rozvera komentáře u knih
Výborně zpracovaná kniha rozhovorů s 15 novými "zámeckými pány", lidmi různých věkových skupin i povolání, kteří podlehli životní touze něco krásného vybudovat pro sebe i budoucí generace z trosek zámeckých staveb v různém stadiu rozpadu , věnovat uskutečnění svého snu veškerý volný čas a finanční prostředky. Kniha je zajímavá nejen svým obsahem, ale i grafickým zpracováním a působivými fotografiemi.
Autorova prvotina z prostředí krušnohorského příhraničí osídleného smíšeným česko-německým obyvatelstvem , jejich vzájemné vztahy v předválečné době, v období nástupu nacistické ideologie, její následky v době 2. světové války a i po ukončení . Styl psaní mi sice zplna nevyhovoval, místy až naivně podaný, ale pro výpovědní hodnotu mě příběh velmi zaujal, už proto, že mí předkové také z příhraniční oblasti , i když z jiné části země, pocházeli a měli obdobné zkušenosti. Navíc z tohoto regionu se nejvíce začala šířit zrůdná henlainovská ideologie. Ráda se počkám na pokračování příběhu , který by se měl odehrávat v poválečné době , jak se s ním autor vypořádá.
Už se nepamatuji, jak moc mne před léty tento příběh , krom strhujícího děje, zaujal, ale když jsem knížku nedávno vylovila z knihovny, nemohla jsem ji odložit, je to pro mne jedno z velkých protiválečných vyzvání pro lidstvo, o to opravdovější, že se autor skutečně 1. světové války zúčastnil jako dobrovolník a ve 2. světové válce působil jako reportér, mohl tedy v celé syrovosti popsat své osobní prožitky.
Životní vzpomínky autorky a její vyznání k životní lásce ke keňské přírodě, při péči a ochraně divoké zvěře v národních parcích, všechny ty prožitky za dlouhá léta, malá vítězství při záchraně ohrožených mláďat, vše dobré i bolestné, co dlouhý život přinesl, to vše je zkumulováno v této poutavé autobiografii. Četba byla pro mne i obohacující, protože popisované prostředí znám je z naučné četby a dokumentárních pořadů.
Ráda čtu knihy napsané novinářem-spisovatelem, který "umí psát knihy" (vyjádření autora), Obvykle totiž bývá zárukou dobrého čtení , zajímavých informací a často i laskavého humoru, Po Samotářích je tato knížka o nesnadném osudu několika žen, žijících vlastně také skoro o samotě uprostřed lidského společenství ve městech, vážné téma. Je to o fyzických bolestech i duševním utrpení, o chvílích beznaděje i naděje. Kromě dobře vedených a usměrňovaných rozhovorů je publikace doplněna nádhernými fotografiemi.
Velmi zajímavá publikace z oblasti tajných služeb a špionáže od autora, který na toto téma napsal již několik populárně naučných knih, tentokrát svůj zájem zaměřil na ženy , které se v době od 1. světové války až do konce 20. století svým způsobem proslavily v tajných službách západních i východních států. Tyto ženy, nebylo jich zrovna málo, o kterých autor dohledal v dostupných materiálech fakta, pracovaly ve prospěch svých zemí, v některých případech současně i pro strany znepřátelené, podle toho, z jakého důvodu tuto činnost vykonávaly. Některé pracovaly pro svou zemi z přesvědčení, jiné pro hmotný zisk, dobrodružství, případně začaly pracovat z lásky k muži a setrvaly , důvodů bylo více a metody práce při získávání žádoucích informací byly různorodé. Autor činnost výzvědných služeb a jejich případné výsledky popsal v kontextu s dějinnými událostmi, výsledky válečných událostí i politickou situací v dané době. Není to oddychová četba, veškeré události , pokud byly autorem dohledatelné, jsou datovány, ale pro čtenáře je velmi poutavá, jen se musí číst po částech pro velké množství informací.
Hledání vlastních kořenů vede někdy k překvapujícím výsledkům, jako v případě tohoto brilantně napsaného příběhu. Autorka sice uvádí v úvodu, že případná podobnost osob je náhodná, ale tak plastické a podrobné vylíčení jejich osobností a života musí mít reálný vzor a nemůže to být jenom fikce. Já jsem se v literatuře již před léty setkala s postavami poválečných rumunských přesídlenců českého a slovenského původu a jejich těžkého začleňování do jim neznámé země s jinými zvyklostmi, mnohdy to byli již potomci původních emigrantů. Podobnost jsem našla i v deníku mého příbuzného, který prožil jako zaměstnanec firmy, podnikající v Rumunsku, léta předválečná i válečná v této zemi a s obyvateli českých vesnic se měl příležitost blíže seznámit a dokonce osobně znal i některé české přesídlence, poznal jejich způsob života a spřátelil se s nimi. Snad proto jsem byla příběhem tak zaujata. Paní autorce vyslovuji vřelé díky.
Téměř detektívním způsobem podstoupí žena s právnickou praxí, na žádost své pratety, pátrání po předcích rodu, ke kterému obě náležely, a jejich osudech. Děj je situován do dvou časových období a to mimo současnost je rozvinut v posledním čtvrtletí 19. století. Obě dějové linie jsou zajímavé, v poslední fázi se mi ta starší linie zdála být zbytečně překombinovaná,
Příběh na jeden odpočinkový den, napsaný prostě, vtipně, skoro novinářsky. Hezky na mne působila solidarita obyvatel jedné vesnice v jihočeském kraji, vždy ochotná pomoci potřebnému, která je v současné době skoro záviděníhodná. Pokud má autorka podobnou zkušenost se soudržností lidské venkovské komunity, lze jí závidět A jeden nažehlený ničema působil jako dobrý kontrast k vlastnostem popisovaných lidí.
V krátké době jsem se náhodně dostala ke dvěma knížkám, ve kterých je součástí děje kouzelné a fascinující Saint- Malo, kde se každý průvodce chlubí jeho středověkou korzárskou historií, přinášející královské pokladnici solidní zisky.
Ráda jsem se začetla do pěkného příběhu o osamělé matce, vzorném synkovi a nakonec i "třech otcích". Dobře a svěže spletený děj , jen v poslední čtvrtině trochu mnoho slz, nějak se mi k té samostatné ženě, protagonistce příběhu, nehodily.
Sugestivně, místy realisticky, místy snově podaný příběh, vlastně jsou to dva příběhy, z druhé světové války, vzájemně ke konci na chvíli propojené. Jeden příběh je o osleplé pařížské dívence, která prožije válečné období na bretaňském pobřeží a ve druhém příběhu jde o chlapce, sirotka z Německa, který je v řadách Hitlerjugend naverbován do německé armády a poslán na frontu do Francie. Jako červená nit se na pozadí příběhu vine legenda o jedinečném diamantu Moře plamenů. Chvílemi je trochu matoucí časté střídání časových období od roku 1934 až po rok 1974, vyžadující zvýšenou pozornost. Na zajímavosti příběhu to nijak neubírá, jeho bohatost a rozmanitost to naopak zvyšuje.
Byla to moje úplně první vlastní kniha, kterou jsem dostala v 8 letech od milované tety, četla jsem ji jako pohádku stále dokola ,ochotná z ní předčítat každému, kdo chtěl poslouchat, třeba i psovi. Teprve po letech , kdy jsem se ke knížce náhodně při úklidu knihovny vrátila, jsem pochopila, že je to velmi sociálně a satiricky podaný příběh, nemilosrdně tepající nešvary společnosti z počátku 18. století, které se v obměnách táhnou až do dnešních dnů.
Příběh statečné mladé matky, situovaný do krásného, ale i tvrdého prostředí skotské vysočiny, mne zaujal nejen dějem, zejména však popisem drsného kraje s proměnlivým počasím, ale i zajímavých obyvatel. Autorka dobře charakterizuje jednotlivé členy rodiny z venkovského zchudlého šlechtického sídla a hlavní aktérku příběhu , pracující jako au pair u tří totálně zanedbaných dětí, která krom této role ještě zvládá práci v pojízdné knihovně. Celý příběh je dějově bohatý, plynulý, vtipný a převelice čtivý.
Jednoduchý příběh , který se v různých obměnách vyskytuje nejen v literatuře, ale často i ve skutečnosti a nekončívá happy endem.
Velmi osobní zpracování vzpomínek zdravotní sestry specializované na paliativní péči a zároveň její zápisky z mise s organizací Lékaři bez hranic při záchraně migrantů, které nezodpovědní pašeráci lidí pro svoje tučné zisky posílají ve zchátralých člunech na moře s tím, že je možná posádky záchranných člunů vyloví dříve, než se čluny na moři rozpadnou. Příběh mnou doslova otřásl a spolu s autorkou si musím říci PROČ?
Z útržků rozhovorů, situací , drobných příběhů a vzpomínek autor ve své prvotině sestavil
obraz družstevní vesnice asi z šedesátých let , celkem drsný, proložený vzpomínkami starých mužů na krutá období obou světových válek. Celý příběh je ozvláštněn dialogy vedenými ve valašském nářečí a zjemněn poetickými popisy přírody, kde si hraje s krásnými slovy jako eskamotér.
Sugestivně a naprosto věrohodně napsaný příběh, na který se nedá zapomenout.
Smrt není, zadarmo, platí se za ni životem Žena, načínající poslední třetinu života se po čtyřicetiletém přežívání v neuspokojivém manželském životě, plném mlčky trpěného ponižování, usoudí, že životem už zaplatila a rozhodne se pro smrt skokem do Seiny. Je zachráněna a po náhodném nalezení kachličky s kresbou krásného přístavu jej musí najít, poznat a pak se rozhodnout co se životem. Poprvé uvidí v cíli své cesty moře, vysněný přístav a místo smrti najde přátelství , práci a naplnění zbytku života. Příběh je vlastně oslavou krásného bretaňského pobřeží, pracovitých, laskavých lidí a života.
Románová fikce, jejímž základem jsou skutečné události, které se odehrály v britské královské rodině ve třicátých letech dvacátého století a vedly k rychlé výměně protagonisty příběhu za jeho mladšího bratra v závěru roku 1936. Zajímavý byl hlavně popis životního stylu příslušníků z vysokých společenských kruhů a neosobní výchova dětí. Vyfabulovaná fikce příběhu mi připadla místy poněkud rozvleklá.
Před časem jsem náhodně dostala do ruky 1. díl knihy dopisů, sesbíraných autorkou po archivech, knihovnách i z rodinných památek. Jsou to autentické ryze osobní dopisy lidí, od středověku až po polovinu dvacátého století, autorkou doplněné u každého dopisu o stručnou charakteristiku pisatele, někdy i s ukázkami rukopisů. Dopisy literátů, politiků, šlechticů i prostých lidí, určené jejich blízkým i přátelům, psané s rozdílnou jazykovou i gramatickou úrovní, ale velmi zajímavé. Publikace je obsáhlá, řazená po měsících a tento díl obsahuje téměř dvě stovky dopisů. Škoda ,že po naší generaci už taková památka nezůstane, psaní dopisů perem na dopisní papír už téměř vymizelo.