R47 komentáře u knih
Nepatřím ke conanofilům. Dokonce jsem donedávna neviděl ani ten kultovní film. Jako klukovi se mi do ruky dostalo maximálně pár sešitů Conanovského dokumentu. Musím ale říct, že mě ta kniha položila. Fakt jsem to nečekal. Ta úvodní povídka Věž slona je něco neskutečného. Příběh se přelévá mezi žánry, nejdřív to vypadá jako lupičský příběh, týmovka, pak se to změní v superhrdinskou fantasy, když se Conan bije s pavoukem, ale pak se to přeleje do úplně Lovecraftosvkého vesmíru, tajemné, mysteriózní dění graduje a fantazie dostává zabrat. Tohle je skutečně skvost. Musím chtě nechtě smeknout a omluvit se všem, že jsem se kdy té knize smál.
Řekl bych záslužná kniha, když odhlídnete od toho, kdo ji napsal. Holt si asi potřebuje vyčistit karmu. Ale i to je v pořádku. Bill Gates tady jednoduše a srozumitelně (tím, že dokola opakuje základní poučku: dostat se na nulu; a jenom ji pořád zpřesňuje a dovysvětluje) popisuje globální změnu klimatu, jak k ní dochází a že je prakticky nemožné jí čelit, pokud nezměníme úplně všechno. A že nejvíc tím trpí ti, kteří se na ní podílejí úplně nejmíň. Kapitoly o tom, co člověk může udělat sám, jsou možná trochu zavádějící a zbytečné, ale zbytek je dobrý. Jenže mám pocit, že ti, kdo by tu knihu měli číst, ji stejně číst nebudou.
Jazykově i stylově sice nijak výjimečná kniha (což u Jana Nováka trochu zamrzí), ale přesto stojí za přečtení. Miloš Forman v (auto)biografii odhaluje pozadí natáčení svých filmů do nejmenších podrobností a otevřeně mluví i o své sveřepé cestě za úspěchem, kvůli které v podstatě i obětoval vlastní rodinu (to, že se s nimi nemohl potkat). Zajímavý vhled do uvažování výjimečného člověka, Čecha, který okrajově nabízí i pohled na osobnosti typu Jacka Nicholsona nebo nastiňuje skutečný osud Náčelníka z Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Jako je to neskutečná nálož. Ale zase to není tak k neučtení jako třeba Joyceův Odysseus. Myslím, že stojí za to seznámit se s klíčovým dílem moderní světové literatury, které vám může otevřít porozuměním i třeba k některým českým idiomům (například "jádro pudla" protože Mefistofeles se Faustovi poprvé zjeví jako neškodná čubička), ale i k některým idiomům německým (pověstná gretchenfrage která ani v češtině sama o sobě nemá český ekvivalent, i když není nic složitého ji přeložit).
Nejsem velkým příznivcem science fiction s motivem cestování v čase. Tady jsem ale udělal výjimku jedna kvůli tomu, že kniha získala Huga a jednak kvůli tomu, že jsem nedávno dočetl brilantní cestovku ...a o psu nemluvě Connie Willisové. Tady vlastně dostanete něco podobného. Taky příběh lidí starajících se o to, aby nebylo narušeno časové kontinuum. Taky se tu cestuje (mimo jiné) do viktoriánské Anglie. A taky je to svižně a čivě napsané. Ale holt Willisová je mnohem brilantní spisovatelka i komička a dokonce mnohem líp splétá časové paradoxy. Tady to vyznívá trochu do nikam. Ale přidávám bod za nápad za Danelliana. Něco takvého je vlastně úplně logické a u Willisové chybí.
Tuhle knihu jsem četl s jediným účelem: aby na mě dýchnul duch příběhů Julese Verna, které jsem četl jako kluk. A to J. M. Troska naprosto splnil. Je to ten starý příběh, kde se bojuje za celosvětový mír, dospělost dvou kluků a počínající lásku. Troska vás také jako Verne protáhne po planetě od pólů k subtropům, pod vodou, po ní i vzduchem. Nejlepší je paradoxně první kniha trilogie, když teprve prozkoumáváte mořské dno a tajemného muže v pozadí. Nejbizarnější je poslední díl trilogie Neviditelná armáda se sněmem vládců rokujících nad tím, jaký je mír nesmysl. Některé stereotypy, jako například Asiaté, jsou úsměvné.
Kniha nabízí přesně to, co slibuje. Autorka popisuje těžkosti studia islandského jazyka v dobách komunistického režimu u nás, ale i studium islandštiny na samotném Islandu, který moc nepočítal se zahraničními studenty. O to víc prosvítá autorčin usedavý zájem o jazyk i kulturu. Tak, jak utíká z města na farmu a k rybářům, mezi obyčejné lidi. Na loď, k práci s rybami. A postupně tak odkrývá duši Islanďanů, dávno předtím, než tam vtrhnul turistický ruch.
Už jsem to tu možná někde psal: O Douglasově stěžejním díle se často mluví jako o trilogii v pěti dílech. Přitom je to bezesporu dilogie. Dva díly. A ta pokračování jsou naprosto příšerná. Tohle je číslo čtyři a autor knihu sám nejlépe vystihuje v jedné kapitole zhruba v polovině knihy. Parafrázuju: „Koho nezajímá, jestli Arthur Dent taky provozuje sex, ať přeskočí na poslední kapitolu, která je celkem zdařilá a vystupuju v ní Marvin.“ Opravdu vám doporučuju se touhle autorovou radou řídit. Děj celého románu je opravdu o ničem, naprosto bez zápletky, a může se v něm stát cokoli. Poslední kapitola je úplně jiná, je v ní Marvin a zasmějete se.
Tahle kniha má pozvolný rozjezd. Možná až moc pozvolný, že jsem to i na poprvé vzdal. Naštěstí mi to nedalo a dal jsem jí druhou šanci. A nakonec jsem po přečtení druhého dílu několik měsíců zoufale hledal knihu, která by mě podobně chytla. Můžete ji číst dost podobně jako čtete cestopisy ziburů a dalších. O setkání s podivnými individui a co veselého se vám přitom přihodilo. Ale můžete ji číst také jako knihu o duchovní přeměně, o hledání šamana a média (v obou významech toho slova). A konečně ji můžete číst i jako milostný příběh napříč světadíly.
Škvoreckého přesná práce s dialogy i jazykem činí tohle dílko ukázkovým pro ty, kterým se nechce do „povinných“ Zbabělců. I když právě ve Zbabělcích je hlavní hrdina poněkud bližší těm, kdo ještě trpí na povinnou četbu. Tady už je hlavní hrdina poněkud starší (Legenda Emöke). Typizace postav tu jde ale tak daleko, až se projevuje i ve jménech (učitel, pásek, tlustá paní…), i když právě tohle může být také znakem oné legendy. Závěrečná scéna se hrou, kdy se odhaluje záporná postava, je v něčem až kunderovská. Ale to by to nemělo mít tu příchuť sladké pomsty.
Nebylo to špatné, ale čekal jsem asi víc fantasy. Tohle je takový klasický příběh o tom, jak se kluk ze současnosti dostane do minulosti a čtenář spolu s ním objevuje naše pověsti. Mnohem lepší verze nabízejí v audiu nebo na divadle Spejbl s Hurvínkem. Fakt. Nedělám si srandu.
Poctivá žánrovka, která stejně jako v případě Hornických vdov osluje spíš než stylem "dramaturgií" a "editorstvím" autorky. Zajímavé příběhy. Dejte si.
Dočteno napřeskáčku. Trpí to stejnými neduhy jako nastavovaná kaše Stopaře. Ani v půlce knihy neznáte zápletku, nevíte, o co jde a kam to směřuje. Je to hodně zdlouhavý úvod do série, kterou si odpustím.
Pro všechny milovníky cestopisů a heroických výprav. Pro všechny fanoušky Konstantina Biebla. Pro všechny čtenáře Binetovy civilizace (tohle je o několik levelů vejš)...
Řemeslně dobře napsaná military sci-fi. Trochu moc postav. Začíná se kriminální zápletkou, která se vlastně vyřeší sama (a pachatel a motiv je teda dost pochybný). A evidentně jde o 1. díl série, takže to nejzajímavější se jenom nadhodí a nic moc víc se nedozvíte. Na druhý díl se nechystám.
Jednak kniha záslužná, druhak kniha obdivuhodná. Ale co hlavně: kniha strhující. Opravdu jsem nečekal, že by mě v podstatě dějepisná kniha plná dat a jmen tak hrozně bavila číst. Sledujete dějiny světa skrz to, jak se šířily jednotlivé jazyky. Vidíte velmocenské boje prizmatem komunikace a řízení říší. Dozvíte se třeba, jak to, že čínština podobná egyptštině mohla přetrvat věky. Jak se šířila arabština. Že stará řečtina byla vlastně podobná japonštině a proč z ní skoro nic nezůstalo. A můžete odhadovat, jestli podobný osud potká angličtinu.
Kniha alespoň vysvětluje seriálovost předcházejícího dílu. To celkem zdlouhavé a opakované putování z planety na planetu. Ale přijde mi, že si se závěrem sám autor nevěděl moc rady. Je to celé moc ezo a vlastně to nevysvětluje to, co byste čekali/chtěli. Zase lehký nadprůměr.
Před lety bych možná dal plný počet. Teď jsem to zkusil v originále a absolutně mě to nebavilo. Asimovovy představy vesmíru a budoucnosti jsou dneska neuvěřitelně zastaralé a jeho postavy spíš než cokoli jiného připomínají staré učitele a jejich frontální výuku. To neustálé školometské vysvětlování nejde obájit ani tím, že jde o variaci na přihlouplého kumpána Sherlocka Holmese, doktora Watsona. Protože Doyle to psal v ich-formě. Na rozdíl od Asimova, kolego Elijáši.
Tahle kombinace sci-fi a fantasy mě bavila. V prvním díle ten sci-fi prvek vlastně obstarávají jen drobná intermezza/hlášení z pozorovací stanice o tom, co se na planetě děje a jak se historické události stávají v podstatě reality show na Zemi (i když se teda neřeší otázka přenosu dat na takovou dálku ani fakt, že by lidé museli žít stovky let, aby to mohli sledovat). V něčem mi to připomínalo Harrisonovo Na západ od ráje a v tom objevování fyzikálních jevů zase některé pasaže z alternativní historie Roků rýže a soli. Určitě dám druhý díl.
Zatímco první díl trilogie vás vezme na Island, s druhým se podíváte do Jižní Ameriky. Autor se tu pustil hodně do různých "danikenovských" / záhadologických teorií o návštěvě mimozemšťanů na Zemi, ale splétá je celkem umně. Skoro bych řekl, že to, co si nemohl dovolit napsat do Tušení stínu, protože mu některé "objevy" chyběli, napsal sem.