Rade komentáře u knih

Tak trochu dänikenovský pohled na starý Egypt. Balzamování a víra v posmrtný život jako vzpomínka na vesmírné putování a umělý spánek, původ egyptské civilizace mimo naši Zemi, původ krétské civilizace v té egyptské nebo datování vyspělých civilizací do doby několikanásobně starší, než se dnes oficiálně vykládá…
Něco se mi zdá přitažené za vlasy, něco naopak možné…
Egyptská starověká civilizace je nám tak vzdálená, její počátky v nedohlednu, informace o ní tak zprostředkované, že její tajemnost a záhadnost umožňují alternativní výklady.
Mínusem knihy jsou mrňavé zrnité fotografie, jak již níže píše zahadum.

3 18.02.2017

Detektivka, která v druhé části dost zabředává do řešení vztahů; víc než detektivní linie se zde řeší milostné (i jiné) vztahy. Ani to by mi nevadilo, kdyby to celé nebylo po vztahové stránce takové naivní a nepravděpodobné, chvílemi jsem nad jednáním i konverzací hlavních hrdinek (ale vlastně i hrdinů) kroutila hlavou… Konečná zápletka mě taky neohromila. Vzpomínky na válečné období - takový román v románě - píše sice Fiona formou mailů příteli, není ale zřejmé proč, příliš okatě jsou určeny především čtenáři.
Pro mě oproti očekávání dost zklamání, dvě a půl, půl hvězdy navíc pro zajímavé téma evakuace dětí z bombardovaného Londýna na venkov, škoda, že se ho autorka víc nedržela.

8 16.02.2017

Pohled na osud manželů Rosenbergových – na základě nejnovějších dokumentů - je pohledem na studenou válku z druhé strany. A ač je samozřejmě konec Ethel Rosenbergové, matky dvou malých dětí, politováníhodný, je to přeci jenom nesrovnatelné s osudy desítek popravených zcela nevinných lidí ve střední a východní Evropě. Ethel si určitě trest smrti nezasloužila, nicméně její manžel Julius byl dobrovolným a dost nadšeným špionem ve prospěch Sovětského Svazu, i když samozřejmě atomovou bombu neukradl. Bohužel byli oba v nevhodnou dobu na nevhodném místě, rok 1953 už nebyl rokem 1945.
A taky přemýšlím o tom, zda manželé David a Ruth Greenglassovi (bratr a švagrová Ethel) později dobře spali a nebudily je výčitky svědomí; jejich podíl na špionáži byl stejný a v určitém ohledu dokonce větší, a svými ne zcela pravdivými výpověďmi sice sebe zachránili, ale svým příbuzným zpečetili trest smrti.

4 09.02.2017

Nejdřív se mi dost líbilo; napínavé, až strašidelné, působivá atmosféra zapadlého pyrenejského střediska, horské podzemní elektrárny a pochmurného betonového ústavu pro nebezpečné šílence - zločince v opuštěném horském údolí.
Jenže později začalo být překombinované, hrdinové zvláštní a nepravděpodobní - a ten závěr! Dost mi to připomínalo filmové závěrečné úniky Fantomase…

Na některé chyby už bylo upozorněno níže (horská nemoc ve 2000 m, slovanský přízvuk Maďara, hrubky v překladu), mě dost zaskočila věta: „…a myslela na jednu postavu z knihy Gustava von Aschenbacha Smrt v Benátkách, která si také barvila vlasy…“.
Když už je kniha prošpikována odkazy na knihy, což se mi zprvu zdálo sympatické, mělo by být přesné, jinak to má spíš opačný účinek. To, že Smrt v Benátkách napsal Thomas Mann a Gustav von Aschenbach je hlavní postavou, není nic nezjistitelného. Možná (?) jde o chybu překladatele…

9 06.02.2017

Kniha nabitá filosofickými úvahami o životě, přátelství, lásce, totalitě, o komunikaci i o odvaze změnit vlastní život…
Na druhou stranu to vše v poněkud vykonstruovaném příběhu, který se mi nezdá, tak, jak je popsaný, moc reálný - všechny ty náhody, setkání, při kterých jsou v podstatě neznámému člověku, cizinci, svěřovány bez nějakého většího váhání ty nejniternější pocity, zážitky (vyprávěné dokonce v přímé řeči), předávány nikdy nečtené intimní rodinné dopisy a záznamy… Tomu jsem prostě nemohla tak úplně věřit, takže mě kniha až tak nezasáhla…
Tři až čtyři hvězdy, nakonec zaokrouhluji nahoru, snad i proto, že mi to připomnělo mou oblíbenou Mannovu "Smrt v Benátkách" – oboje je o cestě osamělého stárnoucího intelektuála do ciziny, kde – vlastně díky náhodě - propadne určité posedlosti (a je jedno, že je pokaždé jiná), která ho vykolejí z dosavadního poklidného života a donutí přepisovat životní hodnoty.

„I v prostoru se přesahujeme daleko za to, co je viditelné. Zanecháváme něco z nás za sebou, když opouštíme nějaké místo, zůstáváme tam, i když odjedeme.“

„Nepatřil k lidem, kteří se honí po pamětihodnostech. Když se lidé před něčím tlačili, zůstával trucovitě venku; odpovídalo to jeho zvyku přečíst si bestsellery až za několik let.“

6 02.02.2017

Takový ponurý, trochu absurdní horor jako ze sna, s docela náročným, občas trochu nesrozumitelným textem plným náznaků. Ta pochmurnost a značná „ujetost“ je dost působivá, celá kniha je pohledem jen z té jedné strany („škrabospis tajemníkáře“), kdy realita je poněkud překroucená a postavená na hlavu a my postupně zjišťujeme, že vypravěč používá slova ve zcela jiném významu, než běžně chápeme, a že vše bude možná trochu jinak.
Hodně, hodně zvláštní. Plus za překlad.

3 24.01.2017

Snad moje první detektivka, vydaná v mojí zamilované edici KOD, s tím velkým černým hafanem na obálce, zapůjčená kdysi dávno v Městské knihovně v dětském oddělení ve Valentinské ulici. Z té hromady knih, co jsem si tam z Vršovic jezdila vybírat do pro mě tehdy úžasného obřího sálu (možná obřího dětskýma očima), si nejvíc pamatuju právě tuhle...
A kdybych hlasovala v soutěži o nejpůsobivější obálku mého čtenářského života, vyhrála by to u mě asi tahle kniha.

Někdy mi přijde, že v Kingovi se skrývá několik spisovatelů - a pokaždé knihu píše jiný. Jak jinak si vysvětlit, že je to zase úplně jiné? Styl, který mi zprvu moc neseděl, ten nekonečný nepřerušovaný monolog, pro který se asi hodí stejné nekonečné nepřerušované čtení, což se mi ale podařilo splnit až v druhé polovině knihy. A až neuvěřitelné vcítění do starší ženy s dramatickým osudem, kolikátá už Kingova hlavní postava, zase jiná, ale vždy naprosto skutečná a věrohodná.
Malinko mi vadilo, že ta zabití - nezabití byla jasná už od prvních stránek. Ano, spontánní vyprávění Dolores to asi vyžadovalo, ale stejně…

19 22.01.2017

Po Vannově Ostrovu Sukkwan jsem potřebovala sáhnout po něčem oddechovém a nenáročném, a tohle byla v rámci očekávání celkem dobrá volba. Trochu cestopis, trochu o sociálních problémech v nairobských slumech a taky trochu o dalších osudech „Bílé Masajky“ a její africké rodině.
Tři plus.

4 18.01.2017

Snesu různé knihy, i dost černé, depresivní, ujeté, ale tohle mi přišlo už příliš; snad i jako matce dvou synů. Ten kontrast - zprvu trochu dobrodružná robinsonáda - a pak...
Po přečtení doslovu chápu, že kniha mohla být pro autora dobrou terapií, ale pro mě tedy ne dobrým čtením. Na druhou stranu ano, takovou hrůzyplnou (doslova) knihu může napsat jen člověk s vnitřními běsy, na tohle prostá spisovatelská fantazie nestačí…
Nakonec nehodnotím, protože druhou část knihy, jejíž první stránky byly pro mě asi to nejhorší, jsem pak už vzala stylem rychločtení, už jsem to chtěla mít za sebou.

Zajímavé, a na to, že jde o literaturu faktu, strhující čtení.
Spousta historických faktů, o kterých se u nás zase až tak moc nemluví: Politická situace v Rakousku ve třicátých letech, která se od té naší, ale i třeba německé hodně lišila, pro mě nepochopitelný většinově vstřícný postoj Rakušanů k připojení Rakouska k Říši i silný antisemitský postoj velké části Rakušanů k místním Židům, včetně podílení se na protižidovských pogromech.
Ale také odlišný osud rakouských a českých Židů – pro ty rakouské rozhodně příznivější; s ohledem na dřívější nastolení židovské otázky v Rakousku se zpočátku likvidace Židů prováděla likvidací majetkovou a tlakem na vystěhování, což bylo sice hrozné, ale přeci jen nesrovnatelné s pozdějším osudem Židů v dalších částech Evropy – teprve od podzimu 1941 se namísto vystěhování jednoznačně preferuje – likvidace fyzická…
Na druhou stranu měli uprchlíci z Rakouska v Anglii i USA horší postavení a nehledělo se na ně až tak příznivě; přestože byli uprchlíci, mluvili – německy…

„Blochovo vyprávění o Hitlerovi, květnatě prezentované veřejnosti, mělo ještě jiný, nepředpokládaný účinek. Týkalo se jeho vnuka, tehdy patnáctiletého Georga Krena. Ten Hitlera z celé duše nenáviděl za všechno to neštěstí, které přinesl rodině, přátelům, Rakousku, Evropě a celému světu. Kvůli Hitlerovi poslali rodiče jeho a Johannu do „vyhnanství“ do Anglie. Celá rodina ztratila vlast a v New Yorku se George necítil dobře. Dědeček ho odjakživa rozčiloval svými patetickými historkami o tak milém, dobře vychovaném mladém Hitlerovi.
Mladý muž reagoval se zděšením na Blochovu fatální větu v Collier´s – po tom všem, co hrozného se dosud stalo: „Dokonce ani dnes na něj /na Hitlera/ nemohu myslet jinak, než v souvislosti s jeho zármutkem, a nikoliv v souvislosti s tím, co způsobil světu.“ Tuto větu historik, expert na holocaust George Kren, citoval po celý život s rozhodnou kritikou svého dědečka. George nedokázal pochopit, že jeho dědeček hodnotí pozitivně Hitlera nikoliv jako politika a diktátora, ale že má vždy na mysli tenkrát osmnáctiletého chlapce, který se tak oddaně staral o matku.“

5 14.01.2017

První část mi též trochu přišla jako Jules Verne pro dospělé. Jenže později, v části po opuštění lodí už jsem se nemohla odtrhnout. Mrazivé, hodně uvěřitelné, málokdy jsem schopná tolik prožívat osudy lidí v knize, jako zde. Popisy zimy, hladu, utrpení, současně statečnosti a zoufalého boje o život, ale taky zbabělosti a podlosti, mě docela dostaly.
Asi nejvíc na mě zapůsobilo to, jak autor dokonale navázal na skutečnosti, které jsou známé o zmizelé Franklinově výpravě, a dotvořil působivou a hodně věrohodnou fikci osudů téměř každého účastníka výpravy.
Navíc jsem četla v současném lednovém mrazivém počasí, tak jsem tu nekonečnou zimu úplně cítila v kostech…
Závěr beru jako propojení i protiklad evropské civilizace poloviny 19.století a inuitského života, ve kterém legendy neoddělitelně prostupují skutečným životem, a jejich střet v krutých polárních podmínkách. Tahle kniha jako by vypadla z 19. století, i když takhle napsaná tehdy být samozřejmě nemohla.
Čtyři plus.

33 08.01.2017

Jako detektivka OK. Sledovat postupné rozšmodrchávání a opětovné zašmodrchávání několikavrstevnaté zápletky rozhodně není nudné.
Ale…
Hru na velký román už neberu, filosofování a moudré rady do života i spisovatelského řemesla taky ne. Závěrečné vyřešení mi připadá trochu ve stylu cimrmanovských zápletek, na druhou stranu mě celková mystifikace čtenáře ve stylu „nic není takové, jak se zdá“ docela bavila.
Takže plusy a mínusy jakž takž vyrovnány. Přehlížím, že kniha dostala literární cenu, za to bych nejraději ještě jednu hvězdu ubrala; hodně mi vadilo to neustálé poukazování na literární hodnotu a výjimečnost knih, v příběhu popisovaných, což se má samozřejmě týkat i té konečné s názvem Pravda o případu Harryho Queberta. Tři minus.

7 31.12.2016

Život poslední rakouské císařovny a nekorunované české královny. Skoro neuvěřitelné – současnice Franz Josefa I. (účastnil se její svatby v r. 1911) – a přitom se téměř dožila našeho listopadového převratu, pamatuju dokonce v televizi záznam asi hodinového rozhovoru s ní…
Mimo jiné i zajímavý pohled na rozpad rakousko-uherské monarchie a konkrétně československý 28. říjen 1918, ale jaksi z druhé strany.
I když upřednostňuji spíš ty pozitivnější pohledy na poslední Habsburky, tady se mi zdálo vůči Zitě až přehnaně pochvalné.

4 20.12.2016

No, dost zklamání. Takový černobílý příběh spíše pro náctileté, kde jsou problémy v mezilidských vztazích zúženy jen na otázku rasismu, jakkoliv jsou asi vztahy bílí - černí v USA třicátých let pro našince hodně nepochopitelné. I když má být podle skutečnosti, závěr se mi zdál dost barvotiskově překombinovaný…

2 17.12.2016

Psáno takovým jednoduchým vyprávěcím stylem – přesto, nebo právě proto hodně působivé. I když jsem Deník Anny Frankové četla, tady nějak ta hrůza přežívání osmi lidí v malém uzavřeném prostoru bez jakéhokoliv soukromí byla víc zřejmá. A obdivuhodné hrdinství těch, co po celou tu dlouhou dobu pomáhali, proti tomu udavačství dodnes neznámého člověka, i když není zřejmé, jak k prozrazení úkrytu došlo.
Z knihy cítím opět tu absurditu holocaustu.

„Slyšela jsem odbíjet každou čtvrthodinu celou noc. Vnímala jsem, jak se zvedá vítr a začíná liják. Vůbec jsem neusnula. Dolehla na mě izolovanost tohoto místa a strach lidí zde uzavřených jako by pronikal zdmi. Hrůza se stupňovala. Bylo mi tak strašně, že jsem nezamhouřila oko.
Teprve teď jsem pochopila, co to znamená být Židem v úkrytu.“

7 11.12.2016

Čím to je, že v poslední době jsou v módě tak moc zašmodrchané až překombinované detektivky? Tady už se mi pointa zdála až moc vykonstruovaná, přitom autor umí navodit napětí dost povedeně.
Z autorových tří doposud vydaných detektivek jsem četla tuhle jako poslední, „Řekni lituji“ byla pro mě nejlepší. Tady bych za vlastní detektivní příběh dala asi jen tři hvězdy, ale velké plus je, ač nemám jinak moc ráda v detektivkách zápletky v soukromém životě vyšetřovatelů, sám hlavní hrdina – detektiv Vincent Ruiz, tak trochu životní vyděděnec (v první dílu série vlastně ne moc sympatická postava) se svým pomalu se vynořujícím životním traumatem.

11 08.12.2016

Plus za netradičního detektiva a za pohled na odlišné vnímání svého okolí člověkem s Aspergerovým syndromem. V tomhle byla kniha hodně povedená a zajímavá. Vlastní detektivní příběh je ale jedna velká nadsázka, celé je to laděno do takového zvláštního černohumorna. Mě ale bavily spíše střety Samuela s okolím (některé jeho výhrady a problémy lze dost dobře chápat), než vlastní detektivní příběh.
Tři plus.

„Kdybych teď vytáhl z kapsy kapesník, abych do něj telefon vzal, bylo by to nezdvořilé… Kdyby šlo o telefon někoho cizího, pochybuji, že bych se ho vůbec dotkl. Ale paní Washburnová byla, jak jsem doufal, přítelkyně, takže jsem ji nechtěl urazit. I když představa všech mikrobů a mikroorganismů žijících na telefonu byla hrůzná. Vůbec nechápu, jak si lidé mohou takové věci jen tak vyměňovat a vůbec o tom nepřemýšlet. Netrpím žádnou fobií z bakterií, tohle nikterak nesouvisí s mým Aspergerovým syndromem. Prostě mi tak velí zdravý rozum, že bych se měl chránit.“

5 05.12.2016

Po již přečtených knihách od Karla Poláčka (Dům na předměstí, Bylo nás pět, Hostinec u kamenného stolu) je pro mě tahle zase až tolik nechytla. Autorův humor, kterým se trefuje do postaviček a jejich každodenního lopocení, má občas co říci i k dnešku, ale na rozdíl od dříve jmenovaných knih, tady jsou popisovány jen touha po penězích i moci, sobectví, závist, omezenost. Chybí mi zde to pozitivní a hřejivé, co jsem dříve v Poláčkových knihách vedle ironie a karikatury nacházela; dokonce i vztahy v rodině jsou tu vypočítavé a neupřímné.
Takže v detailech vtipné, celkově tak nějak pochmurné... Navíc je znát, že se jedná o úvodní díl k dalším pokračováním, takže kromě ilustrace života předválečného okresního města se tu tak moc neděje.
Pro mě plus v tom, že jsem Rychnov nad Kněžnou nedávno navštívila a po stopách Poláčka se tady prošla (to byl vlastně důvod, proč jsem v knihovně po Okresním městě sáhla), a tak jsem měla kulisu města s náměstím, zámkem a přilehlými uličkami nad říčkou Kněžná při četbě stále před očima.
V hodnocení váhám, nakonec přece jen pro ten Poláčkův břitký a inteligentní ostrovtip trochu přidávám.

„Poslanec velebí selský stav, jejž nazývá základem blahobytu. Zabloudil v řeči i do dávnověku a mluvil o občinách a zádruhách. Nemá-li sedlák, nemá nikdo. Český rolník! vykřikl a pozdvihl zrak k obloze. Požehnány buďtež zmozolené ruce rolníkovy! Mluvil o zlatých lánech, o žírných polích, o skřivánkovi, jež sypá perličky ze svého hrdélka. Jeho slova stékala po kaštanové bradce; jeho řeč duněla, jak pivovarský sklep. Avšak jeho hlas se náhle počíná lámat a slova klesají k zemi jako postřelená kachna. Řeč ztrácí vzlet a zní mdle; poslanec se roztržitě dívá na hodinky. Přerušuje proslov; uvědomil si, že vesnice nepatří do jeho volebního okresu.“

10 02.12.2016

Napínavé, čtivé, dobrá zápletka, správně ujetý vrah, zdeformovaný výchovou, rovněž ujetou. Nicméně i pár nelogičností či nesmyslů: Zoufalec obíhající tři dny dům, kde je slyšet zvonění mobilu, o kterém ví, že ho jeho náhle zmizelá majitelka nosí stále u sebe a zmůže se pouze na opakované telefonování a křik do oken; těhotná žena, zmáčená vlastním mateřským mlékem, a podobně. Jsou to detaily, ale mně to trochu vadilo. Na závěr, jako většina severských detektivek, zbytečně překombinované.
Přesto nakonec čtyři, prostě to byla dobrá oddechovka, odpouštím i ty pro mě nepochopitelné a nadbytečné masařky.

13 30.11.2016