rottovat komentáře u knih
Vítám každou novou prvotinu českého autora a tato byla pro mě velmi milým překvapením. Poměrně rozsáhlý román odehrávající se v několika časových rovinách není dokonalý, ale možná právě v tom spočívá jeho kouzlo. Z textu jsem měla pocit, že autor dal do psaní vše a psaní pro něj nebylo jen tak něčím povrchním, ale příběh se ho silně osobně dotýkal. Drobnou výtku bych měla k rozsahu knihy, lehké zkrácení by ji prospělo a přidalo na svižnosti. Závěrečná část působí nejprve trochu jako pěst na oko, jako kdyby autor najednou přešel do zcela jiného žánru, ale ve výsledku pro mne byla právě tato část tím, co knihu pozvedlo a učinilo z ní pro mě skvělý debut s výtečnou atmosférou, v níž se mísí dospělácká melancholie s nekomplikovaným radostným dětským pohledem na svět, který stojí za to si přečíst.
Už dlouho jsem nečetla knihu, která by ve mně během četby vyvolávala tak rozporuplné pocity. V konečném výsledku jsem ale byla nadšená a jedná se určitě o jednu z nejzajímavějších knih poslední doby. Nepatrný problém jsem měla s první částí Osudy zaměřující se hlavně na Lotta, některé pasáže, zejména pak ty, kde jsou citovány jednotlivé divadelní hry, jsem přeskakovala a chvílemi mě Lottova rozervaná duše umělce již lehce iritovala. Ale jakmile jsem začala číst Matildiny Běsy, nemohla jsem se odtrhnout. K tomu velké plus přidávám brilantnímu jazyku a neotřelým slovním spojením (zde patří dík i překladatelce).
Málokdy čtete rozhovor s tak noblesním, sečtělým a inteligentním člověkem. Jednotlivé pasáže jsou více než pohlazením po duši a ačkoli nemluví pouze o radostných věcech, kniha ve vás zanechá hluboký dojem a obohatí vás nejen o znalosti z oblasti medicíny, ale i z dalších, vzdálených oborů.
Celé se to čte dobře, ale výsledným dojmem je průměrný příběh, jenž z vás po přečtení brzy vyprchá. Neříkám, že to není zajímavé, některé pasáže, zejména pak z druhé světové války, jsou napsány více než dobře, ale především pak ke konci jsem měla pocit, že se děj příliš zrychluje, resp. že na poměrně málo stranách se odvine xxx let hlavních hrdinů a najednou je konec. Co mi vadilo asi nejvíce, byla hlavní postava Anežky. Postrádala pro mne jakékoli kouzlo, sympatie...a nejde pouze o její morální exces, který je dle mého pohledu naprosto nepochopitelný, ale hlavně o její permanentně unylou, pesimistickou povahu a neschopnost radovat se ze života. A ač nemám ráda černobílé scénáře, přála bych jí na konci románu zcela jiný konec.
Navzdory zdejším spíše negativním komentářům, mně se to líbilo. A moc. Mawera mám obecně velmi ráda a až na Mendelova trpaslíka, který mi k srdci úplně nepřirostl, řadím všechny jeho knihy k těm mým nejoblíbenějším. Sedí mi jeho styl psaní. A Provazochodkyně splnila očekávání. Oproti ostatním jsem naopak ráda, že se z pokračování Dívky, která spadla z nebe nestala další "bondovka", ale jen psychologicky propracovaný příběh o jedné ženě, která se snaží vyrovnat se svojí válečnou zkušeností a najít si místo v novém světě. To, že je krapet promiskuitní, mi nepřišlo nijak zvlášť rušivé, naopak to dodávalo její postavě na plastičnosti a jakési normálnosti. Takže za mne plný počet hvězdiček.
Knihy jsem si nejprve všimla na letošním Světu knihy, ale nějak výrazně mne nepřesvědčila. Přišlo mi, že to bude brak. S tímto pocitem jsem si ji o několik týdnů později půjčila z knihovny a v podstatě z nouze, že nemám co číst, jsem ji otevřela. A byla jsem nadšena. Žádný brak se nekonal, naopak tak dobrý a čtivý příběh jsem dlouho nečetla. Nenazvala bych to zcela thrillerem, ale napínavé to je a drží vás to, dokud nedočtete. Několik laciných pasáží to sice obsahuje, ale výsledek jako takový je parádní. Místy je tam možná až moc násilí, ale to tomuto tématu prostě patří a bez nic by dílo ztratilo na autentičnosti.
Další důkaz toho, že masivní reklama nerovná se dobré čtivo. Čekala jsem napínavý, propracovaný thriller a dočkala se pouze návratu o cca 20 let zpět, kdy jsme jako děti hltaly brakovou edici Stopy hrůzy. Vyšší úrovně bohužel toto dílo nedosahuje. Autorka užívá jednoduchý a ničím zajímavý jazyk, bezduché dialogy, ploché charakteristiky postav a na to, že všem účastníkům děje táhne na třicítku, máte pocit, že jste se ocitly pouze na jakémsi přihlouplém teenagerovském večírku, kdy vrcholem zábavy je vyvolávání duchů. Abych nebyla zcela negativní, tak v určitých chvílích se objeví i nějaké to napětí a celkově se to čte velmi rychle, takže celou knihu "zhltnete" do dvou dní. Tím ovšem veškerá pozitiva končí.
Mé hodnocení nebude objektivní, neb to vypadá, že knihu v půlce odložím a nevrátím se k ní. Není špatná, ale autorka mi prostě nějak nesedla. Už s předchozím Lososem v kaluži jsem měla problém, v něm mě iritovala jak hlavní hrdinka, tak až urputná snaha o neustálý "humor". Hrdinka v pandě mi přijde stejná, tudíž mé sympatie nemá, druhá rovina z 50. let je možná zajímavá, ale celkově mi celý příběh přijde takový unylý, bez šťávy, prostě není to ono. Takže bohužel, tentokrát odkládám.
Jedním slovem krása. Hodinky od Ašera mi sedly jako už dlouho nic, až mi bylo líto, že už jsem na konci. A proč byly tak skvělé? Těžko říct. Jsem ve věku jako hlavní hrdinové, možná i proto mi byly jednotlivé postavy tak blízké. Ale tím hlavním je asi zejména styl autorky, která propojuje určitou poetičnost s neúprosnou realitou a existenčními potížemi, které mohou potkat kohokoli z nás. Za na první pohled někdy až prvoplánovými dialogy se skrývá nejistota, touha po lásce, štěstí, pochyby, zda to, co děláme, je správné či zda to tak vlastně chceme. Nechci prozrazovat konkrétní části děje, takže dávám jednoduše pět hvězdiček a doufám, že autorka brzy přijde s něčím dalším.
Oproti Historii včel je Modrá slabší, zejména pak dějová linka se Signe mi nepřišla zcela poutavá, nedokázala jsem se nějak do jejího příběhu vcítit a myšlenkami jsem občas unikala jinam. Druhá dějová linie s Davidem a malou Lou to však celé vynahradila. Takovou depresi jsem při čtení už dlouho nezažila, depresivnější je to o to víc, že se nejednalo o vzdálenou budoucnost, ale v podstatě o dobu, do které za chvíli dojdeme i my.
Nenáročné, vcelku příjemné čtení, ale co si budeme povídat, chvílemi to byla už trochu nuda a předvídatelnost, kdy a jak se jednotlivé příběhy propojí, byla možná až moc okatá. Každopádně rozsah cca 200 stran byl tak akorát, aby kniha nezačala nudit příliš, a příběh byl tak v pravou chvíli ukončen.
Tak já nevím....Radku Třeštíkovou mám jako spisovatelku ráda, její styl psaní mne baví a např. To prší moře bylo z mého pohledu skvělé. Stejně tak Osm, tam se to sem tam muselo brát jako nadsázka, ale i přesto mi to přišlo velmi dobré. Na Veselí jsem se tak dost těšila a bohužel přišlo spíše zklamání. Do cca 260 s. mě vlastně kniha moc nebavila, celý styl psaní mi tentokrát přišel povrchní, prvoplánový, jako by dialogy byly záměrně konstruované do tzv. "lidové řachandy", chvílemi jsem si prostě přišla jako kdybych seděla v kině na mainstreamové komedii, kde se většina diváků směje přihlouplým vtipům, které odhadnete ještě než přijdou (opakované vtipy s hovnocucem, laciné slovní hříčky typu - došel chleba, paní Nejezchlebová snědla čtyři krajíce apod.) Naštěstí v poslední třetině knihy mi to začalo celé připadat mnohem lepší, dialogy konečně získaly lehkou ironičnost, děj se prohloubil a celkově mi závěr přišel propracovanější než předchozí část knihy. Co se týče příběhu jako celku, v postavě Elišky jsem chtě nechtě viděla samotnou autorku. Je zcela evidentní, že touto knihou se snažila "vypsat" z určité části svého života, postava otce i matky koresponduje s několika autorčinými statusy na facebooku. Možná to je však právě tato osobní rovina, snaha zachytit jednu z etap, která už je pryč, co z tohoto románu dělá dílo pouze průměrné. Škoda, příště to snad bude zase lepší.
Náhodně objevená knížka v krabici s výprodejem za 50 Kč a neskutečné překvapení, jak skvěle je to napsané. Nejde ani tak o děj, ale o to, jak autor skvěle pracuje s jazykem. Jeho trefné myšlenky, lehký cynismus, vtip a melancholický až místy depresivní ráz celého příběhu mi neskutečně sedly. Jen tak dál a víc takového čtení!
Možná to bylo špatným načasováním, možná mi prostě nesedí tento typ žánru, ale konečný dojem z knihy je prostě slabý. Má to i velmi dobrá místa, některé pasáže mne hodně bavily, autor určitě s jazykem pracovat umí a číst to jako jednotlivé sloupky např. v novinách, bylo by to supr. Ale kniha jako taková mi přišla příliš rozvleklá a ke konci už mě to prostě vůbec nebavilo.
Zatímco Hana ve mně zanechala hluboký zážitek, u Hotýlku jsem měla dojem, jak kdyby ho psal zcela jiný autor. Neříkám, že to bylo špatné, to vůbec ne, ale postrádalo to pro mne Haninu hloubku, procítěnost, sílu. Hotýlek mne prostě nestrhl, chvílemi mě až nudil, až jsem si říkala, hlavně ať už je konec. Na druhou stranu klobouk dolů za to, že se autorka rozhodla popsat cca padesát let historie jedné rodiny, ten záběr je široký a množství postav, které propojila, též skvělé.
Od Petera Maye jsem kdysi četla Skálu, která mne naprosto učarovala. Bohužel následné díly trilogie mi už přišly slabé, stejně jako jeden román z čínských reálií, ten byl dokonce strašný. Takže jsem autora přestala vyhledávat a až nyní se ke mně náhodně dostala Umrlčí cesta. A světe div se, měla jsem pocit, jak kdybych se ocitla ve Skále. Nádherné prostředí a popisy krajiny, skvělý děj, ponurost, prostě May takový, jakého jsem si kdysi zamilovala. A jako bonus, skvělé hlavní téma. Žádná obyčejná vražda, žádný podivný vraždící šílenec, ale jev z oblasti vědy, který vás nutí zamyslet se nad tím, jak nyní žijeme a pleníme naši planetu. P.S: Nedávno jsem četla Historii včel a ani nevím, co bylo první, zda Umrlčí cesta nebo Historie, ale určité pasáže byly dosti podobné.
Charlotte Link se drží osvědčených postupů a Podvedená tak zcela zapadá do jejích předchozích detektivek. Je to dobré, místy vynikající, ale tím, že mám od ní přečteno v podstatě vše předchozí, tak je děj celkem předvídatelný, pachatele lze odhadnout s poměrně velkým předstihem. Bohužel jako mnoho jiných detektivek i tato obsahuje několik klišé (např. sama policistka na odlehlém místě, nezavolání zavčas posil apod.), ale v celkovém součtu je to příjemné a napínavé čtení. Dala bych i čtyři hvězdičky, ale jednu strhávám za mizernou korekturu, počet překlepů byl na můj vkus příliš vysoký.
Moc pěkné provedení, krásný papír a síla dobových materiálů. Skvělé doplnění k již známým informacím ohledně atentátu. Přesto si myslím, že je kniha určena pro ty, kteří už o dané události mají širší povědomí, pokud ji čte někdo, kdo neví zatím nic, může nabýt po přečtení pocitu zmatenosti, neúplnosti apod.
Malinka je pro mne jedním z největších překvapení uplynulých měsíců. Půjčila jsem si ji z knihovny, před Vánoci přečetla cca 30 stran, pak knihu odložila a začala číst něco jiného. Naštěstí jsem se ke knize po třech týdnech vrátila a nemohla se už od ní odtrhnout. Je to neskutečně silný a čtivý příběh a hlavně je neskutečně dobře napsaný. Na to, že je to autorčina prvotina, klobouk dolů. Jediné, co mi přišlo možná až příliš zbytečné, byl Inčin nepříznivý konec, přála bych jí něco víc obyčejného, resp. uvěřitelného. Stejně tak pasáže s Bohem mi přišly trošku zbytečné, kniha by se bez nich obešla....Ale to jsou jen subjektivně viděné malé vady na kráse, jinak celou knihu hodnotím pěti hvězdičkami a jen víc takových románů!
Tak nevím. Knihu jsem si půjčila jen ze zvědavosti a zvládla ji projít během jednoho večera. Podle anotace jsem očekávala asi trošku něco jiného, vzhledem k filozofii autorek jsem myslela, že si počtu směs vtipných, ironických textů sem tam s nějakou praktickou radou, co se výchovy dětí týče. Ale bohužel se mi dostal do rukou pouze nezáživně napsaný text bez jakékoli invence, v podstatě mi to celé přišlo jako jakési knižní vydání časopisu Maminka (který nemusím). Pro někoho, kdo čeká své první dítě, tam asi pár užitečných informací je (ale zase mi to přišlo jak zkopírované tabulky a rady z maminkovských časopisů), ale pro někoho, kdo už děti má a knížku si půjčuje s cílem zrelaxovat se, je to ztráta času.