RobertRoberts komentáře u knih

Jůtuber je tvor zcela zbytečný a společnosti nic nepřinášející. Stydím se za současnou generaci těchto idiotů..

Lída Baarová měla v sobě zvláštní kouzlo. Kamkoliv totiž vešla, všechny ženy v jejím okolí přestaly jakoby náhle existovat. Za první republiky se o ní v Čechách také říkalo: „Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové."

Pohled na život kdysi populární umělkyně je hodně rozporuplný. V časech, kdy v koncentračních táborech umírali milióny lidí se důvěrně stýkala s jejich vrahy, z kterých si mnozí vysloužili všeobecné opovržení a jako zločinci stanuli před norimberským tribunálem. Na straně druhé Lída Baarová však nikomu vědomě neublížila i když by jí zřejmě stačilo zmínit se byť jen slovem. Zlom v jejím životě přišel v roce 1945 po neslavném konci Hitlerovi Třetí říše a zániku protektorátu Čechy a Morava. V dubnu utekla do americké okupační zóny v Německu, avšak američané ji vydali příslušníkům česko-amerického oddílu generála Bohuslava Ečera, který v tehdejších okupačních zónách pátral po válečných zločincích. Herečka byla po řadě nekonečných výslechů obviněna z velezrady a tak se z hvězdného nebe ocitla rázem doslova v bahně. Netýkalo se to však jen Lídy Baarové. Herečka Adina Mandlová za svého života vyprávěla, že kdyby tenkrát neskončila ve vězení, tak by ji rozzuřený dav doslova zlynčoval. V Praze např. tehdy dav gardistů vlekl po Národní třídě režiséra Svitáka. Jakási žena vykřikla, že je vrahem Karla Hašlera, a během pár okamžiků byl rozlíceným davem ubitý k smrti. Dlužno podotknout, že to byl nacista, který se přidal k NSDAP.

Její životní příběh zasazený do doby ve která žila mne doslova fascinoval. Tím nejpodstatnějším pro mě však zůstává to - že ať už se o ní říkalo cokoliv, ať už měla okolo sebe jakékoliv lidi, včetně Hitlera, Goebbelse, či Himmlera, nebo Göringa, tak Lída Baarová fakticky nikdy nikomu neublížila. Nebyla to žádná kovaná nacistka, která by byla schopná někoho udat. Ostatně když byla na konci roku 1946 propuštěna z vězení, naše úřady toto museli konstatovat. Jednoduše řečeno - nikdo jí nikdy neprokázal udavačství, podporování nacismu ani spolupráci s gestapem. Lídu Baarovou bychom neměli soudit, ale snažit se ji především pochopit! A mnohé k tomu snad přiměje právě tato skvělá kniha.

Omámená slávou doplatila dle mého názoru na svou naivitu, nezkušenost a mladost. Vždyť tehdy jí bylo pouhých jednadvacet let..

„Milovala jsem zločince, ale to přece ještě není zločin."

14 20.01.2016

Baudelaire je jako touha žít a zemřít v jedné minutě. Je jako něco co křísíme každé ráno, jako pravda a spravedlnost, touha a chtíč, jako vítězství i síla; a všechno co najde dokáže sesbírat ze země, chrstnout lidem do tváře a přitom se tváří jako pravá ruka Šalamounova. Je však i prokletí, ponížení, marnost a hanba. Je jako náš svět, tak půvabně odporný až člověk přestává dýchat.

Přijde čas kdy dekadence tohoto básníka bude tím nejkrásnějším na světě..

14 14.09.2015

Díky Bohu, že se mi tato kniha dostala do ruky jako půjčená od kamarádky (která zřejmě žije v domnění, že jsem po dvojité lobotomii) a nikoliv jako koupená za mé vlastní peníze, protože bych byl dlouho nasrán sám na sebe, za jaký paskvil jsem to vyhodil dvě stovky a nehodil je raději do futrálu bezdomovcům před Kauflandem! Za mě je to jednoznačně jedna z největších hovadin, která se mi dostala do ruky. Dobře, myšlenky jsou možná v jádru dobré, ale je to tak hrůzostrašně napsané a podané, až se mi z toho chtělo zvracet. Autor si snad musí myslet, že čtenář jeho knihy je dement, když tytéž věci a myšlenky v knize opakuje defakto stále dokola. Celkově jde o stylisticky uboze napsaný rozhovor dvou chlápků, kde jeden z nich prezentuje ty “duchovní“ hodnoty a ten druhý na každou jeho větu reaguje jako Horst z teleshopingu a primitivně se diví každé banalitě. Prostě stupidní až běda. Tohle není ani zdaleka literatura, tohle je sračka, která navíc nemá s východním moudrem pranic společné..

To mám zřejmě za to, že nečtu anotace: "Tato úchvatná knížka, která přináší potěšení i poznání, jak se o ní vyjádřil Paulo Coelho, byla přeložena do třiačtyřiceti jazyků a inspiruje miliony čtenářů na celém světě."

Každý zřejmě tuto knihu Silvie Plath začne číst s pocitem, že jde v první řadě o básnířku. Což je samozřejmě pravda, ale byla to také vybroušená mozkovna s nadprůměrným IQ a sledovat její doslova nezadržitelně řítící se vlak úvah, názorů a myšlenek je hodně náročné. Kniha má poměrně jednoduchý děj a o to větší důraz klade autorka na emoční stránku svého díla. Její schopnost výstižné metafory je zachycená už v názvu díla - pocit, že je uvězněná pod skleněným zvonem, který v průběhu děje náležitě rozvíjí. A rozhodně bych litoval, kdybych si nechal ujít byť jen její pasáž o smyslu básní v lidském životě:

"Esther, víš, co je to báseň?"
„Ne, co?" já na to.
„Smítko prachu."
A sotva se začal usmívat a tvářit se pyšně, odvětila jsem: „To jsou i ty mrtvoly, co pitváš. To jsou i ti lidé, co si myslíš, že je léčíš. Jsou jenom prach a prach. Dobrá báseň podle mě vydrží mnohem dýl, než sto takovejch lidí dohromady. Lidé si je můžou zapamatovat a v duchu opakovat když budou nešťastní, když je bude něco bolet nebo když nebudou moci usnout."

A i tato kniha je takovým smítkem prachu, které vede alespoň k částečnému pochopení ženy tak zranitelné a sebedestruktivní, jakou byla Sylvia Plath.

12 18.03.2015

Chris McCandless dokázal překročit vlastní hranice a splnit si své sny bez ohledu na jejich následky. Udělal to, o čem většina lidí jen sní a nebo tlachá v hospodě u piva! Ukázal záda civilizaci ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho budoucnosti, nepodlehl vábení konzumní a plastické společnosti, dokázal opustit vyšlapané cesty a vydal se strastiplnými chodníky prvních průkopníků. A i když jeho únik skončil tragicky, má můj hluboký obdiv za to, že přetvořil své sny ve skutečnost. Tato kniha je oslavou života, je o překročení vlastního stínu a zbavení se okovů civilizace. Říká nám, že i když zdánlivě nemáme na výběr, vždy existuje možnost volby a je jenom na nás, jakou cestou se vydáme a že i dnes je možný návrat k přírodě, jen nesmíme zapomenout, že jsme sice její součástí, ale nestojíme nad ní! Podcenění její síly se totiž většinou rovná ztrátě vlastního života.

Ironií se mi zdálo být, že Chris nejprve společnost odsuzoval, uvědomoval si její negativa, ale později si na svých cestách díky své přátelské povaze vytvořil mnoho silných přátelství. Ale mám za to, že to bylo tím jak postupem času zrál. Nakonec si uvědomil, na samém sklonku svého života, že "Happiness is only real when shared", tedy že - Štěstí je jen tehdy skutečné, je-li sdílené!

btw: Kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo se nebojí měl by vědět, jak v lese přežít. Kde je autobus, tam totiž bude pravděpodobně i cesta...

11 29.03.2015

S hodnocením této knihy jsem poněkud v rozpacích. Autorka mi připomíná našeho věhlasného “kuchaře“ Babicu (ten je mimochodem schopný umíchat i Ebolu), který se rozhodl, že uvaří své nejlepší jídlo, které bude hodno minimálně jedné Michelinské hvězdy! A chce toho dosáhnout tak zoufale moc, že do jednoho hrnce nahází všechno co najde v kuchyni a jejím nejbližším okolí - nebo ještě dál. A stejně tak milá paní Barbery nahází do toho svého hrnce plno odkazů na francouzskou, americkou, ruskou či japonskou kulturu - od skladatelů, spisovatelů, přes filmy až po básnické haiku. Jenže stejně, jako z Babicova tak i z jejího hrnce nevzejde v tomto případě i při sebelepší snaze nic jiného než guláš. Prachsprostý, obyčejný guláš, kterým pokud někdo bude chtít zaujmout mne, tak má jednoduše smůlu. Pokud budu mít opravdu hlad tak si ho dám, ale o nášup si rozhodně neřeknu. A na mém nevalném úsudku o jeho kulinářském umění už vůbec nic nezmění ani nevábně vypadající dezert z pytlíku ozdobený šlehačkou ve spreji, který v tomto případě zastupuje onen kýčovitý příběh s ještě kýčovitějším koncem. Dvě hvězdy za snahu, ale určitě ne Michelinské. Navoněná bída.

11 25.03.2015

Tahle utlá knížka by měla patřit mezi základní literární díla z nacistických lágrů a to z vícero důvodů. Například pro svou stručnost a jednoduchost. Především však z důvodu, který vyslovuje její podtitul „Psycholog prožívá koncentrační tábor.“ Jak píše Frankl jsou dva druhy čtenářů: ti kteří koncentrák přežili a ti ostatní! Kniha by mohla být pro obě tyto strany naprosto zbytečná: ti první přeci všechno zažili na vlastní kůži a ti druzí to stejně nebudou schopni pochopit. A právě proto se Frankl rozhodl psychologicky objasnit to, co v koncentračním táboře prožíval běžný vězeň, přičemž si to většinou neuvědomoval, a zároveň popsat jeho prožitky tak, aby tomu mohl porozumět i ten, kdo tuto zkušenost nemá.

Každého kdo knihu přečte, dotkne se nejen realita koncentračních táborů, ale zřejmě to zasáhne i jeho vztah k vlastnímu životu. Frankl dokázal v lidském pekle vydestilovat nejzásadnější myšlenky o lidské podstatě, které mají univerzální platnost a zároveň se mu podařilo zprostředkovat děsivou skutečnost těchto lágrů. Šokující je například to, že holokaust ve své nejtvrdší formě nebyl uzavřený plotem z ostnatých drátů - k vězňům se v podstatě stejně přistupovalo i za zdmi tábora, když pracovali pro stavební firmy od kterých se jim dostávalo jen minimum “stravy“ v očekávání vysokého pracovního nasazení. Frankl se také zmiňuje o psychologii sadistických dozorců, kápů a udavačů. Čtenář také možná přijde na to, že my všichni, ať už si to připouštíme nebo ne, žijeme v perspektivě koncentračních táborů..

Tím nejpodstatnějším a nejobdivuhodnějším na celém příběhu se mi však jeví to, že po skončení války netoužil po pomstě (i přes všechny ty hrůzy kterými si prošel, i přes všechno co mu válka vzala a způsobila) a sformuloval svou filozofii naděje, víry a smyslu života za každých okolností! A o tom je tato kniha především!!

-----

“Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“

“Korunován je prožitek navrátilce líbezným pocitem, že se po všem tom protrpěném už ničeho na světě nemusí bát – ničeho, kromě svého Boha!“

11 19.03.2015

Rusové jsou zvláštní národ. Žijí na dohled Evropanům, ale nejsou to Evropané. Jakoby to byl úplně jiný světadíl, jiná planeta. Indoktrinace, útlak, bída, vodka... ale také vyjímečná literatura, filosofie, umění... Jakoby lidé potřebovali k rozmachu a prosperitě tíživé životní podmínky. Možná, že pernamentní tlak podporuje kreativitu a pohodlí přesný opak? U mě rozhodně ano.

Většina z nich žije v nouzi a přesto Putina milují. Ptáte se proč? Dal lidem pocit, že všichni do jednoho jsou součástí velkého Ruska! A také ukázal prstem na nepřítele.

Světlana Aleksijevič nezatěžuje vyprávění lidí vlastními interpretacemi. Je to sentimentálně rozcítěné (za Sovětského svazu jsme byli všichni stejní, mluvili jsme jedním jazykem...), děsivé (z lágrů se vraceli, tedy pokud se vraceli, lidské trosky), zmatené (nechápu tenhle nový svět), bolestné, smutné, tragické. Konec rudého člověka je krvavý, stejně jako jsou krvavé jeho dějiny. A z této skrumáže rozmanitých osobních zážitků a emocí proniká na povrch jeden obzvláště děsivý fakt: vždyť tento národ je traumatizován celá staletí - v podstatě od svého vzniku!! Rusko je doslova krví a represemi prosycená zem a my můžeme děkovat Bohu za prozíravé a umírněné panovníky jakými byl Karel IV a další. Ale lze nazývat štěstím, že například díky informační globalizaci můžeme namísto řešení vlastních problémů pohodlně řešit ze svých obýváků problémy jiných lidí, jiných kultur a krajin? A naivně věřit, že je skutečně řešíme? - od utečenců přes ruskou duši, americkou kriminalitu, islámské náboženství, Sýrii... až po děti nějaké paní Novákové kdesi v Norsku.

Já především věřím, že stále budou existovat a to na všech úrovních společenské hierarchie i lidé s ochotou, schopností a možností konat i proti většinovému názoru. Jinak by demokracie byla dlouhodobě neudržitelným stavem společnosti. Existovat autority, ze kterých je cítit síla a současně jakási rodičovská laskavost - neboj, i ty si já! Protože to právě oni formují podobu demokracie ať už pozitivně či negativně.

---

„Neustále mluvíme o utrpení. Je to naše cesta poznání. Lidi ze Západu nám připadají naivní, protože nestrádají tak jako my, mají na každý neduh nějakou medicínu. Kdežto my jsme seděli v lágrech, za války jsme zemi poseli svými těly, holýma rukama se přehrabovali v jaderném palivu v Černobylu. A teď sedíme v troskách socialismu. Jako po válce. Jsme tak ostřílení, tak omlácení. Máme svůj jazyk. Jazyk utrpení.“

10 24.06.2016

Nietzsche má velmi osobitý styl na který je potřeba si zvyknout, a pokud se to člověku nepodaří tak tuhle knihu jednoduše nepřečte. Ale pokud se to podaří - bude to pro vás naprosto skvělé čtení. Kniha tedy rozhodně není pro všechny! Jde o intelektuální četbu a na pochopení této knihy je potřeba mít za sebou víc než jen filozofickou propedeutiku. Myslím také, že pro podrobnější informace a fakta, která mohou podmínit úhel pohledu na toto dílo, je potřebné přečíst si minimálně stručný Nietzscheho životopis. Nejenže hodně prozradí, ale také vám napoví, za jakých podmínek a především za jakého duševního rozpoložení svá konkrétní díla napsal.

Předpoládám, že silně věřící člověk s ní může mít určité problémy. Kniha působí silně náboženským, ale zároveň i protináboženským tónem a celá je zpracovaná způsobem, který v člověku nechá vyklíčit hluboké otázky o životě. Vyjadřuje jeden z vrcholů lidského myšlení a je nabitá takovým nábojem jako málokterá jiná kniha.

Doporučuji všem, kteří knihy jen nekonzumují, ale nechají se jimi měnit..

10 03.03.2015

Pokud čekáte knihu plnou zvrácené erotiky budete zklamáni, žádné oplzlosti se nekonají - jen šíleně zvláštní perverznost a láska. Příběh je napsán s lehkostí která vás pohltí a ocitnete se tak v hlavě člověka, který bojuje proti svým démonům. V průběhu čtení pocítíte každé jedno rozhodnutí Humberta a na vlastní kůži prožijete jeho radost i bolest. Budete cítit každou jeho výčitku a strach, nikoliv však z toho, že ho potrestají, ale že ji jednou navždy ztratí. Napříč knihou, napříč Amerikou se ztratíte v hlubinách Humbertovi lidskosti. Chvíli budete nenávidět jeho, jindy naopak nenávidět ji. Ano, tohle všechno ve vás dokáže Nabokov, doslova mistr psaného slova vyvolat. Co víc dodat. Snad jen čtěte a prociťte tu bezmeznou bezmocnost ve vzduchu..

8 25.10.2015

Tak tohle byl opravdu monumentální blábol. A to ještě o třídu větší než „Mnich, který prodal své Ferrari!“. Kniha o sobě hrdě hlásá, že je postavena na moudrostech starých Toltéků což má ovšem zcela zásadní vadu. Existenci oněch údajných Toltéků totiž nikdo nikdy věrohodně neprokázal! Je tedy postavená na lži a výmyslech, kterými se někdo snaží oblbovat lidi na celém světě a to i přes to, že sama razí upřímnost a nelhaní. V zásadě tedy jde jen o komerční mýtus jehož cílem je vydělávat peníze. Miguel Ruiz je prachsprostý podvodík podobně jako Jaroslav Dušek, kterému z toho navíc hráblo v makovici.

Toltékové a obzvláště tato kniha je taková kytara pro ty, kteří si chtějí zašukat, ale nemají hudební sluch..

“Tajně a skrytě
ty mě máš ráda,
já tebe rád:
až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
obleče druhý smuteční šat?“

8 14.01.2015

Hana Andronikova patřila bezesporu k nejtalentovanějším českým spisovatelkám a je ohromná škoda, že svůj boj se zákeřnou nemocí nakonec prohrála. Možná měla trochu více spoléhat na moderní medicínu, než na Šamany skákající okolo ohně kdesi v bohem zapomenuté Peruánské džungli.

Především je téměř k neuvěření, že jde o autorčinu prvotinu. Pozornost si zaslouží zejména fakt jak věrohodně, poutavě a přitom nenuceně dokázala autorka popsat a to poměrně často v této knize vyskytující se geografické, umělecké či jiné reálie z různých koutů světa, nebo naopak její až do morku kostí mrazivý popis hrůz a zvěrstev odehrávajících se za 2. světové války, kdy autorka popisuje všechny tyto okolnosti jakoby si jimi prošla na vlastní kůži ač samozřejmě nemohla. V celé knize navíc nenajdete ani jen náznak povrchnosti, nýbrž jen kopu čiré a ryzí lidskosti, která z hlavních hrdinů doslova prýští a to i v situacích, které si dnes jen stěží dokážeme představit. Mohu vám slíbit, že ještě douho po přečtení ve vás bude ona nezměrná lidskost rezonovat. To celé navíc zahalené v nezaměnitelném básnicko lyrickém hávu. A nejenom toto dělá tuto knihu tak skvělou a nezapomenutelnou..

Příteli, z jakých jdeš k nám zemí?
Který vítr mám proklínat?
Mít s tebou román nechce se mi.
Máš černou krev a loupíš rád.

Z tvé černé vatry každou chvíli
v dívčí zrak jiskra dopadne.
Tvůj zájem, příteli, je milý -
a stejně milé je mé ne.

---------

Dvě slunce chladnou - slituj se, slituj Pane!
To jedno na nebi, druhé v mé hrudi plane.

Já z těch dvou sluncí - odpouštím si
svou vinu? -
já z těch dvou sluncí šílím a leta hynu.

A obě chladnou - už hřejí jen skromně -
a první zchladne to, ve kterém je víc ohně.

6 23.08.2016

Kniha je doslova kopancem do rozkroku, bleskem z čistého nebe a ledoborcem pro moralistické a zapšklé odsuzovače sexu v literatuře. Jde nejenom o erupci živelnosti, nevšední radosti ze života, nespoutaného života, oslavu sexuálních radovánek, ale i o vyjádření lidskosti a její slabosti člověka žijícího na okraji společnosti v sevření zavšivených hotelů, pronájmů u přátel, hladu, strádání a odříkání. Zavítáte s ní do světa prostitutek, smradlavých pajzlů, laciných restaurací a nahlédnete do zrcadla tehdejší Paríže v meziválečném období.

Bohémský život umělců přicházejících do této Mekky umění je jitřením jejich ran, neduhů, zvrhlostí, rouháním a propíráním vlastní sexuality na okraji společnosti. Kniha vám předestře život umělecké smetánky, převážně Žido Američanů s důrazem na jejich tělesné potřeby, ruku v ruce s živočišným nutkáním ukojit své základní pudy. Dělá to však tak vnímavě a erudovaně, že budete mít z tohoto nevšedního stylu psaní blažený pocit, že jste cosi promeškali a doba, kdy Paříž byla městem kavárenských literátů, sochařů, malířů a ostatních umělců je nenávratně pryč. Přesně ta doba kdy Paříž připomínala noblesní kurvu - z dálky vás okouzlí a vy už se nemůžete dočkat kdy ji padnete do náruče. Za pár minut vás však zaplaví prázdnota a zhnusíte si sám sebe, jakoby vás někdo podvedl!

Pokud tedy máte chuť na vyburcování vaší fantazie až do krajnosti, ale i na poetické úvahy od náboženství až po přerozdělení moci ve světě, pokud toužíte nasát atmosféru meziválečné Paříže, nenechte se zmást zdánlivou obscéností za jakou byla kniha označovaná a určitě si ji přečtěte..

btw: ohodnotit tuto knihu odpadem může snad jen duševně zaostalý a pomatený vyznavač kultu Moudrostí starých Toltéků..

„Ty, Táňo, jsi můj chaos. Proto zpívám. A tím, kdo umírá, vlastně nejsem já, ale svět, který se svléká z kůže času. Pořád ještě žiju, kopu v tvém lůně, do nějž chci vepsat skutečnost.“

6 20.06.2016

Bílé noci v sobě obsahují zvláštní atmosféru snu o štěstí, atmosféru snu fantastického a mámivého, jako jsou ony noci samotné. Je to skutečná báseň v próze, z které sálá lítost za pravým životem kterého jsou lidé zbaveni a byl jim nahrazen neplodným, samotářským sněním. Je to vyprávění o hluboké abnormálnosti a zvrácenosti podobného snění, o potlačování skutečného života a také o tom, že je nemožné, aby se romantický snílek vrátil ke skutečnosti. Byl to také kouzelný obraz dívky, plné života a lásky, která zůstává jen marnivým přeludem, který onoho člověka na chvíli zlákal. Autor jakoby říkal: Jak krásný je život na zemi, kdyby všichni lidé byli tak dobří, něžní, lidští a milující až k sebeobětování, jako moji hrdinové..

„A znovu se ptáš sama sebe: Co jsi udělal se svými nejlepšími lety? Kde jsi pohřbil svůj nejlepší čas? Žil jsi či nežil? Pohleď, říkáš si, pohleď, jak svět vychládá. A léta uběhnou a za nimi přijde chmurná opuštěnost, o holi přijde třaslavá staroba a za nimi teskníce žal. Vybledne tvůj fantastický svět, odumřou, povadnou tvé sny a opadají jako žluté listí se stromů. Ó, Nastěnko! Bude tak smutné zůstat samoten, naprosto samoten, a nemít ani čeho litovat - ničeho, vůbec ničeho - protože všechno to, co jsem ztratil, všechno to, všechno nebylo než hloupá kulatá nicka, bylo to jen snění!“

6 22.03.2015

Směrem od první k poslední povídce se jejich hrdinové stávají stále více protřelými, oprýskáni neustálými souboji sice s menšími nadějemi, ale stále větším stoicismem a také cynismem. Emil Hakl, vrah přebytečných slov, nakrájel své příběhy na stejně velký tvar hovězích kostek - všechno ze stejného masa jednoho chlapa, který se pomalu vaří do finální podoby osamělého pozorovatele života. Hakl váží každou svou slabiku a rytmus svých povídek jako básník kterým nakonec také je. Buší do čtenáře jako Héfaistos do kovadliny, ale jakmile má chuť tuto drsnost vyvážit, vystřihne momentku nebo perspektivu detailu přírody, hospody, případně vám naservíruje homeopatickou dávku lásky. Anabáze hrdiny začíná výpravou do socialistického Bulharska, naplánovanou jako lék na ochladlé mladé manželství, hop nebo trop, či spíše trop v jasné ofenzívě. Neschopnost zvládnout každodennost se nezlepšuje. A tak utíká se spacákem do přírody trochu hledat sám sebe, jenže v lese je všechno možné jen ne jeho pravé Já. Opakuje se motiv vztahových trojúhelníků, dále na parníku potkává podobně životem omletého přítele, který má místo nefunkčních vztahů dysfunkční a jelikož je těžké vybrat co je lepší, bude nejlepší na to přidat nějakou tu lysohlávku.

Někteří muži, kteří jako mladí či už dospělí zažili změnu režimu si sice vychutnávali tu divokokou a free atmosféru let devadesátých s následně pocítěným kapitalismem, ale nezapadli, nenaskočili do onoho vlaku s názvem Bohatý do rakve. Možná na to neměli schopnosti, možná žaludek, snad odvahu. Uvízli ve vlastním mikrokosmu svých kamarádů, ohlušujíc se alkoholem, jídlem, ritualizovanými řečmi o všem a o ničem, sem - tam ještě zkoušejíc štěstí u žen, ale většinou už jen pozorujíc všechno z dálky. Filosofové a lůzři..

Vypravěč tvrdí, že není na útěku, ale na ústupu. To dělají podle přísloví ti moudřejší. Přežívá stěží sám, sotva vydělá na nájem a pivo a neumí zabezpečit dítě, které cestou někde vyprodukoval. Muži Emila Hakla jsou však rádi tací jací jsou. Mají hluboko do kapsy, jsou trošku osamělí, svobodní outsideři, avšak volní jako ptáci. To, jak jejich život vypadá není ranou osudu, je to jejich vlastní volba. Nevyhovují jim trvalá pouta a platí za to samotou. Pocit, které jedny děsí jim přináší úlevu a klid. Jestliže jsou sami, nemůžou nikoho zklamat.

Uznávám, že tato kniha je především pro Husákovy děti, ale musím se smát dnes náctiletým pipinám či nagelovaným blbečkům, kteří tuto kniho kritizují a bagatelizují. Zůstaňte raději dál u svých Harry Potterů a Padesáti odstínů šedi, protože kdo nezažil - nepochopí a vlastně ani neví o čem se v této knize píše. Hovězí kostky jsou totiž především generační výpovědí! a na poměry české literatury napsány hodně slušným nadprůměrem..

6 20.03.2015

Příběh francouzského mima českého původu Jana Kašpara Deburaua, přináší nejen zajímavé reálie ze života Paříže v období napoleonských válek, ale je i poutavým obrazem životní pouti hledajícího a po lásce toužícího člověka, který byl v období útisku i poslem naděje. Knihu nakonec hodnotím plným počtem i když ještě pár stran před koncem jsem byl rozhodnut “pouze“ pro čtyři hvězdy.

„Jejich čtyřikrát devět franků, jež se rozhodli platit tak dlouho, než ho divadelní svět objeví a porozumí mu, zachránilo divadlu Kašpara Deburaua. Jejich čtyřikrát devět franků, které každého devátého zazvonily v Kašparově v kapse, umožnily mu žít a hrát.“

6 16.03.2015

Dopisy Mileně jsou plné lehkosti, humoru a nadhledu, a to i přes to, že je Kafka napsal v době kdy trpěl nevyléčitelnou tuberkulózou. Vysmívá se v nich sám sobě, své nemoci a také smrti způsobem jemu vlastním. Je v nich však především mužem dvořícím se ženě kterou nadevše miluje a snaží se ji zároveň i pobavit. Onou ženou byla Milena Jesenská, Kafkova životní láska, intelektuálka, překladatelka některých jeho děl do češtiny, ale také vdaná žena, která nakonec zemřela pár let po něm v koncentračním táboře Ravensbrück.

Kafka píše své dopisy s neuvěřitelným šarmem, nalézá v Mileně obrovskou oporu, milující ženu a také svého nejintimnějšího zpovědníka. Zároveň v nich odkrývá své nejjemnější pohnutky vlastní mysli a bojuje se svými city, které jsou pro něj za všech okolností ve kterých se oba nacházejí téměř nesnesitelné. Psaní milované ženě se kterou se ve skutečnosti setkal jen dvakrát mu však navzdory tomu dává sílu dál žít a bojovat se svou nemocí. A i přes tuto svou nemoc a bezútěšné pobyty v nejrůznějších sanatoriích nikdy neztratí svůj smysl pro humor.

Současně však na Milenu naložil neuvěřitelnou existenční tíhu a to nejenom díky svému váhání a strachem před jakoukoli pevnou vazbou, ale také proto, že byla vdaná za Ernsta Pollaka. Navzdory tomu, že ji její manžel zanedbával a byl ji prakticky celé jejich manželství nevěrný, ona na něm byla zcela závislá a odmítala ho opustit. Za jeho slovy je také i díky tomuto faktu mnohdy cítit zoufalství a úzkost. Velmi často se ji také snaží od sebe odradit, je tady jeho nemoc, jejich věkový rozdíl - On má 38, Milena 24, navíc on je žid a ona křesťanka, žijí v rozličných finančních poměrech a jejich okolí jim také příliš nežehná. Milena Jesenská se paradoxně se svým manželem rozešla krátce po Kafkově smrti!

Dopisy Mileně jsou příběhem velké lásky, kterou přerušila smrt a také dramatem závěrečné etapy života Franze Kafky. Dle mého názoru patří k tomu nejkrásnějšímu a nejpravdivějšímu ve světové literatuře a stávají se tak jednoznačně tím největším literárním pokladem v mé knihovně ke kterému se budu často a velmi rád vracet..

6 16.02.2015