rusalka123 komentáře u knih

Pozor, spoiler...
Proč mi ta kniha téměř nic neřekla? Připadá mi to zvláštní, vzhledem k tomu, jak je oblíbená, a to i mezi mými známými a kamarády... Je možné, že právě proto jsem od ní očekávala příliš, což je téměř vždycky dost na škodu... Každopádně mě se v ní téměř nic nedotklo, žádná postava mi moc nepřirostla k srdci - některé mi přišly fajn, trochu jsem s nimi soucítila, ale tím to tak končilo... Moc myšlenek, které by pro mě byly velkým novým objevem, jsem tam také nenašla... Co mi vadilo asi nejvíc, a to především v první části knihy, byla strašně těžká uvěřitelnost. Narovinu, skoro všichni mi připadali jako naprostí psychopati. Snad jsem moc velký idealista, ale já nevěřím, že po světě běhá nějaká taková Cathy. Zlí lidé ano, vypočítaví a chladnokrevní taktéž, ale ne v takovéhle podivné kombinaci, která mě chvílemi doháněla k šílenství... A pardon, ale rok se vzpamatovávat ze zrady této divné osoby v takové míře, že zapomenete pojmenovat vlastní děti, přestože ani v nejmenším nejste člověk bez svědomí a zodpovědnosti, tomu prostě také nemůžu věřit... Já jsem za život přečetla spoustu knih, o kterých můžu kriticky říct, že nejsou vůbec uvěřitelné, a přesto je mám ráda. Ale co mě rozčiluje na nejvyšší míru, když se nějaká kniha tváří jako strašně velký drama, ale já ho v ní prostě nemůžu vidět... Což pro mě byl asi přesně tenhle případ...
Abyste správně rozuměli, já tu knihu nechci odsoudit, bezesporu má spoustu svých kvalit. Jen šla prostě tak trochu mimo mě. A popravdě, pokud jsem se v její kritice příliš rozohnila, tak je to asi proto, že chci trochu vyvážit to množství chvály, které mě osobně přijde lehce přehnané...
Nevím, třeba jsem jen málo poučená životem a tak se v knize nevidím, jak říká spousta lidí... Možná uvidíme za dvacet třicet let. :-)

8 30.11.2017

Zvláštní kniha. Drsná a krásná zároveň - tak, jako sama islandská příroda. Za co strhávám hvězdičku, byl příběh, který dovedl Agnes do oné tragické situace - připadal mi takový divný, v něčem špatně uvěřitelný a popravdě jsem z něj byla občas až příliš znechucená... A co do kvality dle mého názoru lehce zaostával za zbytkem, tedy rámcovým příběhem. Nicméně pro mě u téhle knihy zvítězila forma nad obsahem a podle toho v podstatě i hodnotím. Co je totiž pravda, že příběh před vámi vyvstává natolik plastický, jako byste ty havrany poletující v zlověstně temných mracích viděli, skřípání holých větví v ostrém větru slyšeli a hnilobný pach hliněných chatrčí cítili. A to jsou potom právě ty dojmy, které ve vás zůstanou leckdy déle, než samotný příběh, kterému tak jisté nedokonalosti nakonec ještě docela rádi odpustíte...

8 13.11.2017

Jeden z mála případů, kde se mi víc líbil film, než kniha - byť musím uznat, že svoji roli určitě bude hrát i to, že film jsem znala dřív.
Co mě trochu rušilo - Zusak má dost osobitý a bezesporu velmi zajímavý styl psaní, který mě nejdřív fascinoval, ale ke konci už mi přišlo lehce únavné, jak to vypadalo, že nic nenapíše "normálně", ale pro všechno hledá neotřelá slovní spojení a přirovnání. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného - naopak - kdyby se mi ale nezačalo chvílemi zdát, že to nepůsobí vůbec přirozeně... Jako kdyby tím chtěl čtenáře fascinovat, jako by na tom tu knížku cíleně postavil... A to mám opravdu VELMI ráda, věřte nebo nevěřte, spisovatele, kteří si umějí hrát se slovy...!
Jinak ale pěkná knížka a i kdyby nic jiného, vděčím jí za můj zřejmě nejoblíbenější film (spolu s Královou řečí:)).

8 03.01.2016

A nám je někdy zatěžko věnovat Bohu jen pár minut ze svého moře času, jakkoliv nám přijde, že ho nemáme... Co kdyby to neměl být čas, ale život?

8 08.09.2015

Krásná kniha, která je opravdu právem tak slavná.
Je sice pravda, že to místy působí až lehce naivně (například že šíleně zamilovaný Romeo se takřka z minuty na minutu zamiluje do jiné, to mi přijde trochu přehnané), ale zároveň to je hrozně hezké. A ta jistá přehnanost tam byla na druhou stranu tolik, že když se to člověk naučil tak brát, nijak to ve výsledku nerušilo a nesnižovalo to dojmy. A když je to ještě napsané tak, jak je, nemůžu opravdu strhnout žádnou hvězdičku. Strašně se mi líbily některé rozhovory a ještě víc některé popisy třeba pocitů a různé metafory, kterých tam také nebylo málo. Shakespeare má prostě neuvěřitelný cit pro volbu slov, díky čemuž si určitě opravdu zaslouží být na nejvyšších příčkách žebříčku.

8 18.05.2014

Snad každá věta tohohle neuvěřitelně silného příběhu má svou hloubku. Některé na první pohled úplně prosté, ale stejně z nich člověka zamrazí. A tolik z nich mi naprosto vyrazilo dech... Snad jsem si někdy říkala, že to už je vrchol a že mě už nic dalšího nepřekvapí. Ale pak přišla vždy poslední věta kapitoly...

"Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek."

"V některých válkách se bojuje bombami. Lidé od Baltu v téhle válce bojovali vírou."
(Poznámky autorky. Pravdivé a krásné.)


Škoda, že jsem ani ne o měsíc prošvihla hlasování na knihu roku. Neváhala bych ani na vteřinu.
Pro mě nejhezčí kniha s nejhezčí obálkou (alespoň v tom jsem pro ni mohla hlasovat...)

8 17.04.2014

V dnešní uspěchané době má to poklidné tempo knihy opravdu něco do sebe. Co mě ale mrzí, že jsem si v celé knize nedokázala najít ani jednu postavu, které bych opravdu fandila... Prakticky všechny mě něčím iritovaly... Nejvíc Martin s Lízou. Na druhou stranu, zas to díky tomu působilo přesvědčivě. A výsledkem toho všeho je, že nemám pocit, že jsem přečetla román, který by byl napsán za účelem bavení čtenáře, či tak něco, ale spíš že mě někdo jen tak mimochodem seznámil s tím, jak asi tak mohly vypadat životy lidí v druhé polovině 19. století. Tak trochu bez emocí, ale zase pravdivě, bez nějaké snahy se zalíbit. A nakonec se mi to tak vlastně líbí.

7 25.08.2018

Tedy jak na to tak koukám, to je opravdu knížka, která rozděluje svět na dva tábory víc než Korán či Bible. :D Nějak jsem, ani nevím proč, předpokládala, že se připojím k té kritické části čtenářů. Kupodivu, opak je pravdou. Kniha vlastně není vůbec můj styl, ale přesto jsem v ní dokázala objevit (dle mého názoru) nesporné kvality.
Pravda, nebyla dějová, ale to vadí? A hrdina byl občas (nebo pořád, chcete-li) tak trochu na zabití, ale takoví už holt puberťáci někdy bývají, nebo ne?
S tím, že jeho životu chyběly větší hodnoty, že neměl žádné sny, nesouhlasím. Měl je. Jen byly trochu utlumeny jeho nelehkou existenciální krizí. Zcela přirozenou okolností života každého člověka. A i když se choval občas vskutku nemožně, mezi řádky se dalo vyčíst, že to byl ve skutečnosti člověk s dobrým srdcem. Například to dokládal jeho podle mě moc hezký vztah k sestře.
Jestli mě kniha něco naučila, tak to, že opravdu nemáme lidi hodnotit zvnějšku. Ani lidi, kteří vypadají, že si neváží nikoho a ničeho, včetně života. Možná že jsou jen ve svém životě ztracení a zamotaní tak jako Holden.

P.S. Jinak pokud vám vadí překlad, přečtěte si knihu v originále. Když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. :D A možná, že všudypřítomné "that killed me" skousnete přece jenom trochu snáz než "to mě umrtvilo".

7 18.01.2018

"Byl jsem v Osvětimi. Nic jim nevyprávěj, nechápou to."
"Nepochopila, nebo nechtěla chápat, odkud se vracím."
"Tentokrát jsem se na ni zlobila. Nic nepochopila."

Myslím, že v každé knížce o přeživších holokaustu, kterou jsem četla, se nějaké takové věty objevily. Pochybuju, že vůbec mezi těmito oběťmi existoval někdo, kdo netrpěl nepochopením ze strany těch, kdo to nezažili.
A já se po přečtení každé takové knížky sama sebe ptám: chápu? A musím si zahanbeně, ale upřímně odpovědět, že asi ne, nechápu. Myslím, že se to ani nedá. Muselo jít o naprosté ztělesnění zla, které je nad chápání člověka, dokud se v jeho spárech sám neocitne.
Anebo se dá chápat, ale my nechceme? Možná si jen stavíme bariéru, abychom sami sebe chránili... Kdybychom do důsledku pochopili, možná bychom ztratili všechny své iluze a poničili si tak život...
Člověk může přečíst těchto knih desítky a uvědomovat si při tom tu strašnou nestvůrnost, může ho to drásat, může ho to vést k tisicům otázek o dobru a zlu, může cítit velký soucit či rozhořčení... Ale obávám se, že ve skutečnosti stejně nepochopí...

6 30.01.2019

Je málo divadelních her, které dokáží člověka vtáhnout tak, že u nich skoro ani nedýchá, když jsou před ním na stránkách knihy, a ne v pěkně zpracovaném divadelním představení. Ale Noře se to u mě povedlo. Četla jsem ji s velkým zaujetím a napětím a dočítala s opravdovým pohnutím. Teď jen doufám, že se mi ji někdy poštěstí stejně tak hezky prožít i na půdě nějakého divadla...

6 05.05.2018

Taková příjemná oddechovka, v tomto případě však tuto "nálepku", kterou bych jí dala, nemyslím negativně (přiznávám, že vůči takto označeným knihám umím být trochu předpojatá). Ale přestože se mi tedy kniha vcelku líbila, i tady musím připustit, že takový typ knihy mi stačí tak jednou za půl roku za rok, protože údělem oddechových knih už asi je, že jen málokdy jsou opravdu hluboké nebo v nás něco výrazného zanechají - a to mně osobně trochu chybí.

Pro mě byl jednoznačně nejlepší životní příběh Silase a Jessiky a vůbec všech ostatních lidí jejich generace, takže se musím přiznat, že osudy jejich potomků už mě zdaleka tolik nezaujaly a i nadále jsem měla nejradši dějovou linii Jessiky, která se posunula poněkud na vedlejší kolej. Z toho jsem ke konci získala dojem, jestli není kniha nakonec zbytečně rozvláčná a nebo spíš jestli neměla být rozdělena ještě na dvě knihy, aby se životní osudy jednotlivých generací výrazněji oddělily.

Nicméně přečtení nelituji a do budoucna určitě nevylučuji, že někdy sáhnu po Poselství růží, jen to nechám trochu uzrát a zatím se vrhnu zase na něco náročnějšího či dramatičtějšího. ;-)

P.S. Naprosto nádherná obálka... :-)

6 19.05.2016

Krásné, poetické, pohádkové, něžné...

6 06.10.2015

Malý SPOILER.
Austenová mě nepřestane překvapovat... Zvlášť u některých pasáží nemůžu nikdy pochopit, že je to dílo staré více než 200 let. Kromě jejího úžasného stylu je to i obsah, který mě občas udivuje. Nezdá se vám například, že se zamilovaní lidé navzdory času a ovlivnění společností vlastně v jádru chovají a hlavně myslí pořád stejně? ;) A Austenová ty myšlenky krásně vystihuje...
Anna Elliotová mi přijde ze 4 knih, které jsem od Austenové zatím přečetla (kromě Anny PaP, RaC, Mansfield), jednoznačně druhá nejlepší, velmi těsně za Pýchou a předsudkem. Je to krásný příběh, poměrně nápaditý, ani ne příliš ohraný a líbilo se mi, jak byl popsán složitý vztah Anny s kapitánem Wentworthem. A upřímně, rozhodně nebyl ani méně reálný, než ostatní "austenovky" (pro které je přece určitá idealizace typická).
Pravda je, že jak tu i někdo psal, chyběla v A. E. ta bezstarostnost, jakou měla třeba PaP (kde byly jako v jediné někdy i velmi zábavné a vtipné rozhovory), bylo tam spíš víc melancholie, ale to je někdy také příjemné. Austenová by mě potěšila, kdyby v některé knížce v závěrečném šťastném vyvrcholení vložila také víc přímé řeči. Ale to Austenová zřejmě nemá moc ve zvyku. :) A na druhou stranu se musím přiznat, že dopis kapitána Wentworthe Anně mě vážně dostal. ;)
To jsou ale drobnosti, takže v celkové hodnocení je pro mě naprosto jasné.

6 22.02.2015

SPOILER!
Nejrozporuplnější příběh, jaký jsem kdy četla. Situace naprosto nezáviděníhodná, až tragická, kdy trpěly určitou měrou téměř všechny alespoň trochu důležité postavy.

Postavy byly naprosto úžasně, realisticky, plasticky a dopodrobna vykresleny, snad nejlíp, jak jsem kdy zažila. Autorka si na nich očividně dala velmi záležet.
Abych pravdu řekla, já se na Toma nezlobila, naopak, měl můj obdiv. Naprosto očividně Lucy miloval, ale navzdory tomu dokázal udělat jedinou správnou věc - vzdát se jí. Byť poněkud pozdě a vlastně ne tak zcela úmyslně. Naopak, Izabelu jsem dlouhou dobu nesnášela. Její láska, jak k Lucy, tak k Tomovi mi přišla velmi sobecká. Sice si namlouvala, že dělá to, co je dobré pro Lucy, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo se jí neuměl od první chvíle vzdát. Že si ji rozhodla nechat, bylo určitě špatně a její štěstí bylo, že měla na věrného Toma (kterého milovala jen tehdy, když ji vyhověl, jak to na mě působilo) velký vliv , ale kvůli těm třem potratům to nemůžu odsoudit - kdo se jí může divit? Nicméně pravdu se dozvěděla, když byly Lucy dva roky a to je věk, kdy dítě určitě dokáže zapomenout přece jenom rychleji, než když jsou mu čtyři. A když přímo na vlastní oči viděla, co jiné ženě způsobila, tak se zaštiťovala štěstím Lucy, aby se jí nemusela vzdát. Asi tak jsem se na Izabelu koukala do té doby, než Toma zatkli. Pak mě naštvala ještě víc, když se rozhodla Tomovi všechno ještě ztížit, navzdory tomu, že on ji sám chránil. No, ale svým následným rozhodnutím mě tolik potěšila, že jsem ji dokázala rázem víceméně odpustit, byť myslím, že vůči Tomovi pociťovala vždycky minimálně určité rozhořčení a nikdy úplně neuznala, že se zachoval správně. Ale ať mě kdo naštval sebevíc, být v takové situaci, nechci možná radši vědět, jak bych se zachovala sama...

Navzdory otřesnému tématu dokázala autorka psát čtivě, řekla bych i lehce a navíc si moc pěkně hrála se slovy. A když si k tomu přidáme opravdu nevšední místo, kde se děj odehrává, vyklube se z toho krásná a po všech stranách originální kniha.

Autorka má můj velký obdiv a doufám, že tahle kniha není její poslední!

6 04.07.2014

Zdají se mi úsměvné komentáře, podle nichž je v knize příliš mnoho Boha, víry a náboženství. Jak by to mohlo být jinak, když je víra obrovskou součástí osobnosti paní Svatošové a středobodem jejího života? Těžko to vynechat, udělali byste z ní jiného člověka. Knihy rozhovorů obvykle jsou od toho, aby co nejpravdivěji představily danou osobnost, a to tahle splňuje. Pokud někomu nesedne osobnost paní Svatošové, je to věc druhá, může se to stát, ale není to chybou knihy.

5 27.06.2024

(SPOILER) Jsem trochu na rozpacích. Jedná se o pozoruhodnou knihu, která řeší složitou otázku, nakolik je tvůrcem svého štěstí každý sám, a nakolik to určují vnější okolnosti. A zejména nakolik je možné nechat za sebou vlastní minulost, poprat se s traumaty a překonat sám sebe.
Ale vcítit se do hlavních hrdinů bylo na můj vkus až příliš těžké. Oba - Mattia zejména - jsou v jakési letargii, jako by již ve svém mladém věku jen čekali na smrt. Vědí přesně, jak by se měli zachovat, aby svůj životní příběh pootočili ke světlejším zítřkům, ale neudělají to. Přitom by se v nich asi i nějaká ta vnitřní síla našla, ale zdá se, že si ve své sebelítosti vlastně hoví a postavili na ní svou identitu. A jelikož tato sebelítost nemá po celou dobu knihy a přes 20 let příběhu žádný vývoj, z postav, které se člověku původně zdály plastické a kterým fandil, zůstane ve čtenáři pocit kombinace soucitu a lehkého opovržení, ze kterých dohromady po dočtení zůstane jakási hořká pachuť. Ale kdoví, možná to byl nakonec účel a ukazuje to na autorův perfektně zvládnutý záměr. Kdyby nic jiného, zamyslela jsem se nad svým vlastním sklonem k oddávání se sebelítosti. Možná ještě na knihu budu vzpomínat, až mě napadne fňukat nad tíží života.

5 17.11.2022

Za mě tedy moc nee, bohužel. Jako beletrie to dle mého názoru neobstojí - jednoduchý příběh by nevadil, ale styl postavený na celkem obyčejném strohém popisu mi tedy jako nějaká kvalita nepřišel, a to mi vadilo... A na druhé straně tím, že se autor až úzkostlivě drží reálné situace, jak to vypadá v České republice (například zcela konkrétně - nutno podotknout, že pravdivě - zmiňovanými obory pro neslyšící, které je zde možné studovat), jakoby vytvářel dojem rádoby odborné literatury, což ovšem kniha taky není... Výsledek? Těžko definovatelný žánr, kde se relativně zábavnou formou o světě neslyšících něco dozví ti, kteří o něm zatím nic moc neví... Možná nejblíže by to bylo literatuře populárně naučné. Ovšem ty, kdo se v tématu trochu orientují, knížka nenaláká novými informacemi a bohužel ani příliš kvalitně vystavěným příběhem.
Jinak se ale dobře čte a oceňuji střídání perspektivy dvou hrdinů, tím je kniha zajímavější.

5 04.05.2020

Wow... Tomu říkám odvaha. Obdivuji lidi, kteří dokáží opustit všechno a vydat se navzdory nebezpečí někam, kde jsou potřeba. Pravda, malého dítěte jedné z autorek mi bylo dost líto... Ale to nemíním hodnotit. Takhle má vypadat novinařina - žádné bulvární články zasahující do osobního života celebrit. Místo toho hrůzostrašné fotky a pravdivé, snad až syrové popisy holých faktů - těch faktů, před kterými bychom neměli zavírat oči. A to ne proto, aby se z nás stali xenofobové děsící se podobného osudu v Evropě, ale prostě z čiré solidarity. Protože zájem je pro mnohé z nás to jediné, ale nikoliv nepodstatné, co můžeme dělat...

5 14.09.2017

Kniha se mi zařadila do žebříčku brönteovských knih jen velmi, velmi těsně za Janu Eyrovou, a to pro krásný dramatický děj, kouzelný "vtahující" styl vyprávění, i dokonalé, až složitě psychologické charaktery postav. Ostatně úplně přesně to samé bych vyzdvihla u Jany Eyrové - je dost zřetelně poznat, že autorky jsou sestry (jen Emily se se svou Větrnou hůrkou trochu více odlišuje).
Na postavách bylo také zajímavé, jak byl Arthur ztělesněním jednoho extrému, v kontrastu k němu Helena druhého a Gilbert tam dělal ten příjemný průměr, který byl potřeba, aby se nedala autorce vytknout hlava v oblacích. :-) Naštěstí byl ale i Helenin charakter natolik složitý, že její "dokonalost" na mě nepůsobila rušivě, a tak se zařadila k Janě Eyrové mezi mé nejoblíbenější hrdinky vůbec...
A na závěr, co je třešinkou na dortu, a nebo spíš naopak kořením celé knihy, jsou emoce, útočící na vás málem na každé stránce - láska, nenávist, vášeň, zoufalství, odhodlání... a mohli bychom dlouho pokračovat.

5 24.01.2016

SPOILER
Na to, že zrovna nemusím nejen vysloveně sci-fi a fantasy, ale i veškeré knížky, které obsahují něco nereálného, tak se mi tahle moc líbila. Byla skvěle propracovaná a líbilo se mi i pojetí cestování v čase, jak se hlavní hrdina setkával se se sebou samým. Zvlášť skvělý nápad bylo předávání si zpráv, především tetování, to mě fakt dostalo. :-)
Akorát bych vyškrtla 2 scény - tu s kaktusem a druhou s rozkopáváním potrubí. Obě byly poněkud nadbytečné a hloupé, zvlášť tedy ta první jmenovaná, která ani neměla význam pro děj. Přišlo mi to jako nějaký divný úlet, omyl, který tam vůbec neseděl. Ale protože jsou to jen dva drobné případy a knížku to ve výsledku příliš nepoznamenalo, přivřu oči a nebudu si hrát na perfekcionistu. :-)

5 20.01.2016