Rade komentáře u knih

Komisař Dupin a bretaňská detektivka potřetí.
Tak lákavé popisy určitého místa se hned tak nevidí - líčení moře, romantických zálivů, vesniček a hospůdek s těmi nej nej bretaňskými dobrotami nemá chybu. A hodně zajímavá problematika bretaňských salin, zase mě to chytlo.
Detektivní zápletka o fous slabší než první díly, ale nakonec hodnocení celkově nesnižuji (90%), mně se prostě ta až skoro kýčovitá reklama na vše bretaňské moc líbí! A pak ten lehký humor (klokan, tučňáci), kofeinový samorost Dupin (přesto tak lidský) mě moc baví. Jen mě trochu zlobí jeho ukončování telefonických hovorů… :)

30 17.02.2020

Největším plusem je pro mě ta úžasná retro atmosféra Prahy roku 1912. Poklona autorovi, jakou práci si dal s dobovými dokumenty a vytvořil nám skvělou ilustraci tehdejších časů.
I ta zápletka s dopisy je taková staromilská, pro nás možná nic překvapivého, ale na počátku 20. století něco, co tragicky hýbalo lidskými osudy (viz autentická postava básníka Jiřího Karáska ze Lvovic).
No a svérázný soukromý vyšetřovatel Eliáš Sattler nemá chybu a jeho výtečný čich - a hlavně, co všechno s ním vyčenichal! - je taková třešnička na dortu, která moc bavila, možná i proto, že z pěti smyslů mám tento asi taky nejvíc vyvinutý (dodnes si pamatuju, jak která knížka v dětství voněla), a naprosto souhlasím s tím, že vůně vyvolá intenzivní vzpomínku i po mnoha letech…
Líbí se mi, že ač je příběh veden v souladu s dobovým nátěrem ve vážném duchu, autorův smysl pro humor je občas zřejmý (holmesovské housle v závěru).
Čtyři plus.

29 12.02.2020

Vrátila jsem se do dětství a půjčila si v knihovně verneovku, která mě jako dítě nějak minula (kupodivu v oddělení pro dospělé…). Je to prostě Verne, se všemi jeho klady i slabinami, jak na něj vzpomínáme, a jak jsme ho mívali v dětství tak rádi. Trochu dobrodružství, trochu sci fi, nekonečné popisy, ve vztazích trošku naivní a černobílé, ale prostě jedinečné… Neposuzujte dospělýma očima, to u verneovek prostě nejde, Verne taky nepsal pro dospělé, i když ho to vlastně nakonec hodně mrzelo, chtěl být velkým spisovatelem a skončil u dobrodružných knih, které hltala mládež (tady doporučuju knihu Ondřeje Neffa: Podivuhodný svět Julese Verna…). Takže hodnotím dětskýma očima, i když se nemohu ubránit občasnému úsměvu.

Český film je výborný, ale s předlohou nelze moc srovnávat, jde o úplně jiný žánr, ani já se ale nemohla při četbě vyvarovat reminiscencím na „Pane hrábě“, „Čórtův hrád, tam strašá...“, „Policija, policija, salašáry…“ , „Jsme v pérdeli“...

38 10.02.2020

Vzor pro všechny další a další detektivky.
Zasněžená balkánská krajina, opuštěný vlak mezi závějemi… A pak vražda a vyšetřování, jak jinak než skvělým Herculem Poirotem, který se vždy objeví tam, kde se stane nějaký ten malér…
Zvláštní, u Agathiných detektivek mi nevadí určitá nepravděpodobnost, vykonstruovanost, asi i trocha černobílého pohledu. Proč? Jednak proto, že byla první, od nikoho neopisovala, je tak svá a originální, jednak proto, že její detektivky mají neopakovatelné kouzlo, žádná divočina, žádná přehnaná akce, u rozluštění stojí jen nastartování šedých buněk mozkových a pak dedukce. Vše je tak matematicky přesně vypočítáno, skvěle vymyšlené, nakonec nelze než zatleskat. A v závěru vždy trochu morálního pohledu…
A okouzlující Hercule Poirot s perfektně fungujícím mozkem, stojící vždy na straně dobra, vykreslený autorkou s trochou humoru, lehkou ironií, ale i s láskou.

65 04.02.2020

Po „Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát“ N. Higašidy pro mě další, zase jiný, hodně zajímavý pohled na svět očima autisty.
Určitě je pro našince velkým plusem autorův český původ, pro mě pak srozumitelný pohled na problémy, které autisty trápí a pro které je pro ně tak těžké zapadnout do společnosti. Autor ukazuje na mnoha příkladech, jak pro něj bylo náročné mezi lidmi žít, komunikovat a aspoň částečně fungovat, aby byl co nejméně terčem posměchu či odsudku, třeba pro svou zvláštní mluvu, chůzi, konverzaci nebo i oblékání.
Velkým plusem je pak silný smysl pro humor, ironii, sebeshazování…
Při četbě - a zvláště pak při shlédnutí videa s autorem - jsem si silně uvědomovala, jak je Josef Schovanec jiný, na první pohled možná pro někoho trošku divný, ale ve skutečnosti prostě jen odlišný. A taky statečný, nesmírně silný člověk, když si uvědomím, co musel v životě všechno překonat… Navíc sympaťák. A některým jeho problémům, se kterými se potýkal, naprosto rozumím, kdo z nás občas podobné trable neměl, někdo víc, někdo míň, někdo je společenský suverén, někdo se trápí v obdobných situacích jako autor… Rozdíl je jen ten, že to, co my tzv. „normální“ (více, či méně) nakonec nějak - lépe či hůře - zvládneme, je pro autora často téměř neřešitelný úkol…
Některé pohledy na nás neautisty jsou k mému překvapení i docela inspirující.

17 03.02.2020

Úchvatná Bretaň a svérázný komisař Dupin podruhé.
Říkala jsem si, už to nebude ono, první díl měl pro mě přidanou hodnotu v Paulu Gauguinovi a malířském Pont Avenu, jachtaření a potápění není moje parketa… Ale ono mě to zase tak chytlo!
Autor má talent pro skvělé popisy a atmosféru, mě to přiblížení ostrovů a ostrůvků Glénan ztracených uprostřed moře zase tak okouzlilo (zvlášť když se tady během četby projdeme za pomoci Street View), zajímavá zápletka, vyšetřování ve stylu klasických detektivek; dedukce, úvaha a intuice má přednost před akcí a popisy násilí, nicméně při dobré představivosti je tam toho dramatického až až…
Oddechová detektivka s cestovatelským přesahem a lehounkým humorem podle mých představ.

A jak si představuji komisaře Dupina? Přesně jako autora! :) viz fotky na netu. Pasquale Aleardi mi nějak k mým představám nesedí (filmy jsem ale neviděla).
P.S. A jméno Dupin? Inspirace Edgarem Allanem Poe?

30 30.01.2020

Hodně nekorektní, hodně vtipné, hodně mrazivé. Současně se musíte na tento druh černého humoru naladit, protože někdy jsou pointy jako úder blesku, nejdřív se leknete, a pak si řeknete - neuvěřitelně trefné… Hlavní hrdina Solomon Kugel, programově pesimista, který řeší, u koho by se ukryl při budoucím holocaustu nebo co by si vzal s sebou do Osvětimi, mi byl střídavě blízký, až mi ho bylo jako věčného smolaře líto, a střídavě byl na zabití.
Plus za četné odkazy na literaturu, pro našince asi nejzajímavější využití - rovněž vtipně nekorektní - Kafkovy Proměny.
*
„A co když to opravdu je Anne Franková? Nedalo se to vyloučit – už našli bývalé nacistické důstojníky v Riu, velitele koncentračních táborů v New Jersey. Proč by se nemohla slavná pamětnice ukrývat ve Stocktonu? Dokázal by něco takového přijmout? Co kdyby přijela policie, vyvlekli by ji z domu, a zjistili, nedejbože, že je to opravdu Anne Franková? Že je naživu? Nikdy by se už nezbavil nálepky člověka - žida -, který na Anne Frankovou zavolal policii. I kdyby přežil tu ostudu, i kdyby vstřebal tu hanbu, nikdy by nepřežil výraz na matčině tváři, až by to zjistila. To už by bylo snazší přežít samotný holocaust.
Můj vlastní syn, povzdechla by, a práskne Anne Frakovou.
To jsi musel zavolat policii? vyčetla by mu. Že jsi nezavolal rovnou doktoru Mengelemu, nemáš číslo, nebo nebere telefon?“
*
„Slyšel jste snad někdy o něčem tak odporně optimistickém jako konečné řešení? Nejenom že by vůbec mohlo existovat řešení - čehokoliv, když stále musíme léčit rýmu -, ale navíc ještě konečné! Tolik naděje, co Fűhrer měl… Snílek! Dokonce romantik, že? Když zabiju tohohle, zplynuju tamtoho, všechno bude, jak má být. Tohle tvrdím s absolutní jistotou – každé ráno, když se Adolf Hitler probudil, uvařil si kávu a zeptal se, co může udělat pro to, aby zlepšil svět. Jeho odpověď všichni známe, ale odpověď není tak podstatná, jako otázka. Ještě naivnější a optimističtější než konečné řešení je však absurdní prohlášení, které z konečného řešení vzešlo – už nikdy znovu. Kolikrát od „už nikdy znovu“ se to nikdy znovu stalo? Třikrát? Čtyřikrát? A to pouze počítáme, o čem víme. Mao? Optimista. Stalin? Optimista. Pol Pot? Optimista. To je dobré pravidlo pro život, pane Kugel. Je jedno, kde žijete nebo kde jste se narodil, v momentě, kdy někdo povstane a slibuje, že na světě bude lépe, utíkejte. Schovejte se. Pesimisté plynové komory nebudují."

14 28.01.2020

Komiks není můj žánr ani trochu (s výjimkou skvělé Spiegelmanovy Maus), teenagerovské historky vlastně už taky nemusím…
Za Queen ale aspoň dvě hvězdičky navíc, i za tu myšlenku soundtracku k vlastnímu životnímu příběhu…
Je spousty písniček, které mám neodmyslitelně spojené s určitými událostmi svého života, a to právě z doby dospívání a raného mládí. Queeni to tehdy nebyli, ale při poslechu některých písní z té doby vždy pocítím tu náladu (smutek, štěstí), tak, jak jsem to tenkrát prožívala. Přitom ty události mě dnes už dávno nechávají v klidu, emoce ve mně už dávno nevyvolávají, ale ty písně stále ano... Zvláštní, ne?

16 26.01.2020

Rázovitá Bretaň, moře, slunce, nádherné divoké pobřeží, městečko malířů a mlýnů Pont Aven, Paul Gauguin, chytlavá zápletka, pro mě prostě výborná detektivka, která se naprosto strefila do mého vkusu.
Svérázný komisař Dupin a jeho ještě svéráznější způsob pátrání mi učaroval, a když se během čtení ještě projdete prostřednictvím Street View po nábřeží města Concarneau nebo uličkami městečka Pont Aven, které leží střídavě na břehu řeky nebo mořského zálivu podle aktuálního stavu přílivu (kdysi před lety jsem zde byla, o to víc mě to vše chytlo), bude zážitek úplný. A protože se děj odehrává na mnoha konkrétních místech, které autor s takovým porozuměním a láskou popisuje, můžete je všechna za pomoci Google maps navštívit. Po dočtení jsem ještě otevřela příslušné "malířské" weby a nahlédla do Pijoanových Dějin umění…
Jen pozor, kniha není pro milovníky divokých akčních thrillerů. Připomnělo mi spíš klidnou atmosféru některých detektivních příběhů Agathy Christie.

32 23.01.2020

Vtipné a absurdní, s velkou nadsázkou. To si čtenář musí uvědomit, jinak si to neužije…
Mně se zdálo hodně dobré, i když ke konci už to nebylo ono, vtipná absurdita s kritikou konzumního života a honby za úspěšným životem přecházela do pro mě trochu fantasmagorického neurčitého konce.
Trochu mi - v něčem - připomnělo „Opozdilce“ Dimitri Verhulsta, tím vtipem i absurditou a taky hodně rozporuplným hlavním hrdinou…

„Až za soumraku se mi v paměti vynoří zlomky refrénu a já si je nekriticky dlouho zpívám, dokud mi s úděsem nedojde, že si drmolím znělku k ,Banánům v pyžamu´. Dokonce ani tady v lese nejsem ušetřen jedovatých šípů dětské kultury. Je to jako nemoc. Šíří se sluchem. I nepatné vystavení zdroji stačí na to, aby virus nemilosrdně zasáhl mozek. Měsíce tam může číhat, zatímco člověk netuší nebezpečí, a pak najednou zaútočí a ukáže svou pravou tvář. Zbytek večera se mění v jakýsi pěstní souboj mezi mnou a ,Banány v pyžamu´. Snažím se písničku zahnat, ale stále se mi vrací. Ve chvíli, kdy se už nesoustředím na to, že si ji broukat nesmím, si ji zase broukám. Připadám si jako posedlý. Je to jako ve filmu, který jsem viděl před mnoha lety. Tam se ruka hlavního hrdiny proměnila ve zlo a snažila se ho zabít. Nakonec ji odřízl motorovou pilou. Pilu zdržel ve zdravé ruce a za startovací lanko zatáhl pusou. Pryč se zlou rukou.“

16 21.01.2020

Byla jsem zvědavá na detektivku se slovenskou stopou – a hodně velké zklamání. Vlastní detektivní linie možná nebyla tak hrozná, aspoň zpočátku, zaměření na zdlouhavé vyšetřování taky vlastně tolik nevadilo, tak to chodí, ale ten způsob psaní! Ty dílčí nelogičnosti! Bylo toho tolik, za všechno třeba jen to, že oběť měla před smrtí po celý večer k šatům holé nohy (byl leden, mrzlo, sněžilo, šlo o bohatou, dobře oblečenou dívku); to, že to bylo zjištěno z kamery na nádraží (!) je už detail, několikrát to bylo zopakováno, ale nakonec – proč chodila ta žena v lednu po ulici v nóbl šatech a v kožené bundě, ale s holýma nohama jsme se nikdy nedozvěděli…
Když v jedné větě si policista strká do pusy tyčinku Mars, OK, ale když o stránku dále spolkne poslední sousto tyčinky Mars, to už je opravdu zvláštní, že? Nebo jen tak mimochodem zmíněná značka bot, dokonce značka přehrávacího zařízení, ze kterého se line hudba… Pomíjím neuvěřitelně přehnaný závěr, to snad již nikdo nemohl brát vážně…
Ale nejhorší byl ten překlad. Z průměrné detektivky udělal úplnou komedii… Z „detektiva šéfinspektora Fosterové“ jsem měla kopřivku… Nebo když svědek oslovoval policistku „důstojníku“… Chápu, že se děj odehrával v Londýně, a ne v pražských Vršovicích, ale přece jen musí text znít česky! Když se někde krčí postava, dobře, ale když stejná postava přemítá? To je divné, ne?
A tak bych mohla pokračovat, ale to by byl rozbor na dvě stránky… Takže za mě: S detektivem šéfinspektorem Fosterovou (alias šéfem) už rozhodně nepokračuju.

31 17.01.2020

Taková hezká pohádka s ekologickým poselstvím.
Plus za jihofrancouzský venkov s popisem krásné horské krajiny (pro ni mám velkou slabost díky Pagnolovi).
A ponaučení pro dnešek? Možná i to, že pro životní prostředí je možné něco dělat jen tak, skromně, bez patosu a zbytečného politikaření a hesel…
Krásné ilustrace, a vlastně hodně povedená je celá miniknížečka (Vyšehrad, 1997).

48 14.01.2020

Zajímavé seznámení se světem autistů. Nejsilněji na mě působily ty části, kde nám autor na ukázkách přibližuje svou ztíženou schopnost vnímání a chápání, např. mluveného textu, nebo schopnost se sám vyjádřit. A vysvětluje proč. Člověk malinko porozumí tomu, v jak těžkém světě takový autista žije a jak složitě chápe své okolí a na druhou stranu jak těžko okolí chápe jeho. Něco jako mimozemšťan mezi lidmi, nebo možná i naopak, člověk mezi mimozemšťany. Záleží na úhlu pohledu.

15 14.01.2020

Smrt a vzkříšení kingovským pohledem.
Co bylo dobré? To, co mě u Kinga vždy ohromí a v čem je jedinečný. Pomalé, postupné budování atmosféry, uvěřitelný pohled na hlavní postavy, které autor umí postupně přiblížit tak, jako by se s nimi čtenář dlouho znal. Pro mě – na rozdíl od mnohých - byla nejlepší první část, to dusno, něco nedefinovatelného a špatného, co se blíží a my ještě nevíme co, tam jsem se opravdu bála – tím způsobem, který mám ráda; mám stísněný pocit, ale přitom si říkám, je to výborné.
Bohužel druhá část už pro mě nebyla, mysterium smrti tímto děsivě nechutným způsobem už na mě bylo moc, za mlada bych možná byla nadšená, dnes už o smrti nechci číst takovýmto způsobem. I jako někdo, kdo už nějaké blízké ztratil, nebo možná i jako babička dvouleté vnučky, jsem to moc nevydýchala a dočetla se sebezapřením. Proto mému jinak oblíbenému autorovi (pro mě třeba skvělé Osvícení či Misery, ba i Dlouhý pochod) z čistě osobních důvodů body ubírám.
Jinak ale konec je typicky kingovský, co tam komu chybí?

25 12.01.2020

Zajímavá ochutnávka povídek steampunku a sci fi. Na jednu stanu překvapivé čtení s těmi nejpodivuhodnějšími nápady s fantazií puštěnou na nejvyšší míru (Starý Jack, Den, kdy se město zastavilo, Paraboloid profesora Barina) či vtipným příběhem trochu připomínajícím atmosféru Tajemného hradu v Karpatech (Igor). Ale přiznám se, že ne všechny povídky jsem dočetla, na mě bylo těch trochu překombinovaných paropovídek (a ano, i bojů a násilí) docela dost. Jak mám ráda antologie, tady mi to nahromaděné množství nesedlo.
Ale jako seznámení s pro mě nezvyklým žánrem určitě dobrý…
Plus za skvělou obálku.

13 10.01.2020

Líbí se mi způsob, jakým Martin Goffa píše, jeho jazyk je výstižný, a velmi dobře a uvěřitelně umí popsat duševní stav člověka. To jsou klady knihy.
Ale...
Jednak bylo téměř celé finále zřejmé od počátku – sice bez podrobností, ale přesto, a tak mě závěr nijak nedostal, ani nepřekvapil, dlouhé filozofické rozpravy mezi vězeňským psychologem a Adamem mi přišly občas trochu nepravděpodobné (což mě docela překvapuje, protože doteď mi přišly Goffovy příběhy právě pro tu věrohodnost a autentičnost velmi reálné). A navíc, ač „šmejdy“ či podvodníky, co zneužívají slabosti a chudoby jiných, samozřejmě odsuzuji, tady mi hlavního hrdiny líto nebylo a jeho konečný čin mě spíš vyděsil, než bych ho chápala. Není mi zřejmé, proč se vysokoškolsky vzdělaný člověk – a tedy předpokládám určitě finančně gramotný - dostal do tak šílených dluhů, když vlastně ani nebyl klasický závislý gembler. Nemocný nebyl, zaměstnání měl, nebyl jediný důvod, pro který bych pochopila, že se tak moc zadlužil a mohla s ním soucítit. V širší rodině jsme měli jednoho takového zadlužence, co si stále okolo sebe půjčoval, aby mohl žít životem, na který si nevydělal, bylo to děsné, tahal důchod z vlastní babičky a nakonec jí nepřímo přivedl do hrobu. Mně prostě takových lidí líto není. A že pak někdo jejich situace zneužije? Ano, ale předtím oni zneužili zase jiné.
Série Miko Syrový je moje oblíbená, ale tady jsem trochu v rozpacích. I když praktiky lichvářských gangů byly popsány skvěle, to ano...

14 07.01.2020

Nejprve mě román o vztahu dvou britských studentů trochu zaskočil, nebylo to něco, co by mě až tak zaujalo, na mě byl ten úvod až moc dlouhý.
Velké plus ovšem za Pražské jaro, úžasně zvládnutou atmosféru těch pár měsíců nadějí a pak ten krutý střih do invaze 21.srpna. Palec nahoru, jak neuvěřitelně autenticky zvládl Mawer popsat české reálie a trochu toho historického opáčka o československých dějinách. Přitom tak zajímavě, že to je i pro našince přijatelné, a nezazněl tam pro mě jediný falešný tón.
A další plus za konec, ani melodrama, ani happy end, o to víc působivé.

25 05.01.2020

Stanislav Motl, už popáté. Krátké příběhy z historie, známé, méně známé, případně pro mě zcela neznámé.
Např. pro mě doteď naprosto utajená postava našich dějin velitele legionářů a dobyvatele půl Sibiře generála Radoly Gajdy nebo existence hrůzostrašných koncentráků pro ženy a děti na jihu Afriky v búrské válce.
Nebo podivuhodný příběh československého politika Karla Kreibicha, sudetského Němce, který želel rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku republiky v r.1918, současně to byl přesvědčený komunista, který žil za první republiky nějakou dobu v Moskvě, za války byl jako člen Státní rady Československé v Londýně a v r.1952 se postavil proti zinscenovaným politickým procesům 50. let a přesto nebyl persekvován a celkem v pohodě se dožil jako starý pán roku 1966…
Kvalitní literatura faktu s hodně zajímavými tématy.

7 29.12.2019

Čím jsem starší, tím je pro mě holocaust nepochopitelnější, neuvěřitelnější. Hlava mi nebere tu tichou organizovanou likvidaci jedné části obyvatel – nejdřív pěkně odevzdat majetek, pak spořádaně na shromaždiště, pak do Terezína, pak ještě dál… A ostatní okolo na to organizované odcházení koukali, sousedé, kamarádi, co si asi mysleli? Ještě že to nejsem já? Vnímali tu hrůzu? I když nevěděli vše, co víme my dnes, přeci to muselo být i tak děsivé…
Portréty obyčejných židovských lidiček a jejich hromadné mizení z městské komunity očima gymnazisty Dannyho. A smutné návraty těch opuštěných osamělých, co pro ostatní nečekaně přežili…

23 27.12.2019

Pro mě zatím nejlepší Škvorecký.
Jedna věc je příběh, sám o sobě smutný, ta zmařená naděje na něco krásného; hloupý závistivý učitel nakonec nebyl tím, kdo rozhodl, sám vypravěč neunesl ten strach z odpovědnosti, z toho, že by už nemusel životem jen tak lehce bez závazků proplouvat, ale že by musel být jiný, lepší…
Druhá věc je neuvěřitelný jazyk, dlouhá souvětí, která připomínala nekonečné houpavé verše, nebo možná i nekonečnou hudbu. Škvoreckého jsem znala jako někdy až nemilosrdného ironického pozorovatele, tady ta dojímavá lyrická stránka a smutné závěrečné vyznění o pomíjivosti lidských příběhů mě vzaly za srdce.

32 19.12.2019