R47
komentáře u knih

Nejlepší díl trilogie (další dva díly si podle mě zaslouží maximálně po čtyřech hvězdách). Vlastně mi pak vadilo, že se ten ústřední problém (tří těles) dál neřeší. Jinak je to typické asijské dílo, se spoustou odboček a podzápletek, které se najednou objeví a zmizí, vlastně jen pro efekt. I tak ale skvělé. Po letech mě tahle trilogie přivedla zpátky ke čtení science fiction. Podle mě podobné zjevení, jako byl kdysi Hyperion Dana Simmonse (shrnující dosavadní sci-fi tvorbu).

Tuhle knihu jsem několikrát musel odložit. Pustil jsem se do té bichle ještě jako kluk pod dojmem komiksu v časopisu ABC. Ale tehdy jsem to absolutně nemohl dát. Musel jsem k Moby Dickovi dospět. Ano, jsou tam mraky popisných pasáží. Ale jsou neskutečně básnivé, metaforické. Je to téměř poéma. Rád bych si to zase někdy přečetl znovu, ale najít tolik času...


Tuhle knihu si většina lidí plete s Černými barony. Myslím, že za to můžou ty filmy. Ale co se prózy týče, myslím, že je celkem příznačné, jaké situace si Škvorecký vybírá: ty kulturní přehlídky, recitační soutěže a odznaky Julia Fučíka. A taky to, že Škvorecký často nejde na první dobrou, ale je tak trochu ironický ("aby byl hezký na obě strany,“ jak v jeden moment popisuje svého hrdinu, který dělá dobře nadřízeným i svým bratrům ve zbrani). A taky tam samozřejmě musejí být ženský, když je to Škvorecký. Na druhou stranu tam té (sebe)ironie bylo oproti Zbabělcům málo.


Marťan měl všechno. Erudovanost, dramatický, osudový děj, humor a skvělý styl. U Artemis zůstala erudovanost a humor, ale ten příběh pokulhával, chyběla tomu ta osudovost. No a konečně Spasitel má té osudovosti až moc, stejně jako erudovanosti. Vytratil se humor a spád. Hlavní hrdina mi vůbec nepřirostl k srdci, autor se utápí v technicistních detailech, promýšlí, jak by mohl fungovat život bez vody, jak by se člověk mohl živit mimozemšťanskými amébami apod., ale pak se dopustí takových lapsů, jako je chytání mimozemské lodi do lasa (jak by fungovalo zaseknutí lasa ve stavu beztíže mi fakt uniká) nebo to, že mimozemšťan, který nechápe, co znamená „slyšet světlo“ (tj. nemá oči, nerozumí vidění), má robota, který evidentně vidí (jak by jinak dokázal napodobit lidské mávání, které „viděl“ ve stavu beztíže, kde se nenese zvuk). Nudilo mě to. Některé kapitoly byly vyloženě zbytečné.


Je v tom cítit ta doba socialismu a komunismu. Ale díky stylistickému umění autora ten příběh neskutečně rychle "odsejpá". Několikrát jsem během četby zalitoval, že jsem to nečetl jako kluk, protože bych tomu neuvěřitelně propadnul a vzýval to jako literární skvost. Takhle je to jen nečekaně příjemné "volné pokračování" Cesty do středu Země Julese Verna, obohacené vyloženě o sci-fi prvek i autorovu zálibu v záhadách a konspiračních teoriích.


Dodneska mě mrzí, že jsem se k týhle knize dostal až tak pozdě...


Musím říct, že mi vadila ta doslovnost a dovysvětlování (oproti filmu). Taky úvod byl strašně dlouhý, zbytečně. Ale furt je to jedna z nejlepších sci-fi, která předběhla svou dobu a dá se číst i dneska bez jakýchkoli problémů. Vůbec to nezastaralo. V tomle byl Ckarke skutečně mistr (na rozdíl třeba od Pohla, Asimova a jiných dinosaurů). Četl jsem několikrát.


Po nadšení z Korespondence V+W jsem nevěřil, že mě ještě něco překvapí. Ale Brdečkové se to podařilo. Skvěle mísí vyprávění s dopisy a podařilo se jí podívat se kriticky na Werichovu osobnost a dílo (hlavně ty společné věci, co udělal se svou dcerou), a přitom nám přiblížit ty neviditelné ženy, bez kterých by Werich nebyl Werichem, ale o kterých bychom nebýt Werichova stínu možná věděli mnohem víc. Všem doporučuju.


Jako kluka mě celá ta série bavila. Ale znovu přečteno po dvaceti letech je to neskutečně ukecaná nuda. Zírám, jak rychle to zestárlo. Proboha, kdo si tohle vybere ke zfilmování? Ve skoro 90 % série se nic neděje. Jenom si dvě až tři postavy povídají a rozvíjejí dost zastaralé filosofické i technologické představy. Dávám aspoň dvě hvězdy za tu vzpomínku na kdysi, jak jsem z toho býval nadšený a u vytržený. Možná mladší ročníky to může bavit pořád.


Goldingův Pán much jako sci-fi a bez hlavního hrdiny... Chápu rozhodnutí nakladatelství Host vydat tuhle knihu až po sérii Vzpomínky na Zemi. Protože jinak by si autor udělal špatné jméno a po sérii by nikdo nesáhl. Takhle se na tom dá vydělat, i když vlastně nejde o nic moc. Násilnost dětí už mnohem líp popsal právě Golding a mnohem napínavěji ztvárnil například film/série Battle Royal. Tady se člověk marně snaží představit například dětské horníky opravující přes den důlní věž a po nocích hrající on-line hru. Tenhle svět by ani náhodou nemohl fungovat. Nejzajímavější je tak jen úvodní popis vzniku supernovy.


Výborná dobová detektivka, která se podobně jako Maus Arta Spiegelmana vrací k něčemu, z čeho komiks vzešel. K bajkám, kde se zvířata (bohužel) chovají jako lidé. A není to samoúčelné. Zápletka z toho vždy vychází. Hlavní hrdina je typický noirový detektiv. Phil Marlow nebo Humprey Bogard. Kresba v něčem připomíná francouzské komiksy pro děti, možná záměrně, ale je výrazně temnější. Jako hlavní postava.

Já prostě ten jazyk Josefa Váchala jakož i jeho humor a přímočarenství umě v románový krvák vpletené zbožňuji. Kdo by čekal outrapy dívek a paní, mrtvol plno a peleš lotrovskou čili bordel ve Španělích, rozhodně nebude zklamán. Autor sám vstupuje do děje, uvádí ho, aby vzápětí svůj úvod strhal jako pitomý žvást, román v půli seká jako prsty jedné milostnice, které se po zásahu nožem rozletí do všech koutů světnice. Literární skvost pro silné čtenářské nátury.


Těžko se mi chce věřit, že tuhle knihu napsal Oscar Wilde. Nikde jsem nedohledal, proč se autorství připisuje právě jemu, když to původně vyšlo anonymně. Nenajdete tu ani náznak jeho ironie, sarkasmu, humoru. Je to doopravdy čistá žánrovka: pornografická literatura. Tady konkrétně stylizovaná jako dopis starší ženy svému milenci. Nečekejte nic navíc. Já blbec čekal možná něco jako Lost Girls Alana Moora, také porno s přesahem. Ale ne. Je to ale krátké, čtivé, slupnete to jako malinu.


Nezvládnul jsem to dočíst. Opravdu ne. Snažil jsem se. Dokonce jsem šel kvůli tomu sám na rodičovskou "dovolenou" a snažil se to číst i během toho. Ale opravdu jsem v tom nenašel nic vtipného. Zajímalo by mě, jak moc odlišně knihu hodnotí muži a ženy. Já jsem přímo modelový čtenář a nic. Myslím, že je to převážně pro ženy, aby si povzdechly, jak to ti muži nezvládají a že dobře jim tak. I tady to spíš hodnotí ženy.


Tuhle knihu jsem dal dvakrát. A i na podruhé ve mně zanechává stejný pocit: nechápu to haló kolem ní. Proč ty ceny, proč byla tolikrát překládaná apod. Je to řemeslně dobře napsaný příběh, ale hrozně vysoustružený, vyumělkovaný (asi jako Šikmý kostel) a stylisticky taky bezvadný, ale jaksi bez života. A vůbec nechápu, proč bych ten příběh měl číst. Úplně mi uniká důvod. Autorčin styl mi asi nejvíc připomíná knihy Ivana Klímy. Těm taky nemám co vyknout, jenom prostě nechápu, prčo bych to měl číst. Příběh mi nic neříká a styl taky ne.


Autorčino Do tmy mě uhranulo a nenechávalo v klidu. Její Před povodní mnou proplulo téměř bez povšimnutí. Teď se mi do ruky konečně dostal druhý díl volné trilogie a brzy odkládám úplně. Nedočteno. Další věci už si nedám.


Sarkasmus, ironie a obrázky pro lepší pochopení. Dávám plný počet řití *****


Duna je fantastická sama o sobě. Ale furt jsem překvapenej tím, jak autor dokázal udržet tu mystiku i v dalších dílech. Když se třeba podíváte na to, jak si s mystikou vlastní knihy nevěděl rady Glukhovski v pokračování Metra...


Nečtěte to. Z lásky k Duně. Jedině tak se docílí toho, že podobný hovadiny nenapadnou nakladatele vydávat. Nějal si víc cením toho, jak s otcovým dílem zachází Tolkien.

Je to dobrý. Ale pomalý. A je tam od poloviny málo Zaklínače. Rozhodně bych to nenazval "strhující" (jak falešně avizuje anotace k poslednímu českému vydání). Povídky mě nějak bavily víc, i když jinak fantasy povídky nesnášim. Ale i tak mě Sapkowského styl pořád fascinuje. Je to, jakoby do Tolkienova světa vtrhnul Terry Pratchett. A přece si to nechává určirou dávku melancholie. Určitě budu pokračovat.
