purie komentáře u knih

Název a rozsah knihy vzbuzuje očekávání, že půjde nejspíše o dlouhý košatý příběh "odněkud ze severu", v němž bude hrát významnou roli otázka víry. To je částečně pravda, ale do jisté míry také omyl.
Kim Leine umí vyprávět, brilantně a zjevně s chutí, strohým stylem s citem pro detail si rychle získá a pak udržuje pozornost. Kromě jiného do někdy poměrně naturalistického vyprávění zapojuje všechny myslitelné a představitelné smyslové vjemy a tělesné pochody, což má ve výsledku velmi sugestivní účinek.
Kniha je pro mě silná a přínosná tam, kde se zdá, že autor vychází z přímých osobních zkušeností ze svého pobytu v Grónsku nebo z reálných historických záznamů a svědectví. Obrázek Grónska dobývaného Dány před zhruba dvěmi staletími působí velmi autenticky, ale také smutně, pochmurně až depresivně.
Bohužel, tam kde dostává slovo fikce, což se týká zejména konkrétních postav, nedrží příběh srozumitelně pohromadě.
Nejvíce pak ústřední postava - pastor Morten Pedersen (Falck).
Jeho rozhodnutí a jednání jsou často zbabělá, nahodilá nebo účelová, což by nebylo úplně na škodu, možná právě naopak - nic méně jak se jeho víra (pokud tedy nějakou skutečně má - teologii vystuduje z rozhodnutí jeho otce a do Grónska jede nebo spíše utíká díky shodě okolností) s takovými zvraty vyrovnává se vlastně nic podstatného nedovíme. Kapitola s výpisem z deníku, která se pro takové dovysvětlení vhodně nabízí, mi připadá jen jako potvrzení jeho vnitřního chaosu, který ho provází po celou dobu co jsme s ním. Výjimkou mělo snad být jeho působení u "proroků", které vrcholí jakýmsi léčitelským uzdravováním "pastorskou" rukou - což by bylo možné čekat spíše od "šamana" Habakuka. Postavy, které dostaly menší prostor paradoxně vyznívají o něco věrohodněji.

Kniha je tak pro mne hlavně obrazem a záznamem dánské koloniální a s ní spojené misijní činnosti v Grónsku z přelomu 18. a 19.století a rozumím jí také jako dánskému vyrovnávání se s minulostí.
Otázka osobní víry (jakékoli z postav), rozdílnosti odlišných spiritualit, duchovního dialogu (či zde spíše souboje) by vzhledem k složitosti bylo téma spíš pro úplně jinou knihu. Trochu odvážnější pokus o odpověď by této ale jistě slušel.

2 20.01.2019

Souhlasím, že se autorovi díky všudypřítomné nevlídnosti typického anglického počasí i díky volbě místa na nehostinném a opuštěném pobřeží Irského moře podařilo přesvědčivě navodit pochmurnou atmosféru.
Zasadil do ní ale příběh, z kterého jsem měl neustálý a neodbytný dojem vyfabulovanosti, postavy v něm působily jako maňásci jednající dle autorova rozmaru, bez dostatečně zdůvodněné vnitřní logiky. Nedotažená zaplétka posloužila jen jako prostor pro autorovo efektní žonglování s tématy víry, pohanství, rodinných a jiných těžkých životních traumat, lidské zvrhlosti apod..... a otec Bernard je jen slabší odvar některých víru upřímně řešících postav z románů Grahama Greena.

Dal bych 50% - ale protože to nejde a aktuální hodnocení (71%) je tu dle mého přehnané - dávám 2 hvězdičky.

3 07.01.2019

Katolog k souborné (pro mne osobně zatím nejlepší) výstavě výtvarného díla Bohuslava Reynka, která proběhla (především zásluhou Věry Jirousové) v roce 2002 v královském letohrádku Hvězda. Rozsáhlá, ale díky prostorám konání (mimo ruch velkoměsta, se specifickým geniem loci) a obklopující zeleni královské obory zároveň patřičně komorní.
Obstojí i samostatně jako úvod do pestrého a osobitého díla B.R. Obsahuje podrobný heslovitý životopis, 43 reprodukcí grafik, několik básní a také esejistické komentáře autorů, pro které měl B.R. evidentně hluboký osobní význam, dlouhodobě se o jeho tvorbu zajímali/jí a měli/mají ho upřímně rádi.

1 20.12.2018

Pestré, vzájemně propletené a doplňující se povídky/příběhy převážně ženských hrdinek, ve kterých navštěvujeme "místa ve tmě" jejich myslí a srdcí, napsaných velmi koncentrovaným a podmanivým stylem, bez zbytečného rozpitvávání, ale zároveň beze strachu a studu dotknout se toho podstatného.
Dotažené, vyzrálé, inspirativní nejen pro ženy.

2 17.12.2018

Asi první třetinu knihy mě pronásledovala otázka: Proč tohle někdo píše?
Jakési odpovědi se v knize nabízely:
„…ukázat všem těm idiotům ve třídě, že jsem z nich přece jenom nejlepší.“
“…japonština je super těžkej jazyk, kterej…kolem mě nikdo neumí a tím teprve všem natrhnu prdel.“
„Táta bude koukat“
Takže dokázat jak jsem úžasná? (sic)
Postupně ale začaly být čím dál více zřetelné jiné důvody, méně iritující: rozvinout svůj zjevný talent, zúročit své znalosti, šířit dál své nepochybné zaujetí pro Japonsko, možná i vzdát hold svým blízkým, protože mě to baví, …….
Na konci mě potřeba najít nějakou jasnou odpověď (nejspíš je to pestrý mix) úplně přešla, protože jsem byl prostě nadšen a rád, že se takovouhle knihu, která je čtenářským zážitkem (a také jakousi „ochutnávkou“ japonské literatury), povedlo někomu napsat.

Autorce (ale i nám čtenářům) budu upřímně držet palce, aby se jí podařilo na debut navázat a nezařadila se tak k autorům (např. Tomáš Zmeškal?), kterým se po výrazném úspěchu první, také dosti autobiografické, knihy už nepodařilo srovnatelně pokračovat.

6 06.12.2018

Jméno růže je podivná kniha (trochu tu rozředím řady jejích nadšených fanoušků).
Připadá mi jako takový kočkopes (či výtvor Pejska a Kočičky?) v intelektuálně líbivém balení.
Na jedné straně je znát, že U.Eco zúročil ve své první beletristické knize letitou akademickou a odbornou publikační činnost. Kniha je až exhibicionisticky nabitá dlouhými řadami teologických, filozofických, historických a jiných fakt, úvah, výčtů a popisů (často bez zásadního přínosu pro příběh).
Na druhé straně chtěl - dle vlastních slov - napsat knihu zábavnou - pro sebe i čtenáře. Fakta a úvahy tedy narouboval na přístupný čtivý příběh (sám možná v nadsázce jako impuls k napsání uvedl "chuť nechat zabít mnicha":) ).
Výsledkem je pak kniha, u které si čtenář možná připadá, že nečte jen tak obyčejnou detektivku, ale fakta a úvahy, které ji činí neobyčejnou, ve výsledku nepřináší nějaký uchopitelný obraz doby nebo konzistentní názor na dobu, ve které se odehrává (ze záplavy údajů si čtenář musí vybrat sám).

Myslím tedy, že Jméno růže je třeba číst prostě jako opulentní zábavnou odpočinkovou knihu, po jejímž přečtení toho ale kromě zážitku ze středověké detektivní zápletky moc nezůstane. Třeba to byl Ecův záměr. Proč ne?

Velmi zajímavá, pro M.C. Putnu už tradičně čtivá, inspirativní, plná informací a podnětů k jejich dalšímu doplňování jak na podnose. Zároveň i jakási varianta cestopisu po Střední Evropě (nalákala mě kromě Slovinska navštívit třeba Terst nebo Lvov). Určitě stojí za přečtení.

4 10.06.2018

Dubliňany jsem vedl v patrnosti několik let.
Impulsem k přečtení byla nakonec jiná kniha, také povídková - Do vnitrozemí - od Vladimíry Valové (skvělá, bohužel se zdá, že nedoceněná, možná nepochopená) - která byla kdesi s Dubliňany porovnávána. Obě jsou psány úsporným stylem a zaměřeny na prožitky a proměny uvnitř svých hrdinů, končí spíše než jasně daným "vyřešením situace" podnětem k dalšímu domyšlení a doznění příběhu.
Dubliňané nejsou snadné čtení, je dobré je číst pomalu a soustředěně, určitě nezaujmou každého a myslím, že je výhoda je číst už s nějakými životními zkušenostmi. I po více jak 100 letech jsou ale srozumitelnější a smysluplnější než obrovská řada knih vydávaných dnes.

Dubliňany stojí za to číst.

1 10.06.2018

Komorní, osobní, velmi citlivá kniha.
Na začátku mi chvíli trvalo napojit se na autorčin styl (přímá řeč není klasicky uvozená, občas zpřeházený popis, prolínaní skutečnosti s představami, infinitivy) a zorientovat se ve vyprávění. Po "prolomení ledu" je ale styl jedno ze zásadních plus této knížky. Spíše než obvykle vyprávěný příběh jde o slovy vystavěný proud osobní reflexe hlavní hrdinky - jejích vlastních prožitků, nálad, představ, okolních situací, nových či starších setkání s více či méně blízkými lidmi. Styl je to hutný, bez jediného slova navíc, brzy ale působí zcela přirozeně a myslím, že každému běžně pozornému čtenáři je plně srozumitelný. Odměnou za úvodní trpělivost je pak naprostá osobní blízkost, kterou lze s hrdinkou sdílet a také možnost nasát určitou schopnost otevřenosti, vnímavosti a respektu k sobě i ostatním. Na konec nás pak provede jako nit jakési tušení, že i po zdrcujících ranách osudu má smysl nenechat se zmrtvět lhostejností a vydržet čekat na obrat k lepšímu.

Pokud jsem schopen posoudit - skvělý překlad (Terezy Semotamové).

2 20.04.2018

Mimořádně zralá, empatická, precizní a pestrá mozaika příběhů a životních situací. Knížku je lépe číst pozvola, beze spěchu, 1 max. 2 povídky najednou, nechat je doznít, dopůsobit.
Zmiňovaná podobnost s Janem Balabánem se jistě nabízí. Pro mě je tu ale výrazný rozdíl: povídky J.B. jsou často velmi chmurné, až deprimující, s velmi obtížně dohledatelnou nadějí.
Povídky V.V. jsou pro mě do značné míry opakem, ve svém vyznění pozitivní, povznášející. A mnohdy až dechberoucí jak hluboce intimní prožitky je autorka schopna zachytit a dokonale zprostředkovat.

4 13.04.2018

Kouzelná, zralá, mistrovská knížka, která uvěřitelně zjevuje krásu v obyčejných lidských osudech. Poetická, nabízející prostor pro imaginaci.

3 10.04.2018

Už dlouho jsem nic od Jáchyma Topola nečetl a tak jsem začínal trochu s rozpaky. Topolův styl mě ale oslovil, působí na mě tak nějak potměšile, poťouchle spiklenecky - ze čtenáře, pokud na hru přistoupí, pak dělá trochu takové spiklence. Vtipné groteskní vyprávění, prošpikované i komentáři k současnosti, s originální atmosférou, ještě o něco umocněnou pro ty, kteří znají Posázaví.

3 10.04.2018

Mám rád Itálii, mám rád styl Petra Borkovce a nedávno jsem si konečně přečetl Dantovu Božskou komedii. Těžko jsme proto následně mohl sáhnout po jiné knížce (spíš knížečce) než této a jsem nadšen. Při čtení jsem se vždy spolehlivě přenesl na italskou mořskou pláž, do pinety či do kavárny ... Pro mě kouzelná knížka.

10.04.2018

Originální vtipná kniha, která kromě jiného nás "cizince" velmi komplexně a až podprahově seznamuje nejen s historickými fakty o Irsku. Dokonalý, svižný, krásný překlad. Mám chuť se s odstupem ke knížce znovu vrátit.

3 10.04.2018

Knížka je pro mě spíš zklamáním.
Z autorčina stylu mám pocit vysokých ambic, příliš velké snahy o originalitu, přehnané otevřenosti, touhy udělat dojem, vypočítavosti. Většina povídek na mě nefunguje, působí zmateně a neautenticky, postavy v nich jednají nepřirozeně a nesrozumitelně (např. manžel v povídce s nymfomankou).
Nejsilnější a nejlépe fungující je pro mě titulní povídka + 2 "bajky" (Žena s žábou, Život s dlouhou červenou nití).

3 10.04.2018

Sympatická, neokázalá, důvěrně působící kniha, psaná skromným strohým přesným a poctivým stylem, která mě zcela přenesla na italské horské pěšiny a suťoviska. Dotýká se přirozeným, až meditativním, způsobem věcí, které zažívá, potkává a promýšlí asi každý. Je to opak "akční" knihy, která může některým "akčním" lidem, které lze také v horách potkat, spíše vadit.

6 15.12.2017

Po přečtení Gaustina jsem se na Přirozený román těšil a nebyl jsem zklamán. Originální a poctivá kniha.

1 23.04.2016

Moje první knížka od tohoto autora, na kterou jsem narazil náhodou (hledal jsem bulharskou současnou knížku jako "přípravu" na cestu do Bulharska).
Opravdu milé překvapení, knížka je velmi svěží, inspirativní, originální, chytrá, vtipná ....... vyvolávající (aspoň ve mě) jakýsi pocit vnitřní svobody.

1 23.04.2016