rozvera komentáře u knih
Sugestivně a naprosto věrohodně napsaný příběh, na který se nedá zapomenout.
Doslova strhující pokračování života obyvatel Těšínska v době po skončení první světové války až po dobu okupace Československa. Nebyla to jen doba budování nového státu a hospodářského rozmachu, ale i rozepří v národnostně rozmanité oblasti, kdy si nárok na dominantní roli činili nejprve Poláci, jako majoritní skupina obyvatel, posléze Češi, kterým připadlo po válce území a nakonec po nástupu fašizmu Němci. Spory se mnohdy promítaly i do rodin, což autorka dokázala v tomto vyprávění dokonale vystihnout. Všechny osoby jsou tak pravdivě a plasticky popsány. Celému příběhu , i když celkem nenápadně, dominuje Barka, krásná postava, plná lidskosti a porozumění, stmelující celou rodinu. Velká úcta autorce, která ve své románové kronice přibližuje čtenářům dobu, kterou již nepamatují a život v oblasti ,kterou neznají, pokud v ní jejich předkové nežili.
Hledání vlastních kořenů vede někdy k překvapujícím výsledkům, jako v případě tohoto brilantně napsaného příběhu. Autorka sice uvádí v úvodu, že případná podobnost osob je náhodná, ale tak plastické a podrobné vylíčení jejich osobností a života musí mít reálný vzor a nemůže to být jenom fikce. Já jsem se v literatuře již před léty setkala s postavami poválečných rumunských přesídlenců českého a slovenského původu a jejich těžkého začleňování do jim neznámé země s jinými zvyklostmi, mnohdy to byli již potomci původních emigrantů. Podobnost jsem našla i v deníku mého příbuzného, který prožil jako zaměstnanec firmy, podnikající v Rumunsku, léta předválečná i válečná v této zemi a s obyvateli českých vesnic se měl příležitost blíže seznámit a dokonce osobně znal i některé české přesídlence, poznal jejich způsob života a spřátelil se s nimi. Snad proto jsem byla příběhem tak zaujata. Paní autorce vyslovuji vřelé díky.
Nejlepší psychologický román, jaký jsem za dlouhou dobu četla, s prvky filozofie i sociologie. Příběh o mládí, jeho představách, přátelství i soucitu, mladickém selhání, zbabělosti a pocitu viny, který nesmaže ani pozdější hrdinství ve válce. Ani bezvýhradná a bezbřehá otcovská láska, podepřená bohatstvím , nedovede vyléčit dceřinu tělesnou nemohoucnost, ani jí pomoci z neopětované lásky a zabránit konečné tragédii. Postavy příběhu jsou tak uvěřitelné a plastické, že přímo vystupují ze stránek knihy. Je to román vpravdě nadčasový a i dnešnímu čtenáři má co říci.
Autorka odvedla záslužnou práci touto románovou kronikou, v níž poutavou formou čtenářům přiblížila oblast Těšínska, kterou kromě poblíž žijících lidí málokdo zná více než zběžně.Už téměř nežijí pamětníci časů poslední čtvrtiny 19. století a prvních dvaceti let století dvacátého, kteří by mohli podat svědectví o životě prostých lidí v této době. Román začíná jako vyprávění o strastiplné cestě ústřední postavy za levnější solí do města solných dolů Věličky, postupně se rozvíjí do rodové ságy, popisuje nesmírně těžký život hornických rodin rodin a jejich soudržnost, graduje dramatickým zápasem o živobytí v době první světové války a končí občanskými válečnými nepokoji obyvatelstva, kdy se vládnoucí mocnosti dohadují o poválečném uspořádání státních hranic, zatím co ozbrojené složky české i polské se zbraněmi pokouší uklidnit rozjitřené vícenárodnostní obyvatelstvo regionu a dochází ke zbytečným ztrátám na životech. Období let 1918 až 1920 není dostatečně známé, proto je velmi dobré, že se mu autorka v románu věnovala.
Před několika dny jsem dočetla pozoruhodnou knížku, která je vlastně jakousi zpovědí autora a jeho ohlédnutím za léta policejní práce, které obětoval vlastně svůj osobní život. Vzpomíná nejen na kauzy vyhrané , ale i na ty, které se tak dlouho vlekly, až je spláchla voda, přiznává i svoje pochybení, jak z mládí, tak i za dobu působení ve vysokých funkcích policie. Jeho vyprávění se nebude líbit řadě osob z vysokých postů podnikatelských, politických, policie, advokacie i justice, kterým lidově řečeno "šlápl na kuří oko". Velice dobře spolupracoval investigativní novinář pan Klíma, celý příběh působí uceleně a čte se jako detektivka, kdyby to ovšem nebyla zároveň smutná skutečnost. Po dočtení posledních slov knihy jsem si řekla, kniha bude mít jistě ohlas z "potrefených" míst a ejhle, dnes to začíná. Autor zřejmě s nepříznivým ohlasem počítal a doufám, že mu bude se svou býčí razancí důstojně čelit.
Sugestivně, místy realisticky, místy snově podaný příběh, vlastně jsou to dva příběhy, z druhé světové války, vzájemně ke konci na chvíli propojené. Jeden příběh je o osleplé pařížské dívence, která prožije válečné období na bretaňském pobřeží a ve druhém příběhu jde o chlapce, sirotka z Německa, který je v řadách Hitlerjugend naverbován do německé armády a poslán na frontu do Francie. Jako červená nit se na pozadí příběhu vine legenda o jedinečném diamantu Moře plamenů. Chvílemi je trochu matoucí časté střídání časových období od roku 1934 až po rok 1974, vyžadující zvýšenou pozornost. Na zajímavosti příběhu to nijak neubírá, jeho bohatost a rozmanitost to naopak zvyšuje.
Konečně jsem se zase mohla v knihovně probírat jen tak, bez určitého záměru, knihami v regálu. Namátkou jsem sáhla po objemnějším svazku a hned bylo rozhodnuto. Nadpis červenou barvou, to se hodí, jméno autora známé a fotky pana Šibíka obdivuji. Vynikající vyprávění o samotářích, kteří si z různých důvodů zvolili život v zákoutích šumavské přírody daleko od civilizace a byli ochotni se s autorem podělit o své životní postoje, zkušenosti i své myšlenkové pochody. Citlivě, bez jakýchkoliv odsudků, vedl autor rozhovory s mystiky, snílky a různými, jak by řekl stařík z Krkonoš "muderlanty", o životě v osamění a jeho smyslu. Jako nejpragmatičtější mi připadaly obě ženy . Překrásné fotky mají k jednotlivým příběhům svou výpovědní hodnotu a tvoří perfektní doplněk.Moc se mi líbil rozhovor s bratry Klišíkovými, musím ocitovat aspoň jednu myšlenku jednoho z bratrů:"Jsem natolik frajer, že vím, že nepřítel je vždycky v nás. Nikdy neříkej, že nějací oni za všechno můžou, že svět je špatnej. To by byla zásadní chyba. Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem".
Nevím, kolikrát jsem toto svěží dílko přečetla. ale sahám po něm vždy, když si potřebuji zlepšit náladu, naposled včera a jistě ne naposled. Seriál jsem viděla tolikrát, kolikrát byl uveden v televizi a při každém listování knížkou vidím herce a jejich brilantní výkony v seriálu. Panu Jirotkovi vytýkám jen to, že jeho vtipný příběh nemá dvojnásobný počet stran.
Při včerejším úklidu knihovny jsem vzala do ruky tento malý poklad v krásné dárkové vazbě a sedíc na zemi jsem znovu vstřebávala tu moudrost, předávanou čtenáři krásným jazykem, nadčasové myšlenky v souvislosti s historickým dějem a přesto mají co říci i dnešnímu člověku.
Byla to moje úplně první vlastní kniha, kterou jsem dostala v 8 letech od milované tety, četla jsem ji jako pohádku stále dokola ,ochotná z ní předčítat každému, kdo chtěl poslouchat, třeba i psovi. Teprve po letech , kdy jsem se ke knížce náhodně při úklidu knihovny vrátila, jsem pochopila, že je to velmi sociálně a satiricky podaný příběh, nemilosrdně tepající nešvary společnosti z počátku 18. století, které se v obměnách táhnou až do dnešních dnů.
Tato kniha mne fascinovala od první do poslední stránky. Skutečné postavy "bohyni" z kopanic Bílých Karpat, jejich pohnuté osudy i "výpisy" z archivních dokumentů tvoří jedinečný celek bez hluchých míst. Přesto, že je to románové zpracování, je příběh založen na skutečných událostech a o to je zajímavější, jak námětem, tak zpracováním.
Po letech jsem se vrátila k vyprávění o těžkém životě obyvatel Šumavy v sedmdesátých letech 19. století, o lesnících a jejich mnohdy krvavých potyčkách s pytláky a pašeráky krav na bavorskou stranu hor, o chudých dřevařích a jejich namáhavém lopocení při ručním porážení stromů a jejich dopravě . Nejvíce si cením nádherných popisů šumavské přírody ve všech ročních obdobích, někdy až s hororovým nádechem. Autor též zmiňuje kůrovcovou kalamitu, která změnila tvář Šumavy na dlouhé roky. Krásné vyprávění, ráda si připomenu i další díly trilogie.
Nádherným jazykem napsaný strhující životní příběh" baťováckého" stavaře, působícího roky v Indii ,jeho židovské manželky , kterou po návratu do vlasti čeká tragický osud a syna Daniela, který od konce války prožije život emigraci a v dospělosti vzpomíná na život svých rodičů. Každá věta naprosto uvěřitelná a jako celek velice emotivní kniha, na kterou se nedá zapomenout.
Vypravěčským mistrovstvím autora jsem byla okouzlena, zvláště nápadem ukázat přírodu a úzké spojení člověka s ní před dvěma sty roky a přístup k přírodě současné společnosti pomocí nadpřirozené postavy, známé z pohádek. V té knížce je všechno, poetika našich básníků, květnatá popisnost starých spisovatelů, trocha hororu z Kytice a hlavně připomenutí a poselství současné generaci k ochraně přírody a jejího bohatství, aby se technický pokrok nezvrhl s průmyslový teror.
Souzním s autorovým odkazem:" Pravda je jenom jedna, je na straně přírody a jejího zachování. Příroda musí být chráněným pokladem."
Skoro mi bylo líto, že už jsem tuto třetí knížku o samotářích dočetla. Byla z trochu jiného soudku, nežli ty šumavské příběhy, ale stejně zajímavá, zdála se mi víc e optimistická. Lidé z těchto příběhů si život o samotě zvolili sami, mnohdy na dohled od obydlených míst a nestraní se tak úplně společenství ostatních. Dojala mě osoba bratra Anděla, už z fotografie mu září krásné oči plné lidství a souzněla jsem s paní Kateřinou z beskydské samoty. Všichni lidé z příběhů žijí ve svém malém světě, poskládaném podle svých představ a možností a čtenáři je s nimi příjemně. Příběhům opět prospělo množství krásných fotosnímků, byla to ta pověstná třešnička na dortu.
.
Nevšední čtenářský zážitek. Autor prostřednictvím detektivního příběhu , dosti jednoduchého, odehrávajícího se na kanadském ostrově Entry,chtěl svým příběhem vzdát čest a úctu všem imigrantům, pocházejícím především ze Skotské vysočiny a ostrovů,
kteří po zničujícím hladomoru v polovině 19. století byli nuceni před smrtí hladem, nebo v důsledku represí ze strany majitelů půdy, emigrovat a pokud přežili úděsnou plavbu v podpalubí lodí, našli nový domov , především v oblasti Magdaleniných ostrovů v Kanadě. Tato kniha pro mne byla inspirativní a donutila mne zapátrat více v dějinách .
Příběh mne doslova zasáhl, připomněl mi trojnožku. Jednu nohu tvoří starší žena Brit-Marie,ořech s tvrdou skořápkou, pod níž je sladké jádro plné dobroty. Druhou nohou je mini městečko s nejobyčejnějšími obyvateli, jaké může mít a třetí pomyslnou nohu tvoří "kulatý nesmysl", fotbalový míč, který je pojítkem mezi obyvateli všech věkových skupin a jehož prostřednictvím se navazují dobré vztahy. Na těchto třech bodech vystavěl autor působivý příběh,plný krásných myšlenek, z jehož každé stránky kouká lidskost, jemný humor i nenásilná satira.Musím uvést jeden citát z knihy, hluboce pravdivý: "Tohle je Borg. Tady v Borgu si vzájemně odpouštíme. Ani nemáme na výběr. Kdybysme to nedělali, nezbyli by nám žádný kámoši, na který bysme pak mohli bejt nas..ný."
Poutavě napsané povídky o začátcích lékařské praxe čerstvého absolventa, který se v neklidné době počínající bolševické revoluce dostane na zapadlou ruskou vesnici a spolu s felčarem a dvěma pomocnicemi se musí vyrovnat nejen s krutou přírodou, ale s nemocemi , úrazy a porody, o kterých věděl jen z knih. Autor v povídkách zúročil zkušenosti a vzpomínky ze začátků své lékařské praxe a to velmi mistrně s osobitým stylem a schopností dokonale vystihnout a popsat atmosféru prostředí.
Po celou dobu čtení této knížky jsem se musela usmívat. Vyprávění malé dívenky muselo mít základ ve skutečných prožitcích z jejího dětství. Já, pamětnice oněch časů ,jsem se v jejím vyprávění často našla, třeba v zážitcích ze školní jídelny (léta jsem nepozřela koprovou omáčku ). Byly mi blízké i její sny a představy, školní povinné návštěvy tendenčních filmů, zmíněnou báseň jsme tolikrát recitovali, že si ji umím i dnes vybavit. Snad mohla autorka trochu více rozvést postavu maminky Kačenky. Krásně se příběh četl, byl to dobře využitý čas.