Rade komentáře u knih

Druhá od autora.
Vystavěním příběhu hodně podobné Podzimnímu případu – dvě časové linie, dávná kamarádství, dávné lásky, dávné křívdy, dávná tragédie a současnost.
Plus za příběh, který je vystavěn nikoliv na potocích krve (i když tady přece jen sem tam nějaký potůček přiteče…), ale zamotaných mezilidských vztazích.
Chvílemi jsem měla pocit, že čtu pokračování „Dětí z Bullerbynu“ ovšem v poněkud pochmurné verzi – dětská prázdninová dobrodružství, jezero uprostřed lesů, krabice od doutníků s dětskými poklady..., no asi je to i tím švédským prostředím a švédskými jmény.
Do poloviny hodně dobré, pak se mi zdálo, že už přešlapujeme na místě, v závěru rozuzlení s několika překvapivými, až krkolomnými pointami. Pomalé rozplétání vztahů mi vyhovuje víc než závěrečné akce a přemety, ale to je výhradně můj problém…
Jako plus vidím to, že díly série nejsou propojeny stejnými postavami s vyvíjejícími se osobními osudy, takže nás autor nenutí, jak tomu tak dnes u detektivních sérií bývá, číst všechny díly postupně a ještě si vše pamatovat do příště, pokud tedy nechcete při četbě tápat, kdo je kdo a kdo s kým, atd.
Takže nakonec slušná čtyřka.

35 18.01.2022

Oproti současným temným drastickým thrillerům jsou detektivky Agathy Christie výborná odlehčená odpočinková četba.
Tak trochu tušíme, co máme očekávat, přesto jsou její detektivní zápletky pokaždé trochu jiné a vždy důmyslně zamotané. Skvělá meziválečná retro atmosféra, postavy na první pohled bez větší psychologické hloubky, ale to je jen zdání, ve skutečnosti jsou to povedené, občas s malinkou nadsázkou načrtnuté ilustrace všech možných lidských typů. A navíc jsou její detektivní příběhy psány lehkým perem, s nadhledem a jemným humorem.
Tahle detektivka má vše, co na autorce miluju: Úžasný Hercul Poirot se skvěle fungujícími malými šedými buňkami, zdatně sekundující zvídavý, obětavý, leč trochu nedovtipný kapitán Hastings, jedna bohatá stará dědička, svérázná starosvětská dáma ve starobylém sídle na poklidném anglickém venkově, plejáda po dědictví bažících příbuzných a ještě jedna neopominutelná postava: inteligentní a hravý pan Bob, jehož míček má v příběhu důležitou roli...
Takže, vzhůru do čtení, mes amis…
*
„Když jsme odcházeli, stála ve dveřích a dívala se za námi. Její obličej trochu připomínal ovci.“
*
„ ‚Víte, Poirote, já tomu všemu moc nerozumím.‘
‚Promiňte, Hastingsi, že vám to říkám, ale vy tomu vůbec nerozumíte!‘
‚Je v tom tolik… vedlejších linií.‘
‚Vedlejší linie jsou přirozené. Oddělit vedlejší linie od hlavní je první úkol, který musí každá systematická mysl zvládnout.‘ “

48 13.01.2022

Detektivní příběhy mám ráda jako oddechovky, kterými se odreagovávám od starostí a negativních věcí kolem sebe. Nemusí to být kdovíjaká umělecká díla, ale přece jen mám nastavené nějaké požadavky, které musí dobrá detektivka nebo thriller splňovat.
Jenže v poslední době už jsem se podruhé netrefila, tahle kniha byla neuvěřitelně překombinovaná a autorka tam ve snaze o maximálně strhující příběh nacpala snad všechny maléry a tragédie, které mohou člověka postihnout, od alkoholismu, otce tyrana, utopení sourozence, válečných dramat, poststresového syndromu, a další myslitelné hrůzy, které neuvádím, protože by to už byly spoilery…
Snad jen za to Aleppo a malý pokus o zachycení válečného zpravodajství z Blízkého východu přidávám jednu hvězdičku.
No, jdu na Agathu, tam vím, co mě čeká…

29 11.01.2022

Samozřejmě největší plus opět za působivé prostředí Vnějších Hebrid a Flannanových ostrovů uprostřed bouřlivého Atlantiku, to bouřící moře si tentokrát opravdu užijeme.
Vlastní příběh zprvu hodně povedený, já mám vždy nejradši ty pozvolné rozjezdy, které jsou příslibem tajemství, tady na pláž vyplavený polomrtvý muž s totální ztrátou paměti, který marně pátrá, kým je, a vše se stále víc a víc zamotává. V závěru už malinko překombinované a s mnoha překvapivými přemety, ale nakonec hodnotím jako celkem slušnou oddechovou četbu, kdy dramatičnosti není dosaženo hromadami mrtvol a potoky krve, ale spíše skvěle vylíčenou atmosférou a důmyslně promyšlenou zápletkou.
No a malé plus i za ekologické hledisko a včely.

39 09.01.2022

Kde se skrývá ďábel?
No přece na hradě Houska u Mladé Boleslavi! Ne, to není spoiler, to zjistíme podle předložených indicií už na str. 36... A tenhle hrad se vstupem do pekla je shodou okolností pevností, ve které se skrývá sanatorium pro nejnebezpečnější šílence ze střední Evropy, je jich ale vlastně jen šest (!) a všichni z této tzv. Ďáblovy šestky jsou kupodivu i přes tu střední Evropu z tehdejšího Československa a mluví česky.
Myslím, že lepší příběh z této lokality najdeme v dílku 4 strašidelné příběhy Čtyřlístku", z nichž jeden se jmenuje Záhada na Housce.
Ale dost ironie. Nalákalo mě prostředí Československa v třicátých letech, dočetla jsem ale jen s velkým úsilím jen proto, že jsem chtěla vědět, jaké bude mít tenhle neuvěřitelný spletenec všeho možného vyústění.
Inspirace pravděpodobně u Lehanova Prokletého ostrova, možná i trochu Mlčení jehňátek i Minierova Mrazu. Přidejme Junga, Freuda, teorii rozštěpu osobnosti (à la Jekyll a Hyde) i hrozící holokaust a německý nacionalismus, velkou dávku krve a mučení, staroslovanske bohy, odkazy na Jacka Rozparovače a nakonec i Jana Masaryka...
A navíc takový školácký sloh (možná je to i překladem), nějak mi to nesedlo k autorovi mezinárodních bestsellerů, jak stojí v anotaci.
No každopádně pro mě velké zklamání.

25 07.01.2022

Můj druhý Hájíček. Selský baroko lehké zklamání, téma vystěhovaných sedláků mi přišlo úžasné, ale nakonec se ho autor spíš jen tak zlehka dotkl.
Tady velké plus za hledače vltavínů; kameny a minerály mě vždycky zajímaly, můj táta je jako amatér sbíral, sama jsem ze všech výletů a dovolených vozila, byť taky jako úplný laik, hromady kamenů všech barev a velikostí. Takže za poodkrytí hledačského zázemí jsem byla ráda a dost mě bavilo a posedlosti kameny jsem rozuměla.
Ale…. To je vlastně ale vše, co bych chválila, nevýrazné zvláštní postavy (hlavně ta studená ryba s hlavní životní hláškou „blábolíš“) bez nějakého výraznějšího prokreslení, měla jsem obdobný pocit jako z první čtené autorovy knihy - příběh se pohybuje od ničeho k ničemu, když už to vypadá, že se přece jen bude něco dít, nebo „o něco půjde“, nestane se skoro nic a celý příběh se zase pohybuje jiným nezajímavým směrem. I konec se mi zdál tak někde na půli cesty, a to mi otevřené konce nevadí a komorní příběhy bez výrazných dějových zvratů mám naopak dost ráda; něco mi tu prostě chybělo… Možná mi vadila i ta občasná časosběrnost v ději.
Zajímavá myšlenka s aurami lidí a zvláštní schopností hlavního hrdiny, i když i tenhle nápad s ezoterickým nádechem zůstal jen tak nakousnutý.
Škoda, Hájíček je hodně obdivován, já knihu sice přečetla na jeden zátah, četlo se dobře, ale nadšení z četby jsem prostě nepocítila…

33 05.01.2022

Hodně silné čtení. Zakázaná láska a touha, vše je horší o to, že jsme v komunistickém a taky puritánském Polsku na počátku 80. let. Láska bez jakékoliv naděje. Výborné a taky místy dost smutné.
Neuvěřitelné, že jde o autorovu prvotinu, přesto tak působivě napsané, úžasně vystižený ten život v nesvobodě, kdy člověk stále balancuje na hraně a řeší, co musí dát nebo popřít, aby mohl aspoň trochu žít podle sebe. A co člověk ještě může obětovat a co už ne. A co obětovat ze svobody, aby zase v něčem jiném bylo možné být aspoň trochu svobodnější. Člověk řeší obdobná dilemata i dneska, ale v totalitním světě je to několikanásobně horší a obtížnější a někdy to ani žádné řešení nemá.
Vnitřní svět Ludwika mi byl tak blízký, sdílení emocí pro mě úžasně fungovalo; já, která mívám od knižních příběhů vesměs odstup, jsem tála jako jarní sníh.
Tahle knížka mi svou silou a naléhavostí připomněla podobnou knihu, i když problémy hlavních hrdinů byly odlišné, a to Honzlovou od Zdeny Salivarové. Dočítala jsem se stejným pocitem lítosti, marnosti a se sevřeným hrdlem.
Plus za překlad.

„Pomyslel jsem na horníky a napadlo mě, že to mohli být tíž lidé, které jsem před rokem viděl z toho okna, odkud jsem rozhazoval letáky. Anebo jsem to mohl být já. Ale já jsem byl ve srovnání s nimi zbabělec. Já se schovával pod parapety, v kuchyňských komorách; já nevyšel do ulic a nedožadoval se svého práva být vyslyšen. Já byl od toho všeho teď na oceán daleko, na sobě nový oblek. Přemýšlel jsem o tom, jakou roli jsi v tomhle všem sehrál ty, jakou smlouvu jsi se sebou uzavřel. Všichni totiž sami se sebou uzavíráme nějakou smlouvu, i ti nejlepší z nás. A jen zřídkakdy je to smlouva bez poskvrnky. Ať se snažíme sebevíc.“

32 03.01.2022

Série s Mikem Syrovým byla výborná, přečetla jsem ji celou a hodnocení postupně zvyšovala, první díly za čtyři, pak již pět hvězdiček. Uvěřitelné, civilní, reálné, nešustilo papírem.
Marek Vráz začal celkem dobře, i když ano, Miko to nebyl. A od trojky pro mě sešup, nebylo to prostě to, co jsem od autora čekala, a Sekta taky spíš zklamala, kde je ten autentický Goffa?
Téma je svým způsobem strhující, ale právě proto, že to téma je mimořádné, čekala jsem víc. Výsledek je prostě takový nějaký splácaný, něco o sektách a uzavřených komunitách, ale jen tak povrchně, co lze vygooglit, nebo i co pamatujeme, lákavé prostředí – severní Itálie a krásná horská krajina nad Bolzanem, do toho něco o kovidu, že to vlastně není takový malér… Zápletka s vyústěním na jednu stranu atraktivní a akční, na druhou stranu poněkud prvoplánová a s ohledem na téma nepřekvapivá.
I propojení s Mikem Syrovým - o společném treku - se mi zdálo trochu násilné.
Málo platný, autor mě rozmazlil, tady maximálně za tři a to ještě přidávám…

30 02.01.2022

Celkem fajn detektivka, líbilo se mi o něco víc, než první díl (Loutkové divadlo), dobrá dvojka Poe a Tilly, plus za prostředí anglické Cumbrie, za nakouknutí do světa šéfkuchařů a kulinářských specialit (děsivá první scéna) a zajímavá postava bezcitného psychopata. Baví postup od důkazu k důkazu a různé drobné detaily, např. síť jaderných pozorovacích bunkrů, kde autor nefabuluje a vychází ze skutečnosti.
Minus za neuvěřitelnou pointu, tak trochu ve stylu krkolomných vysvětlení Agathy Christie, u ní to beru, k jejím knihám to prostě patří, tady trochu s pousmátím, ale nakonec si říkám, proč ne, je to detektivka k pobavení, ne rekonstrukce skutečného případu. Co taky pořád vymýšlet, aby detektivka byla originální a zase jiná…
------------------------
Malá poznámka:
Jen mě trochu překvapilo používání vulgárních výrazů, nevím, zda je to věc neadekvátnosti překladu, nebo prostě to tak autor napsal. Obecně mi to vůbec nevadí, naopak, když je to potřebné a autentické, může být pr*el třeba v každé větě, ale tady autor vkládá slovo „kurva“ do řeči skoro každému, a to mně už přijde divné, nebo se pohybuju v jiném světě? A nedovedu si představit, že jako žena přijdu ke svému šéfovi a řeknu mu „ahoj čuráku“, byť je to můj dobrý kamarád. No, třeba jsou poměry v britské policii specifické… :)

29 30.12.2021

Opět dobrý tip ze zdejší databáze; opravdu hodně povedené povídky, ať už výborná parodie na symbologa Roberta Langdona nebo dobrodružný příběh Kara ben Nemsího, resp. snad spisovatele Karla Maye. Nebo podzemní dobrodružství pod pražskou Krannerovou kašnou v návaznosti na zapomenutého spisovatele Karla Ladislava Kuklu.
Originální, nápadité, skutečnost se prolíná s fantazií, s mnoha odkazy na skutečné reálie a skutečná díla, vtipné, takovým jemným nenápadným humorem. Něco člověku docvakne až časem, za všechno třeba jméno damašského krutovládce paši Ašára Basada v povídce Vězeň damašský.
Všechny povídky nejsou pro mě za pět, nejlepší asi Jidáš byl Ufon a Vězeň damašský, ale ten nápad je tak skvělý, bavila jsem se báječně, celek každopádně za pět.

„Sousedka měla pootevřený balkon a oba uprchlíci jí vpadli o pokoje. Stará paní se nejdřív vyděsila, ale když poznala Ipek, nabídla jim vlídně kávu a sušené fíky. Ipek s ní prohodila několik slov turecky.
‚Říká, že vypadáte jako Tom Hanks,‘ obrátila se Ipek k Robertovi.
‚Lidi si nás občas pletou,‘ připustil Robert a poslouchal, jak ve vedlejším bytě Johan převrací nábytek a hledá stopu.“
*
„ ,Rozbřesku se ani jeden z vás nedožije,‘ odpověděl za Roberta Nemo. Stál u hlavního vchodu s revolverem v ruce. Všichni se polekaně otočili. Nema už víckrát předtím napadlo, proč padouši v knihách nestřílejí rovnou, ale vždycky si napřed s oběťmi povídají, vyprávějí jim své motivy, případně se přiznávají k předchozím zločinům.“…
*
„Muž nešťastně sklopil zrak. ‚Při potyčce u brány jsme museli odhodit všechna zavazadla. Naše Bible byla v jedné z brašen, které tam zůstaly ležet.‘
Položil jsem mu ruku na rameno. ‚Je ještě jedna kniha, která vám u opata otevře dveře.‘
Vstal jsem, sáhl do sedlové brašny a podal mu brožovaný výtisk Pokladu na Stříbrném jezeře.“
--------------
A ještě malý dovětek: Jako malá jsem milovala Vinnetoua, knihy i filmy, sbírala fotky z filmů, a přesto jsem v cca 11 letech sepsala roztomilou parodii s názvem Vinnetou, zelený džentlmen. Takže parodie ještě nemusí znamenat zesměšnění…

28 27.12.2021

První setkání s autorem. Pro mě výborná detektivka. Vše tak, jak to mám ráda, nic překombinovaného, žádné přehnané akce, žádné nelogické přemety.
Téma: dvě časové linie, kamarádi z mládí, dávné tajemství, dávné lásky, dávné křivdy, záhadná smrt - a současnost po 27 letech. Možná výchozí zápletka často používaná, ale na mě to prostě funguje. Sympatická vyšetřovatelka, která nemá aureolu nezdolné hrdinky, zato se pomalu, za pomocí indicií, se kterými je postupně srozumitelně seznamován i čtenář, dobírá pravdy, psychologie postav je tentokrát uvěřitelná, vše skvěle šlape, i emoce tu zafungují. Rozumné množství postav. A světe div se, mně se docela líbily i závěrečné akce, a to u mě nebývá. Výtečně vymyšlené, hezky, leč přiměřeně zamotané a hlavně velmi logicky rozmotané.
Po dlouhé době u detektivky po dočtení tleskám a jdu pátrat po dostupných dalších dílech.

45 16.12.2021

Mohou být SPOILERY.
Pokud se přistoupí k četbě téhle knížky jako ke hře, jde to.
Hlavním hrdinou, vyšetřovatelem i pátračem je sociálně nezdatný vědec, který ale používá vědecké metody, což je první plus. Dalším plusem je hodně napínavé čtení o děsivém vrahovi, který způsobem, který ve mně vzbuzoval opravdu strach (ta úvodní scéna!), decimuje osamělé návštěvníky montanských lesů.
Fajn bylo i to, že autor vychází ze skutečných poznatků a událostí, např. zmíněný obří vlk (Vlkodlak? Pes? Člověk s drápy na rukou?), který za sebou zanechal ve Francii v 18. století víc jak stovku obětí, tzv. Gévaudanská bestie, skutečně existoval. Dodnes ale není zřejmé, oč šlo a dodnes tahle historie dost děsí.
I když ale při četbě hodně přimhouřím oči a nehledám mouchy, přece jen je tu pár nejasností; i se super počítačovou metodou mi není jasné, jak Theo našel v rozlehlých nekonečných lesích Montany během krátké doby tolik hrobů. Podle kytiček? Prohlubní tvaru lidského těla? To bych nezmákla ani v pražském Milíčáku… A dva roky starou mrtvolu, které se v očích zračí hrůza, si hodil přes rameno…, a tak dál. Když ale zapomenete na spousty nelogičností, a přistoupíte na tu hru, přece jen to baví.
Posledních 50 stránek už byla ale čirá fantasmagorie, asi připravená pro ty čtenáře, kteří prostě musí mít na závěr akci, akci, akci…
Nicméně ten pocit, že se za vámi lesem plíží něco s kovovými drápy na rukách, mě děsil dost, tohle bylo povedené a přiznám se: Včera doma sama, jsem si po večerní četbě dala na noc na dveře řetěz a byt zamkla na dva západy, pro jistotu… Legrační, že, v městském činžáku..., vysvětlit to moc neumím, ale prostě jsem se cítila líp. :-)
Takže výsledkem je slušná trojka a možná ještě Thea zkusím.

Ještě výhrady k vydání 2018: Proč musí kniha o 358 stránkách vážit skoro třičtvrtě kila, netuším, a způsob svázání (kniha se při čtení neustále zavírá, pokud na stránky vydatně netlačím) taky nepřispívá k čtenářskému komfortu.

33 11.12.2021

Srdcovkou může být knížka, film, hory, město... Ale taky chata, bouda.
Pro mě je takovou srdcovkou Luční bouda. Ani nejsem schopná spočítat, kolikrát jsem tady byla. V létě, v zimě, pěšky, na běžkách, jo, i sjezdovky jsem zde jako holka zkoušela…
Dvakrát jsem zde bydlela (lyžařský kurs), jednou asi v sedmé třídě, jednou na gymplu. A těch zážitků… Nalomená lyže cestou dolů Bílým Labem (jo, tenkrát byly lyže ještě dřevěný) pak provizorně spravená, věřte mi to nebo ne, kusem plechu, přitlučeným hřebíčky, asistence při cvičení Horské služby, kdy nás, účastníky lyžařského kursu motali do lehátek a spouštěli na úbočí Studniční hory po laně, sněhová vánice s vichrem, kdy jako největší dobrodružství bylo dojít z chaty k Rennerovu křížku a zpět…
A ty rohlíky byly fantastické už tenkrát, naposledy jsem je tady jedla minulé léto, ale přiznám se, ve vzpomínkách byly lepší ty z mého dětství, jak to tak bývá…
Skvělá knížka, se zajímavou historií nejen Luční boudy, ale i budního hospodářství, ale vlastně celých Krkonoš, až do současnosti. Asi největším plusem je pak velké množství fotografií, starých map a dalších dokumentů.
Pro milovníky Krkonoš, a nejen je, doporučuju.

27 10.12.2021

Co se mi líbilo nejvíc? Pochmurná, strašidelná atmosféra nehostinných náhorních planin a vřesovišť v národním parku Dartmoor. Záhadné keltské kamenné kruhy, pověsti o čarodějnicích, věčná mlha, chladno a nevlídno, díky knize jsem objevila pro mě dosud zcela neznámý kout Anglie. Takže jsem se díky google mapám i fotkám mohla v této neuvěřitelně působivé krajině projít a vše si při četbě představovat.
Zprvu celkem povedený příběh s velmi silnou dávkou pomalu se plížícího strachu a očekávání všech možných hrůz a tajemných záhad. Jenže nakonec dost překombinovaná zápletka, kterou bych možná skousla u Agathy Christie, ale do moderního psychologického thrilleru, jak je kniha označena, se mi moc nehodila…
Tři plus.

25 09.12.2021

Mohlo by být s podtitulem Vzpomínání stárnoucího muže.
Nečekejte třeskutý humor nebo barvitý děj, kouzlo je ve vyprávění obyčejných příběhů, sdílení postřehů a úvah o životě, a to nezaměnitelným stylem autora. Milé, jemně vtipné, kouzelné hraní s češtinou, občas lehounce ironické, taky tu a tam smutné, nostalgické i dojemné. Říkám si, kolik těch vzpomínek a postřehů je asi autentických…
Pro mě výborné čtení, které zahřeje na srdíčku.
Rámec vyprávění - dopisy generálnímu řediteli nejmenovaného povodí, které sice nemají odpovědi, ale odezvu určitě - je výtečný nápad, maličko absurdní a současně ilustrující sympatickou špetku naivity i důvěřivosti pisatele dopisů… Bez nich by to nebylo ono, i když mnozí se formě podivují.
Ve fiktivní protržené přehradě Hedvice poznáme osud skutečné přehrady na Bílé Desné.
A abych nezapomněla, výborné ilustrace Zdeňky Huškové st.

„Co se nestalo! (Máme to zvláštní jazyk, když to znamená, že se to stalo.)“
*
„Když jsem vkročil do lokálu a uviděl, kdo to sedí s hostinským Šimonem a Rudou Málkem u stolu, podlomila se mi kolena. Představte si, že to byl prezident Václav Havel. Živý prezident z poštovní známky tam pojídal guláš.
,To je náš pan učitel Smrček´, představil mě Šimon a prezident vstal, polkl sousto, uklonil se s připaženýma rukama, jako se uklánějí žáci, než přednesou básničku, a řekl:
,Já jsem náš pan prezident Havel.´ “

42 06.12.2021

Takový Cirkus Humberto po americku.
Cirkus, přesouvající se noc co noc na kolejích na novou štaci, prohibice, exotická zvířata, krásná krasojezdkyně a jedna zvlášť milá sloní holka. A těžký život cirkusáků, kde život zvířete má větší cenu, než otrhaného stavěče… Retrospektiva ještě knihu posunula o fous výš. Jacob mladík a Jacob devadesátiletý, kontrast akčních let mládí a poklidného, leč osamělého bezmocného stáří v domově seniorů. A na konec dvě malá překvapení.
Autorka zúročila své studium o starých cirkusáckých časech, vyhledala dobové fotky, které se staly působivou ilustrací, a vše poskládala v zajímavou čtivou knihu, kde nakonec ta romantika jen lehce okoření příběh o drsném cirkusáckém světě třicátých let, kdy se člověk mohl ocitnout na kolejích vyhozen z vlaku, než bys řekl švec…

32 02.12.2021

Je vhodné si celou knížku promítat v duchu jako divadelní představení, tak, jak bylo původně napsáno, protože jako divadlo to samozřejmě funguje mnohem líp.
Představuju si malé divadélko v suterénu, pár schodů dolů, šest svítidel na stropě, jedno u vchodu, na stěně troje starožitné hodiny, vše v nádechu sépiové barvy. A pak samozřejmě malý barový pultík s cinkající pokladnou a hlavně - nepřetržitá vůně kávy…
A ten japonský kolorit k tomu, bez něj to nejde, protože i to je nedílná součást toho představení. Exotická jména Kazu, Fumiko, Fusagi, Kótake, Kei, na která si musíme zvyknout, zdvořilé úklony, sepjaté ruce, na znamení, že nám chutnalo…
A zapomeňte na sci-fi! Jsou to hodně jednoduché příběhy o mezilidských vztazích, přičemž za tu nevídanost, japonský šmrnc a apel na osobní odpovědnost každého za fungující vztahy, přidávám nakonec ke třem plánovaným hvězdám ještě jednu malinkou.

44 30.11.2021

Dost ohromující čtení.
Něco mezi sociologickou a antropologickou studií a thrillerem, drásavé zpodobnění toho, jak je lidská civilizace křehká a zranitelná. Jak málo stačí, aby z nás spadla tenounká civilizační slupka. Téma mnohokrát zpracované, ale tentokrát zase úplně jinak.
Doporučuji nečíst komentáře či obsah knihy, jen tak docílíte nejlepšího čtenářského účinku; nejprve nenápadný rozjezd, jedna malá skupinka naivních ekozelených milovníků neporušené divočiny a pak…
Poslední hvězdička za originální a neobyčejně působivý způsob psaní. A na pocit, že sepsání takto podrobného deníku by bylo hodně nepravděpodobné, rychle zapomínám…

„A pak se něco stalo. Něco, co mě pořád nutí před tou vzpomínkou utéct a schovat se. Mostařina dolní čelist, která vyjela vpřed, když udělala výpad. Pár centimetrů, sotva, a tak rychle. Prudký pohyb tváří směrem k Yvettině.
A to, jak druhá tvář, oči vytřeštěné, náhle a prudce uhýbá.
Strach.
Vracím se stále k tomuhle okamžiku, k pohledu na sílu a slabost.
Chápu krásu peněz. Chytrosti, popularity, sexu.
Vlivu.
Ale nikdy jsem ještě neviděla fyzický boj, nebo dokonce ani hrozbu jím. Ne u holek, a dokonce ani u kluků. Ne v mém světě.
Primitivní. Prapůvodní.
Dominance.
Mám moc způsobit ti bolest.“
*
„Příroda je čistá. Příroda je skutečná. Spojení s přírodou z tebe vytáhne to nejlepší. Tohleto poslouchám od těch ubohých pitomečků, kteří sem každý rok jezdí v nových outdoorových hadrech, nikdy neměli pod nohama hlínu a nemůžou se dočkat, až se ztratí v rajské zahradě. A pak, o pár dní později, je najdeme, jak se plazí bahnem, napůl mrtvé hladem, dehydrované s nějakým snětí infikovaným zraněním.
Všichni chtějí žít v „harmonii s přírodou“, dokud si někteří z nich neuvědomí, příliš pozdě, že příroda je všechno, jen ne harmonická.“

28 25.11.2021

(SPOILER) Dětské dobrodružné knihy mohu číst i dnes, takže moje rozpaky z knihy nejsou způsobené tím, že jde o dětskou literaturu.
Plusem je pro mě rozhodně samotná Prašina; přestože předpokládám, že jejím předobrazem jsou Foglarova Stínadla, tady mi ta nápodoba nevadí, líbí se mi i její konkrétní umístění do současné Prahy. Někdo to kritizuje, pro mě to je ale z celé knížky to nejlepší. Představa, že někde za Muzeem začíná zeď tajemné čtvrti s technologiemi 19.století a její věže lze dohlédnout z proseckého sídliště, mě dost bavila. Dobrý nápad s kapkou absurdity, protože do mapy Prahy se mi celá ta obří čtvrť nějak nemůže vejít…
To je ale asi tak vše, co mě opravdu chytlo; dětské postavy pro mě nebyly moc uvěřitelné, děj sice zdánlivě napínavý a stále akční, ale po opakovaných honičkách, opakovaných dopadeních a opakovaných útěcích ztrácel na síle. Odhalené tajemství Prašiny je docela fajn, ale celkově závěr nic moc… I když tajemný obří stroj, plný koleček, převodních pák, trubek a syčící páry mě pobavil, ze stejného důvodu, jako celá Prašina.
A zdálo se mi přece jen dost z Foglara: smrt po pádu z výšky, děj umístěný do kostelní zvonice, sirotek – geniální vynálezce, čenichání za dveřmi dětské klubovny, zhrzený kamarád - zrádce…
Ale přece jen, chválím dramatické ilustrace a myslím si, že pokud by šlo o komiks, mohlo by být výborné.

36 23.11.2021

Povídání s Miloněm Čepelkou je zážitek. Milé, inteligentní, s jemným humorem, upřímné, vlastně občas až moc upřímné, obdivovala jsem, jak otevřeně pan Čepelka vypráví, o sobě, o svých skutečných či domnělých nedostatcích, o vztazích s lidmi okolo sebe, s rodinou. A hlavně hodně skromné vyprávění; o všem, co dokázal, ať už na poli práce v divadle, v rozhlase, skládání básní, prózy, p. Čepelka mluví, jako by to bylo vše jen tak mimochodem, jako by šlo jen o takové pokusy, kterými není radno se chlubit. Ale ono je! Tak široký zápřah má totiž dnes už málokdo. Všichni známe p. Čepelku jako výborného cimrmanologa a herce, ale on je i výborný básník, spisovatel, komentátor… Kdo například ví, že text ke známé písničce Marty Kubišové („Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, tys mě opustil ospalou…“, pamatujete?) složil Miloň Čepelka? Takže i výborný písňový textař…
Doporučuju, navíc se přiznám, že pan Čepelka mi tak trochu, humorem, vzpomínkami na některá dějinná období a malinko i podobou, připomíná mého tatínka, s kterým už si dnes povídat nemůžu... A nejen proto pro mě krásné a občas i dojemné čtení.

39 22.11.2021