Rade komentáře u knih

Těšínsko znám jen z písní Jarka Nohavici, pro mě je tahle oblast naší republiky dost neznámá a nepoznaná, tak jsem se po přečtení za tuto svou neznalost trochu zastyděla. Hodně zajímavé čtení, představa zmizelého hornického městečka, po kterém dnes zbyly jen holé pláně a jeden do země zanořený kostel, mě dost chytla. Taktéž polsko-český konflikt, který znám jen z roku 1938, ale vůbec jsem nevěděla, že jde o pokračování konfliktu z doby po první světové válce. I solná pouť do Wieliczky byla zajímavá, koukla jsem na mapu – pěkná dálka, nedovedu si to představit ještě s plnou nůší soli na zádech! Výstižná atmosféra uhelným prachem zaprášeného kraje s těžními věžemi a těžkým životem lidí závislých na práci v „ďuře“.
Těžištěm románu je život několika žen, jejich lásek, manželství, trampot v běhu času od devadesátých let 19. století až po dvacátá léta minulého století. V opakovaném popisu osudů hlavních hrdinek i hrdinů mi ale do pěti hvězdiček přece jen něco chybělo.
Odkazy na Nohavicův text „Těšínské“ mě přinutily opakovaně si poslechnout jedno z mých nej nej CD Divné století…

„Kdybych se narodil před sto lety
v jinačí době
u Larischů na zahradě trhal bych květy
má lásko tobě…“
„…Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru
slunce by zvedalo hraniční závoru“…

78 11.11.2020

Dnes zvyšuju hodnocení ze čtyř na pět.

„Válka je mír!" ...Neuvěřitelně prorocké, až k breku.

Krátká hutná ilustrace jedné nepovedené rodiny.
Hodně působivé, já nepotřebovala rozbory, proč se kdo jak chová, prostě ta rodinná konverzace byla sama o sobě děsivá. Tady nebylo třeba vysvětlování, naopak.
Přišlo mi to skutečné a uvěřitelné, jen mi trochu drhla ta představa tak primitivní a povrchní knihovnice, přece jen jsem si představovala jinou sociální či profesní skupinu. No a otcovo zvláštní chování v druhé části příběhu, to už tu být nemuselo, úplně by stačilo to ostatní…
Původně jsem chtěla dát za čtyři, ale na rozdíl od jiných obdobných knih (např. Anežka V. Hanišové), mi prostě tohle hodně chytlo za srdce, Bára byla tak moc skutečná. Dvanáctiletá holka z masa a krve, ne jen srdceryvný příběh na papíře. A matka na zabití, přičemž i když její chování bylo hrůzostrašné, pro mě stále věrohodné a vlastně nepřehnané.
A taky mě vzala i ta bezmoc, pomoc okolí byla problematická, protože nakonec týrání duševní, ač mnohdy horší než zjevné násilí, je těžko odhalitelné a prokazatelné…

67 14.06.2021

Vzor pro všechny další a další detektivky.
Zasněžená balkánská krajina, opuštěný vlak mezi závějemi… A pak vražda a vyšetřování, jak jinak než skvělým Herculem Poirotem, který se vždy objeví tam, kde se stane nějaký ten malér…
Zvláštní, u Agathiných detektivek mi nevadí určitá nepravděpodobnost, vykonstruovanost, asi i trocha černobílého pohledu. Proč? Jednak proto, že byla první, od nikoho neopisovala, je tak svá a originální, jednak proto, že její detektivky mají neopakovatelné kouzlo, žádná divočina, žádná přehnaná akce, u rozluštění stojí jen nastartování šedých buněk mozkových a pak dedukce. Vše je tak matematicky přesně vypočítáno, skvěle vymyšlené, nakonec nelze než zatleskat. A v závěru vždy trochu morálního pohledu…
A okouzlující Hercule Poirot s perfektně fungujícím mozkem, stojící vždy na straně dobra, vykreslený autorkou s trochou humoru, lehkou ironií, ale i s láskou.

66 04.02.2020

Výhoda Kateřiny Tučkové je, že vybírá zajímavá témata, bylo tomu tak u Vyhnání Gerty Schnirch, tady je téma ještě atraktivnější. Je jasné, že musí chytnout.
Příběh je to na každý pád umně spletený, vyfabulovaný na základě skutečných reálií žítkovských bohyní, mě asi - samozřejmě vedle vlastních bohyní - nejvíc zaujala ta hra na skutečnost, úřední spisy, dopisy, hlášení, u kterých čtenář může nabýt dojmu, že jsou to opisy skutečných dokumentů a že tedy celý příběh je jen jakousi lehce upravenou literaturou faktu.
No ale tady už mám taky trochu pochyby, jako mám vždy, když se v beletrii objevují skutečná jména, přece jen to propojení skutečnosti a smyšlenek může být problematické a vlastně chápu, proč u mnohých, zvlášť místních, vyvolává otazníky. Tím spíš, že v knize nabývá na vrchu spíš ta negativní, černá magie a příběh se jeví nakonec jako dost pochmurný, a to nejen těmi estébáckými persekucemi...
Nicméně knihu jsem přečetla s chutí, palec nahoru, za tu hromadu faktů, které musela autorka nastudovat, a hlavně za to přiblížení fenoménu žítkovského čarování a magického kraje Bílých Karpat.
*
Samozřejmě po přečtení knihy jsem začala pátrat, jak to bylo "doopravdy".
Doporučuju knížku Žítkovské čarování Jiřího Jilíka, z této publikace si dovolím citovat:
"Jestliže však anglické ,cunning fol´ do jedné shořely jako čarodějnice na hranicích, bohyně ze zapomenutého karpatského regionu Kopanic - byť i ony byly vystaveny pronásledování - středověký hon na čarodějnice přežily. V 19.století dokonce zaznamenaly dobu své největší proslulosti a slávy a během 20.století se jako přežitek pověrčivosti z našeho světa vytratily, aniž by si kdokoliv uvědomil, že jsou posledními autentickými představitelkami násilím vymýceného, nám neznámého a nedostupného poznání a vědění, které provázelo člověka na tisícileté pouti tímto světem.“

65 11.10.2023

Po Vránách další kniha autorky, která mě zasáhla.
Přemýšlím, proč se mi psaní Petry Dvořákové tak líbí. Protože to je uvěřitelné. Skutečné. Příběh přirozeně plyne, nic mi tu nešustí uměle šroubovanými rádoby uměleckými obraty, není tu nic slzopudného, nic bombastického. Minimalisticky psané, někomu, jak tak čtu komentáře, se může zdát dokonce povrchní...
Hlavní hrdina je obtloustlý plešatý samotář, který nezvládl ani povolání, ve kterém by se mohl rozdat, pomáhat, najít smysl. Nemá nikoho, rodinné zázemí žádné, ale za to může tak nějak napůl. Takže vlastně pro mnohé asi ne moc sympaťák. Už tady je problém, a což teprve později...
Obdivuju autorku, jak drsné a pro mnohé kontroverzní téma podala tím nejpřirozenějším způsobem. Jak píšu výše, vše je uvěřitelné, lidské, a přece tak smutné... Nečernobílé.
Souhlasím s tím, že do knihy by se člověk měl pouštět bez znalosti zápletky. Bez předsudků, bez předem utvářených názorů na hlavní postavu. Já to tak měla, a o to víc působivé.

64 14.05.2023

Tuhle literární lahůdku jsem si dopřála podruhé po mnoha a mnoha letech. Někdy je výhoda, knihu doma nemít, pak je čtení po letech opět překvapivé, úderné.
Jak tohle komentovat? Můj krátký komentář z roku 2015 vystihuje stručně to, co jsem si z četby v mládí pamatovala. A dodávám, málokdy si po přečtení řeknu, kniha je dokonalá; tady to tak cítím, nic tu nechybí, nic nepřebývá, stupňování atmosféry i hrůzyplných výjevů je dechberoucí. Dokonalá ve své absurditě, grotesknosti, hrůze; sám autor měl o téhle knize říct, že to je horor, je to tak, i když horor poněkud jiný. Děsivé čtení plné panoptikálních opakujících se scén, frází a obrazů, které v nás vyvolávají strach a oslovují naše podvědomí, úděs z pana Kopfrkingla, přeslazeného prosťáčka, papouškujícího cizí názory, slabocha, kariéristy a psychopata v jednom, úděs z pokorné Lakmé i poslušného Miliho, to vše na pozadí pochmurných let 1938 a 1939, stupňující se totality a všeobecného společenského strachu.
Po přečtení jsem si zopakovala stejně skvělý a nadčasový film…

64 25.04.2021

Pro mě skoro báseň v próze, možná romantický horor? Někdy je fajn, sáhnout po literatuře, kterou pamatujeme z gymnaziálních let.
Stará temná německá pověst o krysaři a jeho pomstě ve městě Hammeln ožívá ve výtečném zpracování Viktora Dyka, doprovázená je dramatickými ilustracemi Jaroslava Šerých (vydání Vyšehrad 2016).
*
„Toto ráno přerodilo svět. Včerejšky měly svou radost a svou bolest. Ale včerejší radost byla stínem dnešní radosti a včerejší bol byl stínem dnešního bolu.“
*
„Píšťala krysařova probouzela staré sny a staré hoře.“

62 17.04.2024

Zopakováno po hodně dlouhé době.
Vtipné, chytré, člověčí, laskavé, plné životních pravd, jak jinak pojmenovat čapkovský pohled na svět s příběhy malých lidiček? Čapkovy povídky jsou možná i tak trochu předchůdkyněmi historických detektivních povídek Jiřího Marka. Nebo i povídek Josefa Škvoreckého se smutným poručíkem Borůvkou. Dokonce mě napadlo, že základ povídky Roalda Dahla Farářovo potěšení má předobraz v Čapkově povídce Čintamani a ptáci. Jasně, je to nesmysl, ale jde o obdobné téma sběratelského nadšence, který objeví senzační sběratelský kousek a dělá vše pro to, aby ho levně získal. V Dahlově případě končí drsným černým humorem, v Čapkova povídka má závěr smířlivě nostalgický.
Dobrá literatura se pozná podle toho, že je nadčasová, Čapkovo prvorepublikové psaní je vtipné, čtivé a srdíčko i rozum oslovující i po těch letech. Nezestárlo, naopak, zraje. Promlouvá k nám hodně silně, aspoň mně se tak zdá… Čím jsem starší, tím víc mě oslovuje.

„Nu, už je to venku, řekl jsem si, pravda je zachráněna. Ale hergot, copak je tohle celá pravda? Vždyť všechna tahle odhalení a zklamání, ty trpké pravdy, deziluze a hořké zkušenosti, to je jen ždibec pravdy; celá pravda je větší; celá pravda je, že velká a bláznivá věc je láska, pýcha, vášeň a ctižádost, že každá oběť je hrdinská a že lidský tvor ve své lásce je něco krásného a úžasného. To je druhá a ta velká půlka pravdy; ale to by člověk musel být básník, aby to dovedl vidět a říci.“

62 12.10.2022

Jazyk? Naprosto skvělý! Takové použití nářečí jsem ještě neviděla.
Postavy, dialogy, skvělé, skvělé! Zápletky, řešené maléry, výchova dětí, manželské vztahy a další rodinné propletence uvěřitelné, odkoukané ze života, úplně jsem ty jednotlivé postavičky z dědiny viděla a slyšela.
A proč tedy o hvězdičku méně? Protože nějak nemůžu, a hlavně nechci uvěřit tomu, že je česká, resp. moravská vesnice komplet taková. Závist, drby, za prachy všechno, bez nich nic, i ta pomoc v rodině je taková vypočítavá, mezigenerační vztahy neutěšené.
Čtení, které mě ohromilo a současně deprimovalo.
Vzpomínám na Poláčkovo Okresní město, je to o něčem jiném, ale přesto hodně podobné. Obdobná vypočítavost, závist a mamon a neupřímnost; na jednu stranu trefné, na druhou stranu rozpaky.
Z této knihy mám stejné pocity; opravdu jsou lidé takoví?
-----------
Bohužel o kouzlo mapy dědiny jsem kvůli knihovnou zataveném obalu přišla...

61 05.06.2023

To téma mi přišlo skvělé. Alternativní historie mě vždy bavila a v souvislosti s listopadem 89´ se mi to zdálo jako hodně dobrý námět, tím spíš, že tehdejší dění jsem hodně prožívala a opravdu, první dny po 17. listopadu nebylo úplně jasné, jak to dopadne, takže nějaká temná alternativa vývoje tu jistě byla…
Pro mě ale nakonec, přes čtivou formu, která umí drápkem chytnout za srdce, spíš zklamání.
V té temné variantě bych si samozřejmě dovedla představit zvrat k totalitě i zatčení čelných představitelů „Sametové revoluce“, zásah Lidových milic, možná STB, ale tenhle v podstatě válečný stav, masové zatýkání po celé zemi, hromadné násilné odvlékání obyčejných lidí z paneláků za křiku, kopání a střílení? Masové svozy zatčených náklaďáky? A to vše českými a slovenskými kluky na vojenské prezenční službě?
Hromadné střílení mužů bez soudu, několikadenní pobyt zatčených žen v tělocvičně školy – tady se snad autorka musela inspirovala osudem lidických obyvatel v r. 1942...
A po násilném vojenském puči nastolení té nejtvrdší vojenské diktatury na dlouhá desetiletí…? Navíc s tím, že spousta lidí takový režim, přiznaně krutý, s přesvědčením podporovala?
Zvláštní bylo i unášení dětí z rodin, i ta převýchova (takový novodobý Lebensborn) v ústavech hlídaných vojáky, kdy děti ale - kupodivu - chodily do normálních škol, takže zase tak dokonalé vymývání mozků to nebylo… (Hromadné procházky chovanek do „normálního“ světa mi tak trochu připomněly obdobné procházky chovanek ústavu v Ishigurově Neopouštěj mě.)
Příběh je vystavěn velmi drásavě, autorka své čtenáře nešetří, trochu ale i prvoplánový doják s nedotaženými postavami. Kdyby se jednalo o podobenství, kdyby to nebylo zasazeno do konkrétního časového období posledních desetiletí, možná bych nehodnotila tak nízko, konec má snad potenciál chytit za srdce, asi je záslužná i snaha varovat před komunistickou totalitou, kterou pamatuje stále míň a míň lidí, ale já tomu příběhu prostě nemohla uvěřit.

57 21.05.2021

Každopádně napínavé, zápletka zdařile vymyšlená, kaštanový panáček zlověstný, dětský a sociální motiv chytne, dost hrůzostrašné; večer jsem se v posteli při čtení dokonce bála, není dobré mít při čtení moc bujnou fantazii, to pak všechny ty krvavé násilnosti v barvě vidíte…
Způsob psaní připomíná spíš scénář (no jasně, autor je scénárista), chvílemi psané úsečně, stroze, takže příběh působí v některých částech spíš jako strohý dokument, chvílemi nás čeká naopak podrobné vysvětlování. Vyhovovalo mi, že občas víme víc, než vědí vyšetřovatelé. Kdo tenhle typ severských detektivek miluje, bude spokojen.

56 23.03.2021

Vlastně je to hodně nepříjemný čtení. O chlápkovi, který si - jeho slovy - pos*al život a dělá vše pro to, aby si ho ničil dál a dál, a nejen sobě, ale všem okolo, a to velmi úspěšně. Nejvíc mě zlobily jeho výchovné metody, dost síla...
Ale tenhle nesympatický, cynický, přisprostlý chlápek, co má ale kupodivu moc šikovný chirurgický ruce, snad v sobě nakonec něco vykřeše, možná se díky okolnostem vzchopí, možná se i zachová správně... a nebo ne?
Pro mě minimálně jedna hvězda navíc za autentičnost, věcnost, věrohodnost, a za velmi syrově a předpokládám opravdově vylíčené nemocniční prostředí, i s tím cynickým a doufejme jen zdánlivě lhostejným přístupem k "pacošům".
Je to již moje čtvrtá knížka od autorky; věrohodnost a uvěřitelnost lidských osudů v jejích knihách je pro mě velké pozitivum.

55 08.11.2023

Téma určitě chytlavé, psaní o tragédii holocaustu je tak trochu sázka na jistotu.
Příběh židovské rodiny v proměnách času, od dob předválečných až po léta padesátá. Kupodivu nejvíc na mě zapůsobila první část, zajímavě použitá skutečná epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí a hodnověrně podané strádání a opuštěnost osiřelé holčičky (jen ty vraždychtivé dětičky na mě byly moc).
Plusem jsou skutečná místa, ve kterých se příběh odehrává, nemám moc ráda tu módu umísťovat děje do fiktivních nebo nepojmenovaných míst.
Motem knihy je otázka viny a výčitek svědomí, viny skutečné, nebo taky jen domnělé. Trochu to nutí přemýšlet, zda za rozhodnutí, která v budoucnu nějaké události ovlivní, neseme plnou odpovědnost, či zda ta příčinná souvislost může být jen zdánlivá.
Plus i za zajímavou retrospektivu, kdy se v ději od roku 1954 vrátíme v čase zpět a postupně se obloukem do stejné doby vrátíme, ale ten pohled na stejné věci je už jiný a z jiného úhlu.
Pětihvězdičkové čtení to pro mě ale nebylo, tolik mě to zase za srdce nechytlo, trochu mi vadily poněkud ploché postavy, které ve mně tolik emocí nevyvolávaly. Mám-li srovnat s jinou beletrií s tématem holocaustu, tak například Škvoreckého Sedmiramenný svícen, Lewinského Gerron nebo i Grosmanův Obchod na korze u mě vedou. (75%)

55 07.09.2020

Hodně dobré! Vtipné takovým mužským občas drsným způsobem a tu a tam promíchané s občas odlišným - pro kluka nepochopitelným - světem holčiček a dívek; samozřejmě přidaná hodnota za retro socialistickou atmosféru, pro mě tím lepší, že jsem tu dobu prožila a ve spoustě situací se poznávala a vzpomínala. A střípky pravd o soužití muže a ženy platí bez ohledu na dobu stále…
(S Pelíšky nesrovnávejte, pak si to hodně užijete.)
*
„Když něčí žena se smíchem líčí, jak její idiotský manžel doma cosi nenapravitelně zničil, ostatní přítelkyně volají: ,Ten je milej!‘ jako kdyby naproti nim neseděl úplně neschopný maník, co má obě ruce levé, ale nějaké zvlášť roztomilé štěňátko se sametkou na krku.“
*
„Co já pamatuju, kreslily holky pořád jen princezny. Vlastně ne princezny, ale jednu a tu samou princeznu. Byla to jakási Barbie oněch časů.“
-------------
Holčičí malování princezen? No jasně! Akorát ty moje měly bachratější sukýnky, byly vybavené hradem na kopci, ke kterému se vinula klikatá cesta a pozor! Vždy jsem měla na obrázku dvě princezny, jednu hodnou (blond vlásky, světlé šatičky, úsměv na rtech) a jednu zlou (černou, zamračenou). A aby bylo ještě jasnější, že je hodně, ale opravdu hodně zlá, namalovala jsem jednou na vlajku na jejím hradě hákový kříž. Jako symbol toho nejhoršího zla. Měla jsem být pochválená, ne? No, nedovedete si představit tu hysterickou scénu, kterou mi (soudružka) učitelka v družině udělala. Ta hrůza! Áááááá! Cos to namalovala???? Přeškrtat, zahodit, zničit!!! Cítila jsem to tenkrát jako velkou křivdu, stála jsem přece na té správné straně, ne…?

54 15.12.2022

V jednotlivostech tragikomické až absurdní, například scéna s umírajícím otcem, celkově mrazivé. Je to jedna z těch knih, kdy máme chuť si celou knihu přečíst hned znova (a to se mi věru moc často nestává), protože teprve na konci si uvědomíme, co všechno běželo pod povrchem celého dění, jakýsi tajný příběh, který můžeme sledovat jen z náznaků.
A na závěr otázky – promarnil hlavní hrdina zbytečně svůj život nepodstatnými prioritami, a nebo nemohl žít jinak, protože byl prostě byl takový; potlačil svoje city v zájmu dokonalého profesního života, a nebo nikdy žádné city neměl a jeho odtažitost byla jeho základní vlastností…? Nebo všechno dohromady? Snad v závěru se leccos odhalí, ale zase jen tak náznakově, lehounce (tady vidím tu „japonskou stopu“ autora). Nakonec i ve čtenáři zůstane pocit smutku a prázdnoty.
Velké plus za překlad.

Snad to nebude neuctivá poznámka, ale v některých okamžicích (např. chvíle, kdy se Stevens lopotně učil vtipně odpovídat) mi hlavní hrdina tak trochu připomněl Krytona z Červeného trpaslíka a jeho snahu naučit se lhát…

54 22.10.2020

Taková sluníčková detektivka. Až na tu vraždu a vlastní detektivní zápletku, samozřejmě. Ale to vše okolo je sluníčkově ideální, milé, jen ten vyšetřovatel vražd omdlívající ve stresu je trochu neobvyklý, ale i to nějak zapadá do té všeobecně přátelské nekonfliktní letní atmosféry.
Myslím, že ten nápis na obálce „detektivka ve stylu Agathy Christie“ není moc dobrý nápad, vede to moc ke srovnávání a vlastně to i shazuje originalitu vlastní detektivky. Já bych spíš volila slogan „detektivka napsaná na počest Agathy Christie“, to by mi přišlo výstižnější a asi to tak bylo myšleno, i vzhledem k odkazům ve vlastním textu na Agathu, včetně přiznaného poirotovského závěru.
Oddychové nenáročné dílko, které vytvářet, muselo být pro autory asi taky zábava a relax.
Plus za kocoura Pluta; máme takové kocoury dokonce dva, a rovněž vynikají ve schopnosti v jedné vteřině odkudkoliv dveřmi odejít a nepozorovaně zase vejít, což často vede k dost překvapivým situacím…

52 30.12.2022

Tentokrát mě autor překvapil.
Jak se Selským barokem, tak se Zloději zelených koní jsem měla trochu problém, skvělá témata, ale tak nějak nevyužitá. Ani jedna z obou knih mě nijak zvlášť nechytla. (Přitom problematika vystěhování sedláků v 50. letech se mě přímo dotýká, takto byl z rodného statku vystěhován, na čas zavřen a o veškerý majetek připraven můj dědeček …)
Rybí krev mě naopak chytla moc, téma stejně výborné, zajímavé, a provedení - prostě hodně dobré. Problematika likvidace části vesnic nebo i celých vesnic z důvodu výstavby Temelína a přehrady Hněvkovice, skvěle vystižená atmosféra 80. let, uvěřitelné postavy, uvěřitelný děj, uvěřitelné dialogy. Líbilo se mi. Až jsem se divila, že všechny tři knihy napsal stejný autor. První dvě přečtené knihy mi hlavou jen tak prošly, tady mě to opravdu zasáhlo.
Forma návratu hlavní hrdinky do mládí se dvěma časovými rovinami mi vyhovovala; možná i proto, že už nejsem mladice a sama se v poslední době často ve vzpomínkách vracím a řeším události dávno minulé. Mladému člověku možná tohle trochu drhne…
Říkala jsem si, Hájíčka zkusím potřetí a naposledy, teď už pokukuju po Dešťové holi.
Na plných pět to sice úplně není, nějaké menší výhrady bych měla, ale přidávám, protože mě to opravdu chytlo za srdíčko. Během četby jsem googlila o Temelínu, o zatopených vesnicích a zlikvidovaných obcích, hledala staré mapy a porovnávala krajinu před a po… Přiznávám, vůbec jsem tuhle problematiku neznala.

52 08.12.2022

Pokud bych měla někomu doporučit seznámení s autorem, pak by to byla Zelená míle.
Srozumitelná, lidská, hodně dějová a akční, a současně je tam vše, co Stephen King tak umí. Uvěřitelné postavy, kterým rozumíme, buď se s nimi ztotožňujeme a fandíme jim, nebo záporáky upřímně nenávidíme. A Kingovi jdou hodně dobře i postavy, které jsou rozporuplné, i ty nás můžou dojmout. Atmosféra ponuré věznice ve stínu elektrického křesla skvěle vylíčená, a přesto ji autor zabydlel postavičkami, které tu nehostinnou strašidelnou zelenou chodbu zlidšťují.
Příběh, nebo pohádka pro dospělé, jak kdo chcete, ale - a to je další věc, která mě na autorovi fascinuje, jak umí i věci nadpřirozené nebo lehce mysteriózní podat tak, že jsou vlastně uvěřitelné.
Knihu jsem si naordinovala úmyslně až teď, abych poněkud pozapomněla na film, který se člověku hodně zažere pod kůži. Raději čtu knihy neovlivněné filmem, tady to ale kupodivu ani nevadilo.

Depresivní atmosféru čekání na smrt na elektrickém křesle, a zvláště pak její provedení zvládl autor famózně, člověk to čte s knedlíkem v krku. Obdobně depresivně na mě působily scény popravy v Dreiserově Americké tragédii (četla jsem jako holka a pamatuju si ty scény dodnes) anebo později ve filmu Mrtvý muž přichází Timma Robbinse s výtečným Seanem Pennem v hlavní roli.

Přiznám se ale, že mi teď možná bude nějakou dobu dělat problém, až mi naši kocouři budou nosit ulovené myšky na zápraží. Zatím jsem je chválila...

51 11.01.2024

Až mě překvapuje, že se vrhám do tohoto historického dobrodružství po osmé, a přestože takové čtení vůbec není můj šálek, dost mě to baví. Přemýšlím proč, asi nejspíš proto, že se mi to zdá tak skutečné, opravdové.
Historickou beletrii moc nemusím, většinou mám pocit, že dnešní člověk není schopen podat věrohodně dávné časy. Tady se mi zdá, a vlastně vůbec netuším, zda oprávněně, že jsem se přenesla v čase a spoluprožívám s našimi třemi hrdiny skutečné dobrodružství na začátku 17. století, tentokrát v dávné Kremnici. Fandím autorovu dynamickému způsobu psaní, jeho obrazy jsou tak živé, že netřeba ani příliš fantazie, autor píše tak, že se mi před očima odvíjí barvitý film.
Při čtení slyším dusot koňských kopyt, rachocení povozů a řinčení zbraní, případně sedím v krčmě s pečínkou a holbou piva a klábosím s mručivým Steinem, delikátním Barabičem a znepokojivým Jarošem. A pak vzhlédnu od knihy – a jsem skoro překvapená, že jsem v obýváku 21. století…

51 20.10.2022