Qadin komentáře u knih
Z literárního hlediska slabé, myšlenky převratné taky nečekejte, body navrch za otevřenost. Takový blogový slepenec. Ale věřím, že to může někomu pomoci procházet smrtí blízkého člověka. Takový lák od okurek po opici.
Schopnost vyprávět příběhy o tygrech nám dává šanci na přežití příběhů nejdrsnějších ztrát...
Pomohla, ale jako většina publikací, by šla shrnout jednou větou, která je poměrně banální. Když pláče, tož ho utište, a když je spoko, tak v tom pokračujte...
Jak už bylo řečeno, autor píše poměrně zmatečně a emotivně, místy si i lehce odporuje. A na to, že se tváří jako taková kapacita, tak většinu svých tvrzení (která navíc odporují tvrzení ostatních autorů) nepodkládá žádným výzkumem s vysvětlením, že na to není v publikaci pro matky prostor. Vyjádřeno stylem autora "!"
Rozhodně pozoruhodné, často vtipné, místy absurdní a pro mě nepochopitelné.
... Nevzali se přece kvůli tomu, aby vás naštvali. Opravdu jsou zamilování."
Pan Bennet se ironicky usmál. "To asi ano," souhlasil. "Ale to je stav akutní, nikoli chronický."
Chce-li někdo moderní P+P, tak nechť raději sáhne po Deníku Bridget Jonesové. Tohle je smutný omyl postavený na kostře příběhu. A to člověk tuší, že ne všechny kosti jsou tam, kde mají být.
Tohle by měla být povinná literatura nejen pro lékaře, neboť hlavně my bychom měli být zodpovědní za to, jak budou naše poslední okamžiky vypadat. Ucelené, smysluplné, respektující.
Docela zklamání, chybělo mi tam nějak to kouzlo. Vyprávění pod heslem "jo a u toho jsem byl taky". Díky závěru hvězdy tři.
Moje srdcová záležitost. Poetičnost jazyka, hutnost textu, očividná práce na rešerších. Krásný překlad. Vůně hlíny, rozpálený žár. Ztráta, potřeba kořenů a lásky.
Minulost se nemění, ani naše potřeba minulosti. Tím, co se musí změnit, je náš způsob vyprávění.
Připomínalo mi to spíše sborník z konference, nežli ucelenou publikaci, o některých tématech bych uvítala víc informací. Šlo docela poznat, že autor píše články a ne knihy (viz kontrast s úryvkem od Lewise).
Jaká ironie, v půlce se člověk obává, že to nedopadne dobře, a když přijde konec, tak je zklamán, jaký je to happyend...
Tato témata mám raději podaná syrověji a víc do hloubky, toto bylo poněkud plytké a odtažité.
Hvězdy za Villona, jejich absence za červenoknihovní romantické linky a podivné dějové skoky.
Lolita pro stalkery bez patřičného trestu. Pozor může obsahovat stopy feminismu a třídní nerovnosti.
Ech, červená knihovna říznutá Bearem Grillesem, navíc s chybami v překladu... příliš mnoho miláčků v textu a závěr to vyloženě pohřbil, nebo naplnil, jak se to vezme.
Sus je pro mě milá holka, která hraje s kartama, který dostala. A knížka je pak příběhem toho, co se může stát, když silně deprimovaná dívka přijde o poslední pevný bod v životě. Samozřejmě nechybí ty správný postavy z "podsvětí" (dealer, gang, dobrej kámoš bráchy, vyhořelej policajt...). Hvězda hore za humor :)
PS: milým čtenářům pobouřeným nad drogami v knize doporučuji Děti ze stanice ZOO nebo jen procházku po městě s otevřenýma očima...
Čekala jsem rodinou kroniku s hlubokou psychologií postav a místo toho dostala odtažitou ironickou karikaturu života kupecké rodiny v průběhu změn 19. stol. s prvky sebeironie ve vykreslení některých postav (Hanno a Tomáš).
Tak si říkám, že autorka buď žije v jiném světě, nebo má potřebu pokroucených hrdinů jako Poirot mrtvol... gradace až prvoplánová. Body nahoru za Áňu, dolů za nemocnici, oko na stromě a smrt u pásu...
Příběh jako nitka z poskakujícího klubíčka, nebo nekonečný záběr, kdy se vzájemně, někdy až absurdně, proplétají osudy jednotlivých hrdinů a člověk si říká, jak moc vážně to ten člověk myslí... k závěru mu dochází, že asi dost. Mozaikovité, se stupňující dramatičností až k naprosté deziluzi.