RyxiraAmyGinger komentáře u knih

Slepá mapa je první knihou, kterou jsem přečetla po relativně dlouhé čtenářské pauze. Nebyla jsem schopná se pořádně ponořit do jakéhokoli příběhu, odkládala jsem knihy po prvních několika stránkách a kapitolách. Alena Mornštajnová ale tento problém zdolala. První třetinu jsem překonávala asi týden, ani ne tak vinou nezájmu jako spíš nedostatku volného času, zato zbytek knihy jsem přečetla za jedno odpoledne v knihovně takřka jedním dechem. Autorka volí jednoduchý, přímočarý styl vyprávění bez zbytečných odboček, jednotlivé charaktery jsou pečlivě vybudované a uvěřitelné, osudy zajímavé a přes všechnu bolest a strasti dvacátého století se mi nechce nazývat je tragickými. Možná je to tím, že navzdory všemu utrpení a ztrátě a smrti se příběhem jako červená nitka vine láska a vzájemné pochopení, které pro sebe hlavní hrdinové přes všechny osobní výhrady a nedostatky chovají. Konečné řádky mi vykouzlily úsměv na rtech a dojaly jako už dlouho nic. Kniha se mi opravdu moc líbila a jsem moc ráda, že jsem ji po dlouhém váhání nakonec koupila. Od Hany mě - aspoň dočasně - spolehlivě odradila skutečnost, že ji četli fakt všichni, zato po Hotýlku pravděpodobně časem sáhnu.

9 07.09.2018

Tak tohle byla bomba - přímo atomová. Na Sněhuláka jsem se těšila a přečetla jsem ho téměř jedním dechem. Od začátku jsem měla správné tušení o tom, kdo je vrah, ale to proto, že jsem dřív četla následující díl a tak jsem byla informovaná víc, než je zdrávo. Trochu chybička, ale za tu si koneckonců můžu sama. Jakkoli vysoké očekávání máte, pokud jde o tuto knihu, nemůžete být zklamaní, v konečné skládačce nechybí jediný dílek :).

9 11.06.2016

Tohle je fakt slabota, přečetla jsem prvních padesát stránek a mám toho tak akorát dost. Historická próza na určité úrovni nevykazuje chyby, jakých se pan Vondruška dopouští stránku za stránkou. Je hezké, že se snaží držet historických faktů stůj co stůj, ale když čtu beletrii, jednou ze zásadních věcí je pro mě stylistická a jazyková úroveň a v tomto ohledu kniha žalostně zaostává.

Knihy od Soukupové vždycky přečtu hrozně rychle. Asi je to tím úsporným stylem a úpravou textu (nepoužívá uvozovky), málo popisu, hodně emocí. I Nikdo není sám by mohlo být o polovinu tenčí, ale písmo je docela velké a ještě tučné. Nicméně po grafické stránce se mi kniha líbí.

Já a Veronika máme jedno společné - chtěly bychom stíhat všechno, ovšem já jsem na rozdíl od ní asi línější, zlejší, nepiju a nekouřím. Proto pro mě bylo na jednu stranu celkem snadné se do ní vžít, na druhou jsem si říkala, že by se prostě měla už na něco vykašlat... ale zas na co, no. Je pravda, že se toho možná na můj vkus nakupilo trochu moc (problémy dětí ve škole, Míši mi ve výsledku bylo fakt líto a přála jsem si, aby to uměl popsat stejně jako Soukupová). Manžel je oproti tomu docela držák, umím si představit, že spousta chlapů na jeho místě by toho měla dost daleko dřív. Jak autorka ovšem poznamenala na besedě, jeho perspektiva v knize není, takže co my o něm víme?

P. S. Beseda byla na Světě knihy a Soukupová na mě moc příjemně zapůsobila svojí upřímností, otevřeností a celkově mi přišlo, že bych si s ní ráda povídala jen tak. Jedna z autorek, které budu ráda podporovat.

8 14.05.2023

Miluju, když se někdo ztrapňuje. Kateřina Kristelová a její kapitán mě v tomhle ohledu nikdy nezklamali. U Žen za zády jsem už už měla obavu, že by to tentokrát mohlo dopadnout celkem normálně, ale naštěstí to Kačka rozhovorem se sebou samou zachránila. Předchozí interview nehodnotím. Nějaká mi přišla normální, nějaká lehce ujetá, ale poctivý bizárek - co bizárek, pořádný BIZÁR - se dostavil právě až když přišla na řadu zpověď PARTNERKY FOTBALOVÉ LEGENDY.

KK zjevně není schopna mluvit bez patosu, vzletných formulací a do jedné věty je schopná nacpat tolik silných slov, kolik normální člověk nepoužije za celý život. Začíná to už krátkým úvodem (nikde není uveden autor těchto řádků a podle způsobu vyjadřování KK na instagramu je jasné, že to psala ona), který je sám o sobě výživný. "Kristelová a Řepka, jeden z nejsledovanějších párů u nás" (wtf). "Čtěte, komentujte, diskutujte. Jejich jména jako záruka čtenosti" (wtf II). "Za vším hledej ženu, tu, která mu měla mazat schody do pekla" (wtf III) "Kačka rozhovory nedává a k rozhovoru jsme ji museli přemlouvat (wtf IV, zjevně ho dělala sama se sebou). "Mediální lynč srovnatelný JENOM se zpěvačkou Bartošovou" (WTF V).

No a dál to není o moc lepší. Usmolené, divné otázky, které jenom podtrhují podivný způsob "Kaččina" vyjadřování, kdy používá obraty jako "role oběti není mým cílem" nebo "svěřujeme si věci, které jsme nikdy nikomu neřekli". Plné trapnosti, patosu, neinteligence, sebestřednosti, protiřečících si prohlášení. V jedné větě "žijeme mimo média" a v druhé "Tomáš je extrémně sledovaný, kamkoliv přijdeme".

S takovými případy, jako jsou Řepka s Kristelovou, prostě nemůže mít průměrně inteligentní člověk soucit. Když podáš pornoinzeráty na matku svého dítěte a prodáš auto, které není tvoje, tak musíš mít v palici pěkně vymeteno. Moje mozkové buňky potřebují regeneraci, a to jsem to jenom četla.

EDIT: Zapomněla jsem zmínit grafickou úpravu, která je příšerná.

Nooo, jako takhle. Někdy tak po padesáti stránkách mě to chytlo. Do té doby jsem si říkala, že je to vlastně celkem plytké čtení. Proč plytké? Postav je hodně, tudíž na jejich propracovanější psychologii nezbývá moc času a chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Obsáhnout na více než 500 stránkách 20 let, navíc 20 let plných zajímavých událostí, prostě nenechává pro podrobnosti moc prostoru. Tím pádem jsou některá místa uspěchaná, vývoj děje kolikrát ilustrují jednotlivé scény, mezi kterými si musíme leccos domýšlet. To je ale věc pojetí, které je v tomto případě samozřejmě opodstatnitelné. První díl jsem četla myslím před více než rokem, tudíž jsem si všechny události a vztahové vazby nepamatovala úplně přesně, ale to nebylo na škodu. Nakonec jsem se totiž začetla... a vzhledem ke svým současným standardům přečetla knihu rychle. A to se cení.

8 14.03.2022

Když jsem sledovala Emmu, jak se pomalu a neodvratně řítí do neštěstí, měla jsem chuť zatřást s ní a trochu ji "usadit na zem", aby se vzpamatovala. Měla v životě smůlu? Asi trochu ano. Udělal otec nějakou chybu v její výchově? Nemyslím si. Udělaly chybu jeptišky, u kterých poprvé přičichla k sentimentálním románům? Nevím. Jak se má člověk neznalý vnějšího světa zbavit povahových rysů, o kterých vlastně ani netuší, že ho mohou svést na špatnou cestu? To je otázka, kterou si po přečtení Paní Bovaryové kladu... a nenacházím na ni uspokojivou odpověď. Emma asi nebyla dobrý člověk, určitě udělala spoustu chyb, ale někdy se mi zdálo, že je k ní autor příliš krutý. Na druhou stranu mi bylo ve finále líto především Charlese, i když to byl pěkný bambula, Berthe a Justina - uvědomovala si Emma, co mu způsobí/způsobila a pokud ano, bylo jí to jedno nebo cynicky toužila, aby měl její čin (hodný románové hrdinky) aspoň nějakého očitého svědka? Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, myslím, že se podobá Zolovu (četla jsem Zabijáka a Nanu), snad rozvláčností, snad tématem - připadá mi, že Emma a Nana mají dost společného.

Tak nevím, nevím, už je na mě asi toho Harryho Holea nějak moc (četla jsem 8 knih). Konkrétně případ v Žízni se mi zdá až příliš přeexponovaný, příliš skandální, příliš komplikovaný, prostě příliš... no je toho všeho zkrátka příliš. Jeden by si myslel, že v Norsku se neděje nic jiného než že tam řádí sérioví vrazi, z nichž jeden je zvrácenější než druhý a že kdyby Harryho nebylo, tak se tam z toho všichni po*erou. Tenhle rys mi tak trochu připomíná seriál Vraždy v Midsomeru (jak to, že je v tom poklidném anglickém kraji ještě někdo naživu?!). Ano, Jo Nesbo je čtivý, pracuje skvěle s napětím, zápletky má promyšlené a to všechno okolo, co k opravdu dobré detektivce/thrilleru patří. Ale na můj vkus už je toho prostě moc. Tak moc, že Žízní se s Harrym pravděpodobně definitivně rozloučím (maličký SPOILER: a na pokračování mě nenavnadila ani konečná scéna - spíš mě odradila). Mně osobně už to stačilo.

8 13.03.2018

SPOILER Je to někde na pomezí mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Upřímně řečeno mi Taťána a Alexandr většinu knihy pěkně lezli na nervy, takové dva tragédy ochotné trpět až do smrti aby člověk pohledal. Chápu Taťániny ohledy k Dáše, ale chování těch dvou mi v mnoha ohledech přišlo hodně přes čáru. A jejich líbánky? Bez sáhodlouhých popisů nejrůznějších poloh a hvězdných orgasmů bych se klidně obešla (milovat se desetkrát za den? Sorry jako...). Posledních třicet stránek bylo až překvapivě dobrých, bohužel Alexandr zásah NKVD nějakým zázrakem přežil (možná by stálo za to přečíst si druhý díl jen pro pobavení nad tím, jakým neuvěřitelným způsobem se mu to podařilo) a tak nebude ubohý čtenář ušetřen další série zamilovaných vzdechů Ach Taťáno! Ach Alexandře! (a dalších všepohlcujících orgasmů). Ach jo... Ostatní postavy jsou naprosto nevýrazné (snad kromě Dimitrije, který je tam ale zase opět a jenom proto, aby mohli Taťána a Alexandr překonávat na křídlech své "lásky" další nesnáze) a jako svědectví o poměrech v Sovětském svazu mnohem lépe poslouží jiná, povolanější literatura. Jazyková úroveň naprosto průměrná, spíš slabší. Na Měděného jezdce jsem se těšila, ale byla jsem krutě zklamána a vysoké hodnocení tady na Databázi naprosto nechápu.

8 25.07.2017

Po dlouhé době kniha, která mě dokázala skutečně zaujmout. Styl vyprávění mi místy připomínal Márqueze, kterého mám moc ráda, stejně jako autora této knihy. Bohatý, hravý jazyk a neobyčejné pochopení pro lidské pokolení. Trilogii chci rozhodně dočíst.

8 17.06.2017

Uff, uff... uff. Přiznávám se, že jsem měla docela pomalý rozjezd, asi tak do prvních osmdesáti stránek jsem se musela trochu nutit, ale pak se to zlomilo a kniha si mě získala. Zcela jsem propadla kouzlu a soudržnosti rodiny Joadových, ale nejvíc obdivuji mámu. Silná, statečná žena, která drží rodinu pohromadě, má pro každého útěchu i po zásluze napomenutí. Steinbeck mě znova (poprvé už v novele O myších a lidech) přesvědčuje, že je spisovatelem s neobyčejným sociálním cítěním a geniální schopností popsat život prostých lidí bez příkras a bez patosu, a přesto se mi nad jejich osudem svírá srdce. Svět potřebuje více takovýchto knih.

8 16.11.2016

Pokud jste viděli film Ostrov z roku 2005 s Evanem McGregorem a Scarlett Johansson, myslím, že vám celkem brzo dojde, co se děje se studenty poté, co opustí Hailsham, co znamená být "dárce" a tak dál. Děj plyne poklidně, bez nějakých překvapivých zvratů, vyvrcholení se objeví tak nějak mimochodem a než se nadějete, je po všem. Byla jsem tedy překvapená? Nikoli. Zkazilo mi to celkový dojem z knihy? Nikoli. Po tomto titulu jsem sáhla hlavně z toho důvodu, že se mi hodil do čtenářské výzvy a mám doma Pohřbeného obra, ke kterému jsem se pořád ještě nedostala. Vůbec jsem nečekala, že mě vyprávění tak pohltí - doslova jsem si vychutnávala větu za větou, styl pana Ishigury mi sedl dokonale. Sci-fi a dystopie mě nikdy moc nebraly, ale tohle byl vážně skvost.

7 04.03.2019

Miluji knihy tohoto autora. Je to pro mě takový modernější a méně vážný Márquez (kterého mám taky nesmírně ráda). Jméno Louis de Berniéres je pro mě (téměř) bez výjimky zárukou mimořádného čtenářského zážitku.
P. S. Tak málo hodnocení a komentářů? Spousta lidí neví, o co přichází.

7 08.01.2018

Příběh znám dobře z rozhlasové četby, což mi tedy čtení na jednu stranu poměrně usnadnilo, na druhé jsem se bála, že se budu nudit. Opak byl pravdou... skoro se mi chce říci, že toto je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla.

7 28.10.2016

Nabízí se označení "červená knihovna". Jenže pro tuto kategorii je to příliš dobře napsané. Miluji tuto knihu, četla jsem ji asi třikrát. Vlastně ji mám jako památku po babičce na čestném místě doma na poličce.

7 21.06.2016

Tak jo, přečetla jsem To podruhé asi po třech letech. Trochu jsem si poupravila svůj názor na konec, který mě poprvé hrozně zklamal, ale teď už mi to tolik nevadí. Protože tohle podle mě není především horor - je to hlavně kniha o přátelství a síle lidské mysli. A toto poselství, byť trochu skryté za hrůzným klaunem Pennywisem, je krásné.

7 11.06.2016

(SPOILER) První dvě třetiny knihy jsou hodně dobré. Perspektivy rodičů, které se objeví v poslední části, jsou příjemným oživením, autorka ale zároveň uklouzla k příliš polopatickému vysvětlování a na konci z té počáteční podivnosti moc nezbyde (byť uznávám, že je to přirozený vývoj vyprávění).

6 21.04.2024

Klasická Soukupová, už asi nikdy nic nového nenapíše. Četla jsem toho od ní víc a přemýšlím, jestli má smysl v tom pokračovat.

Co jediné je možná v rámci její tvorby výjimkou, je postava Hany. Normálně mam pro každou její postavu pochopení, ale Hana mě skoro celou dobu vytáčela.

6 22.01.2024

Moje první kniha od Soukupové, ale rozhodně ne poslední. Věděla jsem zhruba, o čem píše, ale myslela jsem si, že to bude větší pohoda. No a nakonec mě to docela sebralo. Autorka má opravdu talent na tenhle typ literatury a myslím, že hodně čtenářů se mohlo poznat ve spoustě situací.

6 17.01.2023

(SPOILER) Přidávám se ke kritické straně čtenářstva. Nejdřív plusy, respektive jeden: bylo to (extrémně) čtivé. Taková ta kniha, kterou člověk hltá a hltá, až ji má celou během chvíle... a pak se zamyslí nad obsahem a řekne si: cože?!
A co se tedy skrývá za tím "cože"? Enzo Macleod je v podstatě sympatický chlapík, nicméně nad některými jeho kroky zůstává rozum stát - jako například když si k sobě do bytu, který sdílí se svojí mladičkou dcerou, nastěhuje prakticky stejně starou studentku, která mu pomáhá luštit případ... googlením. A tak podobně. Záhada samotná je pak tak fantaskně překombinovaná a pachatelé si situaci tak neuvěřitelně (z)komplikovali, navíc motivace zločinu samotného pro mě stojí tak trochu na vodě. Vyvrcholení děje je opět tak trochu absurdní. Podobně jako Klára90 jsem ráda, že mám trilogii Muž z ostrova Lewis už za sebou, protože Akta Enzo by mě na ni určitě nenavnadila.

6 11.08.2021