sachista komentáře u knih
Konečně jsem přečetl kultovní román Ireny Douskové, jež se stal předlohou pro úspěšnou divadelní hru. Je to napsáno velmi čtivě, volba vyprávění očima žákyně základní školy má sama o sobě velmi komediální potenciál, nicméně románem prostupují i některé méně veselé události, čímž kniha dostává až tragikomický nádech. Báru Hrzánovou si v roli Helenky dokáži naprosto živě představit a věřím, že tato role může patřit mezi její životní výkony na divadle. Takže nezbývá než vyrazit do Divadla Bez zábradlí...
Překrásný příběh, který ve mně vyvolal celou škálu pocitů. Osud a jeho velká nevyzpytatelnost neustále mává s oběma hrdiny, a když už jsem začínal být trochu zklamaný z očekáváného závěru, David Nicholls mi dokázal, že rozhodně nepatří k předvídatelným autorům. Závěrečných padesát stran pro mě představuje jedno z nejlepších románových vyústění vůbec. Jsem zvědavý na filmové zpracování.
I tentokrát jsem se musel do knihy trochu začíst, ale pak Angela Marsons opět spustila svoji tradiční jízdu, že knihu neodložíte, dokud se nedozvíte, co se na té elitní škole vlastně stalo a co jsou zač ty tajemné Karty. Jsem zvědavý, jak dlouho si autorka udrží s touto sérií laťku tak vysoko. Určitě bude muset vnášet nová dramata a inovace, jako tomu učinila tentokrát. Jsem zvědavý, zda bude pokračovat nějak její osobní linka s ďábelskou Alex.
Čtivá novela s netradičním tématem. Nevybavuji si, že bych narazil na literární dílo či film byť i vzdáleně laděnou. Jiří Hájíček umí velmi barvitě popsat krásu jižních Čech, kam se vždy tuze rád vracím. Stojí za to jeho tvorbu sledovat, protože "venkovských autorů" Česká republika nechrlí po tuctech, přestože historická tradice existuje. Rád se podívám na filmové zpracování.
Velký propad kvality, už to zkrátka není ono. Začátek ještě jakžtakž, ale pak už se nezadržitelně jede dolů a já jsem si přál konec už v půlce knihy. Mám pocit, že se pan Boček vyčerpal. Ideální by bylo nalézt inspiraci pro 5. díl a tím tuto sérii nějak důstojně uzavřít, bylo by škoda končit tímhle nepovedeným čtvrtým počinem.
Tradičně nesmírně čtivé, současně ale pravděpodobně nejbrutálnější díl série, některé vraždy byly příliš sadistické a naturalistické popsané. Paradoxně není v Lovci králíků tolik prostoru pro Joonu a Sagu. Nemám příliš co vytknout, snad jen jedna připomínka - hlavní rozuzlení není příliš originální, objevilo se už nesčetněkrát v různých krimi a thrillerech.
Děsivé a strhující zvláště prvních a posledních sto stran, velmi slušný až nadstandardní krimi thriller, v němž jsem si oblíbil Sagu a doufám, že se bude objevovat v dalších dílech. Plný počet nemohu dát proto, že mě zklamalo odhalení hlavní pointy, a to nemám rád, preferuji, když mě autor nachytá na švestkách nebo vodí za nos a ne, aby mě nasměroval k cíli. Ale celkový dojem výborný a hned sahám po Stalkerovi.
Tak mi rok 2018 začal z čtenářského hlediska nejlépe jak mohl. Pod sněhem je první kniha od Petry Soukupové, kterou jsem měl možnost přečíst a od první do poslední stránky jsem byl nadšený. Mám rád knihy a filmy o mezilidských vztazích, zvláště těch rodinných, kdy si autor dává záležet, aby čtenář pochopil jednání jednotlivých postav postupným odkrýváním jejich minulosti. Velmi čtivá a hořkosladká záležitost, nicméně se domnívám, že nemusí řadě čtenářů sednout autorčin styl a detailní popis jednoho dne jedné rodiny, de facto jedné cesty autem a jedné oslavy-neoslavy.
Při čtení další knihy od Liane Moriarty jsem sám sobě kladl otázku, jestli to už nějak nepřeháním s četbou podobné literatury a zda bych se neměl nasměrovat na nějakou typicky "mužskou literaturu". Na konci jsem ale musel konstatovat, že mě i tato kniha moc bavila, hlavní pointa tuze překvapila, párkrát jsem se dokonce nahlas zasmál a celou dobu hltal další stránky, abych to dávné tajemství odhalil. Poslední výročí je s ohledem na obsah rozhodně jedním z nejpřiléhavějších názvů.
Není to vůbec příjemné a pohodové čtení, ale o to větší má vypovídající hodnotu. Pro mě zatím čtenářský zážitek tohoto roku. Filmové i knižní debuty vždy hodnotím o hvězdičku výše, v tomto případě, ale nemám už ani kam výše jít. Oceňuji zejména originální formu se závazkem padesáti slov na kapitolu, jež na autorku klade obrovské nároky. S tím se Lidmila Kábrtová poprala se ctí a znamenitě.
Nebudu Noční lov hodnotit jako detektivku, protože to bych musel v hodnocení hodně ubrat, Žádný důmyslný autor detektivek přece neodkryje karty v půli knihy, pokud by nám nechtěl uštědřit nějaký závěrečný šokující zvrat či pointu. Proto přistupuji k druhému případu Eriky Fosterové jako k psychologickému thrilleru a v rámci žánru je rozhodně nadstandardní, Bryndza opět píše nesmírně čtivě, zajímavě a i když tedy víme, jak se věci mají, stejně je druhá půle knihy záživná a napínavá. Z mého pohledu by ale třetí díl mohl vykazovat opět rysy klasické detektivky a čtenář by si měl do konce lámat hlavu nad totožností pachatele.
Prvních padesát stran jsem se nemohl začíst a naladit, ale poté jsem naopak stránky hltal a přesně jak je napsáno na obalu, nedokázal jsem knihu odložit. Jde o nesmírně čtivý detektivní thriller s rafinovanou zápletkou a se značným nádechem brutality a děsu. Oceňuji, že Erika Fosterová je vykreslena pravdivě, věrohodně, není to žádná nesmrtelná superžena, autor jí přiznává i slabosti a zranitelnost. A čistě subjektivně mě trochu zklamala závěrečná pointa, asi jsem si to zkrátka představoval jinak, ale celkový zážitek je nadprůměrný.
Němý křik jsem si koupil na letní dovolenou u more, tam jsem se k němu nedostal, a pak jsem jej založil do knihovny a zapomněl. Naštěstí jsem knihu nedávno objevil a rozpomněl se na nadšení, s níž jsem ji chtěl číst a pustil se napínavého vyšetřování spojeného s událostmi sahajícími do minulosti, což mi vždy konvenuje. Kim Stone je velmi drsná a jízlivá, jako postava je velmi dobře vykreslená a domnívám se, že je poměrně originální, nevybavuji si žádnou obdobu v literárním detektivním světě. Vysoce hodnotím chytře vystavěnou zápletku a především rozuzlení, kdy všechny části skládačky do sebe perfektně zapadnou. Nechal jsem se autorkou nachytat a za vraha tipoval nevinného - za to jsem rád, protože, kdybych uhodnul, byl bych zklamaný. Vysloveně se těším na další díl.
Na rozdíl od předchozích detektivek od Klevisové jsem se nedokázal do Ostrova šedých mnichů začíst. Prvních sto stran mi připadlo zbytečně natahovaných a věnovaných každé jediné vedlejší postavě. Po vraždě už napětí stoupá a mozek pracuje naplno, aby odhalil složité propletence vztahů ostrovních obyvatel. S rozuzlením i pointou jsem spokojený, proto jako celek hodnotím pozitivně.
Patrik Hartl mě potěšil i potřetí, opět se mi dostalo hořskosladkého příběhu a ty já mám nejraději, protože jaký život ve skutečnosti je? Hořkosladký? Asi jen zlomek lidí jej mám v celém rozsahu hořký anebo pouze sladký. Začal jsem s Veronikou, její příběh byl hodně silný a přečetl jej poměrně rychle, s Jáchymem jsem měl zpočátku trochu potíže, ale postupně jsem se do něj začetl stejným způsobem. Název knihy přesně odpovídá životním peripetiím obou hlavních postav. Jak jednou prohlásil Michael Haneke, kdo je šťastný permanentně, je idiot, všichni zakoušíme ty krátké okamžiky štěstí, které jsou natolik vzácné, že si jich musíme vážit. Patrik Hartl se vyprofiloval v jednoho z nejúspěšnějších současných českých spisovatelů a dramatiků.
S velkým nadšením jsem si opatřil knihu, která měla obrovskou reklamu, jež hlásala, jak se jedná o největší a nejsilnější debut, bestseller atd. Po přečtení si troufám konstatovat, že jde o zcela průměrný kriminální thriller, jehož pointu musí odhalit každý alespoň trochu zkušený čtenář krimi a detektivek. Nic zásadního ani převratného se neodehrává, kniha je čtivá, byť místy zbytečně rozvleklá a subjektivně mě mnohdy iritovala hlavní postava Rachel, i když mi jí v konečném důsledku bylo nesmírně líto. Věřím, že filmové zpracování se může povést náramně a může z toho být pěkný devadesátiminutový thriller, Emily Blunt bych viděl spíše na Megan, Annu by mohla rozhodně hrát Jessica Alba, Anna Kendrick nebo Kate Beckinsale. Rachel by slušela nějaké výtečné herečce, kterou by maskéři pěkně přifoukli a zošklivěli. Třeba se mi film bude líbit mnohem více než kniha.
Vzhledem k tomu, že v poslední době nemám na čtení bohužel skoro vůbec čas a myšlenky mi lítají i v té tramvaji všude možně, tak Aristokratka ve varu mě dokázala odpoutat od reálného světa. Opět jsem se výborně pobavil a od srdce zasmál. Evženu Bočkovi to vlastně může vydržet hodně dlouho, Kostka a její obskurní obyvatelé mohou čtenáře bavit klidně v dalších pěti, deseti dílech.
Vánoční dárek, který mě nesmírně potěšil. Patrik Hartl si udržel svoji vysokou laťku, kterou nastavil svým prvním románem, dokonce bych řekl, že ji posunul ještě o něco výše. Navíc jsem měl pocit, že z románu čiší jeho láska a sympatie k vlastním postavám, byť jim do cesty staví nejednu těžkou překážku. Nemám nic, co bych vytknul, kniha mě bavila, rozesmála i dojala.
Odvažuji se tvrdit, že tento román musí zasáhnout každého, kdo si někdy prožil partnerský vztah, jenž se vyvinul ze vzájemného poznávání přes e-maily či sms. Do této skupiny patřím i já. Daniel Glattauer postihl trend v dnešním uspěchaném světě, kdy seznamování prostřednictvím elektronických komunikací je čím dál častější. Dobrý proti severáku se čte jedním dechem, já jsem si oba aktéry zamiloval a držel jim pěsti. Závěr považuji za vynikající, neboť nebyl klišovitý. Záplavě čtenářských dopisů se žádostí o pokračování však naprosto rozumím :-)
Neffova pentalogie se čte náramně dobře, největší přínos spatřuji v dokonalém vykreslení atmosféry doby. Na stránkách jeho románů se zcela přenesu do 19. století a vychutnávám si dramatické osudy dynastie Bornů a Nedobylů. Zlá krev je zatím asi nejdrsnějším dílem, což je dáno prostorem, jenž je vymezen dvěma asi nejtragičtějším postávám celé série - Míšovi Bornovi a Karlu Pecoldovi. Už to nejsou jen vášnivé diskuse v Bornově salonu, ale ocitáme se i v polepšovně a mezi bouřícími se dělníky. Řekl bych, že pro milovníky bohatého jazyka a české historie téměř povinná četba.