lupu válečné pokladny v Horní Suché. A pak tu jsou kratší i delší básně o přírodě - skvěle vypozorované momentky jak z dílny Petra Borkovce. Autor nás tak provází minulou i současnou krajinou Jizerských hor. Občas v básních probleskne jízlivý úšklebek a občas i lehká ironie. To činí ze sbírky Potkat jelena vděčného průvodce na cestách po jizerských tišinách. Doporučuji.
K Nossackovi a jeho Zániku jsem se dostal přes esej W.G. Sebalda v jeho knize Campo Santo. Paradoxně ta esej od Sebalda jako by říkala o Zániku téměř vše podstatné a ještě se k tomu přidává Sebaldův originální esejistický pohled. Zánik mi přijde nejsilnější v těch civilních popisech zkázy, v tom jak autor vidí ženu čistit okna v jinak naprosto zdevastovaném domě, nebo v tom, jak náhle ve městě, které bylo autorovým domovem, nemůže pro tu spoustu suti a trosek najít ulici a dům, ve kterém bydlel. Dále popisy celkové apatie a zvolání jakési ženy ať ji raději zavřou, že pak aspoň bude mít střechu nad hlavou, to jsou skvěle vypozorované momenty. Slabší je to pak tam, kde se Nossack pouští do poměrně spekulativních úvah o čase a osudovosti atd. Z toho je jednak cítit určitá autorská manýra, která občas působí jako kázání. Ale má to tam své místo, jen mě osobně přišly nejsilnější ty rádoby civilní popisy zmaru. Další povídky jsou podstatně slabší. Zánik by si ale zasloužil reedici. Doporučuji.
Skvělé lehce melancholické, někdy sentimentální, ale občas i notně jízlivé a ironické básně v próze či krátké povídky, tedy vlastně minutové romány. Líbí se mi ten střih, jak se náhle jen jedním slovem nebo spojením změní nálada. Vlastně je to neustálá oscilace mezi množstvím pocitů. Občas jako kdyby Altenberg vzal nějaký velký román z 19. století a snažil se příběh a ten vír pocitů dostat do krátké miniatury o pár odstavcích. Často to není příběh, ale zámlky, náznaky přerušeného rozhovoru, nedořečené věty, co dává tušit pointu jednotlivých příběhů. Často jsou ale příběhy ponechány bez pointy; jen pocit a náznak, trochu jako u Virginie Woolfové, někdy jsem si zase vzpomněl na Kafku. Občas jen popisný biedermeier s ostnem melancholie. Kdyby místo jména Peter Altenberg bylo Ivan Wernisch, nedivil bych se. Doporučuji.
Dobrý román nebo spíš delší novela. Zajímavé prostředí a atmosféra, která je umocněna jednak střídmým jazykem se spoustou zámlk a takovými až paranoidními vztahy jednotlivých postav. Při čtení jsem si občas vzpomněl na Tanizakiho, ani ne tak stylem, ale spíš takovou tou podivnou atmosférou, rozhovory a vztahy. Občas mi přišlo, že si autorka se čtenářem tak trochu pohrává a schválně dostává své postavy do leckdy bizarních a něčím až divadelních situací, kdy si čtenář připadá sám jako voyer a stalker. Zároveň autorka nic moc nevysvětluje a nechává tak čtenáře v neustálé nejistotě, co se bude dít, což vede k tomu, že vás kniha doslova pohltí. Zakončení mi přišlo v pohodě, nečekal jsem nějaké zásadní rozuzlení, o tom ten příběh není. Doporučuji.