RobertRoberts
komentáře u knih

Knihu Navzdory básník zpívá jsem dočelt nedávno a bylo to zatím mé první setkání s tvorbou paní Loukotkové. A nebojím se říci, že jsem byl knihou doslova unešen. Dokázala popsat nejenom krásy, ale i hnusy a celkovou atmosféru tehdejší Paříže s veškerou její vůní, ale i zápachem tak neuvěřitelně, že jsem měl pocit, že jsem tím doslova nasáklý. A přitom zcela nenásilně, kdy čtenář hltá každé její slovo. Měl jsem při čtení pocit, že nečtu knihu, ale prohlížím si namalované obrazy. A k tomu všemu básně Francoise Villona! Bezesporu jedna z nejlepších knih které jsem kdy četl a určitě s paní Loukotkovou jako autorkou nekončím!!
btw: A Kateřina? Do té bych se určitě zamiloval také i přesto, že to byla mrcha. Mrchy já rád..

Rodná vlast hlavní hrdinky Alji je zničená, zalitá krví a přesycená nenávistí k lidem jako je ona: „Žádný buržoazista nesmí zůstat naživu. Postřílíme vás jako psy i s těmi vašimi bílými límečky, vy svině inteligentní,“ tlumočí revoluční filosofii ruského lidu jeden z komisařů, bývalý řezník, který hlídá dobytčí vagóny třetí třídy se zamřížovanými okny. V tomto provizorním vězení při nekonečné cestě na Sibiř uz všichni ztrácí i poslední zbytky lidské důstojnosti a pak, na konečné v Omsku, přicházejí i o zbytky svobody.
Alja má však ještě dostatek sil, aby zaznamenávala do svého deníku události, které se vzpírají její citlivé duši, avšak vůči kterým už začíná být imunní. Když se poprvé setkala se smrtí, otřáslo to s ní. Když později vidí sadistické mučení a veřejné vraždění lidí, které znala, děsí ji to. Bezmocně se ptá: „Bůh dal lidem život, úžasný, ale krátký. Proč lidé chtějí uloupit jeden druhému něco, co se nedá nikdy vrátit zpět?“ Tento její deník se později stane jedním z nejdojímavějších a nejvíce autentických svědectvích bolševického teroru.
Kniha je reálným obrazem světa, který si dnes můžeme jenom představovat a ocitnete se s ní u zrodu režimu, který změnil životy miliónů lidí. Bylo velmi zajímavé a poučné číst knížku, která je v Rusku stále zakázaná a která sloužila nacistickému Německu jako propaganda vůči Rusům a která je také šokujícím a mrazivým svědectvím doby, v které jsou pošlapávány základní lidské hodnoty, vzdělání a pravda..
„Už si neumíme ani představit, jaké to je mluvit jinak než šeptem, uléhat ke spánku bez oděvu, jaké to je přežít třeba jedinou minutu bez strachu, že nás někdo zastřelí. Copak jsou ještě na světě lidé, kteří jedí bílý chléb a cukr, skutečný bílý cukr?“
„Ještě je tady Rusko. Stále ho miluji i když mu už nerozumím.“


Největším problémem této knihy je to, že se až zoufale snaží podobat té první. Nedá se říci, že by Jonasson ztratil svou bohatou fantazii a humor, občas se při čtení i zasmějete, kniha vás dokáže trochu vtáhnout do děje, překvapit i vytvořit jakési napětí. Ale suma sumárum jde stále jen o slabý odvar jeho debutové knihy a čtenáři nezůstává nic jiného, než jen neustále srovnávat.
Zatímco však Stoletý stařík byl napsán z čisté radosti, Analfabetka je napsána podle šablony - stoletého staříka zde nahrazuje geniální děvče ze slumu, místo slona je tu atomová bomba, nákladní auto nahradil autobus a nakonec dojde i na konfrontaci s představiteli moci a zákona, neboť hlavní hrdinové se samozřejmě pohybují na jeho hraně. A to je největším problémem této knihy. Snaží se připomínat Staříka - ať už celkovou stavbou knihy, humorem, nečekanými zvraty, neobvyklými situacemi či výskytem důležitých a významných osobností.
Autor v knize opakovaně předstírá humor, který už vtipný není, a po přečtení si čtenář uvědomí, že to už tady vlastně bylo, že to celé je pouze a jen opakovaný vtip..


Do letošního roku jsem si mimo jiné slíbil, že dám šanci i autorům, kterým jsem až do této doby nevěnoval příliš velkou pozornost. A to těm českým. Náhoda tomu chtěla, že jako první se mi do ruky dostal soubor těchto krátkých povídek od pana Škvoreckého a musím říci, že to byl vstup na pole české literatury se vší parádou. Tak citlivě a lidsky napsané příběhy obyčejných lidí navíc poznamenaných válkou se totiž jen tak nevidí. Tento úryvek na který hodně dlouho nezapomenu (jestli někdy vůbec) jest toho snad důkazem:
„Šla jsem,“ vyprávěla, „a najednou proti mně jde Andula Malinová, holka, s kterou jsem chodila do školy. Hnala se jak splašená, s deštníkem, a v ruce držela Kinorevui. Asi na rande. A já do koncentráku. Ona do bijáku, já do koncentráku, víš, Danny, já jsem najednou — a proč já? Proč já? Proč ne Andula Malinová? Chtělo se mi otočit se a jít taky. Ani ne na rande. Domů. Do toho našeho zasmrádlýho, ponurýho bytu, kde se jenom fotr potil strachem. Ale ne tam. Ale sotva mi to projelo hlavou. Věděla jsem, že prostě musím jít do koncentráku, i když Andula Malinová může jít na rande, že já musím do koncentráku a ona ne, protože takhle to na světě je, vždycky jeden jde na rande, druhý do koncentráku, a tak jsem se táhla dál a před sebou jsem viděla strejce Ohrensteina v nejlepších šatech, v koverkotovým svrchníku —“


Možná, že znáte takové ty autobiografie, kdy obdiv autora vůči popisované osobě mnohdy přerůstá do heroizace až mystifikace a vzniká spíše hrdinský epos než dílo samotné, a možná že znáte i existující biografie kde je na jedné stránce tolik latinských slov, že pro samé stromy nevidíte les a nakonec ty drbů a laciných senzací chtivé slátaniny kdy už jen jejich obálka připomíná design prášku na praní a naznačuje pro jaké spektrum čtenářů je určena. Nic z tohoto se však netýká této knihy...
Milena Jesenská byla nejen vynikající novinářkou a spisovatelkou s nádherně propracovaným a vytříbeným jazykem, ale také odvážnou, obdivuhodnou, silnou a velmi inteligentní emancipovanou ženou (mimochodem jejího intelektu se většina mužů bála a Franz Kafka byl jedním z mála kdo s ní dokázal v tomto držet krok) žijící vlastním, pestrým a pozoruhodným životem s pohnutým osudem, který nebyl ušetřen dopadů a tragických zvratů historie první poloviny 20. století a já se při čtení knihy nemohl zbavit pocitu, že nečtu literaturu faktu, ale román! Sepsat příběh této ženy takovýmto lidským a živým způsobem na jedné straně, avšak i dostačně věcným a neutrálním na staně druhé považuji za největší kvality tohoto díla. Linie prezentování faktů a nabízení interpretací bez podsouvání a vnucování vlastních názorů a přesvědčení je narušována jen na několika málo nepodstatných místech jistou mírou feminismu, který však bezpochyby k biografii tak silné osobnosti jakou byla Milena Jesenská prostě patří.
Nezastírám, že jde o jednu z nejlepších biografií jaké jsem kdy četl (zřejmě i jednu z nejlepších knih tohoto roku), navíc doplněnou množstvím dochovaných fotografií. Na závěr si dovolím tvrdit, že nejde o knižní novinku pro široké masy, ale lahůdku pro opravdové fajnšmekry, kteří ji zcela jistě spořádají za jediný večer stejně jako já. (Knihu jsem si zakoupil dnes dopoledne a recenzi píši nadšený a nadmíru spokojený tentýž den večer)


Hlavní hrdina jako egocentrický sociopat, jenž se ožení z prospěchářství aniž by tušil, jaká plavba oceánem šílenství ho čeká. A autor knihy J. Havlíček? Bez nadsázky český Dostojevskij! Díky za tento mistrovský kousek ke kterému se ještě určitě vrátím..


Na literatuře všeobecně je krásné to, že je v ní neustále co objevovat. Já právě objevil Lermontova a ruský romantismus je mému srdci zase o něco blíž. Nakonec musím zopakovat větu, kterou jsem již použil v hodnocení u Václava Hraběte: Jakoby smrt v mladém věku byla géniům souzena..
„Jak únavné je po čase
hledat smír v marném zápase
a marně prahnout po spáse.
Hned nechtít nic, hned na všem lpět,
vše chápat, znát, mít rozum břitký,
vše zatracovat bez výčitky
a nenávidět celý svět.“


Václa Hrabě žil pouze pro dvě věci - klarinet a poezii. Věčná škoda, že zemřel tak mladý. Jakoby smrt v mladém věku byla géniům souzena. Nadčasová sbírka a můj vůbec nejoblíbenější český básník.


„Kdyby té lásky, té poezie ve mně nebylo, jakže bychom my spolu žili? To by to bylo se mnou špatně dopadlo, neboť jsem všecku důvěru k tvému srdci a úctu před tebou ztratila; kdybych nebyla přišla k lepšímu rozumu, bylo by to tak zůstalo. To však je pravda, že když jsi vzdálen, se mi zdáš pěknější a že po tobě častěji si zatoužím. Je to přirozené a tobě snad také tak je. Když jsou dva ustavičně pospolu, všecky svoje potřeby jeden před druhým vykonává, pěkné, nepěkné, tu se zevšední jeden druhému. Není pak touhy ani poezie, je to jen zvyk a potřeba, co je k sobě vábí, - a to je, co se mi protiví.“


Tahle kniha je v podstatě jako já. Poetická, melancholická, tak trochu romantická, ale skrze to všechno neúprosně prosakuje tvrdá realita života. A jediné co s tím můžete dělat je brát věci tak jak přicházejí a čekat na Smrt..
„Ty rozumíš mně a já tobě, a v tom je ta naše bída.“


Kniha o úspěšné brněnské herečce, která zřejmě prodělala kompletní lobotomii. A nikdo ji o zákroku poté neinformoval. Bezmozek - jediný název pro hlavní hrdinku. Svobodná matka, která sbalí neúspěšného nezaměstnaného herce, velmi úspěšného v oblasti alkoholismu a násilí. Nastěhuje si ho k sobě, nechá se jím vyžírat, mlátit, zamykat. On je žárlivý, majetnický, uráží ji a ona to snáší „ve jménu lásky“. Pak si ho i vezme a čeká s ním i dítě. Co na to říct. Stupid bitch. V jedné větě tam říká něco jako. „Ještě že dnes malý není doma. Hlavně aby nás příště neviděl jak mě mlátí a kope do mě. I když - co když žádné příště už nebude?“. Znám ve svém okolí několik podobných žen a můžu na to jen říci „Každý svého štěstí .....“
Každopádně se o žádné převratné literatuře mluvit nedá, ale naprosto chápu, že může ve svých knihách mluvit z duše leckteré ženě a snad i proto byla u nás svého času nejprodávanější českou autorkou.

Oscar Wilde byl autorem především divadelních her a Obraz Doriana Graye je jeho jediným románem. Jde však o nadčasový román, který zapadá do období viktoriánské éry, ale svůj odkaz odevzdává dodnes. Je ukázkou toho, jak zrádná a slepá může být krása, hon za mladostí a požitkářstvím. Pokud dáte člověku peníze a moc, začne si hrát na boha, ztrácí skutečné hodnoty a záleží mu jen na hmatatelných věcech. Jsou to věci, které dokážou změnit i tu nejčistší duši. Dorian Gray počas svého života ochutnával bohatsví, ale zakusil i příkoří bídy. Nenáviděl pokrytectví vyšší společnosti a ta mu to dávala náležitě pocítit.
Dorianova životní cesta by se dala nazvat obětí života za život. Obětoval ten krátký - čistý a krásný život smrtelného člověka za věčný, no v konečném důsledku však hříšný a smutný život. Krása mu přinešla vše, po čem toužil, ale vybrala si svou daň v podobě zohyzděné duše.
Ale co kdyby jsem měli každý svůj portrét jako naše zrcadlo? Jaký by to byl pohled?


„MILUJU TĚ!" řekla.
„dík," řekl jsem já.
„to je všechno, co mi řekneš?"
„ano."
„di do prdele!" řekla a zavěsila.
láska usychá, pomyslel jsem si,
když jsem se vracel zpět
do koupelny, dokonce rychleji
než sperma."


Román „Ať vejde ten pravý“ se v literárním světě zjevil odnikud. Neznámý spisovatel svou prvotinou mnohé překvapil, šokoval i dojal. Nazvat jeho dílo upířím románem by bylo trochu zavádějící a to ne proto, že v něm nejsou žádní upíři, ale proto, že tento žánr je v posledních letech zprofanován paskvily pro limonádové čtenářky.
Lindqvist při hledání vhodných kulis pro postmoderní lovestory mezi šikanovaným Oskarem a upírkou Eli nezacházel daleko. Svůj příběh situoval do prostředí, z kterého sám pochází - stockholmského předměstí Blackeberg. A i když mu někteří vyčítají, že trochu kazí idylický obraz Švédska (ten je dnes bohužel v troskách kvůli úplně jiným věcem), tak se zdá, že si nemohl vybrat lépe. Autor podává fakta bez okolků a možná právě onen sociální podtext s vydařeným popisem stárnoucích alkoholiků či násilí páchaného dětmi, které plodí zoufalství a outsidery, je mnohem děsivější než zmínky o bytostech sápajících se lidem po krku. Autorovi se zcela mimovolně podařilo vytvořit osobitý žánr - sociální horor.
Přesto, že tato kniha vypráví o teanagerech, težko říct, jestli ji naplno pochopí. To co hlavní hrdinka Eli v tomto díle prozrazuje totiž spíše vyvolává otázky, než aby nabízelo odpovědi. Celkově jde o velmi dobrý román vyrovnávající se s nástrahami a strastmi puberty a dospívání..


Nobelova cena je věc ošidná a to nejenom ta za mír. Ani nobelovka za literaturu totiž není osvobozená od celosvětových „společenských objednávek“. Čtenář je tedy ostražitý, recenzenti už dopředu skeptičtí. Jen knihkupci mají radost z bezplatného marketingu. U oceněného románu Herty Müllerové z prostředí lágru na sklonku 2. světové války je však i další důvod k opatrnosti, neboť jsou téměř povinnou jízdou každého zainteresovaného autora.
Pro teprve sedmnáctiletého Lea Auberga, hlavní postavu, je deportace do sovětského lágru částečně vysvobozením, neboť doma se svým homosexuálním zaměřením riskuje problémy a chce tedy absurdně „vyklouznout z náprstku velkoměsta“. Jeho start do života dospělých je však plný šílených okolností. Po nekonečné cestě v dobytčáku se ocitá spolu s ostatními v kolonii utrpení, bezvýznamnosti a především hladu. Leo přestává být velmi rychle hlavní postavou, kterou se stává právě onen hlad, neboť „anděl hladu nikdy nechybí, vstoupil do mozku“ a i přesto, že odejde, vrací se ještě silnější. Obyvatelé tábora postupem času rezignují, pohybují se pouze setrvačností. Jednotlivé věci získávají jména, i ta nejmenší výhoda nebo ukradený kousek chleba se stává Událostí! Dech každého je doopravdy rozhoupaný, ještě stále však znamená záchvěvy života, který může každým okamžikem vyhasnout a skončit pochovaný kdesi v ruské stepi.
Lágrová litertura v podání Müllerové je jiná, daleko od klišé jiných táborových deníků. Střídání krátkých a delších kapitol představuje rozhoupaný dech, který je však nakonec dost silný, aby Leo přežil a vrátil se domů. Slovní spojení lágrový lyrismus zní jako protiklad, ale tento román dokazuje, že je to možné.
Müllerové slovní obrazy jsou však místy až příliš košaté a nesrozumitelné..


Jen málo lidí v naší republice mělo tak široký seznam kontaktů na podnikatele, bankéře ale také na politiky a vysoce postavené policisty, jaký měl boss českého podsvětí František Mrázek. Neméně zarážející je i to, že v podstatě na každého z těchto lidí měl nějakou špínu. A pokud náhodou neměl, tak ji dříve či později našel nebo byl velmi schopný ji jednoduše vytvořit. Mrázek měl například velmi sofistikovaný a léty zdokonalovaný systém získávání informací z policejních struktur. Policisty začínal finančně podporovat už během jejich studia a později, když postupovali na kariérním žebřičku, Mrázek své investice nekompromisně zúročoval. Geniálně jednoduché, že? Vlastně musíte tohoto člověka svým způsobem obdivovat. Tedy snad až na Karla Gotta, kterého ke svým plánům dokázal také chytře využít :-)
Mrázek zaměstnával policii už od poloviny 80. let jako obyčejný vekslák (od walkmanů a digitálek za pár stokorun se však dopracoval k miliardovému majetku - na vyučeného lakýrníka v invalidním důchodu jde o slušný počin, nemyslíte?), ale opakovaně sa mu dařilo před spravedlností unikat. S pádem komunistického režimu se možnosti Mrázka značně rozšířili a on tak vybudoval rozsáhlé impérium založené na podvodech, nesplácením úvěrů svých dceřiných společností a jak uvádím výše také na precizně budovaných kontaktech u policie, tajné služby BIS, Národně bezpečnostním úřadu a v politických kruzích. Mrázek měl za vládnutí ČSSD těsné kontakty s vysokými úředníky státní správy - přes ministra financií se dokonce usiloval o získání práva na deblokaci ruského dluhu! a tehdejšímu šéfovi Úřadu vlády ČR defakto dohazoval své vlastní kandidáty na protikorupčním policejním útvaru a BIS!
Nezastírám, že se mi u toho všeho čtení nechtělo chvílemi i zvracet. A nebudu si nic marně nalhávat a snažit se utěšit tím, že dnes je to jinak. Bohužel není! Na závěr si dovolím jedno varování. Tuto knihu nečtěte pokud nechcete ztratit veškeré své iluze o té naší malé a údajně spravedlivé, demokratické zemi. Jestli ovšem ještě nějaké máte...

Nezbytnost pro každého člověka, který chce tvrdit, že myslí. Můžete tuhle knihu milovat, možná se ji i pokoušet kritizovat (z jaké asi pozice?), můžete ji odmítnout (a tedy vlastně přijmout!), ale nemůžete ji obejít. Jde o Nietzscheho vrcholné dílo, které převyšuje problém morálky a předznamenává rozhodující otázku pro filosofii 20. století - tedy problematiku všeobecných, objektivních pojmů, a to především pojmu PRAVDA. Mnoho lidí se domnívá, že Nietzscheho filosofie je filosofií beznaděje a ztraceného lidského individua ve světě nekonečné relativity a chaosu, ale právě tahle kniha by měla každého chápavého čtenáře přesvědčit, že Nietzsche se celý svůj život pokoušel o osvobození našich stoletími uvězněných lidských myslí a lidských individuí a o jejich vyzdvižení na dosud nepoznanou úroveň..


Smysl a obsah samozřejmě chápu, ale styl jakým je příběh napsán mne vůbec neoslovil..


Romantickou představu moudrého starce obklopeného knihami z kterých dokáže kdykoliv citovat - tak tu přesně Hanťa nesplňuje. Hovno na lyži Mančinky, zakrvácené papíry z řeznictví, pivní smrad, naturalismus cikánky, touha po zachování osobního přístupu k práci a také samozřejmě Hrabalův nezaměnitelný styl je tím, co dělá tuhle knihu tak dobrou..
