Rilian komentáře u knih

Dočetl jsem celou trilogii. Hrůza. První díl je plný gramatických a stylistických chyb. O ději se raději ani nebudu vyjadřovat. Absolutně nedoporučuji.

Velice zajímavý námět. Oproti Pánu Much zde Golding popisuje jiný typ zla, zlo nikoliv v jedinci, ale nýbrž ve společnosti. Problémem ovšem zůstává malá inteligence pozorovatele děje tj. neandrtálce, a čtenář tudíž musí číst velice pozorně.
Jako příklad lze uvést popis luku, který neandrtálci předtím nikdy neviděli. Proto, když popisuje, že vedle neandrtálce najednou vyrostla nová větev, musí si čtenář spojit, že je to vystřelený šíp, který se zabodl do kmene stromu.

5 05.07.2015

Z mého pohledu příjemné překvapení z Levných knih. O významu tří sester jsem neměl před četbou ani ponětí a samotná kniha trochu pozměnila můj pohled na Sunjatsena a Čankajška. Ve škole jsem studenty často učil, že situaci v Číně po pádu monarchie destabilizovali hlavně militaristé (Warlords) a následně Japonci. Ve skutečnosti však mnohem delší a brutálnější války vedli právě Sunjatsen a Čankajšek. Sunjatsena popisuje autorka jako po moci bažícího člověka, který sice obhajoval myšlenku republiky, ale zároveň byl přesvědčem, že tuto republiku může vést jenom on. Ve své touze po moci byl ochotný spojit se s Německem, Ruskem i Japonskem, přičemž posledním dvěma zemím sliboval výměnou za jejich podporu i kus čínského území. Velice mě překvapilo, nakolik byl Sunjatsenův kult uměle vyzdvižen právě Čankajškem, který se od Sunjatsena příliš nelišil, akorát byl mnohem lepší intrikářem a taktitkem. Nicméně ani on nebyl zastáncem demokracie.
Kniha je velice čtivá a jednotlivá čínská jména si čtenář velice rychle zapamatuje. Je zajímavé, že osudy a vztahy tří sester v mnohém kopírovaly události v samotné Číně. Rodina Čankajška (Mej-ling) a Kchungových (Aj-ling) řídila stát jako rodinný klan, přičemž jedna část dodávala peníze, druhá politické postavení. Tento koncept se rozpadl po roce 1949 kdy se Čching-ling od svých sester odstřihla. Je zajímavé, že ani jedna sestra neopustila plně své postoje. Mej-ling do smrti hájila odkaz svého manžela a oponovala demokratizaci Taiwanu a navazování vztahů s komunistickou Čínou, Čching-ling přenesla zase veškerou vinu za zločiny maoismu na Maovu manželku a Aj-ling do smrti zaopatřovala svoji rodinu potřebnými financemi.

4 01.01.2025

Svým nízkým hodnocením nikterak nesnižuji osobu pana Řezníčka, kterého si vážím, nebo čtivost jeho knihy. Určitě mnoho čtenářů nadchne a v mnohém poučí. V mém případě jsem se ovšem nedozvěděl příliš mnoho nového a kniha mi tak spíše jenom připomněla mnoho událostí, na něž se v posledních dynamických let zapomnělo, což je také užitečné.

4 10.10.2024

Knihu je opět nutno číst v kontextu jejího autora. Paul Johnson prošel během svého dlouhého života složitým vývojem, kdy se od levice posunul ke konzervativní pravici. Ze své pozice je tak logicky kritický vůči intelektuálům z levé části politického spektra.
Johnson v sobě opět nezapře novináře a text knihy je velice čtivý a přehledný. Na začátku své knihy určil jednotící myšlenku, která se prolíná všemi medailony jednotlivých intelektuálů. Touto myšlenkou je varování před bezcitnou tyranií idejí. Intelektuálové totiž často milují lidstvo více než samotné lidi a jsou bytostně přesvědčeni, že myšlenkou a sílou (svého) intelektu mohou změnit svět.
Souhlasím s níže uvedenými výtkami na adresu autora, jenž se ve výběru zaměřil striktně na levicové intelektuály. Na druhou stranu, v případě levicových intelektuálů je rozpor mezi jejich ideály a skutečným životem více zřetelný. Upřímně, pravicový ideál světa je mnohem více pragmatický a realistický než levicový, který je založený na utopismu a sociálním inženýrství. Jinými slovy, pravicový ideolog uznává lidskou povahu se všemi jejími chybami, levicový se ji snaží změnit.
Nicméně uznávám, že kniha o pravicových intelektuálech by byla rovněž nesmírně zajímavá. Zvláště v dnešní době, kdy řada z nich dospěla k názoru, že ruský imperialistický nacionalismus je extraktem západního konzervatismu. Tím se stávají podobnými intelektuálními senzibily stejně jako Sartre, který byl schopný zastávat filosofii vyzdvihující osobní zodpovědnost a utváření podoby života člověka jako přímý důsledek jeho činů, a na druhou stranu se neštítil obhajovat stalinismus a marxismus, tedy naprostý opak jeho filosofie.
Knihu bych doporučoval číst jako filosofickou případovou studii, která se zabývá fenoménem světských intelektuálů a charakteristickými rysy jejich osobností. Kniha zároveň nabízí příležitost k zamyšlení nad vývojem západního myšlení 19. a 20. století. Čtenář pak může uvažovat, jak by Johnsonova kniha mohla pokračovat, kdyby autor zohlednil vývoj po roce 1989 a celou první třetinu 21. století. Na druhou stranu bych rovněž doporučoval vzít Johnsonův výklad jako podklad k dalšímu studium filosofie, ale i osobního života jednotlivých intelektuálů. Kniha má přeci jenom už svá léta a Johnson zkoumal intelektuály spíše jako celek než jednotlivé mnohdy více komplikovanější veličiny.

4 23.07.2024

V jednom rozhovoru s autorkou bylo řečeno, že severokorejský režim je velice rigidní, a z tohoto důvodu jsou i výpovědi uprchlíků většinou velice podobné. Tento problém se v mém případě projevil i při čtení této knihy. Četl jsem tři knihy paní Špitálníkové, byl na několika přednáškách a poslouchám její podcast. Z tohoto důvodu jsem v knize nenašel příliš mnoho nového.
Nicméně jsem si po dočtení knihy začal zjišťovat pozadí jejího vzniku, protože jsem si neustále kladl otázku, proč nebyl tento příběh publikován jako klasický rozhovor. Vysvětlení paní Špitálníkové mi přišlo zajímavé a zároveň jsem začal nahlížet na postavu Severky z úplně jiného úhlu pohledu. Je to mladá, ambiciózní a především schopná manipulátorka, jejíž příběh může, ale také nemusí být zcela pravdivý.
Kniha se čte rychle a oceňuji především ilustrace a celkovou grafickou úpravu. Pokud se vám nečtou dobře knihy rozhovorů, určitě oceníte románové zpracování jednoho (snad) autentického příběhu.

4 08.07.2024

Musím říci, že jsem od nejnovějšího počinu nakladatelství Deníku N očekával trochu více. Jednotlivé kapitoly v podstatě dokazují to, co každý, kdo posledních deset let alespoň jednou přečetl noviny dobře ví. Upřímně, kdo by nevěděl, že Zeman je pomstychtivý, věčně opilý omezenec, Mynář a Nejedlý všehoschopní veksláci a Ovčáček nevzdělaný sebestředný tupec? Větší část knihy představují rozhovory otištěné v Deníku N. Bohužel kniha nepřináší příliš mnoho nových informací. Např. rozhovory s panem Janem Novákem jsou zcela zbytečné, protože ten člověk neřekne nic, co by za něco stálo. Výjimku představuje kapitola o životě Martina Nejedlého, ačkoliv většinu z toho jsem už četl v knihách Jaroslava Kmenty (Rudý Zeman).

Na druhou stranu bych četbu knihy doporučil, protože je neustále potřeba si připomínat dno žumpy, do níž nás katastrofální prezidentství Miloše Zemana přivedlo. Tragickou ironii dokresluje v knize kapitola o Zemanově hospitalizaci krátce po vyhlášení volebních výsledků v roce 2021. Jak moc bizarní musely být následné události, když se ze všech protagonistů vedle Ovčáčka, Mynáře, Nejedlého a Vondráčka jeví Andrej Babiš v otázce nutnosti Zemanova přesunu do nemocnice jako ten nejrozumnější?

4 28.01.2024

Při četbě tohoto asi nejvíce propracovaného díla Havlíčka Borovského jsem se opět musel sám sebe ptát, proč mi ve škole učitelé nepřečetli alespoň tyto verše: "Pro nic za nic robotovat, nevěděl bych věru, na tu jeho čokoládu, že mu seru." nebo "Vladimír byl ještě k tomu punkto sexu štvanec, jako lev kraloval mužům a ženským co kanec." Knihu bych si bez váhání přečetl. Čím více obrozenecké literatury jsem přečetl, tím více mám pocit, že toto období české literatury prostě neumíme učit. Místo seznámení s fascinující Borovského osobností se učíme o bustách, které můžeme vidět v Národním muzeu. Jenže z busty se naučíme maximálně jméno, datum a vzhled. Borovský byl skvělý novinář a provokatér. V době celonárodního patosu dominujícího v tehdejší literatuře se nebál napsat o Tylově hře (Poslední Čech), že je to patetická břečka, která snižuje umělecké kvality národní literatury. Zároveň neváhal pustit do textu nějaký ten dobře cílený vulgarismus.
Při četbě jsem se mnohokrát upřímně zasmál, a to i jako katolík a latinář při četbě Jezovitského marše.

4 22.08.2023

Neuvěřitelný životní příběh, který mnohonásobně překonává literární zpracování v podobě Osvětimské knihovnice (A. Iturbe). Měl jsem nedávno příležitost paní Krausovou poznat. I ve svém pokročilém věku jezdí po školách a vypráví svůj příběh. Je to velice vitální a příjemná osoba, a i když byl její život mnohdy odkládán, přesto poskytl mnoha lidem poučení a inspiraci. Ještě dnes mě mrazí, když paní Krausová zakončila své vyprávění slovy: "Tak to byl můj holocaust."
Myslím, že o válečných letech bylo zde již mnoho napsáno, nicméně neméně zajímavou částí knihy představují léta v izraelském kibucu. Byl jsem překvapen, jak byli Židé, kteří přežili holocaust přijímáni v novém státě Izrael. Podle přesvědčení velkého množství lidí mohla žena přežít koncentrační tábor jenom za předpokladu, že se prodávala esesákům. V případě muže muselo jít o bývalého kápa. Tento přístup změnil až proces s Adolfem Eichmannem v roce 1962.

4 28.03.2023

Kniha mě zaujala více než jsem původně čekal. Je napsána velice čtivým jazykem a pokud se rozhodnete pro audioknihu, čeká vás příjemný poslech. S názory pana generála jsem vždy většinou souhlasil a tato kniha poskytuje přehledný popis generálova života a jeho postojů. Jelikož se jedná o životopis a nikoliv o odbornou publikaci, střídají se zde vzpomínkové a reportážní pasáže. Otázky kladené Vladimírem Mertlíkem jsou místy obecné, ale místy se dotkly skutečně zajímavých detailů jako například otázky kurdského státu nebo fungování NATO. Samozřejmě nejzajímavější částí celé knihy představují kapitoly o bývalé Jugoslávii a záchraně francouzských vojáků z obklíčení. Líbí se mi, že pan generál zastává umírněný pohled na události, které v českých médiích bývají prezentovány spíše jednostranně - např. srbský pohled na válku nebo schopnosti Kurdů založit vlastní stát.
Někomu se určitě nemusí líbit komunistická minulost pana generála, o níž v knize vypráví sám Petr Pavel i jeho otec. V takovém případě si musíme vyjasnit jednu důležitou otázku. Může se člověk v určité části života změnit? Pokud v to nevěříte, pak vám asi kniha názor nezmění. Já naopak věřím, že člověk může chybovat a posléze svoji chybu odčinit. Navíc je patrné, že panu generálovi k jeho kariéře pomohly předně schopnosti a vytrvalost.
Knihu i audioknihu vřele doporučuji a ačkoliv je ještě příliš brzy, a já doufám, že tento komentář nebudu muset měnit, myslím si, že jsme si vybrali dobrého prezidenta!

4 18.03.2023

Tento díl jsem dlouho neprávem přehlížel, přestože má po Lvu, čarodějnici a skříni patrně nejvíce akční a napínavý příběh. Knihy o Narnii jsou postaveny zejména na křesťanských symbolech a universálním poselství, nikoliv na dynamickém příběhu. Není to zkrátka Pán prstenů.
Každý příběh Narnie rozebírá jinou stránku křesťanské nauky. Např. Lev, čarodějnice a skříň je o obětování, Plavba Jitřního poutníka zase o vytrvalosti ve víře vedoucí k obrácení a Stříbrná židle zase o odvaze následovat Boha (Aslana) aniž bychom měli sebemenší jistotu, kam nás naše cesta zavede. Příběh knihy Kůň a jeho chlapec v sobě obsahuje onu základní otázku, kdo je vlastně hoden vstoupit do nebe? Kůň Brí ví o Narnii (ráj) nejvíce z celé družiny, je moudrý, odvážný a zkušený. Naproti tomu Šasta je nevzdělaný a o Narnii zaslechl pouze několik kusých zpráv. A přesto se Šasta v rozhodující chvíli projeví mnohem statečněji než zkušený válečný kůň. Ponaučení zní, že se člověk před vstupem do nebe musí zbavit svého lpění na titulech, bohatství nebo zkušenostech a považovat se za obyčejné a nedokonalého.
V příběhu pravda chybí ono spojení mezi naším světem a Narnií (nepočítaje Edmunda a Lucii), ale to právě tomuto dílu přidává na jeho unikátnosti. Navíc celá cesta Brího a Šasty plně zapadá do stylu, kterým autor své knihy psal. Je to příběh o cestě do neznáma, která cestovatele vždy změní a po celou dobu jsou doprovázeny Aslanem (Ježíšem/Bohem), jenž jako jediný ví, jak to celé dopadne.

4 10.01.2023

Na knihu jsem se dlouho těšil a určitě naplnila mé očekávání. V mém osobním případě jsem většinu obsahu knihy znal či tušil, nicméně mi autor poskytl zajímavá doplňující data či číselné údaje. Autor rovněž velice přehledně vysvětluje klíčové okamžiky námořní historie (např. britská strategie rozmístění lodí, význam ponorek ve dvou světových válkách či proniknutí Portugalců do Indie, pád Britského impéria).
Domnívám se však, že poslední kapitola o současnosti mohla být trochu delší a obsáhlejší. Zajímavá témata byla zmíněna pouze v několika odstavcích (kontejnerová doprava, moderní pirátství, remilitarizace světových oceánů apod.)
Každopádně jsem si knihu užil a pokud máte základní znalosti z této oblasti, pak vám kniha jistě ucelí a rozšíří obzory. Čtenář si rovněž uvědomí, jak nezměrný je význam moře i v 21. století, což bylo pravděpodobně hlavním účelem publikace.

4 25.07.2022

Kniha může odradit počtem stránek, ale jednotlivé krátké kapitoly se čtou opravdu rychle. Samotný případ je samozřejmě velice zajímavý, ale mě osobně na knize zaujalo něco zcela jiného. Autor na případu totiž líčí jednu důležitou etapu novodobých dějin katolické církve a její boj proti modernitě v počáteční éře čtyř Piů. Katolická církev se tehdy obávala nástupu tzv. modernity a zahájila rozsáhlý ústup do bezpečí za pevné zdi klášterů a kostelů, přičemž jako odpověď na ohrožení ze strany sekulárních států (Francie) či většinově protestantských církví (Německo) nabídla odpověď v centralizaci papežské moci (tzv. ultramontalismus). Pro podporu papežského postavení zvolili obhájci papežské moci prvky typické pro barokní zbožnost a teologické argumenty inspirované sv. Tomášem Akvinským. S tím se pojil i nástup nové mystiky, která na rozdíl od středověké kladla důraz na materiální doklady (např. dopisy Panny Marie z nebes nebo manželské prsteny mystiček). Tím docházelo k ironickém spojení mystiky a vědeckého racionalismu 19. století.
Toto období dějin katolické církve je zajímavé, protože v současné době se církev snaží o zcela opačný způsob, jak se vyrovnat s moderním světem. Místo úniku za hradby je třeba se světem komunikovat a být mu pro jeho nestabilitu pevnou oporou. To neznamená se přizpůsobovat každému trendu, ale nelze utéct někam do hor a čekat až přejde potopa. Ultramontalismus sice ztratil svoje postavení po druhém vatikánském koncilu, ale touha se před světem uzavřít přetrvává koneckonců v každém z nás dodnes.

4 02.05.2022

Skvělé zakončení série o robotech. Strukturou se jedná o klasického Asimova. Malý námět - velký příběh. Děj je prokládán dlouhými rozmluvami a filosofováním o budoucnosti lidstva. Stejně jako v předchozích dílech se zápletka točí kolem nebezpečí degenerace lidstva, která probíhá na pozadí sporu mezi osadníky a vesmířany. Zatímco vesmířané degenerují kvůli přílišnému pohodlí a závislosti na robotech, osadníci mohou následovat stejný osud, protože nezdravě lpí na své domovské planetě. Závěr se hodně podobá konci série o Nadaci. Hlavní postavy jsou nuceny opustit nebo dokonce zničit to, co sami bránili a kdysi věřili. To vše pro dobro a budoucnost lidstva, která v průběhu dějin závisí na odlišných faktorech - nejprve je to Země, posléze Galaktická říše, posléze Nadace a nakonce Gaia.

4 22.04.2021

Při četbě románů pana Kaplického se člověk nemůže ubránit srovnání s dnes již bohužel více známějšími Vondruškovými romány. Upřímně si myslím, že Václav Kaplický by měl být první autor, jehož jméno se nám vybaví, když přijde řeč na dobrý historický román. Jeho příběhy jsou vyprávěny velice živě a vše, co jsem od Kaplického četl jsem přečetl velice rychle. Proto se ani v případě Táborské republiky nenechejte odradit sedmi stovkami stránek. Kaplického si dále cením pro jeho nenucenou archaizaci jazyka. Postavy mluví přímo úměrně době, v níž se příběh odehrává, ale zároveň srozumitelně a uvěřitelně. Dalším klad představuje autorova schopnost kombinovat historické a fiktivní postavy. Osudy obou druhů postav se sice kříží, ale opět se nejedná o nic násilného nebo stěží uvěřitelného. Co se týče historické přesnosti, tak je zapotřebí obdivovat autorovu péči s jakou shromáždil na šedesátá léta minulého století úctyhodné množství informací a historických pramenů. Samozřejmě, najedeme zde několik nepřesností (Jan Roháč a Hynek Ptáček nebyli příbuzní), ale na tehdejší dobu se nejedná o žádnou glorifikaci husitů, po vzoru Vávrovy trilogie. Komunistická propaganda se vždy těžko vyrovnávala s faktem, že hlasatelé křesťanského komunismu byli radikální táborští kněží, kteří se později stali prakticky pro všechny přítěží. Kniha správně vychází ze skutečnosti, že husitství bylo především náboženské hnutí, které nemělo v žádném případě za cíl odstranit feudalismus nebo zrušit vládu králů (ostatně, Husité z počátku nevystupovali přímo proti Zikmundovi). Druhý správný předpoklad představuje fakt, že cokoliv bylo učiněno Žiškou, Táborskými nebo křižáky se odvíjelo od Bible (založení Tábora, konec světa, utrpení, apod.) V knize se objevuje ve dvou případech určité zkreslení charakteru. Jan Žižka je zde vyobrazen jako ušlechtilý boží bojovník, kdežto Zikmund jako nevěrohodný a zlý král. Rovněž nebyl autor dle mého názoru férový vůči panu Oldřichu z Rožmberka, jednoho z největších politiků své doby. Samozřejmě, že myslel primárně na svůj vlastní prospěch, ale až do příchodu Jiříka z Poděbrad neměl v Čechách konkurenci. Příběh samotný popisuje nikoliv dějiny husitství, ale vzestup a pád města Tábora coby vysněné ideální křesťanské obce. Jako všechny podobné počiny, narazil tento projekt na sobectví, korupci a netoleranci svých zakladatelů. Ona myšlenka táborského komunismu v podstatě přetrvala pouze několik měsíců, posléze se město stalo novou vrchností a později královským městem, ačkoliv mnozí obyvatelé nedokázali pochopit, že doba se změnila a návrat není možný. Postava Vaška Bláznice nám zase ukazuje, že když nemůže být dokonalá obec, pak v ní nemůže žít dokonale čistý život ani jeho obyvatelé. Tímto problémem se zabýval už Platón a po něm arabští filosofové (al-Farábí a Ibn Bádždža), přičemž se všichni shodli, že dokonalá obec je možná pouze, pokud má pevný řád a dokonalé vůdce. Líbí se mi závěr Ibn Bádždži, který filosofy (tj. dobré lidi) neodlučoval od společnosti (stejně jako Vašek Bláznice chtěl žít čistý život mimo dění v obci), nýbrž jí měli být nápomocni a celá obec musí při svém úsilí o dokonalost spolupracovat... Budiž nám to ponaučením.

4 28.07.2020

Tento komentář se týká celé trilogie. Především je nutné zmínit, že se všechny tři díly čtou velice lehce a rychle s výjimkou několika málo pasáží. Příběh nám podává odpověď na dvě otázky, které si ve ST často klademe. Odkud pocházejí Borgové a co by se stalo kdybyby Borgové poslali armádu Krychlí do Alfa kvadrantu, jako jsme to viděli ve finále Voyageru. Zpočátku jsem se bál, že se bude jednat o megalomanskou slátaninu, na kterou jsme bohužel zvyklí z Discovery nebo Picarda. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Válka s Borgy probíhá uvěřitelně a má podobný nádech jako válka s Dominionem. Je dobře ,že knihžní série opustila megalomanský tón, na který jsme mohli vidět např. v knize Před zneuctěním. Charaktery jsou velice dobře napsané a to především Worf a doktor Ree. Naproti tomu nekteré tradiční postavy stojí spíše v pozadí (Picard nebo Troi). Jediný problém jsem měl s Ezri, protože se jedná o postavu, kterou jsme v knihách příliš neviděli a tudíž její přerod z trochu nejisté poradkyně v sebevědomou kapitánku působí poněkud uměle. Nicméně, jsem rád, že to zase nedopadlo jako se všemi předchozími borgskými invazemi, totiž, že Picard vše zařídí. V této sérii bojuje Picard nejenom s Borgy, ale také sám se sebou. Samotný vznik Borgů je ve třetím díle popsán velice sympaticky. Osobně jsem si představoval spíše civilizaci, která experimentovala s umělou inteligencí nebo kolektivním vědomím a vymklo se jí to z ruky. Nicméně spojení Caeliarů a lidí je také super nápad, přičemž toto spojení je prokládáno debatou posledních dvou Caeliarů o tom, jestli se mají řídit morálkou nebo chladnou logikou. Nejslabší díl z celé trilogie je ten první, protože vše se teprve rozehrává a čtenář příliš nechápe například smysl dějové linky posádky Columbie, na kterou jsem se mimochodem velice těšil. V prvním díle mě spíše nudila, ale v druhém je naprosto skvělá. Fanoušek Star Treku v ní nachází něco nového a tím myslím kapitulaci a odevzdání se osudu. Scény, kdy postupně umírají poslední přeživší z posádky Columbie, jsou opravdu dojemné, stejně jako vykoupení kapitánky Hernandezové ve třetím díle. Fanoušci Picarda budou trochu zklamáni, ale i když je v knize jeho charakter vystaven krizi identity a samotná postava musí překračovat svá morální přesvědčení, je s ním zacházeno s větším respektem a konzistencí než ve stejnojmenném seriálu. Celkově tedy trilogie stojí za přečtení a doufám, že následující díly se budou soustředit opět na něco jiného. Určitě mě bude zajímat, jak se otřese rovnováha sil v Alfa kvadrantu a jak bude vyřešena romulanské schizma.

4 18.06.2020

Tak tohle bylo opravdu hodně "na drogách". Styl jednotlivých povídek bych shrnul do následující situace. Ožralý dr. Who vás vezme na výlet do budoucnosti a na každé zastávce vám dá patnáct minut rozchod. Narážíte na 6. německou říši, podlidi, mutanty, vesmírné plachetnice, pátrače, zažíhače, draky nebo inteligentní kachny. Pokaždé, když se chcete zeptat, co to má všechno zmanenat, řekne dr. Who, na to nemáme čas, jedeme dál! Smith vytvořil rozhodně jednu z nejpozoruhodnějších vizí lidské budoucnosti, ale svoji sérii o instrumentalitě nepsal vždy s jasným plánem. Dlouhá doba a nekonzistentnost jednotlivých příběhů se na výsledném díle výrazně podepsala. Nicméně, to samo o sobě nevadí. Nemusíme mít přece pořád všechno do detailu vysvětlené. Autor měl výborné nápady a každou povídku si dokáži představit jako film, ale celou sérii rozhodně ne. Smithe rozhodně nepovažuji za nějakého zapomenutého génia, ale za svérázného autora, jehož dílo ovšem nebylo nikdy plně dokončeno (a je otázkou, jestli být někdy mohlo). Nicméně samotné povídky jsou čtivé (byť překlad kolísá) a až na pár výjimek stravitelné. Autor vždy načrtl zajímavý námět, ale někdy měl problém s dokončením (viz vzpoura proti čínským filosofům). Celkově je tedy dílo Cordwainera Smithe krásné spíše svoji nedokonalostí než geniálností. Knihu rozhodně doporučuji, ale čtenář musí mít vždy na paměti dobu vzniku a celkovou svéráznost autora.

4 04.05.2020

(SPOILER) Tento komentář bude trochu komplikovnější. Knihu bych hodnotil určitě lépe, pokud by neměla titul Star Trek. Nový ST (Discovery a Picard) naprosto opustily původní Roddenberryho vizi. Gener Roddenberry stvořil utopickou společnost, která se střetávala s nedokonalými mimozemskými rasami a právě na nich se tvůrce Star Treku snažil reflektovat problémy současného světa. Nicméně Federace měla sloužit jako vzor a naděje. Nehledě na krutost dnešního světa, lidstvo má naději stát se lepším a žít v Roddenberryho utopii. Každý ST přinesl naději a optimismus, postavy řešily morální dilemata a vždy se mohly spolehnout na pevnou oporu systému tj. Federace. Ačkoliv existovala selhání jednotlivců jako např. admirála Cartwrighta nebo admirála Leytona, systém reprezentovaný hlavními postavami (Kirk, Picard nebo Sisko) je dokázal zastavit. Dokonce i Kirk nechtěl pomoci Klingonům, ale naděje na mír a hlavně samotná Federace jej přesvědčila, aby splnil rozkazy. Co však vidíme zde. Picard, kdysi veliký učenec, kapitán a stratég je pasivní a slabá postava s naivními názory. Picard zná historii a dokáže si spočítat dopady svého jednání (např. když se rozhodl nezasahovat do klingonské občanské války). Tady ovšem dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým. Federace neboli společnost založená na míru, altruismu a spravedlnosti se promění v izolacionistickou a nihilistickou společnost během několika okamžiků. Tato instituce přežila mezigalaktickou válku s Dominionem nebo invazi Borgů aniž by změnila své ideály. V knize se to stane z velice chabých důvodů. Autorka je zkušenou spisovatelkou (napsala i několik ST románů), ale tady prostě pracovala se špatným materiálem. Nelíbí se mi současný pesimistický tón Star Treku ani jeho přibližování současnému světu. Nepotřebuji vidět současný svět v utopické společnosti. Rovněž nemám rád změnu jazyka. Důstojníci Hvězdné flotily, elita celé Federace, v celé knize jenom nadávají a mluví sprostě. Příběh v podstatě nepřináší nic nového, pouze vysvětluje (neuspokojivě ovšem) některé nelogičnosti v seriálu. Opět se tu setkáváme s neblahým elementem nového ST a to je přehnaná touha po korektnosti, tudíž každá významná postava je buďto homosexuál nebo tvrdá žena. Mužské postavy v této knize jsou buďto záporné nebo slabé (včetně Picarda). Kniha a seriál by se spíše měly jmenovat Raffi než Picard. Původní ST se snažil o to samé, ale činil to mnohem sofistikovaněji a nemusel diváky neustále upomínat na svůj záměr. Proč? Protože Fedrace a lidstvo v půvoním ST už tyto problémy neřešilo tak otevřeně, jelikož rovné zastoupení je v budoucnosti zkrátka standard a postavy tak musely vyniknout svým charakterem a nikoliv pohlavím nebo rasou. Celkově jsem z knihy zklamaný, jelikož celkem dobré pasáže nebo postavy jsou upozadněné (např. romulanský styčný důstojník nebo příběh romulanského astronoma na Romulu). Jsem ovšem rád, že pravý ST je uchovávan ve starých seriálech a knihách po Nemesis.

4 27.02.2020

Opět jsem se dostal do pasti, kdy nemohu dát 4,5. Každopádně kniha je napsaná velice nápaditě a bude srozumitelná jistě většině čtenářů. Velice oceňuji autorku za některé poznámky, jako například, že pochopení Mohamedova příběhu vede k lepšímu porozumění islámu, nebo že četba koránu bez dalšího studia nemá prakticky smysl. Sympatická je i snaha autorky nesoudit a nepouštět se do odborností, které sama nezná. Několikrát zdůrazňuje, že Mohamed byl člověkem své doby a samotný islám či spíše jeho geneze, není jenom dílem vytvořené za jeho života, ale i následující vývoj v době vlády prvních chalífů. Zajímavou částí děje představuje Mohamedův přerod z proroka (tj. jednotlivce) na instituci zmítanou různými tlaky ze všech stran. Všeobecně knihu doporučuji jako startovací četbu a jakýsi můstek k odbornější četbě. Pokud již máte základní znalosti o islámu, můžou vás některé pasáže trochu nudit, ale to je samozřejmě nepodstatná výjimka.

4 18.11.2019

2) Nyní k samotné knize, na kterou jak se zdá existují jenom dva radikální názory. Buďto se jedná o rasistický pamflet nebo geniální vizionářské dílo. Rozhodně nedoporučuji číst tuto knihu jenom proto, abyste si potvrdili svůj názor (ať už je jakýkoliv). Je kniha rasistická? Není. Je kniha geniální vizí, která se dnes naplňuje? Také ne. Kniha je především dystopie, v níž autor možná promítl svůj etnocentrismus. Kniha vyšla v době 1973, kdy svět opravdu šlo rozdělit na bohatý Západ a chudý zbytek (autor pro něj používá termín "proti-svět" - např.: "Avantgarda proti-světa, který se nakonec rozhodl přijít osobně zaklepat na brány hojnosti, ho prostě nesmírně zaujala". A to je právě důvod, proč se zdráhám tuto knihu na rozdíl od překladatelky srovnat s Orwellem. Orwell sice také jako Raspail ve své dystopii uchopil tématiku do extrému, ale udělal to způsobem řekněme "chirurgickým". On pracoval s technokracií, kdežto Raspail s kolektivním rasovým smýšlením (= davem či Šelmou, která chce zničit Západ). Důvod, přoč není tato vize tak stále aktuální jako Orwellova tkví především v tom, že autor si nepřipouštěl možný pokrok v onom chudém zbytku světa, který je dnes patrný (radikální snížení extrémní chudoby, zpomalení populačního růstu atd. - pokud si vezmeme Indii, která hraje v knize ústřední roli, tak od roku 1973 klesl počet dětí na ženu z 5,5 na 2,2, tedy téměř na hranici "replacement rate").
Nicméně samotný děj knihy mi přijde velice nadhodnocený. Je přímočarý a dosti předvídatelný. Upřímně jsem po přečtení byl hodně zklamán. Neustále jsem si říkal, tak tohle je ten opěvovaný román? Žádné zvraty ani překvapení. Dvě postavy neustále opakují, nedělejte to, zničí nás to. A na konci taky zničí. Konec.
Ano, můžeme obdivovat autorovu intuici, kdy například dobře odhadl, že papež z Jižní Ameriky bude zdůrazňovat spíše sociální témata, nebo místy přehnaná politická korektnost (viz rozhovor s naturalizovaným Indem), ale nedávná migrační krize ukázala, že politická korektnost zdaleka nepřevažuje v našem politickém prostředí (což je určitě dobře). Na druhou stranu všechny recenze sborově chválí autora za pasáž, v němž jsou děti ve školách nuceni psát o útrapách migrantů slohové práce bez jakéhokoliv kritického myšlení. Jsem povoláním učitel a nikdy jsem nic takového neudělal, naopak ve svých hodinách jsme analyzovali dopady migrace z jiných částí světa (ovšem za užití faktů, protože děti se musí naučit rozlišovat fakta od pocitů).
Raspail je bezesporu vynikající autor (jeho knihu Král Patagonský velice obdivuji), ale domnívám se, že označit knihu za rasistickou je urážkou autora, ale na druhou stranu její označení za vizionářské dílo, které se dnes naplňuje, je urážkou dneška.
K samotné eseji Big Other. Rozhodně nepřináší nic objevného. Autor se do jisté míry vypořádává s kritikou, která jistě nebyla úplně příjemná, ale další pasáže hraničí až s hraním si na mučedníka pomyslných zájmových skupin (Big Other).
Celkově tedy lze říci, že neexistuje nic jako kolektivní historická vina bílé rasy, na druhou stranu ovšem neexistuje také nic jako "bílé hodnoty". Máme sice stejnou kůži jako Mozart, da Vinci nebo Cicero, ale tutéž barvu měl i Hitler, Stalin či Caligula. Co z tohoto faktu máme vyvodit... absolutně nic.

4 12.08.2019