purie komentáře u knih

Bohužel, objev nebo pochopení kouzla děl J.R. se pro mne znovu odkládá.
Anonce této knížečky jako "bestselleru" nepřekvapí, podobně jako nepřekvapí neutuchající prodejnost pohlednic s Hradčany.
Mají společné to, že pokud kýčem přímo nejsou, tak podobně jako nyní J.R., s velkou námahou a upachtěností na jeho hraně poměrně neúspěšně balancují.
Předvídatelnost a nudnost scének (mluvit o knížce jako o sledu scének je myslím trefnější než mluvit o příběhu) nepřebije ani pár vtípků (zoologické kolečko) nebo rozuzlení, jak dopadne setkání s kamarády.
Myslím si, na rozdíl od Adély Grimes (recenze - iliteratura), že J.R. spíše parazituje než "originálně navazuje na tradici magické, mystické Prahy"
a hovořit, resp. psát, o kráčení se ctí "v pábitelských šlépějích literárních vzorů, Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška" je vzhledem absenci originality a naopak přemíře vykrádání sebe sama prostě protimluv.

Alespoň J99 nezklamal, výtvarně knížka svůj obsah jednoznačně převyšuje.

1 12.12.2024

Jako má Šumava svého Ondřeje Fibicha (a jím opečovávaný odkaz K. Klostermanna) a Jizerky svého Miroslava Nevrlého, mají Brdy svého Jana Čáku.
J.Č. nebyl typ divokého nespoutaného zarostlého vandráka, ani v esoterice si libujícího pohádkáře. Byl spíše užaslým pozorovatelem a objevovatelem svého rodného kraje a jeho okolí, jehož klukovská zvědavost dozrála v systematický zájem a studium. Stal se takovým kronikářem Brd, jehož kultivovaná vyprávění (to myslím jeho styl vystihuje nejlépe) jsou ukotvena jak v pečlivě studované regionální i národní historii, tak ve vyprávění obyčejných lidí, kteří "byli u toho" a navrh jsou zcela neoddělitelně dokreslena jeho skvostnými ilustracemi, často i fotografiemi a fotoreprodukcemi.
J.Č. byl zkrátka patriot, který měl svůj "kraj" upřímně v lásce a nechtěl si tuto prožívanou radost a úžas nechat jen sám pro sebe. (V tom může někomu připomínat třeba takového Františka Nepila).

Myslím, že kdo jednou jeho knížky objevil a byl jimi osloven, se bude při svých cestách do Brd nebo podbrdského okolí už bezděčně dívat kolem sebe "brýlemi J.Č.", které budou jeho pohled prohlubovat a probarvovat.

Letos tato knížka vyšla po čvtrtstoletí v novém, svěžím a úhledném 2. vydání a ze svého kouzla neztratila vůbec nic, spíš naopak. Stojí za to ji číst.

1 17.06.2024

Knížku si nějak přirozeně řadím vedle Na co se to vlastně díváme? od W.Gompertze. Na rozdíl od ní se M.W. a I.H. věnují výtvarnému umění "předmodernímu", tzv. starému - renesanci a baroku. Vybrali si "jen" 25 děl, jaké si "the best of", z aktuálně vystavených v NG v Praze, a je tedy možné v jejich prohlížení a poznávání pokračovat třeba i během nebo po dočtení přímo na vlastní oči. Většina textů (15 z publikovaných) byla již v roce 2021 vysílána Českým rozhlasem Vltava (Staří mistři ve Schwarzenberském paláci - Poznejte příběhy mistrovských děl renesance a baroka).
Jsou to tedy jakási zapsaná vyprávění nebo komentáře, která zvou k seznámení, objevování a porozumění vybraných děl, jsou velmi srozumitelná, soustředěná na to nejpodstanější a nejzajímavější a věnují se jak osudům, inspiracím, zadáním či pohnutkám autorů, tak úspěchům, nepřijetí či putování jednotlivých děl rukama nebo sbírkami nejrůznějších vlastníků. Čím jsou starší, tím více může fascinovat, jak krásné, hluboké a hlavně srozumitelné jsou dosud. Na druhé straně ale také můžeme v jejich světle lépe pochopit, jak při vší jejich mistrovské a řemeslné dokonalosti musely pobuřovat a být trnem v oku zejména některá pozdější díla moderního umění a avantgardy.
A nakonec také mohou vyvolávat i pocit úžasu až vděčnosti za to, jak mimořádné kulturní dědictví v naší zemi máme.

11.02.2024

Napsat faktografickou knihu o někom, kdo před více jak šedesáti lety odešel natrvalo do exilu a snažil se nezanechat za sebou nezkreslené, pokud vůbec nějaké, stopy (kromě obrazů), a přitom nebýt (kunst)historik nebo nemít historiografickou praxi, chce určitě vedle odhodlání, zápalu a vytrvalosti i nemalou odvahu (o finančních prostředcích nemluvě).
A.S. jsem dosud registroval jen jako filmovou režisérku nepříliš zajímavých snímků (snad s výjimkou Fair play). Na druhou stranu právě vzhledem k jejímu poslednímu filmu nebylo vydání knihy o T. překvapením. Ale protože těch vyšla již řada, bohužel ne vždy kvalitních (např. kniha Vladislava Kučíka), byl jsem zvědav, zda tato nebude jen lacinou snahou dalším způsobem využít a prodat materiál získaný pro natáčení. To se z části potvrdilo, ale jenom v tom nejlepším smyslu.
Pokud se teď po dočtení snažím kriticky hledat nějaké nedostatky nebo minusy, žádné opravdu podstatné mne stále nenapadají.
Kniha je čtivá, literárně až překvapivě vytříbená, neupovídaná, autorka nezapře své filmařství (svým reportážním stylem mi připomíná třeba Magora M. Švehly, s kterým toho má myslím společného více). Zároveň je ale přímo nabitá spoustou nových, upřesněných a zkompletovaných informací a zjištění, včetně mnoha příběhů k jednotlivým obrazům. Autorka se až úzkostlivě snaží držet ověřených fakt, která, pokud to lze, dokládá fotografiemi nebo fotoreprodukcemi dokumentů, aby je pak mohla zajímavě domýšlet a doplnit o své úvahy a spekulace. Ty ale jasně přiznává, nabízí je většinou v co nejvíce variantách a čtenáři žádnou nevnucuje.
Pro úplnost je také potřeba zmínit nespornou zásluhu K. Srpa, resp. jeho odborné oponentury.
Troufám si říci, že kniha aspiruje na to, stát se neopominutelnou v kánonu literatury o T., z širšího pohledu pak i literatury o československé avantgardě a českém výtvarném umění vůbec.

17 26.12.2023

Na začátku byla skvělá výstava Martina Salajky Mimikry vloni na podzim ve ville Pelé a její, resp. jeho přiznaná inspirace expresionismem. A zvědavost se dozvědět a pochopit více. A pak už jen kousek k Bohumilu Kubištovi.
Knihu jsem objevil a půjčil rychle a měl k ní hned obrovský respekt. Působí úctyhodně, až majestátně, má asi 700stran, 25x25cm, váží přes 3kg.
Zvědavě jsem jí pootevřel a myslel, že jen tak lehce prolistuji, prohlédnu a vrátím. To byl ale omyl. Jsem zcela průměrný občasný návštěvník výstav a totéž platí i o mém "přehledu o umění". Od prvních vět mě ale kniha, resp. několik knih v jedné, zaujala a naprosto pohltila.
M. Rakušanová, která je ústřední autorkou (spolu s ní se ale na knize podílelo dalších několik kolegů a kolegyň) nás velmi čtivě, ale přitom pečlivě a přiměřeně rozsáhle seznamuje s osobou B. Kubišty, jak jen to dostupné dokumenty a prameny umožňují. B.K. je vykreslen na jedné straně jako bytostný a mimořádně nadaný malíř s až mystickým přístupem ke své tvorbě, na druhé i jako racionální intelektuál, který své obrazy složitě matematicky, kompozičně, až architektonicky - ale i psychologicky a symbolicky - promýšlí a plánuje. A dále např. také jako úspěšný, dobrovolně narukující (stejně jako další jeho malířští souputníci tehdejší avantgardy) a vyznamenaný voják, dělostřelec c.k. vojska, pro kterého je armáda kromě zdroje financí i prostorem a společenstvím, kde objevuje svůj zájem a zaujetí pro kosmopolitismus, možná by se dnes dalo říci i evropanství (idealisticky doufal do posledních chvil v zachování Rakousko-Uherska). M.R. se ale nevyhýbá ani jeho negativním stránkám jako byl třeba nemalý egocentrismus a individualismus a schopnost druhé někdy spíše využívat ve svůj vlastní prospěch.
V jeho životním příběhu, poměrně krátkém, nebo jeho blízkosti se také odehrává mnoho společenských i uměleckých historických přelomových událostí, na kterých se někdy sám osobně podílel, a i proto je jeho osobnost a obzvlášť krásné obrazy (kniha je přímo nabita nejen jeho reprodukcemi) mimořádně inspirující dodnes.

Unikátní, i nesmírně výtvarně krásná, kniha.

3 02.02.2023

Moje první setkání a seznámení s Y.M.R.
Skrze vyprávění o přípravě, rozhodnutí a následně uskutečnění svého odchodu ze zajetých životních kolejí a jistoty zabezpečeného komfortu nám Y.M.R. postupně a v různých souvislostech předává základy Buddhova učení, inspirativní příklady ze života jeho či dalších duchovních mistrů, včetně několika způsobů meditační praxe a jejího využití. Postupně nás přivede až do zhruba druhé poloviny knihy, k jejímu stěžejnímu tématu - umírání a smrti. A nabízí možnosti a způsoby jak ji vidět a rozumět, a také svou osobní zkušenost jak ji otevřeně a přirozeně přijmout.
Kniha je psaná velmi čtivě, je velmi srozumitelná, obzvlášť v našich končinách občerstvující, přiměřené koncentrovaná, vstřícná ale nepodbízivá, a hlavně a zejména velmi poctivá.

7 10.07.2022

Ve své první knize W.G. "narouboval" příběhy a klíčové životní a tvůrčí události umělců na přehled vývoje moderního výtvarného umění. V této druhé je pak podobně roubuje na něco, co se podobá motivační a seberozvojové příručce, ukončené vizí jak podporu kreativity zabudovat do systému vzdělávání, tedy rozvoje v podstatě celé společnosti. Místy pro mne toto propojení drhne, je kostrabté, někdy nesrozumitelné. Moje profese má ke kreativitě poměrně velmi daleko, je tedy možné, že to někdo jiný docení více .
Naopak mě opět velmi bavily a zaujaly příklady a perličky o konkrétních umělcích, některé - jako Luca Tuymanse nebo Petera Doiga - pro mne W.G. objevil, jsem rád i za upozornění na některá díla jako Zadání... M. Duchampa.

Zdá se, že příští rok (2023) by měl W.G. vydat další podobnou knihu (See What You're Missing: 31 Ways Artists Notice the World – and How You Can Too).
Takže je na co se těšit ...

1 03.07.2022

Útlá kniha, v které ještě nemalé místo zaujímají fotografie a reprodukce výtvarných děl. I přesto v ní ale K.H. potvrzuje, jak skvělým a bezkonkurenčně citlivým je tazatelem, který se v rozhovoru s A.Š. dostal skutečně snad nejdále nebo nejhlouběji jak si lze představit.
A v A.Š. nacházíme člověka, který je mimořádně inspirativní nejen svými výtvarnými díly, ale snad stejně i slovy resp. upřímností, poctivostí, zkušeností a přesahem, které v nich jsou.

4 28.05.2022

W.G. pojal a napsal knihu podobně jako když si dobře naladěný, sdílný, entuziastický fanoušek a erudovaný odborník na výtvarné umění v jedné osobě chce se čtenářem přátelsky popovídat na procházce galeriemi nebo třeba po městech či pobřeží jezera. Drží svělý balanc mezi čtivou, vtipnou a místy odlehčenou polohou a zároveň systematickou přehledností a promyšlenou formou.
Aspoň pro mne je lepší knihu číst "na pokračování", po přestávkách, na jeden zátah je těžké ji celou plně vstřebat, anebo se k ní dle potřeby, insiprace nebo právě shlédnuté výstavy vracet.

Svělá kniha, kterou je dobré mít přímo ve své knihovně a třeba i šikovný tip na dárek.

1 28.05.2022

Kniha v "tak akorát" praktické velikosti, aby při čtení hutného rozhovoru se Stanislavem Kolíbalem bylo možné paralelně prohlížet i obrazovou přílohu.
1. svazek plánované edice, jejíž pokračování je určitě na místě sledovat.

2 18.05.2022

Přečteno jen do poloviny (jen první část), proto nehodnotím.

Knížka láká na "buddhistickou" obálku a také hned v první větě anotace na "buddhistickou nit", která má vzájemně propojovat následující příběhy.

Autor sám pak v Prologu příběhy vysvětluje jako své zkušenosti, zážitky a snad i střípky moudrosti (ve svých nyní 28letech) z "doteku tepu člověka", který je odkázán na svět a život, ve kterém neexistuje žádné učení potvrzující správnost každého (!?) rozhodnutí či kroku a "musí si pomoci sám". Jinde (v příběhu Legenda o návratu) pak autorovo alter ego "toužilo poznat svět v bláhové představě, že ho toto poznání nijak nepoznamená" (možná bylo myšleno - neublíží).
Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že autor je nepříjemně překvapen a diví se, že život nelze detailně bezchybně nalinkovat a nějaké hledání, trápení, omyly a překážky by chtěl nějak vytknout mimo život. Což mi přijde od moudrosti poměrně vzdálené a zarážející od někoho, kdo láká na Buddhu.

V příbězích pak můžeme narazit (vedle většího množství šotků, za což autor jistě nemůže) i na dost značné množství klišé zavánějících banalitou o "knize života", o různých cestách, které se však "někdy vinou ke stejnému cíli" či o té "jejíž oči, klín, prsa a boky obsahovaly tajemství celých myriád vesmírů a světů v nich".

S takto psanou knížkou se prostě míjím a pokud se zkouším ptát, proč ji autor vlastně takto napsal, napadá mě opakovaně věta z příběhu Ve Filadelfii - že to zkusí odvyprávět, ikdyž "je to riskantní (!?), ale dluží si to". Zkrátka mám pocit, že si autor vypráví tak trochu sám pro sebe.
A pak také pocit, že napsat "mýtickou" knihu balancující na hranici reality a snu, představy, zážitku, myšlenky je velmi lákavé, ale zároveň také těžké a coelhovsky zrádné.

Na W.P.C. jsem se 2 roky opravdu těšil (na český překlad) a sliboval si od ní, že konečně přijdu na kloub a chuť psaní J.R. Cesta vlakem historií střední Evropy vypadala jako zajímavý a slibný nápad, přicházely nadšené recenze (včetně třeba vždy insipirativního Petra Fischera nebo aktuálně Josefa Chuchmy).
Bohužel to dopadlo úplně jinak.
Knihu jsem nedočetl, dotáhl jsem to silou vůle na asi 300. stranu (proto nehodnotím) a nejspíš ji asi nikdy nedočtu. Pokud je toto autorův Opus magnum, tak se s ním budu, bohužel, nejspíš míjet nadále. A nadšení, které kniha vyvolala stále nerozumím.
Na začátku se zdá, že stojí opravdu hodně výtečných nápadů - cesta vlakem skrze "místa kudy kráčely dějiny", místa, která řada lidí důvěrně zná, maniakální stařík, který musí chrlit fakta, aby si ulevil, protiklad hospodského tlachání Krause a knižního chrlení Winterberga, morbidní stránka dějin podtržená pozorností soustředěnou na krematorium či nepřeberné způsoby, jak se stát nebožtíkem, vlakové perličky, slovní hříčky, národní gastronomické speciality, "osudový" vztah k pivu, protiklad "největších" a "nejmenších" dějin .....
Při čtení jsem měl ale čím dál silnější pocit, že všechny tyto originální nápady spolu nijak neladí a nesouvisí, že jsou prostě "jen" suše vedle sebe akademicky poskládané do úhledné kompozice a postupným opakovaním se vytrácí jejich půvab a vtip.
Oč více strhující a silnější je poetika "bezohledných dějin" u Jáchyma Topola, oč inspirativnější v hledání kulturně historické provázanosti Střední Evropy (a "vidění skrze dějiny") jsou Obrazy z jejích kulturních dějin ... M.C.Putny.

Někdy mě napadá, jak by dopadlo srovnání čtenářské odezvy u standardně vydané knihy a u identické knihy, čtené ale bez znalosti jména jejího autora, jejího názvu, bez aury všech cen a doporučujících recenzí.
To se nejspíše nedozvíme, ale zrovna teď mě to napadá zas.

Moje první a asi na velmi dlouho i poslední kniha od V.H.
Pocit jak z posledních knih Paola Giordana - literární talent, který ale až zoufale hledá téma ke zpracování. Proti velmi inspirativní, osobité a autenticky na dřeň píšící Lucii Faulerové nebo sympaticky dotažené a neuspěchaně vyzrálé Vladimíře Valové (o Janu Balabánovi nemluvě) se u V.H. ptám proč něco takového člověk píše. Rozhodně nemám pocit literatury na dřeň, spíš pocit jakési až obsesivní potřeby uspěchaně, nedotaženě i přeexponovaně okázale analyzovat temnotu v životě, která není (nebo neumí být?) ničím vyvážena nebo prosvícena.

11 26.01.2022

L.K. napsala znovu knihu stylisticky založenou na konceptu "příběhového puzzle" a i tématicky se předchozí knize v řadě věcí podobá.
Věnuje se osudovým a zlomový životním okamžikům a událostem, tomu co vlastně takovým okamžikem nebo událostí může vůbec být a je, nechává je prožívat a vidět z různých stran, o něco více z pohledu žen, které se pak stejně jako muži snaží často až sisyfovsky hledat sílu a odvahu vyrovnat se s nimi a napravit je. Věnuje se smysluplnosti, možná jakési neodmítnutelnosti a nevytěsnitelnosti, této snahy, která není vždy nutně odsouzena k neúspěchu.
Z knihy mám ale trochu pocit, že důraz kladený na styl, bezchybnou kompozici a maximální dotaženost a čistotu jazyka jakoby těmto tématům ubíral na intenzitě a tlumil sílu jejich vyznění, jakoby snaha o dokonalost trochu ubíjela autenticitu.

I přesto je ale kniha čtenářským zážitkem, v mnohém inspirativním.

7 22.01.2022

Zajímavá a inspirativní kniha, která určitě pomáhá (nejen) současnému a (nejen) výtvarnému umění lépe rozumět. Autor se v knize hodně zaměřuje na společenskou roli umění, kterou, jak z knihy vyplývá, považuje za velmi důležitou a nezastupitelnou. A to jak neústupností vůči falešným a pokřiveným nárokům, pravidlům a omezením, tak také díky otevírání, zdůrazňování, formulování, vyslovování a ztvárňování témat a traumat, která skryta a neřešena mohou společnost poškozovat a bránit jejímu zdravému vývoji.

3 21.11.2021

Že J.H. tuto knihu vydal není díky jeho dlouholetému působení a zájmu o U.K. překvapením. Napsal ji, myslím, pečlivě, poctivě, s "láskou", až britsky konzervativně, s nepochybně bohatou zkušeností. Jeho texty pak vkusně ladí s fotografiemi Bety Bajgart.

Pokud bych měl knize něco vytknout, přijde mi, že se J.H. nepodařilo úplně oprostit od určitého novinářského reportážního klišé a knize by slušela větší snaha o objektivní, "nový", méně konzervativní, kritičtější pohled "pod pokličku". Chvály, opěvování a připomínek "příkladnosti" U.K. je v ní naopak poměrně hodně. Pro čtenáře průměrně znalého U.K. není příliš objevná, a některá témata (např. brexit nebo Royal Family) už (pravda, 3roky od vydání) poměrně zestárla.
Jistě ale může dobře fungovat zrovna v dnešní době, kdy je složitější cestovat, i jako autentické a kdykoli dostupné "otevřené okno" do U.K.
A to rozhodně není málo.

5 16.10.2021

Krvavý poledník napsal CMcC svým typickým čtivým mysticky uhrančivým stylem, což je, myslím, možná hlavní, ne-li jediný, důvod, proč je pro tolik čtenářů stravitelný. Podobně jako jinde vychází CMcC ze skutečných událostí a snaží se je použít a posunout jak k více obecným otázkám a úvahám - o násilí, egoismu, morálce, zodpovědnosti, slabosti, manipulaci nebo zvrácenosti - tak i méně obecným - analogie s dávnější i nedávnou historií Států, snaha o vyrovnání se s minulostí, narovnání pohledu na ní. Lze se domnívat, že kniha rezonovala a rezonuje v mnohém výrazně jinak ve Státech než u nás a těžko si představit, že by to nebyl aspoň z části CMcC záměr. V anotaci je uvedeno, že kniha obsahuje řadu odkazů, což je myslím přesné - jsou to často jen krátké a slepě končící poznámky, které nějakou komplexní dotaženou úvahu neobsahují.
Z knih CMcC mě K.P. oslovil zatím asi nejméně, děj se odehrává předvídatelně, bez výrazných překvapení, je takovou bez přestávky běžící sérií výjevů, které prostě najednou skončí.

2 11.09.2021

Jak tuhle knihu strávit, pokud by byla moje první od CMcC, nevím. I s odstupem po dočtení se ptám, o čem všem vlastně je.
Název - Dítě boží - věřím, že ne ironický, chápu jako takové její předznamenání. Cítím v něm určitou laskavost, pocit sounáležitosti, snahu o pochopení a přijetí.
Je velmi těžké představit si hroznější, zvrácenější, odpudivější a znechucení více vyvolávající hlavní postavu. Přesto CMcC píše s takovým kouzlem, vkusem a přitažlivostí, že se chce ten příběh číst, projít jím, vědět co bude dál a na konci.
CMcC nás k Lesterovi Ballardovi přibližuje jak nejvíce to jde, sdílíme s ním myšlenky, sny, samomluvy, vlastně se s ním tak trochu stáváme součástí těch hrůz, které páchá. A protože toho o něm zas tolik nevíme - určitě se s ním život "moc nepáral", do vínku mu nadělil pramálo, je pořád ještě schopen brečet - tak vlastně nevíme, proč se z něj takové monstrum stalo, kde se stala chyba, jestli ho máme odsuzovat nebo litovat.
Možná, je tahle kniha takovým tréninkem unést nejistotu, nesklouznout k prvoplánovanému odsouzení a zavržení a hledat v sobě míru nebo sílu lidskosti, která unese i toto.
Inspirací k přemýšlení je tu ale jistě mnohem více. Proti novějším knihám CMcC mi tahle přijde přímočařejší, hutnější, koncentrovanější a je neuvěřitelné, že je stará bez mála 50let.
Myslím, že je to kniha proti předsudkům a jejich vyznavačům.

Je to "masterpiece".

15 16.08.2021

Nejsem vášnivý fanoušek D.D., spíše střízlivý sympatizant a myslím, že s určitou střízlivostí, nadhledem a rezervovaností je potřeba číst i tuto knihu. D.D. nelze upřít různé talenty, silnou vůli, zásadovost, snahu o upřímnost a otevřenost. Na druhou stranu je člověkem z "mediálního světa", má s ním dlouholeté a výrazné zkušenosti, lze usuzovat, že ve způsobu jak sebe nebo cokoli prezentovat "umí chodit". Je myslím dobré, si to uvědomit proto, že rozhovor s ní poměrně vlídně, "po srsti", bezbolestně, vede M.O., přítel, sympatizant, někdo s často podobnými či stejnými názory. To má výhodu, protože se tázaný cítí bezpečně a je v takové atmosféře schopen a ochoten svěřit se s věcmi a názory, které by svému odpůrci neřekl. Na druhou stranu šikovně vedenou konfrotací (která je "řemeselem" D.D.) se lze o druhém také dozvědět něco navíc, možná někdy i věci ještě podstatnější - to je pak ale samozřejmě "jiná disciplína".
Zajímavé jsou proto připojené rozhovory s blízkými, které jsou některé (hlavně ty, které nejsou od profesních kolegů) jistou korekcí ústředního rozhovoru. D.D. byla "do vínku" dána spousta talentů a užitečných schopností, sama se hodnotí jako, že jí "šlo všechno samo", což ale úplně nesouhlasí např. s hodinami učení dle jejích rodičů, kteří také třeba zmiňují i její ambice a touhu "být středem pozornosti". V každém případě je podstatné, jak s vlohami naloží člověk sám, jestli je vůbec hledá a v tom je D.D. myslím hlavně inspirativní.
Pokud je D.D. aktuálně vnímána hlavně jako erbovní tvář DVTV, jejíž cílová skupina je ve věku 18-35let, pak je dobře, že taková kniha vznikla. Je poctivě vedenou výpovědí a proto inspirativní. Dobré je ale přemýšlet i o věcech, které v knize nezazněly, protože je myslím také dobrým příkladem, jak se snažit upřímně a vkusně otevřít a zároveň si udržet potřebnou a zdravou míru soukromí.

4 25.07.2021

Několik knih C.McC., včetně "Hraniční trilogie", bývá označováno jako "existenciální western". Jsou zasazeny mezi koňáky, resp. kovboje, do světa rančů, stád dobytka a širých plání na americko-mexické hranici. Je to svět skomírající, který odchází, a proto v něm potkáme třeba také kamiony nebo dálnici. Podle všeho ho C.McC. osobně velmi dobře zná, a tak působí autenticky, obeznámeně, zažitě, přirozeně. Navozuje zároveň určitou atmosféru nebo náladu romantiky, tajemství, nostalgie, dobrodružství a také jakéhosi "přechodu" resp. "hranice". A tam pak C.McC. "vysílá" své hlavní "existenciální" hrdiny.
Většina z nich ale mluví a uvažuje jako, troufám si říct, málokdo v tomto prostředí, a o to víc pak působí odloučeně, opuštěně, bezradně a ztraceně. Ale také o to silněji a krásně pak vyznívá občasná pomoc, podpora a zastání, kterých se jim mnohdy nečekaně a překvapivě dostává.
C.McC. bývá často podsouvána absolutní skepse, studená beznaděj a bezedná temnota, ale myslím, že je to dost velký omyl. Myslím, že nás spíš, nezapíraje své křesťanské kořeny, chce strhnout k prožívání, přemýšlení a doprovázení svých toužících, hledajících a zkoušených hrdinů a uvědomit si to nejpodstatnější, co člověk v životě má.
Závěrečná replika Billyho a paní Betty mi z tohoto pohledu přijde jako dokonalý závěr.

6 11.07.2021