Rade komentáře u knih

Pro české čtenáře změněný název a na obálku doplněná slavná tramvaj mazačka T3 je dobrý marketingový tah - sama jsem si díky tomu knihu v knihovně půjčila, jinak by mě asi neoslovila - na druhou stranu o to víc jsem pak byla docela zklamaná…
Motiv skutečné tramvaje s webkamerou v pražských ulicích a nakonec Praha samotná jsou přesto takové malé bonusy v jinak za vlasy přitaženém příběhu (označení psychothriller je hodně nadnesené).
Pro mě to bylo všechno až moc neuvěřitelné, ke konci jsem měla pocit, že si z nás autorka dělá tak trochu legraci a zkouší, co vše jí čtenář zbaští.
Jinak je docela zvláštní, kolik polských autorů se při tvorbě inspirovalo naší zemí…

15 12.12.2019

Příběh dr. Františka Kriegla je skutečně, jak stojí v anotaci, strhující. Velké plus za přiblížení atmosféry Pražského jara a sovětské okupace den po dni – včetně podrobného popisu dění po únosu našich představitelů do Moskvy a politických hrátek a vydírání okolo podpisu „moskevských protokolů“, které František Kriegel odmítl – i přes nátlak sovětských činitelů a posléze i svých stranických kolegů – podepsat. Vždycky jsem si jeho činu vážila, ale při pochopení neuvěřitelného nátlaku, který byl na něj v Moskvě vyvinut, se mi zdá jeho čin ještě větší. Doslova riskoval život, byl ochoten ho obětovat, nic s ním nehnulo. Hrdina.
Velice autenticky je pak popsána nastupující normalizace a její hlavní aktér – (všeho)schopný racionální ctižádostivý Gustáv Husák a jeho neuvěřitelný přemet od politika podporujícího Pražské jaro až po odpuzujícího strůjce politických čistek a represí sedmdesátých a osmdesátých let.
V tomto naprosto věrohodné, uvěřitelné, výborné. Tu dobu trochu pamatuju, i když jako holka, a musím říct, že při popisu srpnových dní roku 68 se mi ježily všechny chlupy na těle.

Ke způsobu napsání knihy:
Je to román, takže fabulace např. v konverzaci osob je nutná a pochopitelná. Jenže na druhou stranu je to román o skutečné historické postavě a tam si zase nejde vymýšlet až tak moc. Přimýšlení si do románu osob, které neexistovaly, případně kdy autor jejich portrét i osud zcela změnil a přizpůsobil svým plánům, mi už docela vadí. Konkrétně mám na mysli postavy sester Denyových, což mají být dcery bývalých majitelů domu v ul. Na Smetance, ve kterém dr. Kriegel až do své smrti žil. Charlota, její dcera Zora, kterou měl dr. Kriegel dokonce vychovávat, její sestra Eva…
Ale skuteční bývalí majitelé tohoto domu měli úplně jiné osudy (čirou náhodou jejich příběh znám), měli sice dceru, ale její životní příběh neměl s románovou podobou nic společného. Sice shodou okolností též žila nějakou dobu v tomto domě, ale mnohem později, až po r. 1989, po navrácení domu v restituci, s dr. Krieglem se tedy těžko mohla znát. A taky těžko mohla udat v roce ´68 Krieglovu manželku Rivu estébákům.
Říkám si, jak to asi vnímají při četbě potomci této paní, jejíž životní příběh autor v jinak historicky přesném, téměř dokumentárně pojatém textu, totálně změnil - ale proč vlastně? Příběh dr. Kriegla je sám o sobě tak dramatický, že snad žádné další románové zvraty nebylo nutné oproti skutečnosti přidávat.
Možná je to ale jen můj problém a jiní čtenáři naopak domyšlené osobní příběhy (včetně těch milostných) uvítají…

21 09.12.2019

Hodně líbilo. Tématem, způsobem napsání, postupným odhalováním příběhu hlavní hrdinky. Nebyl pro mě problém se s Sárou sžít a porozumět jí, přestože žila hodně zvláštním životem osamocené podivínky. V tomto bylo pro mě srozumitelnější, než "Do tmy" Anny Bolavé.
Mám trochu výhrady k portrétu matky a zejména otce, tam mi něco málo chybělo, přišlo mi to trochu jako zkratka, na druhou stranu plus za zajímavě vykreslenou postavu Vojty.
Nakonec hvězdičku přidávám (a proto nejvyšší ohodnocení) za neuvěřitelně živý obrázek šumavské přírody a sbírání hub, v těchto částech knihy bylo sdílení s hlavní hrdinkou maximální, já s ní ty houby opravdu sbírala a ranní rosou se s ní po lesních stezkách procházela, tady bylo to spojení lidského osudu a přírody silné a naprosto uvěřitelné. Houby tedy moc často nesbírám a podle Sářina hodnocení spadám do kategorie houbařských "přizdisráčů", ale tady to bylo tak nakažlivé, že bych do lesa hned vyrazila…

(Zvláštní – kniha mi trošku připomněla houbařský atlas Antonína Příhody "Houbařův rok", kde s imaginárním houbařem procházíme v různých ročních obdobích lesem a nacházíme houby - a vůbec to nemyslím hanlivě nebo posměšně; tu knížku jsem jako holka na chalupě ráda četla a v duchu si představovala toho houbaře, prodírajícího se lesem, a tady najednou, jako by mi ten příběh ožil i s konkrétním tragickým lidským osudem…)

38 04.12.2019

Jsem z knihy trochu v rozpacích. Strohý úsečný staccato styl se ztíženou srozumitelností a studeným vyzněním. Pokud to byl úmysl, aby autor měl odstup od postav a čtenáře neovlivňoval vlastním subjektivním přístupem, pak nechápu řadu silně emotivních přívlastků, kterými byl text prokládán (jak již níže kritizovali Tassman a icewind) a které do takové literatury podle mě spíš nepatří...
Jinak vlastní příběhy tří kolaborantů jsou strhující, to na každý pád, navíc o prvních dvou jsem vůbec nevěděla, takže jsem jejich osudy zhltla s velkým zájmem. Proměna hrdiny Čurdy v alkoholem ničeného placeného konfidenta gestapa je něco, co člověka fascinuje; nejde jen o to, že se ve velkém stresu, bez odbojářského zázemí a při mediální štvanici na atentátníky rozhodl pod tlakem rodiny, že se přihlásí, tomu snad lze i porozumět, i když jistě ne přijmout, ale ten úděsný sešup potom, a další a další spolupráce při honu na odbojáře a bývalé kamarády a už zcela nepochopitelné zrady.
Miloše Doležala obdivuju pro jeho skvělé knihy o páteru Josefu Toufarovi a osobní nasazení při pátrání po Toufarových ostatcích, zprvu jsem si říkala, není to historik, je to básník, přesto jsem nakonec byla vyzněním knihy malinko zklamaná. Když jsem četla rozhovor s autorem, který mě na přečtení knihy navnadil, o Karlu Čurdovi řekl vlastně mnohem podstatnější věci, než v knize.
Plus za bohatou obrazovou přílohu, i když množství bylo někdy na úkor velikosti fotek a tím i kvality.

20 02.12.2019

Psáno obdobným stylem jako pozdější Legenda o jazyku - Nepomucký 1972; kombinace více časových rovin, propojení osob z obou časových rovin, občasný lehce ironický jazyk a taky trochu atmosféry vysokoškolského studia, kterou má autor s ohledem na vlastní působení dobře odpozorovanou. Což samo o sobě je fajn a tenhle autorův originální styl mi hodně vyhovuje.
Jenže co u Legendy o jazyku pro mě fungovalo bezchybně, tady mi to občas trochu drhlo; spojení osudu Zuzany Laukové a studentky Lucie mi zvláště v závěru knihy nedávalo moc smyslu, prožitky Zuzany v gulagu, včetně událostí po návratu domů, mi přišly trochu uměle vymyšlené a pospojované, nějak jsem nebyla schopná prožít vše do hloubky, vztahy obou hlavních hrdinek k vlastním matkám byly až moc negativně vygradované a pro mě ne úplně pochopitelné (i když u Zuzany snad...). Závěr se mi zdál takový nijaký…
Přesto některé popisy života v gulagu, hlavně zpočátku, byly působivé, docela pobavil docent Voknár a jeho dopisy, včetně docela vtipné pointy, co se této vysokoškolské linky týče…

10 29.11.2019

Velké plus za australskou buš a úžasně vybudovanou atmosféru. Skupina žen, které se znají jen z kanceláře a jinak se moc nemusí, vržených tak trochu proti jejich vůli (záludnost teambuildingu, který nemusí jen stmelovat!), do zimy, mokra a nepohody divoké rozlehlé buše. A postupně, jak se to vše zhoršuje – bloudění, zima, strach – se radikálně zhoršují i vztahy ve skupině.
Ostatní linky byly možná trochu nadbytečné, včetně té úplně poslední dramatické akce, mně by to komorní drama v buši úplně stačilo. Doporučuji, ale Sucho mě chytlo víc.

25 27.11.2019

Hodně zajímavá autobiografie výjimečného člověka. S životními peripetiemi autora jsou pak spojeny úvahy o dějinných zvratech (rok 1968, Palachova smrt, normalizace, rok 1989) i o složitostech polistopadové doby. Mnoho zajímavých postřehů, myšlenek – pohledy z trochu jiného úhlu, než je běžné. Čtivě a chvílemi i vtipně psáno; nejdřív jsem chtěla knihu jen tak projít, ale četla jsem každou větu, jak mě to chytlo.

* „Obvyklé překládání z jazyka náboženství do jazyka vědy s arogantní představou, že vědecký výklad má a priori monopol na pravdu, že právě jen on může vystihnout jádro věci, zatímco náboženská tvrzení jsou jen vnější formou, mi trochu připomíná trapná školní zadání vyjádřit smysl básně „vlastními slovy“. Máchův Máj – co tím chtěl básník říct? „Zabil tátu.“ Ano, ale je to všechno? Nespálili jsme destrukcí básnického jazyka cosi nenahraditelného, most ke zkušenosti, kterou nám básník otevřel, přístup k tomu, „co nám chtěl říct“ – totiž právě tak, jak to řekl?“ *

15 22.11.2019

Úplný začátek slibný, reminiscence na Lehanův Prokletý ostrov nebo i kultovní Past na Popelku. Jenže pak jakoby se gramofonová deska zadrhla a my sledujeme v obměněných scénkách stále totéž, jednu chvíli jsem měla chuť knihu odložit, protože se mi zdálo, že se to vyvíjí do prapodivné love story. Další část knihy se pak odehrává ve stylu „proč to dělat jednoduše, když to jde složitě“, a tak jsem už jen byla zvědavá, jak z toho všeho autoři vybruslí a co vše ještě překvapivého s hrdiny zažijeme. Kupodivu úplná pointa, dost kritizovaná, měla jistou logiku, a když nic jiného, aspoň byla – co se týče motivace – originální. Z tohoto hlediska souhlasím s komentářem uživatele konicekbily, i když v celkovém hodnocení se lišíme.
Ursula mě trochu zklamala, její Pět a zejména Slepé ptáky považuji za hodně zdařilé knihy. Ale chápu, byla to spolupráce dvou autorů.
Dvě a půl.

15 15.11.2019

Výborné. Příběh, to je jen základ. Ale hlavní je samozřejmě atmosféra, kterou autor buduje mistrně. Obří opuštěný hotel v horách odříznutý od civilizace, stupňující se pocit strachu, ohrožení – ale my nevíme, co přesně hrozí, a to je na tom to nejděsivější… První část mi přišla kupodivu silnější, než ta divoká jízda v závěru.
Je neuvěřitelné, jak málo stačí Kingovi k vybudování atmosféry strachu – hejno bzučících vos, stříhaná zvířátka z keřů, která ožívají (v našich představách či skutečně?), stočená protipožární hadice, rachotící výtah…
Povedený překlad (I. Němeček).

„ Nastražil uši a znovu je uslyšel, celé shromáždění strašidel nebo duchů, nebo to byl možná hotel sám, příšerné panoptikum, kde všechny atrakce končí smrtí, kde všechny pomalované vozíky žijí, kde se hýbou keře a malý stříbrný klíček může natáhnout běh odpornosti. Odpornosti tiché a vzdychající, šustící jako neúnavný zimní vítr, který si hraje v noci pod okapy, jako skomírající vítr, který letní turisté nikdy neuslyší. Odpornosti podobné ospalému letnímu bzučení vos v podzemním hnízdě, ospalému bzučení probouzejících se.“

36 12.11.2019

Podrobný popis atentátu na rakouskou císařovnu Alžbětu v září 1898 v Ženevě a postupu vyšetřování případu. A trochu okénko do dění v Habsburském domě v posledních deseti letech před atentátem, včetně smrti korunního prince v Mayerlingu. A malé seznámení s ideologií anarchismu, z doslovných citací tehdejších anarchistů docela mrazí i dnes, není to nic, co by se s malými obměnami nemohlo opakovat, fanatická ideologie je vždy hrůzná, ať se halí do sebevznešenějších frází…
Autoři vycházejí z autentického vyšetřovacího spisu, takže máme možnost se podrobně seznámit s velkou částí originálních dokumentů, dopisů a výpovědí. Tak trochu sledujeme i smutný osud vyšetřujícího soudce Charlese Lécheta, který se marně snažil prokázat, že vrah Luigi Lucheni byl součástí širšího spiknutí, že nejednal sám za sebe, jak vrah celou dobu tvrdil. Smutný proto, že Léchet do vyšetřování dal asi víc, než umožňuje profesionální odstup, navíc asi neustál tlak na urychlení vyšetřování z různých vyšších míst, brzy po vynesení rozsudku zemřel…
K zamyšlení jsou i dopisy psané takzvaně ze strany prostého lidu, které Lucheniho čin fanaticky obhajují a vyzývají k dalším vraždám, či mu naopak spílají a žádají jeho mučení, vplétání do kola, uřezávání rukou i nohou - to vše mi připomnělo nedávnou diskuzi o anonymní agresivitě na internetu; říkám si vida, ono se vlastně tak moc nezměnilo…

21 02.11.2019

Dobrá a chytrá detektivka, možná bylo pro mě malým problémem to, že jsem skočila do rozjeté série (zaujal mě název knihy ve volném výběru v knihovně), a tak jsem se trochu ztrácela v množství policistů a jejich rodinných trampot, na druhou stranu to není něco, co by ovlivnilo srozumitelnost vlastní detektivní linie.
Plusem je logicky vystavěný detektivní příběh bez překvapivých obratů i to, že můžeme vše pozorovat i očima pachatele. Úplný závěr se mi přesto zdál malinko překombinovaný, ale to je věc pohledu.
Fiktivní severská země, kde nerozumí švédsky, mi pro účely takto pojaté reálné detektivky, ve které cestujeme po jinak zcela skutečné Evropě, trochu vadila, jinak lehký humor, který prostupuje celou knihou, mi naopak vyhovoval velmi.

19 29.10.2019

Proč dávám plné hodnocení:
- Velice věrohodným způsobem zachycená atmosféra vysokých škol v sedmdesátých letech, studium hlavních hrdinů je popsáno s překvapující autentičností (jména přednášejících na oboru historie filozofické fakulty UK, s výjimkou smutné postavy vyučujícího, jsou skutečná),
- kniha evokuje normalizační atmosféru přetvářky a malých hrdinství bez přehánění,
- velmi povedené a působivé propojení středověkého příběhu umučeného Jana Nepomuckého s hodně uvěřitelným příběhem studentů,
- dvě časové roviny (70. léta a současnost) dodávají příběhu hloubku a tragičnost, v závěru zaujme i osobní příběh utajeného vypravěče, propojeného s minulostí přes osobu Tetičky, tyto příběhy se v závěru spojí, ale jen částečně, s malým otazníkem v závěru,
- plus za československé reálie (slovenský autor, děj se odehrává ve federální Praze),
- občas lehounce ironický styl a dění okolo filozofické fakulty UK mi připomněly dalšího výborného autora, Radoslava Nenadála,
- celkově popadlo za srdíčko, a to nejen proto, že tu dobu pamatuju.

26 22.10.2019

Působivý psychothriller, přičemž ta psychologická stránka a vhled do duše Anny se mi zdá lepší, než vlastní krimizápletka. Jednu z point lze uhodnout dost brzy, ale ono to vlastně nevadí, naopak, příběh má o to víc temnou, depresivní atmosféru.
Plus za přiblížení problematiky agorafobie. A velké plus za dost dobrou přehlídku starých filmů. Přímý odkaz (názvem i obsahem) na Hitchcockovy filmy Okno do dvora a Vertigo mě navnadil si tyto filmy opět připomenout.

29 17.10.2019

Celkem vyvážený životopis, potěšilo mě, že autorka dobře vybalancovala tu hranu bulvár – fakta; tím myslím zejména okolnosti Freddieho nemoci a smrti. Žádné podrobnosti a detailní líčení (viz některé jiné životopisy), jen citlivě podané nejdůležitější informace.
Občas drobné faktografické chyby (co se týče Queen, jsem puntíčkář, vím…), ale jinak lze doporučit.

18 14.10.2019

V posledním odstavci SPOILER!
Nejdřív se mi dost líbilo. Zajímavý vhled do psychiky ženy, shodou okolností vyšetřovatelky kriminálky, která prožila trauma únosu a krutého věznění a má velké problémy vrátit se zpět do běžného života.
Jenže v druhé části příběh ztrácí šmrnc, začíná se opakovat, a tak nějak přešlapuje na místě. Vlastní detektivní příběh je tak zvláštně propojen s příběhem policistky a po poněkud nezáživném dovysvětlení na konci (a že já akci fakt mít nemusím!) se mi zdá zpětně celá zápletka poněkud šroubovaná.

Spoilerům se snažím vyhýbat, ale tady je to moje hlavní výtka, tak aspoň v náznaku:
Po konečném – poněkud polopatickém – vysvětlení, proč byly obě ženy drženy „v tak krutém vězení“ se mi to zdá zpětně přitažené za vlasy. V obou případech neměl ten hrůzostrašný způsob věznění - celá léta ve výkalech, moči a neuvěřitelném smradu - vlastně žádný důvod, zvlášť v tom druhém případě, když domyslíme, proč byla mladá žena vězněna, to bylo fakt postavené na hlavu a podle mě byl hlavní účel spíš šokovat čtenáře.

18 08.10.2019

Citlivým a po psychologické stránce uvěřitelným způsobem převyprávěný příběh o odložené holčičce s Downovým syndromem, o otci, který matce dítěte nakukal, že dítě zemřelo, a o tom, jaké celoživotní trauma tahle událost celé rodině způsobila.
Plus za to, že román dobře vybalancoval případné tlačení na citovou pilu, a přestože sonda do myslí hlavních postav je hodně působivá, nikdy nezklouzne do sentimentální pózy. Další plus za to, jak citlivě, ale současně realisticky a věcně kniha popisuje život osoby s Downovým syndromem, dotkne se i otázky inkluze.
Chápu, že někomu chyběla v románu nějaká akce nebo vygradovaná pointa, to tu prostě není, je to příběh ze života, podaný nikoliv černobíle a v závěru si možná říkáme, tak jak to vlastně dopadlo? Dobře, nebo špatně?

14 02.10.2019

Nejdřív jsem trochu váhala s hodnocením.
Jenže síla autora je právě v tom, jak moc jsou jeho příběhy reálné. Je to tak uvěřitelné, osoby jako ze života, ani trochu nějaké vykonstruovanosti, proto se možná zprvu zdá, že příběh je málo vygradovaný či jednotlivé události málo pospojované – ale ono to tak prostě v životě chodí! Tahle uvěřitelnost je pro mě u většiny knih Martina Goffy naprosto jedinečná. Tu reálnost ještě prohlubují v textu různé zmínky či odkazy, které člověk sám tak moc zná ze svého života, ať je to písnička, u které si čtenář řekne, hele, tu znám, ta se mi taky líbí, či konkrétní místo; pro mě například to byly Záběhlice (známé pražské lokality jsou pro mě velké plus) či hospůdka ve Vršovicích nedaleko Ďolíčku (před dávnými lety jsme tam chodili z nedalekého gymplu - věřte nebo nevěřte - na točenou kofolu!). Pro tohle všechno mě ten příběh nakonec tak chytil.

Poznámka: Nečtěte anotaci, pokud se na knihu teprve chystáte! V tomto případě převyprávět v podstatě celý obsah s jednoznačnými spoilery (chybí vlastně jen konec), je trestuhodné. Se záludnostmi anotací již počítám a čtu maximálně první dvě věty. V případě této knihy se to rozhodně vyplatilo.

35 27.09.2019

Na jednu stranu docela působivě psané, takže čtivé i pro nás nehistoriky. Člověk si při barvitě vylíčených portrétech pěti diktátorů uvědomí, jaké maléry nastanou, když se k neomezené moci dostane manipulátor davů či psychopat.
Na druhou stranu se mi zdálo těch emotivních popisů na literaturu faktu už moc (nejvíc mi to vadilo ve stati o Hitlerovi): když tvář, tak těstovitá, když nasládlost, tak lepkavá, když marnivost, tak nekonečná, když nenávist, tak primitivní…

9 26.09.2019

Po přehnaně korektní knize „Queen, jak to začalo“ autorů Gunn a Jenkins bylo tohle docela osvěžující čtení. Nečekejte objektivní historii skupiny, jsou to vzpomínky bedňáka Queen psané naopak zcela nekorektně; píše ale hlavně o svých zážitcích na turné, a pokud pomlouvá, tak hlavně sebe, tak proč ne…
Docela zajímavý pohled na koncertování Queen, zase úplně z druhé strany, spoza „bedny“. (Jinak autor je na koncertě Live Aid ta vlasatá postavička vlevo za piánem, co podává Freddiemu mikrofon…)
Osobní, subjektivní zpověď, ve které je Freddie Mercury vylíčen velmi plasticky a velmi lidsky bez oslavných fanfár.

21 24.09.2019

Můj druhý Lincoln Rhyme.
Nejdřív jsem chtěla dát čtyři plus, ale co! Lincoln Rhyme si tady maximum prostě zaslouží. Plus za tohohle zvláštního nehybného a přesto tak akčního detektiva, plus za skvěle propracovaný příběh. Dokonce ani nepřemýšlím, zda to nebylo trošku vykonstruované, trošku nepravděpodobné, protože mě to vlastně nijak nerušilo a všechno dohromady - Rhyme, Sachsová, Percey, Tanečník a napínavá hra na honěnou - hodně dobře fungovalo. A dokonce mi (pro mě kupodivu) vlastně ani nevadilo to malé romantično a jiskření mezi hlavními hrdiny.

27 18.09.2019