puml komentáře u knih
Výborná kniha. Kdybych měl někomu doporučit jen jedinou knihu s tématem divadla, tak by to byla asi tato. Dovolím si říct, že v rámci rozboru díla Williama Shakespeara se jedná - alespoň tedy v českém prostředí - o "Bibli". Doporučuji.
Klasický Hejblo, ale romány mám od něj raději, tam jde o postavy a o to vyzkoušet ty různý přístupy k životu, který zmiňuje v esejích, na postavách a na příběhu, a tím to dostává větší šťávu, což potvrzuje i velmi zdařilá novela Lanzarote. Některý eseje nebo spíš "klípky" pobavily, jako třeba Němec. Obecně mě bavilo vlastně vše, co se týkalo literatury, psaní a světa Hejblových románů. Výborný je esej o sci-fi literatuře. Stylově působí ilustrace "náruživýho kuřáka". Doporučuji.
Půvabná Poslední noc. Píšu záměrně půvabná, a to především stylem autorky, který je... půvabný, a to v dobrém, ale i v tom méně dobrém. Je to takové nijaké, plytké. Carre byl jistě skvělý doktor, dozvíme se toho hodně, ale autorka to celé uchopila spíše přehledově a tak nějak učebnicově. Není to vyloženě špatná knížka, ale nesedl mi ten styl. Velkým plusem je množství dobových rytin.
Dalo by se toho napsat spoustu o textech Petra Hrušky, o jejich soustředěnosti, o tíze i lehkosti slova, o tom jak snadno se ze Slova stává slovo a z Halase všudypřítomný halas. Jen zdánlivě se člověku v závalu nedostává slov, je to spíš naopak, v závalu (nebo spíš z něj) se slova rodí. Doporučuji.
Exil a království je dobrou knihou, asi autorovou nejlepší a nejčtivější. Povídka Host je dobrá a povídka Jonáš je výborná. Zbytek spíš průměr.
Opět netradiční román plný jazykových hříček a absrudních nebo zdánlivě absurdních rozhovorů. Blázen nebo šašek nám nakonec ve svém bláznění a šaškovství ukazuje život ve své nahotě. Op Oloop je statistik co se zblázní a jeho mysl v jeho posledním dni osciluje na hranici mezi příčetností a šílenstvím. Op Oloop je stroj, který se zasekne a snaží se vše (svůj život) totálně zracionalizovat a zkatalogizovat ale zároveň se z těchto "mříží" vymanit. Jeho touha ale naráží na samotnou iracionalitu takového počínání, zvláště v očích ostatních protagonistů. Místy to působí jak scénky z Felliniho nebo Buňuelových filmů. Dávám plný počet, hlavně za překlad a za tu odvahu nakladatelství přicházet z takovýmito "špeky".
Kdybych měl hodnotit samotnou četbu a jak mě Op Oloop bavil, pak bych šel asi na 3 možná na 3 a půl hvězdy. Na mě to bylo místy trochu moc zběsilé a dada. Ale jinak smekám paruku a doporučuji.
Pojem guláš a vlastně celý komentář uživatele Pečivo vystihuje dobře tuhle knihu. Já guláš moc nemusím, takže mě to zas tak nezaujalo. Ale jako svým způsobem literární hra to má své kouzlo a opět to pěkně zapadá do konceptu knih co nakladatelství Rubato vydává.
Další Rubatovka a další podivnost. Není to špatné, zvláště začátek je skvělý v duchu povídek Woodyho Allena. Humorné příhody jednoho "zběsilého" novináře, vyprávěné ve stylu černobílých týdeníku a brakové litertury (nebo já jsem si to tak přestavoval). To je zhruba prvních 80 stran, přesněji Úvodní kapitola a té bych dal plný počet. Pak ale začne vlastní děj, přesněji reportáž s onoho světa a tam už je to slabší. Některé příběhy jsou dobré, jako s Caesarem a Tomášem. Ale spíš je to slabší. Takové moc povídkové, roztříštěné a zběsilé. Čím víc se blížíme konci, tím více to připomíná surreálnou nebo spíš dadaistickou snovou hříčku. Ta kniha stojí za přečtení, je to zase literární "špek", ale od Rubata jsem četl už i lepší kousky.
Hodnotím audioknihu načtenou Norbertem Lichým. Skvělé. Typický Cossery s postavami, které jsou často velmi apatické, ale přitom neskutečně sympatické, a to i přesto, že některá z nich občas někoho bezdůvodně zavraždí. Ale ani to je jako by nevyvede z klidu a pohody hrdých žebráků. Možná je to místy trochu moc idealizované, to s těmi hrdými žebráky, ale to už je Cossery, a vlastně i pro tenhle idealismus ho mám rád. - Holt jednou žebrák, navždy žebrák. Doporučuji.
PS - Ani nevím proč, ale často jsem při poslechu Žebráků myslel na filmy Jima Jarmusche z 80. let.
Především je to moc pěkná knížka. Academia by nepustila do světa něco průměrného. Grafika a zpracování je prvotřídní. Ale čtenářsky jsem s tím trochu bojoval a nemohl se do toho úplně ponořit. Tak strašně jsem se na tu starou dobrou zavšivenou Anglii těšil, a jak se v tom budu tetelit... Ale občas to zaskřípalo, nebo jak to vyjádřit. Je to čistá dojmologie, ale proč ne, tady na databázi si to jeden může dovolit. Je toho strašně moc, ale přitom hodně věcí je jen tak jako načrtnutá, tak nějak jsem se v tom čtenářsky plácal. Pana Hilského si ale vážím, a především jeho přednášky a pořady na českém rozhlasu byly a jsou skvělé. Šejka jsem začal víc číst právě díky jeho přednáškám a skvělým postřehům, ale tady mi to občas nesedlo. Je to takové moc povšechné a chybí tomu nějaký to drámo, nebo jak to vystihnout. Něco, co třeba umí, ač je to z jiného soudku, Petr Čornej. Takový ten styl co Vás strhne a nepustí. Taková ta buldočí zarputilost, že si to napíšu jak budu chtít já, pro sebe, a ne jak se to očekává. Tady mi to přijde tak nějak moc akademické, možná kdyby se Marťas vykašlal na ty akademické dobové tance a taková ta očekávání, jak se to má psát, tak by to mělo víc šťávy. To je totiž něco, co z jeho přednášek a rozhlasových pořadů přímo čiší, takový to jít pod povrch, na dřeň, ale tady přeci jen asi šlo o akademickou práci, a to tahle krásná knížka přesně je, prvotřídní akademická práce. Jsou tam nádherný místa, o tom žádná, ale pak je tam spousta takový jako hlušiny a vaty, u který je jako by cítit, že je psaná jen proto, aby to splňovalo ten celkovej koncept, ale chybí tomu jiskra a dost to pak shazuje ty silný momenty. Ona je to taky pěkná kláda, i když samotný text je cca 550 stran, pak je tam kdo byl kdo (což mi přišlo možná trochu nadbytečný a to jsem celý nečetl, jen něco málo hesel), takže ta knížka trochu klame tělem. Ale ve výsledku, když to vezmu jako celek, tak je to krásná kniha. Snad třeba později, při opakovaném čtení do toho dozraju. Uvidíme, vrátit bych se k ní určitě chtěl. Ale i tak doporučuji a dávám plný počet, i když procentuálně bych to viděl tak na 92%. Body dolů nesouvisí s kvalitou práce jako takové, ta je za plný počet, ale za ledabylou redakci, kterou bych u Academie nečekal - viz postskriptum níže.
PS - Faktické chyby: strana 563 u hesla Williama Cecila, kde je bitva u Bosworthu datována chybně rokem 1585 namísto 1485. Strana 656 u hesla Thomas More datum zatčení uvedenou chybně 1434, správně mělo být 1534.
Další malý klenot od tohoto islandského Raymonda Carvera. Minimalistický styl se spoustou zámlk a nedořečených situací. Velkou roli hraje příroda, která jednak v posloupnosti ročních období tvoří rámec takřka deníkových zápisků, ale především prostřednictvím lyrických popisů vyjadřuje niterné pocity hlavní postavy. Doporučuji.
Zajímavý příběh a vhled do jiné kultury. Ke konci to trochu připomíná Kafku a jeho Zámek. Bloudění po labyrintu Kalkaty. Potemnělé úřady, čekárny, chodby a nevěstince. Ve výsledku to ale působí velmi civilně, celý ten mnohdy bizarní kolotoč hledání svého místa na Slunci.
Velmi jemná slovo-kresba, jako obrazy ptáků na nebi. Přitom je to civilní, některé věci jsou tak říkajíc "ze sídláku". Líbila se mi ta symbióza lyrických spirituálních reflexí a určité snad až Jirousovské přímočarosti a údernosti. Doporučuji.
Ten román klame tělem. Nejprve se tváří jako klasický společenský román o manželském páru, který usiluje o dítě, ale v podtextu je cítit kritika jak kastovního systému, tak tamního přistupu k manželství. Hlavní postava manžel Káli se snaží být tolerantní a chápavý vůče své ženě Ponně, ale nakonec i on cítí a trápí ho, že některé věci prostě není schopen tolerovat a snést, což se vyjeví vlastně až v samotném závěru, který je možná trochu ukvapený. Román skončí v místě, kde by se spousta těch "západních" teprve odrážela k hlavnímu konfliktu. Tady je to ale spíše o té podprahovosti, o tom na co nás ten text připravuje. Jak to pod tím zdánlivě poklidným povrchem pozvolna vře množstvím potlačovaných pocitů; pocitů skrýtých za fasádou konvencí a spořádanosti. Konec je pak jen logickým vyústěním. Líbil se mi styl, kterým je téma podáno. Jemný a precizní popis bežných činností a rozhovory plné zámlk a nevyřčeného, co nechávají čtenáři prostor pro vlastní úsudek. Vlastně je to svým způsobem velmi jemně odstíněná tragédie jednoho manželství. Doporučuji.
Slušný životopis, dobře napsaný a tudíž čtivý. Víceméně chronologicky ražené události ze života MK plus dějinné okolnosti a velice stručný ale přitom velmi trefný rozbor jeho postojů a názorů na společnost a literaturu. Jedna kapitola je věnována i jeho postoji k věřejnosti a obecně k médiím a také ke kauze kolem udání Miroslava Dvořáčka. Celkově to není nijak objevná práce, ale jak je dobře napsaná, tak je čtivá a zároveň je to takové příjemné resumé života MK, které sice klouže po povrchu, jak se tak říká, ale to byl podle všeho autorův záměr.
Povedená sbírka libereckého rodáka. Četl jsem i předešlou Polykat peří, ale ta mi tak nesedla. Tato druhá sbírka mi přišla svým spíše civilním zaměřením a takovou tlumenou atmosférou lepší. Vlivy básníků jako Milan Ohnisko a Milan Děžinský jsou patrné, jsou jim věnovány i některé básně. Některé kousky jsou slabší, snad až příliš popisné, ale jako celek je to dobrá sbírka a pár básní je opravdu mimořádných, především pak Světla a Mariánské léto. Doporučuji.
Svým způsobem nedoceněná sbírka a básník, jehož poezie má v sobě něco z Dálného východu, snad je to autorovým pobytem na Srí Lance a tamním způsobem nazírání na svět. Není v tom ale žádná přemoudřelost a snaha za každou cenu vydat svědectví a předat "to jiné". Marvan promlouvá civilním jazykem, jsou to vlastně miniatury z každodenního života, takřka banální situace, ve kterých je ale takový zvláštně melancholický, snový osten a stesk po životě, který zároveň "je, ale už není". Nemohu říct, že bych si nějaký obraz zvlášť pamatoval, spíš se jedná o celkovou náladu sbírky, o to důsledné tlumené nasvícení, o to nevyřčené za leckdy úsečným zvoláním a obnažením situace, které provází sbírku od začátku do konce.
Oldřich Král kdesi krásně vyjádřil rozdíl mezi čínským psaním a psaním evropským, když napsal, že pro Číňany v jejich nejlepších klasických románech jde především o obnažení situace; situace je pro ně vším. Myslím, že by se to dalo (s jistými výhradami) vztáhnout i na tuto sbírku. Doporučuji.
Výborná sbírka. Brno a Ostrava. Hruška, Motýl, Křepelka. Vcelku civilní básně s trochou křesťánské spirituality. Lítost bez lítosti, nostalgie i lehká kocovina. Zamávání Petru Hruškovi a vzpomínka na autorovy přátele, na ty co odešli, i na ty, co tu ještě drží stráž, na klímajícího Ginsberga v olomoucké Ponorce, na těžký koberec vláčený Petrem Hruškou a Janem Balabánem lednovou Ostravou. Jedna z nejlepších a nejucelenějších sbírek posledních let. Moc pěkně se to četlo. Doporučuji.
Výborná skladba odkazující na Danta, ale i na E.A.Poea a další. Ironie, sarkasmus, satira a legendární Titanik, který se stále vrací v různých obměnách a zdánlivě nesouvisejících obrazech. Celé to působí jako pavučina, síť vztahů napříč celou skladbou. Jednotlivé slovní střípky a intermezza tak skládají obraz jak zániku samotného Titaniku, tak v obecnější rovině zániku civilizace, ale i osobní autorův "zánik" či spíše vystřízlivění a ztroskotání při psaní Titaniku v Havaně na konci 60. let. V doslovu je uvedeno, že Titanik není alegorie. Osobně mi jako alegorie připadá, i když ne jednoznačně. Je to mísení stylů a velice blízko má k Brantově Lodi bláznů ale taky Božské komedii a k Poundovým Cantos.
Překlad Titaniku tak mezi překlady poezie posledních let působí jako zjevení, jako ledová kra u Havany, a to nejen překladem ale i originální grafickou úpravou. Doporučuji.
Další africká perla v překladu Tomáše Havla. Pro mě zatím spolu s Hladovou cestou nejlepší africký román, co jsem četl. Rychlý spád děje. Dobře vykreslené prostředí i postavy. Čtenář je doslova vržen do mnohdy bizarních a často děsivých situací, u kterých je nejdesivější to, že jsou víceméně realistickým podáním skutečnosti. Člověk má v Kongu opravdu velmi nízkou hodnotu a každý je jen sám za sebe, případně za svůj "kmen". Vím, že je nesmysl srovnávat problémy jednoho zapadlého koutu země s jiným, ale taky se jeden nevyhne tomu, že naše takzvané problémy, jsou v porovnání s těmi v Kongu opravdu jepičí a malicherné. O to horší je, že vzdálené Kongo je pro nás z hlediska budoucnosti možná důležitější, než mnozí naši nejbližší sousedé. Zkrátka pod tou dávkou vtipu, ironie a sarkasmu se stále skrývá ono conradovské srdce temnoty. Doporučuji.